Angel's blood - 18. kapitola

"Víš co," řekla a snažila se udržet svůj výraz bez emocí, "jediná věc, kterou jsem si právě teď jistá, je, že se chováš divně."

To proto máš v ruce zbraň?

Ruka, ve které držela pistoli, ji ztuhla a kapky potu, které jí stékaly po páteři, se proměnily v led. "Jakou zbraň?"
Z ničeho nic zavál intenzivní vítr, zachytil prameny jeho vlasů a odvál mu je z obličeje, Raphael ale zůstal bez zjevného úsilí na místě. Jeho tvář byla rizí nádherou a Eleně se z toho zrychlil dech. Vypadal, jakoby ho namaloval skutečný mistr malíř. Linie jeho obličeje byly čisté a stoprocentně mužné. Bez pochyby to byl nejkrásnější muž, jakého kdy viděla.



Nebo jsem takový pouze pro tebe.

Elena sebou cukla a vyprostila se z té fascinace. Tentokrát si byla jistá, že si s její myslí nezahrával - ta myšlenka byla prací její vlastní hloupé hlavy.
"Takový co?" zeptala se, jen aby ho udržela v rozhovoru.

Nejkrásnější muž.

Elena si odfrkla. "Věř mi, andílku, kamkoli pudeš, ženský se za tebou budou otáčet."

Většina žen ve mně vidí krutost, příliš mnoho krutosti na to, abych jim připadal krásný.

Překvapená, tím zjevně upřímným prohlášením, se Elena přistihla, že se na něj dívá novýma očima. Ano, byla v něm krutost. Raphael nebyl pěkný, nebyl ani pohledný, nebyl nic tak krotkého. Byl nebezpečný a silný, ztělesněním toho, co přitahovalo její lovecké smysly. Celý svůj život byla příliš silná, příliš rychlá, prostě málo ženská pro lidské muže.

Měli ji rádi, ale po nějaké době, většina z nich tvrdila, že se vedle ní cítili zbaveni mužnosti. Elena jim nikdy nedala najevo, jak moc ji to zranilo, ale zranilo a hodně. Možná, že nebyla droboučká panenka, jako Beth, ale zcela určitě byla žena, která dokázala ocenit mužskou část populace. A speciálně tohoto muže.
"Jseš schopný krutosti, ale ještě si nepřekročil mez, abys byl zlý."

Nepřekročil?

Ruka, kterou svírala zbraň, se jí začínala potit. "Ne."

Zníš si tím velmi jistá. A přesto si mě dnes ráno obvinila ze znásilnění.

Elenina trpělivost dosáhla mezí. Ignorovala varující křik svého zdravého rozumu a ruku, ve které svírala zbraň přesenula ke svému boku tak, aby byla otevřeně vidět. "Dneska ráno ses pokusil vzít si násilím něco, co jsem ti mohla dát dobrovolně, kdybys ještě počkal."

Nastala dlouhá pauza, ve které Elena slyšela pouze svůj vlastní, adrenalinem poháněný, zrychlený dech. Zajímalo ji, co slyšel tam venku Raphael, v té sametové temnotě noci, s ulicemi tak hluboko pod ním.

Taková upřímnost.

"Řekla jsem 'mohla'. A kámo, tvoje šance vylítly komínem ve vteřině, kdy si na mně vytáhl ten svůj mysl-ovládající kousek. Nenechám se do sexu zmanipulovat." Ani sexuálním bohem, kterého pro ni tento archanděl představoval.
Rapahael vypadal, že nad jejím prohlášením přemýšlí, pak se skrze sklo střetl s jejím pohledem a pokrčil rameny.

Sex je stejně celkem bezúčelný.

Tento komentář ji přinutil několikrát zamrkat. To prostě vůbec nesedělo k temně smyslnému muži, který si ji dnes ráno vychutnával, jako by byla jeho oblíbenou pochoutkou. "Neni ti nic?" zeptala se ho Elena a napadlo ji, jeslti nemohl být sjetý nějakou andělskou drogou.

