Angel's blood - 10. kapitola

Má v plánu ji zabít.
Elena nervózně seděla ve své nádherné posteli, jejíž čelo mělo vzor, který byl jedinečný-svého-druhu a bylo vyrobeno z nejjemněji tvarovaného kovu. Přikrývky i přehoz byly bílé s drobně vyšívanými květinami. Napravo od postele byly posuvné francouzské dveře, které vedly na soukromý balkonek, který Elena proměnila v malou zahradu. A za tím vším se vyjímal výhled na Archandělskou Věž.


Zdi v pokoji měla vytapetované v krémových barvách, které zvýrazňovaly modré a stříbrné prvky, ve kterých se odrážel temně modrý koberec. Voál na francouzských dveřích byl průsvitně bílý a ve druhé řadě byly ještě závěsy z těžkého brokátu. Ty ale Elena nechávala většinou roztažené. V opačném rohu místnosti, ve vysoké, bílé, porcelánové Čínské váze, kvetly obří slunečnice, které do pokoje přitahovaly sluneční paprsky.

Vázu jí daroval velmi vděčný Čínský anděl poté, co vystopovala jednu jeho vzpurnou svěřenkyni. Ta mladá upírka - sotva dosloužila svoji stoletou Smlouvu - se rozhodla, že už nepotřebuje andělskou ochranu. Elena jí tenkrát našla schoulenou a vyděšenou uprostřed sex-shopu, který zajišťoval služby pro velmi zvláštní klientelu. Díky té práci se tenkrát Elena musela pohybovat v útrobách Shanghaiského podsvětí, ale ta váza byla skvostným, časem neposkvrněným kouskem, který za to stál. Celý pokoj pro ni byl nebesy, a aby bylo všechno naprosto perfektní, vytvářela je neuvěřitelně dlouhou dobu.

Ale právě v tomto okamžiku by mohla klidně sedět na špinavé podlaze nějaké díry, uprostřed jižního Beijingu. Oči sice měla otevřené, ale stejně neviděla nic jiného, než obraz toho upíra z Times Square. Toho, kterému se vůbec nikdo neodvážil pomoci. Sakra.
Věděla, že takhle by neskončila. Ne, pokud byl Raphael rozhodnutý celou záležitost zamést pod koberec. Ale se vší pravděpodobností to měla už teď spočítané.

Řekl jí o Neviditelnosti.

Nebyla si vědoma, že by kdokoli z lovců, nebo lidí věděl o tomto konkrétním kousku archandělských schopností. Celou záležitost by mohla přirovnat k zahlédnutí tváře vlastního únosce - nezáleželo na tom, co pak řekl, v tu chvíli jste byli nahraní.

"To. Sakra. Ani. Náhodou." Elena zaťala pěsti do svého nádherného Egyptského přehozu, přimhouřila oči a zvažovala svoje možnosti.

Možnost 1: Pokusit se ze všeho vycouvat.
Pravděpodobný výsledek: Smrt po bolestivém mučení.
Možnost 2: Udělat svojí práci a pak doufat.
Pravděpodobný výsledek: Smrt, ale pravděpodobně bez mučení (to by bylo dobré).
Možnost 3: Donutit Raphaela, aby jí přísahal, že ji nezabije.
Pravděpodobný výsledek: Přísahy byly brány velmi vážně, takže by přežila. Ale stejně by ji mohl mučit, dokud by z toho nezešílela.

"Tak musim vymyslet lepší přísahu," zamumlala si Elena sama pro sebe. "Žádný zabíjení, žádný mučení a rozhodně žádný přeměňování mně na upíra." Kousla se do spodního rtu a přemýšlela, jestli by ta přísaha šla rozšířit i na její přátele a rodinu. Rodinu. No jasně. Ty jí nemohou přijít na jméno. Ale Elena nechtěla být nucena přihlížet tomu, jak je někdo trhá na kusy.

Krev dopadající na dlažbu.
Kap.
Kap.
Kap.
Prosba vyřčená sýpavým hlasem, přes bublavé zvuky krve.
Vzhlédla vzhůru a zjistila, že Mirabelle byla ještě naživu.
To monstrum se na ní usmálo. "Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej."
Kap.
Kap.
Následoval mokrý, trhající zvuk, který zněl zastřeně, oplzle, prostě jako z noční můry.

Elena odstrčila přehoz a spustila nohy přes okraj postele, tvář měla mrtvolně bledou. Tato konkrétní vzpomínka měla schopnost zničit jakékoli a všechny ostatní vzpomínky, které ji dokázaly zahřát na duši. Seděla na posteli, s obličejem v dlaních a zírala dolů na svůj temně modrý koberec. Snažila se ty obrazy prostě vypnout. Byl to jediný způsob, jak uniknout, ve chvíli kdy si našly skulinu v Elenině sebeobraně. Jejich hrozivé pařáty byly nenávistné, s jedovatými hroty a když se plížilily -

Něco dopadlo na podlahu jejího balkonu.

