Angels blood - 1. kapitola

Jakmile se Elena před lidmi zmínila, že je lovec upírů, jejich první a nevyhnutelnou reakcí vždy bylo zalapání po dechu, následované větou: "Ty běháš s nabroušenym kolíkem v ruce a probodáváš upíry?"

Dobře, možná, že se ta slova čas od času lišila, ale výsledný efekt působil stejně. Ze všeho nejvíce se jí chtělo vystopovat a oddělat toho idiota z patnáctého století, který si to vymyslel. Samozřejmě, upíři se o to pravděpodobně už postarali sami - po tom, co jich prvních pár skončilo na místě, které tenkrát bylo považované za pohotovost.


Elena upíry neprobodávala. Stopovala je, odchytila je a vrátila je jejich pánům - andělům. Někteří lidé nazývali její druh "lovci odměn", ale podle jejího průkazu Spolku, byla "Oprávněná k lovu Upírů a Ostatních" - což z ní ve zkratce dělalo lovce upírů s doprovodnými bonusy, včetně rizikových prémií k platu. A ten byl více než štědrý. Musel být, kompenzoval totiž skutečnost, že lovci příležitostně končili s rozervanými hrdly.


A přesto se Elena rozhodla, že potřebuje přidat, její lýtkové svaly začaly protestovat. Poslední dvě hodiny totiž ztvrdla ve stísněném rohu jednoho z průchodů v Bronxu. Elena byla vysoká se světlými, téměř bílými vlasy a stříbrnýma očima. Ty vlasy byly jako osina v zadku. Podle jejího občasného kamaráda Ransoma, mohla zrovna tak nosit na čele nápis ohlašující její přítomnost. Vzhledem k tomu, že barva na vlasy jí vydržela něco málo přes dvě minuty, měla Elena velkou sbírku lupičských masek.


Byla v pokušení shrnout si tu, co zrovna měla přes nos, ale měla pocit, že by to tu zapáchající "atmosféru" téhle vlhké části New Yorku jen zintenzivnilo. To jí přivedlo k myšlence kolíčku na nos ...


Někde za ní se něco pohnulo.


Otočila se ... a ocitla se tváří v tvář zvědavé kočce, jejíž oči ve tmě odrážely světlo. Spokojená s tím, že zvíře se zdálo být tím, čím bylo, obrátila svoji pozornost zpátky k protějšímu chodníku. Napadlo ji, jestli její vlastní oči taky září tak podivně, jako ty kočičí. Bylo dobře, že po své Marocké babičce podědila tmavozlatý odstín kůže, jinak by vypadala jako duch.


"Kde sakra seš?" zabručela a přitom si mnula lýtko. Tenhle upír, aniž by to tušil, jí dával docela zabrat. Neměl tušení, co vlastně dělá, čímž bylo složitější předvídat jeho další tahy.


Ransom se jí jednou ptal, jestli jí trápí chytat upíry a odtáhnout ty jejich lítostivý prdele zpátky k životu, který v podstatě znamenal otroctví. Tenkrát se u té otázky hystericky smál. Ne, netrápilo ji to. Stejně tak, jako to netrápilo jeho. Upíři si to otroctví sami zvolili - na dobu sta let - ve chvíli, kdy podali u anděla žádost, aby je Stvořil téměř-nesmrtelnými. Kdyby zůstali lidmi, kdyby odešli do hrobu v míru, pak se nemuseli ocitnout svázani Smlouvou podepsanou krví. Andělé sice využívali své pozice, ale smlouva je pořád smlouva.


V ulici blesklo světlo.


Mám tě!


Tam byl její cíl, v puse povaloval cigaretu a po telefonu se někomu chlubil tím, že byl Stvořen, a že žádný pruderní anděl mu nebude říkat, co má dělat. Přestože je dělilo několik metrů, cítila, jak mu z podpaží stéká pot. Vampirismus u něj ještě nepokročil natolik, aby odstranil tuk, který na sobě nosil jako další vrstvu oblečení, a on si přesto myslel, že by mohl utéct před smlouvou uzavřenou s andělem?


Idiot.


Vykročila vpřed, stáhla si z hlavy pletenou masku a nacpala jí do zadní kapsy. Osobité, světlé vlasy jí spadaly na ramena. Nebylo to riskantní. Ne dnes. Mohla být velice dobře známá mezi místními, ale tenhle upír měl charakteristický Australský přízvuk. Nedávno přiletěl ze Sydney - a jeho pán ho chtěl zpět, okamžitě.


"Máš zapalovač?"