Raphael místo odpovědi foukl do skleněné výplně okna, které bylo mezi nimi. Stalo se to tak rychle, že Elena měla sotva čas zvednout ruku, aby si chránila oči. V jedné vteřině tam okno bylo a v té další leželo v několika uspořádaných kouscích na jejím koberci. Eleny se ale nedotkl jediný odštěpek. Když dala ruku dolů, zjistila, že se dívá na obrovský čtverec temnoty a do jejího bytu proudil jemný, ladný větřík.

Nikde ale neviděla Raphaela.

Vyděšená, ale ne kvůli sobě se podívala dolů na pistoli, kterou svírala v ruce. S třesoucími se prsty, zajistila pojistku. V sebeobraně, instinktivně vystřelila a nemířila na Raphaelův obličej, ale na jeho křídla, tak, jak jí to Vivek poradil. A anděl bez křídel …

"Pane Bože." Elena opatrně překročila velké kusy skla - osm perfektních trojúhelníkových dílů - došla k díře, kde bývalo okno a podívala se dolů.
Za ní zavál vítr. "Definitivně žádné problémy se závratěmi."
Mohla spadnout dolů, kdyby ji Raphael bezpečně nechytil kolem pasu. "Ty parchante! Vyděsil si mě k smrti!" Elena se mu chtěla vykroutit a dostat se od něj pryč. Raphael ji ale držel pevně a pak ji kolem pasu chytil oběma rukama. "Chovej se slušně, Eleno."
Nezvyklost jeho hlasu rozezvonila v Elenině hlavě alarmující zvony. Nemohla si pomoci a do mysli se jí opět vloudily dřívější myšlenky - bylo spousty horších věcí, než smrt. "Máš v plánu mě shodit dolu?"
"Zrovna si myslela na to, že tě nezabiju, že je pravděpodobnější, že tě budu mučit."

Něco se v ní zlomilo. "Vypadni. Z. Mojí. Hlavy!" Elena pevně zavřela oči a snažila se každým kouskem vůle, kterou měla, pomyslně zatlačit proti jeho vniknutí. Byla to hloupá, lidská reakce, ale Elena byla přeci člověk.
Raphael se za ní zhluboka nadechl. Polekaná, ještě více zesílila svůj pokus ho zablokovat, přestože se před ní rozprostírala prázdnota smrtelného pádu. Elena svůj pohled neodvrátila - radši by čelila smrti, než aby někoho nechala ovládat svou mysl, protože to nakonec byla pouze jiná forma plazení. Ale zcela určitě se nebude vzdávat bez boje. Přehmátla si v ruce zbraň. A tentokrát zcela záměrně mířila na Raphaelova křídla.

"Velmi zajímavé," zazněl Raphaelův hlas těsně u jejího ucha. "Zdá se, že rozená-lovkyně má novou schopnost."
Elenu začínala bolet hlava. Ale stále se snažila držet ten blok a doufala, že se její mozek po chvíli naučí ho udržet automaticky. Samozřejmě, to nebude důležité, pokud se nedokáže dostat od Raphaela pryč. Každou vteřinou jí bylo jasnější, že cokoli, co s ním bylo špatně, bylo pro ni velmi, velmi nebezpečné. "Proč si tady? A proč tohle všechno děláš? Je to protože jsem ublížila Dmitrimu?"
"Měl rozkaz se tě nedotýkat."
Elena už byla unavená z pokusů se mu vykroutit, tak se místo toho o něj opřela a hlavu si položila na jeho hruď. Raphael ji bez námahy podepřel. "Co si mu udělal?"
"Jeho čelist by měla touto dobou být zcela zahojená."

Temnota noci byla tak blízko a světla okolních budov tak jasná, že si připadala, jako by stála na samém okraji světa. Ale skutečnou hrozbou pro ni nebyla prázdnota, která se rozprostírala přímo před ní. "Vzrušuje tě násilí?"
"Ne."
"Ubližování mi," tlačila na něj dál, "a co vidět mě krvácet? To vzrušuje Dmitriho. Tebe taky?"
Ne."
"Tak proč mě tady sakra držíš?"
"Protože můžu."

