Angel's blood - 11. kapitola

Elena položila poštovní tubu na Raphaelův pracovní stůl. "Tohle nemůžu přijmout."

Raphael zvedl ukazováček, ale zůstal k ní otočený zády. Stál u okna a s někým telefonoval. Připadalo jí divné, vidět archanděla s tak moderním přístrojem, jako byl mobilní telefon, ale její reakce nedávala žádný logický smysl - byli mistři technologií a nezáleželo na tom, že vypadali, jako by vystoupili z pohádek a legend.



Kolik pravdy bylo v těch legendách si nikdo nebyl jistý. Mělo se za to, že andělé byli součástí lidské historie od nejčasnějších jeskynních kreseb, ale skutečnost zůstávala zahalena rouškou tajemství. Vzhledem k tomu, že lidé všeobecně neměli rádi nevysvětlitelné věci, vymýšleli si tisíce příběhů, kterými chtěli existenci andělů vysvětlit. Někteří je měli za potomky bohů, jiní je vnímali jednoduše jako více vyspělý druh života. Jistá byla jen jdna věc - byli to vládci světa a věděli to o sobě.

V tuto chvíli Jeho Výsost stále hovořila tichým tónem do telefonu. Dopálená, začala Elena zkoumat místnost, ve které se nacházela. Její pozornost upoutal kus nábytku s policemi, který stál u jedné ze zdí. Byl vyroben ze dřeva, které bylo buď pravý eben, nebo se s ním pracovalo tak, aby tak vypadalo. V jeho policích byl vystaven poklad vedle pokladu.

Jako třeba starověká Japonská maska démona Oniho, ale tento konkrétní kousek se tvářil rošťácky, jako kdyby byl určen pro dětský karneval. Bylo to nedocenitelné umělecké dílo, které bylo nazvdory jeho stáří, ztvárněné ve stále výrazných, brilantních barvách. Na vedlejší poličce, bylo vystavené jediné pírko.

Mělo vyjímečnou barvu - sytou, ryzí modrou. Elena zaslechla zvěsti o modře-okřídleném andělovi, který se ukázal ve městě, ale určitě ty zvěsti nemohly být pravdivé?
"Je opravdové nebo umělé?" Zašeptala téměř sama pro sebe.
"Oh, velmi opravdové," ozval se Raphaelův uhlazený hlas. "Illium byl naprosto zničený, když byl o své cenné peří připraven."
Elena se otočila a na čele se jí utvořily vrásky. "Proč bys ničil něco tak nádherného? Ze žárlivosti?"

V Raphaelových očích se něco zablesklo, žhavého a zcela určitě smrtícího, kdyby to vypustil. "Illium by tě nazajímal. Svoje ženy má rád poslušné."
"Tak proč si ho připravil o peří?"
"Potřeboval být potrestán." Pokrčil Raphael rameny a popošel k Eleně tak blízko, že je od sebe dělilo jen pár desítek centimetrů.
"Jeho trest ho měl spíše zdrtit, než mu ublížit - peří mu během roku dorostlo zpět."
"To je chvilka."

Po její sarkastické poznámce se zdálo, že míra nebezpečí klesla. "Pro anděla, ano." Odpověděl Raphael.
"A dorostlo jeho peří stejné jako předtím?" Přesvědčovala se, že se mu musí přestat dívat do očí, že nezáleželo na tom, co říká, takový kontakt mu určitě mohl ulehčit vpád do její mysli. Ale Elena se nedokázala dívat nikam jinam, ani když se plameny v jeho očích proměnily do něčeho, co vypadalo jako vířící ostří.

"Tak dorostlo?" zopakovala a hlas jí zhrubl náhlým hladem.
"Ne," odpověděl Raphael. Pak zvedl ruku a začal jí jedním prstem objíždět konturu ucha. "Dorostlo ještě krásnější, než bylo předtím. Modré se stříbrnými okraji."
Elena se musela smát nad nelibostí jeho hlasu. "To je barevné schéma mojí ložnice."

Projel mezi nimi náhlý žár. Mocný. Pulsující životem. Raphael se jí stále díval do očí a prstem sjížděl po hraně její čelisti a směřoval níž, k jejímu krku. "Jseš si jistá, že mě tam nechceš pozvat?"

Byl tak neuvěřitelně nádherný.
A přesto tak mužný, moc mužný.
Jen jednou ochutnat.

