Angel's blood - 17. kapitola

Vedle Eleniny postele zazvonil alarm a vytrhl ji tak z neklidného spánku. Spala oblečená, takže jen vyskočila z postele a vyběhla. V otevřených dveřích už na ni čekal Vivek. "Honem! Sára volá!"
Přeskočila přes jeho kolečkové křeslo, které se jí dostalo do cesty a zvedla sluchátko telefonu. "Sáro?"
Na jazyku pocítila odpornou pachuť strachu, ostrou a pronikavou.
"Uteč, Ellie," zašeptala Sára a Elena v jejím hlase zaslechla slzy. "Uteč!"
Elena na místě zamrzla, neschopná pohybu. "Zoe?"
"Zoe je v bezpečí," naříkala Sára. "Nebyla tady. Oh, Bože, Ellie. Ví, kde seš."



Elena si ani na vteřinu nemyslela, že by Sára mluvila o Dmitrim. Žádný upír, jakkoli mocný, by její kamarádku nedohnal do tohoto stavu. "Jak to? Co ti udělal?" Elena sevřela rukojeť nože a teprve v tu chvíli si uvědomila, že ho vytáhla z pouzdra.
"Jak to?" Následoval histerický smích. "Já mu to řekla."
Elena byla v šoku. "Sáro?" Jestli ji Sára zradila, pak už Elena neměla nikoho.
"Oh, Ellie, on prostě přiletěl k oknu a díval se na mně. Pak mi řekl, abych to okno otevřela a já ani nezaváhala!" Sára už téměř křičela. "Pak se mě prostě zeptal, kde si a já mu odpověděla. Já mu odpověděla! Proč Ellie? Proč bych to dělala?"

Elena prudce vydechla. Třásla se úlevou a musela se rukou podepřít o Vivekův počítačový panel. "To nevadí, Sáro."
"To teda sakra vadí! Napráskala jsem svojí nejlepší kamarádku! Tak se mi neopovažuj řikat, že to nevadí!"
"Ovládal tvojí mysl," přerušila ji Elena dřív, než mohla Sára ve svém výstupu pokračovat. "Hraje si s náma, jako s hračkama." Zcela určitě si pohrával s ní - s jejím tělem i s jejími emocemi. "Nebylo nic, co bys mohla udělat."

"Já jsem proti těmhle věcem imunní," odpověděla Sára. "Jsem Ředitelkou Spolku částečně proto, že jsem přirozeně imunní proti upířím schopnostem, tak jako je Hilda."
"On ale není upír," připomněla Elena své rozrušené kamarádce. "On je archanděl."
Na druhé straně linky se ozvalo hluboké, roztřesené nadechnutí. "Ellie, dneska v noci s ním bylo něco hodně divnýho."
Elena se zamračila. "Co tim chceš říct? Udělal něco … zlýho?" To slovo ze sebe musela vytlačit. Nějaká její hloupá, pošetilá část nechtěla uvěřit, že by Raphael mohl být zlý.
"Ne - o Zoe se vůbec nezmínil, ani jí ničím nevyhrožoval. Na druhou stranu, ani nemusel, že? Dokázal mi zkroutit mysl do preclíku."

"Jestli to pro tebe bude útěcha," řekla jí Elena a vybavil se jí Erikův zvířecí pohled a Bernalova vyděšená poslušnost, "evidentně dokáže to samý udělat i upírům."
Sára popotáhla. "No, aspoň, že mě nemůžou ovládat krvežíznivci. Musíš sakra rychle vypadnout. Je na cestě k tobě a v jeho současný náladě by byl schopnej zničit celou budovu Spolku, jen aby se k tobě dostal. Zná všechny kódy - ty sem mu taky řekla." Sára znovu zakřičela. "Dobře, už jsem se uklidnila. Řekla jsem Vivekovi, aby všechny kódy změnil, ale nemyslim si, že tohle by Raphaela zastavilo. Chce tě."