Upír nadskočil a upustil mobil. Elena sotva potlačila protočení očí. On dokonce nebyl ani plně vyvinutý - špičáky, které z toho zaskočení vycenil, byly zatím jen jako dětské zoubky. Nebylo divu, že jeho pán byl vytočený. Ten tupec musel zdrhnout zhruba po roce jeho služby.


"Promiň," řekla s úsměvem, když zvedal telefon a měřil si ji pohledem. Věděla přesně, co viděl. Samotnou hloupou blondýnu, oblečenou v černých kožených kalhotách a přiléhavém topu s dlouhými rukávy stejné barvy, žádná zbraň, která by byla vidět. Protože byl mladý a hloupý, její zjev ho uklidnil. "Jasně, zlato." Sáhl do kapsy pro zapalovač.


V tu chvíli se Elena naklonila dopředu a jednou rukou sáhla za sebe pod tričko. "Ts-ts. Pan Ebose se v tobě velmi zklamal." Vytáhla a zacvakla mu kolem krku obojek dříve, než stihl zpracovat význam té nakřáple řečené kritiky. Vykulil oči, ale místo křiku zůstal tiše stát na místě. Obojek, který lovci používali, je prostě na místě zmrazil. Na obličeji se mu usadil výraz strachu.


Bylo by jí ho i líto, kdyby nevěděla, že při své cestě za svobodou roztrhal hrdla čtyřem lidem. To bylo nepřijatelné. Andělé svoje výtvory ochraňovali, ale i oni měli svoje limity - pan Ebose povolil užití všech prostředků a nezbitné síly k jeho odchytu.


A Elena chtěla, aby to ten upír věděl, jen ať vidí, jak ráda by mu ublížila. Jeho obličej ztratil i zbytky barvy. Usmála se. "Následuj mně."


Klusal za ní jako poslušné stěně. Sakra, jak ten obojek milovala. Její nejlepší přítelkyně Sára, na svoje cíle ráda střílela poctivými-božskými-šípy - hlavy šípů byly uzpůsobené tak, aby obsahovaly ty samé kontrolní čipy, které dělaly obojky tak účinné. V momentě, kdy se dotkly kůže, čip podle všeho vypustil nějaký druh elektromagnetického pole, které dočasně zablokovalo upíří neurální procesy a zanechalo cíle přístupné k manipulaci. Elena neměla tušení, jak to fungovalo, ale věděla jaké omezení a výhody měla metoda, kterou si ona zvolila k odchycení cíle.


Ano, musela se ke svým cílům dostat blíž, než Sára, ale zato tu nebyla žádná šance, že by mohla trefit nevinného přihlížejícího. Což se Sáře jednou podařilo. Urovnání žaloby jí tenkrát stálo půlku jejího ročního platu. Při vzpomínce, jak nakrknutá byla její přítelkyně, když netrefila cíl, se musela pousmát. Elena otevřela dveře spolujezdce u auta, které zaparkovala nedaleko. "Dovnitř."


Upíří mládě tam s námahou vtěsnalo svoje břicho.


Po tom, co se ujistila, že je zabezpečený, zavolala šéfa ochranky pana Ebose. "Mám ho."
Hlas na druhé straně jí instruoval, aby zásilku vysadila na soukromé přistávací dráze.


Nepřekvapená zvolenou lokací, ukončila hovor a vyjela. V tichosti. Bylo by krapet zbytečné pokoušet se o rozhovor, vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy mu nasadila objek, přišel upír o schopnost mluvit. Oněmění bylo vedlejším účenkem neurální svěrací kazajky vytvořené obojkem. Před vznikem zařízení obsahující čipy, byla volba kariéry lovce upírů téměř sebevražedná, vzhledem k tomu, že i ti nejmladší upíři měli schopnost roztrhat člověka na kusy. Samozřejmě, podle nejnovějších průzkumů, nebyli lovci upírů tak docela lidé, ale měli k nim poměrně blízko.


Dorazila k přistávací dráze, prošla skrz ochranku a byla nasměrována dál. Tým, který byl pověřen doprovodem upíra zpět do Sydney na ní už čekal vedle elegantního soukromého tryskáče. Elena vedla zajatého muže směrem k nim, okamžitě jí přikývli, že může vstoupit na palubu. Musela zásilku předat osobně, protože oni neměli povolení s ním během cesty nakládat. Pan Ebose měl sice dobré právníky, ale nechtěl riskovat obžalobu od Úřadu na Ochranu Upírů. Ne že by UOU nevznášel i nepodložená obvinění. Všechno, co pak andělé museli udělat, bylo jen předvést pár fotografií lidí s roztrhanými hrdly a porota byla připravená zprostit je obvinění, a ještě jim udělit medaile.