Byla to ta temnota, co se skrývala v jejím jádru. Temnota, co se zrodila na krví zalité kuchyňské podlaze, toho dne, kdy přišla o své dětství.
Kap.
Kap.
Kap.
"Pojď blíž malá lovkyně, ochutnej."

"Ne." Trhla sebou a cítila, že měla dlaně zvlhlé tenkou vrstvou čirého strachu. "Přišla jsem jen, abych ti vrátila tu růži a zeptala se, jestli nemáš nějaký další informace o Uramovi."
Raphael stáhl svou ruku zpět a zatímco Elena očekávala zuřivost, způsobenou jejím odmítnutím, výraz jeho tváře byl zamyšlený.
"Jsem dobrý v zahánění nočních můr."
Elena ztuhla. "A taky v jejich vytváření. Toho upíra na Times Square si tam nechal hodiny."

Přestaň Eleno, nařizovala jí její vlastní mysl. Pro lásku boží, přestaň! Máš ho donutit ti přísahat ohledně svého bezpečí - ale její pusa nechtěla poslechnout. "Mučil si ho!"
"Ano." V tom slově nebyla ani známka lítosti.
Elena čekala. "To je všechno, nic víc k tomu nemáš?"
"Čekala si snad pocit viny?" Výraz jeho tváře ztuhl, stal se chladným jako led. "Já nejsem člověk, Eleno a ti, kterým vládnu, také nejsou lidé. Tady lidská práva neplatí."
Elena zaťala pěsti. "Máš na mysli právo společenské slušnosti a svědomí?"
"Říkej si tomu jak chceš, ale měj na paměti tohle" - naklonil se k ní blíž a promluvil ledovým šepotem, který se jí přehnal přes kůži s krutostí prásknutí biče - "pokud já padnu, pokud já selžu, upíři budou zcela volní a New York se utopí v krvi nevinných."
Kap.
Kap.
Kap.

Elena pod dopadem těch brutálních představ zavrávorala, jedna z nich - vzpomínka, další - možná budoucnost.

"Upíři ale nejsou všichni zlí. Jenom malý procento z nich ztratí kontrolu. To je stejný jako u lidský populace."
Raphael ji položil dlaň na tvář. "Ale oni nejsou lidé, že?"
Elena zůstala potichu.
Jeho ruka byla horká, zatímco jeho hlas byl chladný. "Odpověz mi, Eleno." Arogance, kterou projevoval, byla dechberoucí, ale horší bylo, že si to mohl dovolit. Ta jeho síla ... byla více, než ohromující.
"Ne, nejsou," přiznala Elena. "Upíři, kteří propadnou krvi, vraždí s brutalitou, která je naprosto jedinečná - a nikdy nepřestanou. Ztráty na životech mohou dosáhnout tisíců."

"Takže vidíš, že železná kontrola je nezbytností." Raphael se k ní příblížil ještě víc, až se jejich těla dotýkala a rukou sklouzl dolů, k jejímu pasu. Už mu neviděla do obličeje, aniž by nemusela zaklonit hlavu a to se v tomto okamžiku zdálo, jako příliš velká námaha. Všechno, co chtěla, bylo rozplynout se. Rozplynout se a vzít ho s sebou, aby mohl dělat všechny ty erotické, svůdné věci, po kterých její tělo prahlo.
"Dost o upírech," řekl Raphael se rty přitisknutými k jejímu uchu.
"Ano," zašeptala Elena a dlaněmi jela vzhůru po jeho pažích. "Ano."
Raphael jí nejprve kladl polibky pod uchem a podél hrany čelisti a pak odpověděl, "ano."

Elenou projel pocit extáze okořeněné pronikavou rozkoší, které neměla nejmenší touhu vzdorovat. Jediné, co chtěla, bylo svléknout z něj oblečení a zjistit, jestli byl archanděl skutečně stavěný jako člověk. Ochutnat jeho kůži, zanechat v ní stopy po svých nehtech, vzít si jeho tělo, vlastnit ho ... nechat ho vlastnit ji. Na ničem jiném nezáleželo.

Když se rty dotkl těch jejích, Elena zasténala. Raphael ji chytil za boky pevněji a bez známky většího úsilí ji přizvedl a začal ji líbat doopravdy. Z toho čirého erotismu Elenou projela vlna ohně, která se usadila mezi jejími stehny.