Eleně bylo jasné, že v tomto rozpoložení, by ji opravdu mohl zničit. A tak ho střelila. Žádné varování, žádná druhá šance. Jednoduše naslepo zamířila směrem za sebe a vystřelila. V momentě, kdy jeho stisk povolil, se Elena sklouzla po boku do strany. Snadno se jí mohlo stát, že by vypadla z okna, ale ona svým instinktům věřila a ty ji nezklamaly.

Přistála na obrovských kusech skleněné okenní výplně. Sklo se pod ní neroztříštilo, ale pořezala se na tváři a na obou dlaních. Musela se ho chytit, aby po něm nezklouzla a nespadla do černoty noci, která se rozprostírala za oknem. Ve chvíli, kdy našla něco, o co se mohla zapřít, použila jeden ze svých akrobatických pohybů a vyhoupla se přes římsu okna a přistála ve dřepu na koberci.

Odstranila si vlasy z obličeje a podívala se na Raphaela. Ležel pokroucený na kusech rozbitého skla a horní část těla měl podepřenou stolkem, na který si před dobou, která se jí zdála být hodinami, odložila mobilní telefon. Raphael zíral dolů na své křídlo a když Elena jeho pohled následovala, z toho, co spatřila se jí udělalo špatně. Zbraň měla přesně takový účinek, jaký ji Vivek slíbil. Téměř zničila spodní polovinu jednoho Raphaelova křídla. Co jí Vivek neřekl bylo, že když má anděl zraněné křídlo, krvácí. A jeho krev je temně rudá. Raphaelova krev odkapávala na kusy skla, na kterých ležel, stékala po jejich průhledném povrchu a dopadala na její koberec. Elena se začala třást, ale ovládla se a rychle vstala. "Zahojí se," zašeptala a znažila se o tom sama sebe přesvědčit. Jestli ho zmrzačila- "Seš nesmrtelnej. Zahojíš se."

Raphael vzhlédl a v těch úžasných, neskutečně modrých očích, se zračil výraz otřeseného neporozumění. "Proč si mě střelila?"
"Protože si mě mučil strachem - a pravděpodobně bys skončil tím, že bys mě opakovaně shazoval z římsy a pak mě zase chytil a to jen, abys mě slyšel křičet."
"Co?" Raphael se zamračil, zavrtěl hlavou, jako by se jí snažil pročistit a pak se podíval do volného prostoru, kde bývalo její okno. "Ano, máš pravdu."

To nebyla odpověď, kterou Elena očekávala. "Stál si tam se mnou - proč vypadáš, jako bys tomu nevěřil?"
Raphael se s ní znovu střetl pohledem. "Období Ticha mě … změní."
"Co je období Ticha?"
Raphael jí neodpověděl.
"Jseš v něm často?"
Než odpověděl, stiskl rty. "Ne."
"Takže teď už seš zase normální?" Když se ptala na tuto otázku, už byla na cestě do koupelny pro ručníky, ale ve chvíli, kdy se vrátila zpět do pokoje, našla Raphaela ležet ve stejné pozici. "Proč to nepřestává krvácet?"
Zvýšila hlas, protože se jí začínala zmocňovat panika.

Raphael pozoroval, jak se Elena neúspěšně snažila zastavit krvácení. "Nevím."
Podívala se na zbraň, kterou nechala ležet na druhé straně pokoje. Možná nebylo zrovna nejchytřejší tady zůstávat, ale tohoto Raphaela znala. Cokoli období Ticha znamenalo, změnilo ho to v nejhorší druh monstra. Ale byla snad ona lepší? Ta zbraň, ta škoda, co s ní napáchala … Elana vzala do ruky mobil a zavolala do Sklepení, prsty měla kluzké Raphaelovou krví. Najednou si všimla, že mu začíná padat dozadu hlava a jeho modré oči se zdály nepřítomné.