"Za chvíli vypadnu. A nechám mu vzkaz, aby věděl, že už tu nejsem a nešel dolu za Vivekem."
"Běž do Modrého bezpečného domu."
Modrá, byl kód pro neoznačenou dodávku, která dokázala lehce splynout s okolní dopravou a efektivně tak skrýt řidiče. "Pudu," lhala Elena. "Díky."
"A za co sakra?" Vyštěkla Sára. "Ale ještě ti řeknu tohle - nechoval se normálně. Už jsem s Raphaelem mluvila a ty víš, jak jsem dobrá v odhalování emocí v hlase. Tentokrát zněl jinak - prázdně, monotónně … chladně. Nebyl naštvanej, nebyl nic, jenom chladnej."

Proč všichni neustále to slovo používají? Raphael byl spousty věcí, ale nikdy jí nepřipadal chladný. Nicméně, Elena neměla čas, ptát se na podrobnosti. "Jsem na odchodu. Ohlásim se, až budu moct. A neměj strach - ať se stane, co se stane, nezabije mně. Potřebuje, abych dodělala tu práci." Elena zavěsila dřív, než si Sára mohla stihnout uvědomit, že jsou horší věci, než smrt. A některé z nich zahrnovaly křik a křik a další křik, dokud se ti nezlomil hlas.

"Nový kódy." Na tiskárně ležel nově vytištěný papír. "Použij je na cestě ven - v momentě, kdy vystoupíš z výtahu, je změnim znovu."
Elena přikývla. "Díky, Viveku."
"Počkej." Vivek v křesle popojel k malé skříni v rohu místnosti. Nevěděla, co tam dělal, dokud se dveře skříně najednou neotevřely. "Vem si tohle."
Elena vzala do ruky malou, štíhlou pistoli. "To mi proti archandělovi moc nepomůže, ale stejně díky."
"Nemiř mu na tělo," řekl jí Vivek. "Tyhle náboje jsou navržený tak, aby rozervaly jejich křídla."

Ne! Představa, že by zničila tu neuvěřitelnou krásu jeho křídel, jí v srdci způsobila téměř fyzickou bolest. "Dorostou, zahojí se," přinutila se říct nahlas.
"Chvíli to trvá. Sledovali jsme úspěšnost a přišli na to, že trvá dýl, než se jim zahojí křídla, než kerákoli jiná část těla. Když pude do tuhýho, ochromí ho to na dost dlouhou dobu, abys měla šanci zdrhnout. Ledaže ..." Hlas mu proťal strach. "Slyšel jsem, cos řikala o ovládání mysli. Pokud by to mohl dělat na dálku, nevim, jestli by ti vůbec něco mohlo pomoct."

Po té, co se Elena ujistila, že má zbraň zajištěnou pojistku, si ji zastrčila vzadu za kalhoty. "Teď mně evidentně neovládá, takže i jeho schopnosti maj nějaký hranice." Alespoň v to doufala. "Nemyslim si, že by šel sem dolu, když zjistí, že já jsem pryč, ale stejně se schovej. Ashwini už odešla?"
"Jo, a nikdo jinej tu nebyl." Vivekův pohled byl vyděšený, ale odhodlaný. "Zamknu za tebou a přemístim se do krytu." Vivek kývl směrem ke vstupu do tajné místosti, schované za zdí. Mohl by tam přežít několik dní. "Buď opatrná, Ellie. Musíme ještě dohrát naší hru."

Elena se přikrčila a impulsivně ho objala. "Až se vrátim, porazim ten tvůj kostnatej zadek." Teď byl ale čas udržet se naživu … a v jednom kuse. Protože na těle lovce existovalo spousty částí, které nebyly potřeba k úspěšnému stopování kořisti.

Raphael stál před dveřmi výtahu, o kterém mu bylo řečeno, že ho doveze ke Sklepení. Ale zdálo se, že to už nebude potřeba. Jeho kořist upláchla.

Na straně výtahových dveří visel hřebíkem připevněný vzkaz. Hřebík byl zatlučený takovou silou, že na zemi pod ním ležel betonový prach.