"Horko," zašeptala, když ji Raphael nechal nadechnout. "Příliš horko."
Ve vzduchu se zaleskly krystalky ledu a obklopila ji studená mlha, která jí s vlastnickým pohlazením, začala prosakovat do pórů kůže.
"Lepší?" Dříve, než mohla odpovědět, ji Raphael začal znovu líbat. Jazykem jí vnikl do úst, tělo měl tvrdé a perfektní a -
Na ničem jiném jí nezáleželo.

Ta slova nebyla správná. Ty myšlenky nebyly správné.
Na Sáře jí záleželo.
Na Beth jí záleželo.
Na sobě jí záleželo.

Raphael putoval rty po jejím krku dolů, ke kůži odhalené rozepnutými knoflíky její košile. "Nádherná."

Už jsou to staletí, co jsem neměl lidskou milenku. A ty jsi .... fascinující.
Byla pro něj pouhou hračkou.
Se kterou si chtěl pohrát a pak se jí zbavit.
Raphael mohl ovládat její mysl.

Elena z čirého vzteku vykřikla a odkopla ho od sebe pryč takovou silou, že upadla na zem. Šok z bolesti, která jí projela při kontaktu kostrče s podlahou, přerušil poslední vlákna té hluboké touhy, která byla tak návyková, že si díky tomu připadala jako hlupák i teď. "Ty parchante! Tebe vzrušuje znásilnění?"

Na zlomek vteřiny se jí zdálo, že výraz jeho obličeje zastínil šok, ale vzápětí se na ni opět díval s tou jeho známou arogancí. "Za pokus to stálo." Raphael pokrčil rameny. "A nemůžeš tvrdit, že se ti to nelíbilo."

Elena byla tak naštvaná, že se nemohla zastavit, aby nejdřív přemýšlela. Aby zvážila důvod, kvůli kterému sem přišla. Znovu vykřikla a vrhla se na něj. K jejímu překvapení mu uštědřila pár slušných ran, než ji chytil ruce a přitlačil ji ke zdi, pak roztáhl křídla a zablokoval ji tak výhled na místnost.
Až ve chvíli kdy Raphael zavrčel, "nech nás!" si Elena uvědomila, že už nebyli sami.
"Ano, pane."
Upír. Dmitri.

A ona byla tak zatraceně dezorientovaná, tak zahlcená uměle vytvořeným chtíčem, který se změnil v zuřivost, že ho vůbec neslyšela přijít. "Já tě zabiju!" Díky tomu pocitu zneuctění se cítila potupně blízko pláči. Měla od Raphaela podobnou taktiku očekávat, ale neočekávala. Což z ní dělalo prvotřídního pitomce. "Pusť mě!"

Raphael se na ní zadíval, modř jeho očí najednou potemněla - jako kdyby se do nich vmísila bouře. "Ne. V tomto stavu bys mně akorát donutila ti ublížit."
Na vteřinu se jí srdce rozbušilo rychleji. Záleželo mu na ní. Znovu zakřičela. "Vypadni mi z hlavy!"
"Já tvou mysl neovládám Lovče Spolku."

Použití toho formálního titulu zapůsobilo jako slovní facka, která ji přivedla zpět ke smyslům. Místo toho, aby odpověděla v záchvatu zuřivosti, která se v ní vařila, se Elena několikrát zhluboka nadechla a zkusila se vydat na to klidné místo v mysli, kam se vydala vždy, když se objevily vzpomínky na Ariel - Ne, na to nebude myslet. Proč ji zrovna dnes nemůže minulost nechat na pokoji?

Další hluboký nádech.
Ucítila vůni moře, chladnou, svěží, mocnou.
Raphael.
Elena otevřela oči. "Jsem v pohodě."

Než ji pustil, počkal ještě několik dlouhých vteřin. "Běž. O tomhle si promluvíme později."
Ruka ji svěděla chtíčem sáhnout po zbrani, ale Elena se prostě otočila a odešla pryč. Neměla v úmyslu umřít - ne, dokud Raphaelovi nevyřízne ty prolhané oči a nezahodí je do té nejhlubší, nešpinavější žumpy, kterou bude schopna najít.

Jakmile Raphael zaslechl, že se dveře výtahu zavřely, zavolal svou ostrahu. "Neztrať ji z očí a ujisti se, že je v bezpečí."
"Ano, pane," byla Dmitriho odpověď, ale Raphael v ní zaslechl známky nevíry. Zavěsil, aniž by odpověděl na jeho nevyřčenou otázku - proč té lovkyni dovolil žít po té, co ho napadla?

