Angel's blood - 19. kapitola

O hodinu později, se Elena snažila tahat za provazy, kterými měla přivázané ruce k židli. Jediné, čeho se jí podařilo dosáhnout, bylo, že utáhla provazy, kterými měla přivázané kotníky. Kozelec. Byla svázaná do kozelce!

Paže měla zkroucené za zády a svázané k sobě, pak provaz vedl dolů, k prvnímu kotníku, který měla přivázaný k noze židle, pak přišel na řadu druhý kotník, přivázaný k druhé noze židle. Následovala poslední drobnost a tou bylo, že provaz vedl zase zpátky k jejím zápěstím, pak dokola, kolem pasu a zpět dozadu. Elena byla velice efektivně přivázaná k těžké židli, kterou neměla šanci převrátit.

"Cítím tvoji krev, Eleno," oznámil ji Dmitri, když se vrátil do místnosti. "Snažíš se se mnou flirtovat?"



Elena ho sledovala a s naprostou přesností se jí vybavilo, jak moc se bavil, když jí prohledával a zabavoval zbraně. Nebyl hrubý. Ne, byl jako zosobněná smyslnost a ta jeho zatracená, omamná vůně se omotávala kolem jejího těla, jako nejsmyslnější afrodisiakum na světě. I přesto však zvládla rozdat pár úderů - než ji svázal, vydezinfikoval její zranění a odtáhl do malé místnosti, která vypadala jako čekárna, umístněná v jednom z horních pater Věže. "Jak je Raphaelovi?"

Dmitri se postavil přímo před ní, svlékl si tmavohnědé sako i temně rudou kravatu a zůstal tak jen v čistě bílé košili. Několik horních knoflíků měl rozepnutých a odhaloval tak oku-lahodící trojúhelník opálené kůže. Ne opálené, opravila se Elena. Dmitri evidentně pocházel odněkud, kde slunce hodně pálilo, nějaká exotická země - "Přestaň s tím!" Nyní, když se zase mohla soustředit, rozeznala tu lehkou vůni, která ji hladila po každém kousku kůže.

Dmitri se usmál a Elena v jeho úsměvu spatřila příslib bolesti. "Nic jsem na tebe nezkoušel."
"Lháři."
"Dobře, přiznávám se." Popošel k ní ještě blíž, předklonil se a položil si ruce na opěradla židle. "Seš na moji vůni opravdu velmi citlivá." Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Dokonce i spocená a celá od krve, máš jedinečnou vůni, která je jen a jen tvoje. A díky ní mám obrovskou chuť si do tebe kousnout."

"Ne v tomhle životě," odsekla mu Elena a její hlas byl zhrublý silou vůle, kterou vyžadovalo odolávání Dmitriho pomalému svádění. Podcenila ho, protože z něj síla nevyzařovala tak, jako z jiných, podobně starých upírů, se kterými se Elena setkala, což znamenalo, že Dmitri byl zcela jedinečný … a pravděpodobně více, než schopný vymanit se z účinků kontolních čipů.

To bylo tajemství, pro které by lovci umírali - protože někdy, vteřinu dlouhá dezorientace upíra - jeho přesvědčení, že byl odchycen a znehybněn - bylo všechno, co měl lovec k dispozici. V této vteřině jste měli na výběr, buď utéct, nebo upírovi pořádně ublížit.

"Proč seš na mně tak fixovanej?" zeptala se ho Elena na rovinu a odsunula stranou vědomost o té fatální chybě, kterou čipy měly. Podle toho, co věděla, uměli mysl číst jen andělé - a ti neměli žádný důvod sabotovat nejúčinější zbraň, kterou lovci měli - na druhou stranu, proč riskovat. "Seš tak neuvěřitelně sexy-" sakra... ale co, byla to pravda - "že ti ženský musej samy padat k nohám. Tak proč já?"