Zbraň, kterou měla pod polštářem, měla Elena v ruce a namířenou na francouzské dveře ještě dřív, než si stihla uvědomit, že se pohnula. Ruku měla klidnou a tělo jí zaplavil adrenalin. Když si balkon prohlížela skrz průsvitné závěsy, nikoho neviděla, ale jen velmi hloupý lovec by polevil ve své ostražitosti tak snadno. A Elena nebyla hloupá. Vstala z postele, vědoma si toho, že má na sobě jen bílé tílko a zelené kalhotky, které napodobovaly střih kraťasů a v rozparcích na bocích byly ozdobené hezkou růžovou stuhou.

S pohledem stále upřeným ven, Elena volnou rukou rozhrnula závěsy. Nestál tam žádný nasraný upír. Ti parchanti sice nemohli létat, ale jednou viděla tři z nich šplhat po boku mrakodrapu. Vypadali jako tlupa čtyřnohých pavouků. Ta bandička to tenkrát dělala pro srandu, ale jestli to uměli oni, tak mohli i ostatní.
Znovu přejela balkon pohledem.

Žádný upír. Žádný anděl.

Z držení zbraně v natažené ruce, jí začínaly trochu bolet svaly, ale Elena si neulevila. Místo toho, začala pohledem kontrolovat okraje balkonu - měla tam spousty rostlin, včetně převislých muškátů, které visely dolů ze zaoblené "stříšky", kterou si tam nechala přidělat - ale vždycky si chtěla být naprosto jistá, že jí nic nebude blokovat výhled na okraje balkonu. Pokud by se tam někdo chytil a visel, viděla by jejich prsty.

Ještě důležitější bylo, že jakýkoli vetřelec by zanechal stopy v gelu, který tam Elena každý týden rozprašovala. Gel byl vytvořen speciálně pro lovce a stál ruku, nohu a ledvinu k tomu, ale při odhalování vniknutí byl vysoce účinný. Když byl neaktivní, splýval s jakýmkoli povrchem, ale jakmile se ho dotkl ať už upír, člověk, nebo anděl, změnil se na nezaměnitelnou, intenzivní rudou.

Gel na balkoně narušen nebyl a Eleniny smysly nezachytily žádného upíra.
Uvolnila se a podívala se dolů na podlahu balkonu. Pozvedla obočí. Vedle jejích svěžích, červených begonií, ležela plastová tuba určená pro vzkazy. Zamračila se. Stonky begonií byly velmi křehké. Kdyby kdokoli, kdo sem tu tubu zahodil, jen krapítek pošramotil její rostlinky, které navzdory chladným ránům končícího jara, vypiplala až do kvetoucí nádhery, potkal by se s hněvem samotného pekla. Když se nakonec přesvědčila, že balon byl bezpečný, sklonila zbraň a otevřela dveře. Větřík přifoukl závan pulsujícího města, ale nic jiného.

Dokonce i potom byla velmi, velmi opatrná. Vstoupila na balkon a nohou si tubu přisunula k sobě. Už jí měla téměř v pokoji, když zahlédla pírko, které klouzalo vzduchem a jemně přistálo na kroutící se kapradině. Elena kopla tubu do pokoje, zvedla svou zbraň a namířila ji na stříšku balkonu - týpek, který ji pro ni stavěl, jí řekl, že je šílená, když si chtěla zablokovat, byť jen malou část výhledu, ale on evidentně nikdy nepomyslel na nebezpečí přicházející zvrchu. Ano, přišla sice o část výhledu, ale za to, jí nikdo nemohl bez varování přepadnout ze střechy domu - ačkoli, pokud její nezvaný host dokázal uniknout její pozornosti, i ona se očividně stala na tomto štítu příliš závislá. To se nebude opakovat.

"Tyhle náboje dokážou projít kamenem, tudíš i tim křehkych matrošem, na kterym teď sedíš," zavolala. "Slez odtamtud, nebo to praskne!" Okamžitě se ozvalo třepetání křídel. O vteřinu později, se před ní vzhůru nohama objevil zrudlý andělský obličejík. Elena vykulila oči. Nevěděla, že tohle andělé uměli udělat. "Ty seš poslíček? Koukej se otočit - nebo z tebe budu mít závratě."