Elena vedla upíra nahoru po schodech, do rozlehlé odemčené přepravní klece v zadním prostoru pro cestující. "Dovnitř."


Vešel dovnitř, pak se otočil čelem k ní, ve vlnách se z něj valil pot hrůzy, který se mu vsákl do košile.


"Promiň kámo. Zabil si tři ženy a jednoho starého muže. To nasměrovalo lítost jiným, než tvým směrem." Práskla před ním dveřmi od klece a zamkla je. Obojek pocestuje s ním až do Sydney, od tamtud bude vrácen přímo do Spolku, jak je psáno v pravidlech týkajících se všech čipem opatřených zařízení. "Je jenom váš, kluci."


Hlavní strážci - všichni čtyři, ji následovali dovnitř - shlídli ji od shora dolů překvapenýma očima. "Žádná zranění. Působivé." Jeden z nich jí předal obálku. "Převod byl proveden na tvůj účet ve Spolku, jak bylo dohodnuto."


Elena zkontrolovala potvrzení převodu. Obočí jí vystřelilo vzhůru. "Pan Ebose byl štědrý."
"Bonus za rychlé odchycení cíle a bez jeho zranění. Pan Ebose s ním má své plány. Starý pan Jerry byl jeho oblíbený vrátný."


Elena se zašklebila. Problém toho, že jste v podstatě nesmrtelní byl ten, že se vám může přihodit spoustu věcí a vy neumřete. Jednou viděla upíra, který měl amputované všechny končetiny ... bez umrtvení. Ve chvíli, kdy ho osvobodila záchranná jednotka Spolku ze spárů skupiny, která ho unesla, už nebyl při smyslech. Ale našlo se video. To byl důvod, jak se dozvěděli, že mučený muž byl celou dobu při vědomí. Vsadila by se, že andělé tohle video neukazovali všem těm žadatelům, kterých přicházely davy, a kteří doufali, že budou Stvořeni.


Na druhou stranu, možná, že klidně ukazovali.


Andělé Stvořili jen asi kolem jednoho tisíce upírů ročně. A podle toho, co Elena viděla, těch, co o Stvoření žádali, byly stovky tisíc. Neměla tušení proč. Podle jejího názoru, cena za nesmrtelnost byla příliš vysoká. Lepší žít svobodně a obrátit se v prach, když přijde čas, než skončit zamčená v dřevěné krabici, zatímco by čekala na svého pána, který rozhodne o jejím osudu.


S povlakem štiplavého odporu na jazyku, zastrčila potvrzení o převodu i s obálkou do zadní kapsy kalhot. "Prosím, poděkuj za mně panu Ebosovi za jeho štědrost."


Strážce přikývnul a ona zahlédla okraje něčeho, co hádala, že bylo havraní tetování na jeho oholené hlavě. Byl příliš vysoký, aby to viděla jasně, ale ti ostatní byli menší a všichni byli označeni tím unikátním znamením.


"Vidím, že jsi volná." Vrhl letmý zkoumavý pohled na její osamocený stříbrný kroužek v uších. Žádné zlato označující manželství. Žádný jantar vyjadřující zadanost. Ale ona neudělala tu chybu, že by předpokládala, že jí chce pozvat na schůzku. Aktivní strážci Bratrstva Křídla byli v celibátu. Trest za selhání při úkolu bylo odstranění části těla - Eleně se nikdy nepodařilo zjistit které - asi nebyla v tak velkém pokušení, aby to věděla.


"Ano. Pracovně jsem taky volná." Dávala přednost dokončení jednoho úkolu, před přijetím toho dalšího. Vždycky tu byli upíři, které bylo potřeba vystopovat. "Pan Ebose chce vypátrat dalšího odpadlíka?"


"Ne. Má přítele, který požaduje tvoje služby." Strážce jí předal druhou obálku, tentokrát zapečetěnou. "Schůzka je zítra, v osm hodin ráno. Prosím, ujisti se, že dorazíš - bylo to schváleno Spolkem a záloha byla vyplacena."


Jestliže to Spolek schválil, tak to znamenalo, že to byl zákonný lov. "Jistě. Kde se ta schůzka bude konat?"


"Na Manhattanu."