Tebe vzrušuje znásilnění?

Raphael stiskl rty do úzké linky a klouby na prstech mu zbělaly z toho, jakou silou sevřel ruce do pěstí. Za celou dobu co žil, Raphael udělal a byl obviněn ze spousty věcí, ale nikdy si nevzal ženu proti její vůli. Nikdy. A dnes to také neudělal.
Ale něco se stalo.
Bylo to důvodem, proč ji dovolil ho napadnout - potřebovala vypustit svůj vztek a jeho znechucení nad sebou samým bylo tak obrovské, že ty rány uvítal. Existovalo několik hranic, které neměly být nikdy překročeny. To, že porušil jednu z nich, kterou si před staletími sám vytyčil, ho donutilo přemýšlet nad stavem své vlastní mysli. Věděl, že jeho krev je čistá - včera byl na testech - takže jeho chování nebylo ovlivněno toxínem, který by zamořil jeho mysl tak, že by Raphael nedokázal ovládnout své schopnosti.

Po vyloučení této možnosti, bloumal v neznámu.
Raphael potichu zaklel ve starověkém, dávno mrtvém jazyce. Nemohl se na to ptát Nehy, Královny Jedů. Neha by to vnímala jako slabost a okamžitě by na něj zaútočila. Nikomu z Kádru, kdo by mohl znát na jeho problém odpověď, nemohl důvěřovat. Snad kromě Lijuan a Elijaha.
Lijuan neměla zájem o malichernou moc. Nad to už se povznesla, změnila v něco, co nebylo tak úplně z tohoto světa. O Elijahovi si Raphael nebyl jistý, ale pravdou bylo, že tento muž byl pro něj jako mentor.

Problémem bylo, že Lijuan se vyhýbala moderním technologiím, jako byly mobilní telefony. Žila v horském areálu skrytém hluboko v nitru Číny. Buď by za ní musel letět ... Raphael zaťal pěsti ještě pevněji. Nemohl svoje město opustit, když tu řádil Uram. Což mu v podstatě zanechalo pouze jedinou možnost.

Když se otočil, aby odešel z pracovny, jeho pohled se zarazil na poštovní tubě, kterou mu Elena vrátila. "Růže Osudu" byla starověkým pokladem, který si vysloužil v dávné minulosti, když byl mladým andělem ve službách archanděla. Legenda vyprávěla, že Růže Osudu byla vytvořena za pomoci kombinace sil prvního Kádru. Raphael nevěděl, zda to byla pravda, ale ta růže měla nevyčíslitelnou hodnotu. A on ji daroval Eleně z důvodů, které sám tak úplně nechápal. Ale ona si ji vezme. Už byla poznamenána jejím jménem.

Raphael popadl tubu s růží a zamířil do svého apartmánu, přesněji, do místnosti čiré temnoty v jeho středu. Lidé by tuto místnost vnímali jako zlo. Temnotu přirovnávali ke zlu. Většinou ale temnota nebyla nic jiného, než nástroj - ani dobrý, ani zlý.

Bylo to dáno duší jednotlivce, zda byl tento nástroj použit s dobrým či zlým úmyslem. Raphael sevřel tubu v ruce pevněji. Poprvé po tolika staletích si nebyl jistý tím, kdo vlastně byl. To nebylo dobré. To se mu nikdy předtím nestalo. Nikdy dříve nebyl ztělesněním zla ... až dodnes.

Jed.
Byli blázni, všichni byli blázni. Byli přesvědčeni, že zemře. Uram se navzdory bolesti, která projela jeho očima i jeho tělem zasmál. Ta agónie hrozila, že mu vnitřnosti rozpustí ve vodu a kosti rozdrtí na kaši. Ale on se smál dál, dokud jeho smích nebyl jediným zvukem v celém širém vesmíru, jedinou pravdou.

Ó, ne, on neumře. On přežije ten test, kteří ostatní nazývali jedem. Lež. Snžili se jen upevnit svoji vlastní moc. Nejen že Uram přežije, ale vyjde z toho jako bůh. A až bude se všemi hotov, Kádr Desíti se bude třást hrůzou a zem bude zbarvená temnými řekami krve.
Bohaté, výživné, smyslné ... krve.