Anděl přikývl a pak se narovnal. Vypadal, jako jeden z těch mytických čerubínků, které Renesanční umělci tak rádi malovali. Měl kulatý a roztomilý obličejík, který ohraničovalo spousty zlatých kudrlinek.
"Omlouvám se! Ale nikdy dřív jsem neviděl žádného lovce. Byl jsem zvědavý." Když sjel po Eleně pohledem dolů, vykulil oči. Křídly už tak mával rychle, aby se udržel na místě, ale nyní ještě zrychlil.
"Koukej se mi do očí, nebo ti prostřelim díru v křídle."
Hlava mu vyletěla vzhůru a tváře zrudly ještě víc. Lehce zavrávoral doleva, ale hned se zase narovnal.
"Promiň! Promiň! Zrovna jsem se dostal z Útočiště. Já-" Pak naprázdno polkl. "To jsem ti neměl říkat! Prosím, neříkej to na mně Raphaelovi."

Vzhledem k tomu, že anděl vypadal, že se rozpláče, Elena přikývla. "Klídek, chlapče. A příště, až budeš mít zase nějakou donášku, zkus vstupní dveře."
Anděl zamrkal. "Raphael řekl, že to musím doručit takhle."
Elena si povzdychla a odmávla ho pryč."Už leť. O Raphaela se postarám."
Tan mlaďoučký anděl vypadal vyděšeně. "Ne, to je v pořádku. Prosím, to nedělej. On by ti ... mohl ublížit." Ta poslední dvě slova byla vyslovena už jen šeptem.
"Ne, neublíží mi." Elena se chystala donutit archanděla přísahat. Ačkoli ještě netušila jak. "A teď už leť - Dmitri je žárlivej."
Ten chlapec zbledl a odletěl takovou rychlostí, že to téměř nepostřehla. No, to bylo zajímavé. Všeobecně bylo známo, že andělé kontrolovaly upíry. Ale, co když byla moc mnohem více proměnlivá? Nad tím se bude ještě muset zamyslet.

Ale až později.
Až po tom, co jí Raphael slíbí, že ji nezabije, nebude ji mučit a ani jí žádným jiným způsobem neublíží.

Když zalila své drahocené begonie - ta žlutá kvetla, jako kdyby léto nebylo už měsíc pryč, což jí rozlilo úsměv po tváři - a ještě jednou zkontrolovala bezpečnost balkonu, zavřela Elena dveře, zatáhla závěsy a uklidila svou zbraň zpět pod polštář. Teprve potom zvedla poštovní tubu a začala jí odšroubovávat.

Zazvonil telefon.

Zvažovala, že ho bude ignorovat, protože ji zabíjela zvědavost. Ale rychlý pohled na identifikaci volajícího jí ukázal, že to byla Sára.
"Hej. Co se děje pani ředitelko?"
"Chtěla jsem se tě zeptat na to samý. Včera večer jsem obdržela opravdu divný hlášení."
Elena se kousla do rtu. "A od koho?"
"Od Ransoma."
"To mě mohlo napadnout," zamumlala Elena. Vzhledem k jeho zálibě v pistolích a všech možných jiných zbraních, měl tenhle lovec toho nejzvláštnějšího koníčka, od kterého ho neodradil ani fakt, že žili v jednom z hlavních měst zahlcených osvětlením. "Zase čučel do toho svýho dalekohledu, že jo?"
Sára si povzdychla. "Jo, do toho jeho supr-čupr nabušenýho profi-teleskopu. A říkal, že si, umm, lítala?" Poslední slovo bylo spíše nevěřícnou otázkou.
"Musim Ransomovi poděkovat, že mně v podstatě nazval hvězdou."
"Já tomu nemůžu uvěřit," zašeptala Sára. "Ó, můj - Tys fakt byla nahoře? Lítala?"
"Jo."
"S andělem?"
"S archandělem."

Následovalo několikavteřinové, naprosté ticho a pak, "ty vole."
"Jo, jo." Elena začala opět odšroubovávat víko tuby.
"Co děláš? Slyšim, jak se ti zrychlil dech."
Eelena se usmála. "Ty seš tak zvědavá kamarádka."
"To je základem každýho kamarádství. Koukej to vyklopit, zatímco já se budu snažit vzpamatovat z toho šoku."
"Před pár minutama mi nějakej anděl přinesl zásilku."
"A co to je?"
"No to se zrovna snažim ... " Hlas se jí vytratil ve chvíli, kdy se jí podařilo uspět. S třesoucíma se rukama zírala na obsah tuby, která byla vystlaná několika vrstvami měkkého materiálu. Měla pocit, že ten andílek měl zásilku doručit s mnohem větší opatrností. "Oh."
"Ellie? Já tu umírám zvědavostí."
Se srdcem v krku, Elena opatrně vytáhla exkluzivně řezanou sošku. "On mi poslal růži."
Skrz telefon se ozvalo zklamané odfrknutí. "Vim, že zrovna moc nerandíš zlato, ale ty se dají koupit na každym rohu za pět dolarů."
"Tahle je ale z křišťálu." Ve chvíli kdy to dořekla, se od růže charakteristickým způsobem odrazilo světlo a Eleně spadla čelist. "To neni možný."
"Co neni možný?"