"No tak," řekla a vzala jeho obličej do dlaně umazané jeho krví. "Zůstaň se mnou, Archanděli. Neupadej mi do šoku."
"Jsem anděl, " zamumlal nesrozumitelným hlasem. "Šok je pro smrtelníky."
Někdo zvedl telefon. "Viveku?"
"Eleno, ty si naživu!"
"Viveku, co sakra bylo v těch nábojích?"
"To sem ti přece řikal."
"A byly testovaný?"
"Jo. Několikrát byly použitý v terénu - daj ti náskok dvacet minut, možná i půl hodiny. Andělé se začnou hojit ve chvíli, kdy kulka vyjde z křídla ven."
Elena se podívala dolů na Raphaelovo rozervané křídlo. "Nehojí se to, naopak se to zhoršuje."
"To není možný."
Elena zavěsila, protože Vivek evidentně nevěděl nic, co by jí mohlo pomoci. "No tak Raphaeli! Co mam dělat?"
"Zavolej Dmitriho." Raphaelovi se z obličeje začínala vytrácet barva, bledl do šedé, bledé masky smrti, ze které se Eleně zastavilo srdce obavami.

Vina a strach, které cítila, jí sevřeli hrdlo. Vytočila Archandělskou Věž a byla okamžitě spojena s Dmitrim. "Okamžitě přijeď ke mně do bytu," nařídila mu.
"To nejsou-"
"Něco jsem udělala Raphaelovi. Krvácí a vůbec to nechce přestat."
Následoval moment ticha. "Je nesmrtelný."
"Jeho krev je rudá, stejně jako ta moje."
"Jestli si mu ublížila, roztrhám tě svejma zubama na tisíce a tisíce malejch kousků." A pak zavěsil.

"Dmitri je na cestě," řekla Raphaelovi a mobil jí vyklouzl ze zakrvavené ruky. "Jen si nemyslim, že bych zrovna teď byla jeho oblíbenou osobou."
"Dmitri je loajální." Do čela mu spadaly prameny vlasů a v tu chvíli Raphael vypadal rošťácky, jako malý kluk.

Eleně na nohu okapávala další Raphaelova krev, teplá a sytá. "Proč se sakra nehojíš?" Zahlédla v jeho skelných, modrých očích záblesk uvědomění. "Učinila si mě trochu smrtelným." A to byla jeho poslední slova předtím, než upadl do bezvědomí. Pravděpodobně z něj mluvil šok, do ktrého upadl, alespoň tak si to Elena vysvětlovala.

Když dorazil Dmitri a s ním několik dalších upírů, Elena stále seděla po Raphaelově boku. Neobtěžovali se klepat, prostě vylomili dveře. "Zadržte ji." Když ji jeho posluhovači táhli od Raphaela pryč, Dmitri ji ignoroval. Vzpírala by se, ale věděla, že to nemá cenu. Bylo jich tu zkrátka příliš mnoho a Elena u sebe neměla žádnou čip-obsahující zbraň.

Každá z nich měla unikátní sériové číslo a veškeré jejich použití, bylo monitorováno ÚOU i Spolkem. Přístroje s čipem byly vydávány pouze pro účely lovu, nebo když byl život lovce prokazatelně v ohrožení upíry. Oficiální výrok zněl, že to bylo z důvodu, aby se lovcům zabránilo stát se příliš sebejistými, ale všichni znali skutečný důvod a tím byli mocní upíři, kterým se nelíbila představa, že by měli být v ohrožení před starými, nevraživými lovci. Ale právě teď Eleně na ničem z toho nezáleželo. "Pomož mu!"

Dmitri ji obdařil pohledem plným čiré zloby. "Mlč. Jediný důvod, proč ještě nejsi mrtvá je ten, že Raphael si splnění toho úkolu rád vychutná sám." Pak zvedl ruku a promluvil do nějakého druhu komunikačního zařízení, které měl připevněné na zápěstí. "Můžete."