Elenu zamrazilo. Jen pro jednoho anděla by tohle jediné slovo byl dostatečný popis místa setkání. Dokonce i andělé měli svoji hierarchii a ona moc dobře věděla, kdo byl až nahoře. Ale, stejně rychle, jak se strach dostavil, tak taky zmizel. Pan Ebose, i když byl mocný, mohl jen těžko mít za přítele archanděla, jednoho z Kádru Desíti, kteří rozhodovali o tom, kdo bude Stvořen a kdo ho bude Stvořovat.


"Je v tom nějaký problém?"


Hlava jí vylítla vzhůru po tichém komentáři strážce. "Ne, samozřejmě, že ne." Udělala představení s pohledem na hodinky. "Měla bych jít. Prosím, předej můj pozdrav panu Ebosovi." S tím opustila okázalý prostor soukromého tryskáče a palčivý zápach strachu v přepravním prostoru.


Nikdy nebyla schopná přijít na to, proč je Stvořeno tolik pitomců. Možná, napadlo ji, byli předtím normální, ale pár let pití krve z nich udělalo debily. Kdo ví, co sakra ta věc udělá s lidským mozkem. Ale tahle teorie nevysvětlovala její poslední úlovek - ten byl totiž starý maximálně dva roky.


Pokrčila rameny a nasedla do auta. Přestože chtěla roztrhnout tu zapečetěnou obálku zubama, počkala, než dorazila domů, do jejího nádherného apartmánu na Manhattanu. Vzhledem k tomu, kolik času trávili stopováním nejrůznějších póvlů, většina lovců tíhla k tomu, udělat si ze svých domovů nebe. Elena nebyla výjimkou.


Když za sebou zavřela dveře, zkopla boty a zamířila rovnou do luxusní koupelny s vanou a sprchovou jednotkou. Obvykle dělávala z koupele a nanášení krémů a parfémů, které vlastnila rituál. Ransom považoval její holčičí sklony za nejvtipnější věc na světě, neustále si ji kvůli tomu dobíral, ale naposledy, když otevřel tu svojí nevymáchanou pusu, vrátila mu to, když poukázala na to, že jeho dlouhé černé vlasy rozhodně vypadají velmi dobře opečovávané.


Nicméně, dnes večer neměla ani trpělivost, ani chuť se takhle hýčkat. Svlékla se a rychle ze sebe drhla pach toho strachy podělanýho upíra. Pak vklouzla do balvněného pyžama a zatímco se jí připravovala káva, projela si vlasy kartáčem. Jakmile se uvařila, nalila si plný hrnek a zamířila ke konferenčnímu stolku, opatrně hrnek posadila na podšálek ... a podlehla svojí zvědavosti a jedním tahem rozthla obálku.


Papír byl tuhý, vodotisk elegantní ... a jméno na spodu stránky děsivé natolik, že se jí chtělo zabalit kufry a utéct. Utéct do té nejvzdálenější, nejmenší díry, kterou by byla schopná najít.


Nevěřícně, přejela očima stránku podruhé. Slova se ale nezměnila.


Byl bych potěšen, pokud by ses ke mně připojila při snídani. 8 ráno.


Raphael


Nebyla tam uvedená žádná adresa, ale ona žádnou nepotřebovala. Vzhlédla a skrz obrovské prosklené okno, které dělalo její apartmán tak směšně drahý ... a lákavý, spatřila osvícený sloup městské Archandělské Věže. To, že mohla sedět a sledovat anděly, jak vzlétají z vysoko posazených balkonů Věže, bylo její provinilé potěšení.


V noci se zdály jako hebké temné stíny. Ale za denního světla, se jejich křídla jasně třpytila ve sluneční záři, jejich pohyby byly neuvěřitelně ladné. Přilétali a odlétali během celého dne, občas některého z nich viděla jen tak sedět, vysoko na balkonech a nohy mu visely přes okraje. Předpokládala, že to byli ti mladší andělé, i když mládí u nich bylo relativní pojem.


Přestože věděla, že většina z nich byla o desítky let starší než ona, ten pohled ji vždycky rozesmál. Bylo to jednou jedinkrát, kdy je zahlédla, že se chovají způsobem, který by se dal popsat jako normální. Obvykle, podle všeobecného názoru lidstva byli chladní a odtažití, jako kdyby byli lidé mimo jejich chápání.


Zítra, bude i ona tam nahoře v té osvícené Věži ze skla. Ale nebude to jeden z těch mladších možná-přívětivých andělů, se kterým se tam má setkat. Ne, zítra bude sedět naproti samotnému archandělovi.


Raphaelovi.




Elena sklonila hlavu mezi kolena, udělalo se jí z toho špatně.