Nevěřícně otevřela šuplík a vyndala z něj vysoce-odolný proříznu-cokoli ostří, které moc nepoužívala, protože bylo lehce nevyvážené a zkusila jemně škrábnout do stonku růže. Nůž neměl žádný účinek. Ale když to zkusila opačně, růže poškrábala "nezničitelný" povrch nože. "No doprdele."
"Ellie, přísahám, že z tebe vymlátim duši, jestli mi okamžitě neřekneš, co se děje. Co to je? Nějaká mutantní krev-sající růže?"

Elena potlačila výbuch smíchu a zírala na nepopsatelně nádhernou věc, kterou měla v ruce. "Není z křišťálu."
"Zirkon?" Zeptala se Sára suše. "Nebo počkej. Je plastová."
"Je diamantová."

Následovalo absolutní ticho.
Potom zakuckání.
"Mohla bys to prosim tě zopakovat?"
Elena zvedla růži do vzduchu tak, aby odrážela světlo. "Je to diamant. Bezchybný. Z jednoho kusu."
"To neni možný. Víš, jak by musel bejt obrovskej, aby z něj mohli vyrejt růži? Nebo je tak miniaturní?"
"Je na šířku mojí dlaně."
"Jak jsem řekla, nemožný. Z diamantů se nic nevyřezává. Vážně, prostě to nejde."

Až na to, že Sára zněla krapet bez dechu. "Ten chlap ti poslal diamantovou růži?"
"Neni to chlap," odpověděla Elena a snažila se zastavit typicky ženskou část sebe sama, od reakce z čirého potěšení nad tím zázračným darem. "Je to archanděl. Velmi nebezpečnej archanděl."
"Kterej je do tebe blázen a nebo svoje zaměstnance slušně přeplácí."
Elena se zasmála. "Ne nepřeplácí, on se mi snaží dostat do kalhot." Počkala až se na druhém konci Sára přestala dusit a pak pokračovala. "Včera večer jsem ho odmítla. A myslim, že archanděl nemá rád, když se mu říká Ne."

"Ellie, zlato, prosim tě řekni, že si ze mně děláš srandu." Sářin tón byl prosebný. "Jestli tě archanděl chce, tak tě taky dostane. A-" Zarazila se.
"To je v pohodě, Sáro," řekla jemně Elena. "A až mně dostane, tak mně zničí." Archandělé nebyli lidé, neměli k nim ani blízko. "A to je důvod, proč mně nikdy nedostane."
"A jak se chceš ujistit, že po tobě nepude potom?"
"Chci ho donutit mi přísahat."

Sára udělala hmmm... zvuk. "Dobře, na tohle téma jsem toho přečetla spousty. Andělé berou přísahy fakt vážně. Jakože smrtelně vážně. Musíš jí ale definovat naprosto přesně. A je to záležitost něco-za-něco. Bude chtít něco výměnou. V tvym případě, patrně tebe."

Elena se zachvěla, ale ta představa už jí nebyla odpudivá. A nebylo to tím diamantem. Bylo to tím vzrušením z minulé noci, které bylo jako temné pohlazení se špetkou zkaženosti a zároveň také to nejlepší sexuální flirtování, které kdy zažila. Její tělo ho chtělo a to se jí Raphael sotva dotkl. Jaké by to bylo, kdyby do ní vnikl, žhavý a tvrdý ... a znovu a znovu?

Zrůžověly jí tváře, stehna tiskla pevně k sobě a srdce jí bušilo až v krku. "Vrátim mu tu růži." Byl to výjimečně pozoruhodný výtvor, ale nechat si ji nemohla.

Sára ji nepochopila. "To bude málo. Musíš mít něco, s čím bys mohla vyjednávat."
"Nech to na mně." Elena se pokoušela znít sebevědomě, přestože pravdou bylo, že neměla tušení, jak bude vyjednávat s někým, jako byl archanděl.

Bude chtít něco výměnou. V tvym případě, patrně tebe.


Mozek se jí bez varování zadrhl a Sáry slova se smíchala s probuzenými vzpomínkami Mirabellina zohaveného těla. Elenu zamrazilo. Co když Raphaelova cena za přísahu bude horší než smrt?