Chceš si hrát, andílku? Jen do toho. Najdi mě.

Byla to prostá a jednoduchá výzva. Pošetilá věc, kterou by lovec neměl dělat. V Tichu, se Raphael nemohl rozzuřit, ale strategii rozumněl velmi dobře. Elena ho chtěla odlákat pryč od Spolku a jejích přátel.

Raphael to zvažoval a primitivní část jeho mysli mu našeptávala, To ji necháš, aby si tě uvázala na vodítko? Urazila tě.
Raphael serval vzkaz ze zdi. "Andílku," přečetl nahlas a celý vzkaz zmuchlal do pěsti. Ano, měl by ji naučit nějakému respektu. Až ji najde, bude ho škemrat o milost.

Nechci, aby škemrala.

Ozvěna jeho vlastních slov ho na několik dlouhých vteřin zastavila. Vzpomněl si, že ho Elenina zapálenost fascinovala, okořenila nudu, kterou pociťoval již celá staletí. Dokonce i v Tichu, chápal svoje vlastní rozhodnutí jí neublížit. Kdyby svoji novou hračku zničil předčasně, byl by to akt bláznovství. Ale existovalo mnoho možností, jak si zajistit respekt, aniž by musel objekt svého zájmu nevratně poškodit.

Spolek může počkat. Jako první, musí naučit Elenu Deveraux, aby si nezahrávala s archandělem.

Elena měla namířeno k Modrému bezpečnému domu, ale neměla z toho vůbec dobrý pocit. Nechtěla se schovávat - to by pouze vedlo k ještě větším problémům pro ty, na kterých jí záleželo. Byla si naprosto jistá, že Raphael by po nich šel, dokud by se od někoho z nich nedozvěděl, kde se ukrývá. A tak se rozhodla udělat jedinou věc, kterou mohla, aby je udržela v bezpečí.

Zamířila k sobě domů. A čekala na něj se zbraní v ruce.

Raphael stál před budovou, v níž bylo několik bytů. Přestože byl v Tichu, věděl o sobě, že je nebezpečný. Pokud by Elenu v tom bytě našel, pak by dozajista byla prolita krev. V jeho mysli nebylo místo pro pochopení. Toto bylo jediné místo, kde by její přítomnost neakceptoval a hlavně nepovolil.

Znovu se ovinul Neviditelností a po zničení dvojitého bezpečnostího zámku, který pro něj nepředstavoval žádnou námahu, vstoupil předními dveřmi do bytu.
Ve vedlejší místnosti zaslechl hlasy. Mužský a ženský.
"No tak zlato, dyť-"
"Už tě nehodlám poslouchat!"
"Přiznávám, že jsem se choval jako idiot-"
"Obrovskej, zabedněnej kretén, by bylo příhodnější."
"Do hajzlu, pojď ke mně!"
Poté následovaly zvuky muchlajícího se oblečení a zrychleného dýchání. Žhavého a hluboce sexuálního dýchání.

Raphael vstoupil do ložnice a než mohl lovec říct jediné slovo, chytil ho jednou rukou pod krkem a přimáčkl ho ke zdi. Ransom ale zareagoval rychle, vykopl nohama a zařval, "Vypadni odsud Nyree. Utíkej zlato!"

Nyree?

Raphaela něco udeřilo do zad. Ohlédl se přes rameno a spatřil malou, vnadnou ženu, která po něm házela cokoli, co se jí dostalo do cesty. Když sevřela ruku kolem velkého těžítka, Raphael luskl prsty a uspal ji. Nyree se pomalu sesunula na postel. Lovec, kterého svíral pod krkem ztuhl. "Jestli si jí ublížil... je mi jedno, co budu muset udělat - ale přísahám, že najdu způsob, jak tě zabiju."

"Nemůžeš," odpověděl mu Raphael a pustil ho. "Jen spí, nic víc. Umožní nám to snažší konverzaci."