"Už jsem ti to říkal - umíš věci udělat zajímavý." Dmitri se pousmál, ale ty krvavě rudé hroty v jeho očích jí připomněly, že s ní v tuto chvíli nebyl zrovna spokojený. "Budeš žít, to snad víš."
"Budu?"
"Minimálně do doby, než dokončíš svoji práci." Dmitri se na ni nepřestal dívat a ona mu ten pohled oplácena. Pravděpodobně znal všechny detaily, týkající se její práce, ale pokud ne, Elena mu nehodlala nic prozradit, protože by si tím vykopala ještě hlubší hrob. "Neumíš si představit, kolik potěšení mi tahle vědomost přináší."
"Co ty víš o potěšení, Lovče Spolku?" Dmitriho hlas se proměnil v ostří a jeho kůže téměř zářila. Eleně vyschlo v hrdle, když si uvědomila, že se opět mýlila. Dmitri nebyl jen mocný, on byl Mocný. Byl tak starý, že nyní, když svou sílu neskrýval, začaly z ní Elenu bolet všechny kosti v těle. "Je mi jasný, že to, co slibuješ jako rozkoš, nevyhnutelně skončí bolestí."

Dmitri mrkl a ona si všimla, že měl neuvěřitelně dlouhé řasy. "Ale s mistrem svého řemesla, je všechna bolest rozkoší." Eleně přeběhl mráz po zádech a pak se otřel i o její bradavky. "Děkuju, ale nemám zájem."
"To rozhodnutí už není na tobě." Dmitri se narovnal. "Máš hlad?"
Zaskočená tou věcnou otázkou, ze sebe Elena setřásla zbytky Dmitriho omamné vůně a chvíli přemýšlela. "Umírám hlady."
"Pak budeš nakrmena."

Zamračila se nad slovním spojením, které použil, ale nic neřekla a Dmitri odešel. Po několika minutách se opět vrátil a nesl přiklopený talíř. Když odklopil víko, dívala se Elena na večeři, která se skládala z grilovné ryby v nějakém druhu bílé omáčky, doplněné lehce osmahnutou zeleninou a kousky brambor. Začaly se jí sbíhat sliny. "Díky."
"Nemáš zač." Dmitri chytil další židli a bez známky úsilí, přestože to byla stejná židle, na které ona seděla a nebyla schopná ji ani převrátit, si ji přisunul naproti ní. "Co by sis dala jako první?"
Elena zaťala čelist. "Nenechám se od tebe krmit."
Dmitri napíchl na vidličku kousek mrkve. "Ti muži, kteří mě doprovázeli ve tvém bytě - víš, kdo to byl?"

Elena zůstala zticha. Byla přesvědčená, že kdyby otevřela pusu, aby mu odpověděla, využil by toho a nacpal jí jídlo do úst.
"Členové Sedmy," řekl a zodpověděl si tak svojí vlastní otázku. "Tihle upíři a andělé včetně mně, chrání Raphaela bez přemýšlení nad okolnostmi."
V Eleně zplála zvědavost, dost velká na to, aby promluvila. "Proč?"
"Máme své důvody." Dmitri se zjevným potěšením snědl napíchnutý kousek mrkve. Upíři sice nemohli z běžné stravy získávat živiny, Elena ale věděla, že určité množství dokázali bez problémů strávit. To byl důvod, proč většina mladších a nedůležitých upírů dokázala přesvědčivě vystupovat jako lidé. "Co bys měla vědět, je, že se zbavíme všeho a všech, co, nebo kdo pro něj představuje jakoukoli hrozbu. A to i v případě, že bychom se kvůli tomu, museli vzdát vlastních životů."
"A jak se asi mám teď cítit bezpečně, když chceš mým směrem mávat vidličkou?"
Dmitri nabral kousek ryby a důkladně ji namočil v omáčce, která vypadala přímo lahodně. "Dokud se Raphael neprobere, nesmím ti ublížit. Dal mi přímý rozkaz, že nesmím. Ostatní ale takový rozkaz nedostali. Kdybych jim tu vidličku dal a odešel tamtěmi dveřmi, poznala bys zcela nový význam slova 'bolest'."

Elena vydechla. "Aspoň mi uvolni ruce - víš, že ti bez zbraní ublížit nemůžu."
"Když to udělám, bude po tobě." Dmitri zvedl vidličku k jejím ústům. "Zatím jsi naživu, protože od tebe ostatní dokážu udržet. Ale pokud by si mysleli, že se mnou dokážeš manipulovat…"