Z ničeho nic se v díře ve zdi, kde bývalo okno, zjevili dva obrovští andělé, kteří nesli nosítka. Šok, který se objevil v jejich tvářích, když spatřili Raphaela, jí napověděl, že to bylo horší, než špatné. Eleně se scvrkl žaludek, ale andělé se rychle vzpamatovali, následovali Dmitriho instrukce a naložili Raphaela, aby ho mohli odnést do Věže.

Jeden z andělů - zrzek, se zarazil. "Nebylo by lepší, vzít ho rovnou domů?"
"Léčitel i medici za chvíli dorazí do Věže," odpověděl mu Dmitri.
Anděl jen přikývl a popadl přední část nosítek, jeho partner ho následoval a zvedl jejich zadní část. "Uvidíme se tam."

Elena si nebyla jistá, jak v jejím obýváku fungovalo rozdělení moci. Hierarchie v normálním světě měla fungovat, archanděl-anděl-upír-člověk, přesně v tomto pořadí. Tady ale evidentně velel Dmitri - i přesto, že na rozdíl od mladého anděla, který ji doručil do bytu zásilku, byli tito andělé staří a mocní.

Nyní, když byl Raphael pryč, Dmitri obrátil svou pozornost k Eleně. Když se k ní začal přibližovat, Elena proklela pravidla čip-obsahujících zbraní. Bez nich byla zranitelná jako malé děcko. A Dmitri vypadal připravený roztrhat ji na kusy holýma rukama.

Zastavil se pouhých pár centimetrů od ní a chytil ji za čelist. Ruce měl od Raphaelovy krve, jeho oči byly černé a jejich středy vypadaly, jako by se vznítily. Elena zalapala po dechu. "Tvoje oči-"
Tam, kde by měly být zornice, měly Dmitriho oči rudý kruh s hroty, které vypadaly jako ostří a celý ten kruh se zvětšoval. "Co to sakra?"

Dmitri ji stiskl pevněji a naklonil se k ní blíž. Elena ztuhla. Pokud by se pokusil ji kousnout, věděla, že by nebyla schopná zůstat zticha - kontrolu by převzaly její instinkty a ona by se pokusila sáhnout po zbrani. Tomu prostě nemohla zabránit. Ale Dmitri ji znovu překvapil. Rty se místo krku dotkl jejího ucha. "Budu ho sledovat, až tě zlomí. A pak, jako dlouho očekávaný dezert, ochutnám tvoji krev."

Strach - syrový a brutální - sevřel Eleně žaludek, ale přesto Dmitrimu čelila se záměrnou nenuceností. "Co dělá tvůj krk?"
Dmitri ji stiskl tak silně, že jí bylo jasné, že bude mít modřiny. "V mých dobách ženy znaly svoje místo."

Elena mu nenaletěla a nezaptala se, kam tím mířil, ale ukázalo se, že Dmitri její spolupráci nepotřeboval. "Ležící na zádech s roztaženýma nohama." Elena na něj přimhouřila oči. "Raphael svůj zákaz přibližování neodvolal, takže bych si na tvym místě dávala bacha."

Dmitri se začal smát a zvuk jeho smíchu, byl jako ostří, které jí klouzalo po kůži. Uvolnil svůj stisk, vzal do dlaní její tvář a naklonil se k ní ještě blíž, v tu chvíli se ocitla napasovaná mezi dvěma svalnatými upířimi těly. Elena si ale byla vědoma pouze Dmitriho - jeho smrtící zuřivosti, jeho očí … jeho vůně, která se kolem ní omotávala, jako nemravný, svůdný kabát, který byl cítit kožešinou, diamanty a sexem.

"Doufám, že tě nechá naživu hodně, hodně dlouho." Dmitri jí přejel jazykem po hrdle v místě, kde Eleně splašeně pulsoval tep. "A doufám, že mě přizve, abych si s tebou taky pohrál."