Z ničeho nic, měl Ransom v ruce nůž a sekl s ním po Raphaelových křídlech. Dokonce se mu podařilo škrábnout několik pírek, než se mu Raphael dostal do mysli a přinutil ho pustit nůž na zem. Ransom se tak silně snažil bojovat proti Raphaelově Nátlaku, až mu z toho na obličeji vyrazil pot.

"Zajímavé. Jseš velice silný." Raphael nad tím chvíli přemýšlel. Mohl by toho muže zabít, ale pak by Spolek přišel o jednoho ze svých nejlepších lovců. "Není v mém nejlepším zájmu tě zabít. Nepokoušej se na mě zaútočit a přežiješ."

"Di do hajzlu," odpověděl mu Ransom a pokoušel se pohnout směrem kupředu. "Neřeknu ti, kde je Ellie."
"Ale ano, řekneš." Bez jakýchkoli výčitek svědomí, bez čehokoli, kromě chladné účelnosti, Raphael soustředil svoje schopnosti.
"Kde je?"
Ransom se usmál. "Nemám tušení."

Raphael hleděl na druhého muže a věděl, že mu říká pravdu - nikdo nemohl pod Nátlakem lhát. Několikrát zaslechl fámy o lidech, kteří měli určitou imunitu proti andělským schopnostem, stejně tak, jako ji někteří měli proti těm upířím, Raphael ale nikdy žádného nepotkal - ne, během patnácti staletí jeho existence. "Kde by se schovala, kdyby se snažila chránit své přátele?" změnil svou otázku.

Poznal, že Ransom bojuje a nechce mu odpovědět, ale Nátlak zvítězil. "Neschovávala by se."
Raphael nad jeho odpovědí chvíli přemýšlel. "Ne, neschovávala, že?" Pak odkráčel ke dveřím, kterými vstoupil. "Tvoje dáma se za pár minut probere." Když Raphael propustil jeho mysl, Ransom se rozkašlal. "Dlužim ti ránu pěstí do zubů. A ještě jednoho monokla. Nebo spíš šest."
"Můžeš se o to pokusit," odpověděl mu na to Raphael, protože v něm spatřil další možné rozptýlení ze své znuděné nesmrtelné existence. "Dokonce tě ani nepotrestám, když uspěješ."

Lovec nyní klečel vedle své ženy, ale pozvedl na něho obočí. "Seš si jistej, že tu budeš, kdybych se rozhodl po tobě jít? Ellie na tebe pravděpodobně čeká s porcovacim nožem v ruce."
"Možná svoje hračky rozmazluju," řekl Raphael, "ale všechno má své meze."

"Co ti do hajzlu udělala?" Zeptal se ho Ransom, ale Raphael za tím viděl to, co to ve skutečnosti bylo - pokus o zdržování - ten lovec se pokoušel poskytnout své kamarádce tolik času, kolik mohl.

Musíš ji zabít.

Lijuanin hlas byl pouhým šepotem v jeho mysli, stejně nelítostný, jako vliv Ticha.
"To je mezi mnou a Elenou," odpověděl mu Raphael, "a ty uděláš dobře, když se od této naší války budeš držet dál."
Ransomův obličej zkameněl. "Nevim, jak to chodí mezi anděly, ale my lidi držíme se svými přáteli. Když ona zavolá, že mě potřebuje, já jí budu krejt záda."
"A zemřeš," doplnil Raphael. "Já se nedělím o to, co je mé."

Podle Eleniných hodinek, už skoro hodinu seděla na sedačce a koukala na Věž. Možná, že místo, které zvolila, nebylo tak zřejmé, jak si myslela. Zamračila se a povytáhla si tričko, do kterého se po příjezdu převlékla. V tu chvíli jí začal zvonit mobil. Zrychlil se jí dech, protože okamžitě poznala vyzváněcí melodii, kterou měla nastavenou jen u jednoho člověka. Přijala hovor a přiložila si mobil k uchu. "Ransome? Oh, můj Bože, on tě našel!"
"Uklidni se," odpověděl jí Ransom. "Jsem v pohodě."
"Zníš trochu chraplavě."
"Protože je to silnej zkurvys- promiň zlato."
Elena se zamračila. "Co?"
"Nyree," vysvětlil jí. "Myslí si, že moc nadávam. Samozřejmě, že když se probrala z toho schrupnutí, ke kterýmu ji během naší konverzace, tvůj přítel přinutil, nadávala jak straka."
"Udělal ti něco?"
"Tak teď jsem se urazil - umim se o sebe postarat."
Eleně se ulevilo. "Jasně, jasně. A dál?"
"Dál? Ten velkej, zlej a mysl-ovládající anděl si myslí, že seš jeho. Ve smyslu 'já se o svou ženu dělit nebudu'."

Elena polkla. "Děláš si ze mě srandu."
Ransom vybuchl smíchy. "To si sakra nedělam. Tohle je dost zajímavý samo o sobě."
"Pane bože." Elena se předklonila a zírala na koberec, snažila se přemýšlet. Ano, políbila ho. A ano, Raphael vysílal velmi silné signály - signály, na které ona navzdory všemu reagovala - ale to všechno bylo podle etikety mocných andělů a upírů povoleno. Sex pro ně byl jen hrou. Neznamenal pro ně nic důležitého. "Možná to řekl jen, aby mě naštval." To by dávalo větší smysl.

"To rozhodně ne, zlato. Tohle myslel naprosto vážně." Ransom najednou zněl seriózně. "Ten chlap tě chce - jenom si nejsem jistej, jestli tě chce ošukat, nebo zabít."

Elena se zvedla ze své shrbené pozice a podívala se ven z okna, které měla před sebou. Zhoupl se jí žaludek. "Ah, Ransome? Musim končit."
Rozhostilo se ticho a pak: "Našel tě."

Elena se dívala na široce se rozprostírající zlatou a bílou barvu, protože Raphael se vznášel před jejím oknem. Zavřela telefon a velmi opatrně ho položila na malý stolek vedle sedačky. "Dovnitř tě nepustim," zašeptala, přestože nebylo možné, aby ji slyšel.

Mohu se dovnitř dostat kdykoli se mi zlíbí.

Elena ztuhla, protože jeho hlas byl křišťálově jasný, ale slyšela ho jen ve své hlavě. "Řekla jsem ti - žádný hraní s mojí hlavou!"

Proč?

Chlad toho jediného slova, ji překvapil. Sára měla pravdu - dnes v noci bylo s Raphaelem něco divného. A to pro ni bylo velmi, velmi špatné. "Co je to s tebou?"

Nic. Jsem v období Ticha.

"A co to sakra znamená?" Elena nenápadně sunula ruku ke zbrani, kterou měla za zády, ale nikdy nespustila oči z Raphaelova obličeje. Stále ji sledoval skrz skleněnou výplň okna. "A proč jsou tvoje oči tak … chladné?" Znovu to slovo.

Raphael svá křídla roztáhl ještě více a plně tak vystavil zlato-bílé schéma jejich vnitřní strany. Byla tak krásná, že hrozilo, že ji budou rozptylovat. "Chytré," řekla a soustředila se úmyslně na jeho obličej. "Snažíš se se mnou manipulovat, bez použití Nátlaku."

Měla si pravdu, když si řekla, že tě potřebuji plně funkční, abys odvedla svou práci. Příliš mnoho ovládání mysli, by mohlo způsobit trvalé poškození tvých myšlenkových pochodů.

"Kecy," zamumlala Elena a rukou už se téměř dotýkala pistole. "Můžeš mě nějakou dobu ovládat, ale ve vteřině, kdy přestaneš, budu volná."

Jsi si jistá?

Přestože jí momentálně děsil k smrti, necítila se vůči hrozbě Nátlaku tak zranitelná jako dřív. Když byl Raphael své obvyklé, arogantní a smrtelně-nebečné já, jiskřil mezi nimi puls sexuální přitažlivosti, který vždy zamával s jejími obrannými pochody.

Ale tento muž - tento chladně chladný muž se smrtí v očích … Elena konečně sevřela ruku kolem rukojeti pistole.