Elena mu nevěřila, ale měla obrovský hlad a byla lovec - věděla, že hladovkou ničeho nedosáhne a navíc se zbytečně oslabí. A tak otevřela ústa. Ryba byla tak vynikající, jak na první pohled vypadala. Ale Elena si ji nechala v puse skoro minutu a pečlivě ji ochutnávala. Ve chvíli, kdy si byla jistá, že není otrávená, ji polkla. "Žádný oblbující narkotika?"
"Zbytečné. Létat přece neumíš a jiným způsobem se ti utéct nepodaří." Dmitri ji dal kousek brambory. "A Raphael tě bude chít vidět, hned, jak se probere."
"Co jeho křídlo?"
Dmitri na ní pozvedl obočí. "Vypadáš, jako by ti na tom záleželo."
Elena neviděla důvod lhát. "Záleží. Chtěla jsem se od něj jen dostat pryč - choval se opravdu divně." Vzala si další sousto. "Vždyť je nesmrtelnej. Mělo mi to dát jen možnost náskoku."

"To je pravda." Dmitri jí podal další sousto, ale tentokrát vysunoval hroty vidličky z Eleniných úst déle, než bylo nutné. Když na něj přimhouřila oči, oplatil jí to tím svým chladně nebezpečným úsměvem, který se mu nikdy neodrazil v očích. "A to je důvod, proč ses zrovna stala z lovce největší hrozbou andělů."
"Ale prosim tě." Když ji nabídl brokolici, zavrtěla Elena hlavou. Dmitri se usmál a snědl ji sám, pak ji místo brokolice nabral plnou vidličku hrášku. Elena ho snědla a přemýšlela. "Tenhle druh zbraně už se dřív používal." Nemohlo to být tajemství, ne když byla určená pro střelbu po andělech.
"Ano. Víme o ní. Způsobuje dočasné poškození." Dmitri pokrčil rameny. "Archandělé ji evidentně shledali fér, protože lidé mají velmi málo jiných možností, jak bojovat s anděly, kteří jsou příliš agresivní."
"Možná jsem ho zasáhla z blbýho úhlu," zamumlala. "Trefila jsem tepnu, nebo něco důležitýho?" Elena věděla všechno, co se dalo o upíří biologii, ale andělé byli něco zcela jiného. "Stačí," řekla, když jí nabízel další sousto.

Dmitri odložil vidličku. "Tyhle otázky budeš muset položit Raphaelovi - pokud ovšem ještě budeš mít jazyk, abys je mohla vyslovit." Pak vstal a podruhé zmizel, aby se vzápětí vrátil s lahví vody. Po té, co se napila a zvládla se nepokecat, se na něj Elena znovu podívala. Dmitri byl stále temně sexy a stále ho dělil jen kousek od toho, aby jí rozerval hrdlo. "Díky."
Místo odpovědi, jí položil prst na bušící puls jejího krku. "Tak silná, vydatná a sladce mocná. Už se těším na svou vlastní večeři - škoda, že to nebudeš ty."
A pak byl pryč.

Elena s absolutním soustředěním sledovala dveře a mezi tím se opět začala kroutit v židli, byla odhodlaná se z těch provazů dostat. V tuto chvíli ji Dmitri možná chránil před ostatními, ale kdo ví, jak dlouho mu to vydrží. Jediným problémem bylo, že ty provazy evidentně vázal někdo zkušený.

Ale s mistrem svého řemesla, je všechna bolest rozkoší.

Bondáž, to by sedělo. Dmitri své ženy pravděpodobně rád svazoval do všech možných, zajímavých pozic. Elena se začervenala. Netoužila po něm - ne, pokud kolem ní neomotával tu zatracenou vůni, kterou ji k sobě vábil. Ale ve vteřině, kdy svůj talent použil, se Elena roztekla, jako karamel. A ona se nerada roztékala proti své vůli.

A to dokonce, ani když šlo o archanděla. Zaťala čelist, když si vybavila, co se událo v Raphaelově pracovně. Teď, po té, co ho střelila, se cítila o trochu lépe, co se ranního incidentu týkalo. Jako kdyby vyrovnala skóre. Samozřejmě, že Raphael to pravděpodobně celé uvidí trochu jinak. On se přeci jen pokusil dostat Elenu do postele - a ačkoli se snažila sama sebe přesvědčit o opaku, to svádění si užívala …alespoň do té doby, než se k tomu připletlo ovládání mysli. A jak mu to oplatila? Možná ho zmrzačila. Pane Bože, zničila půlku jeho křídla.
Rozmazalo se jí vidění a Elena si s hrůzou uvědomila, že byla nebezpečně blízko slzám. Začala rychle mrkat a vyhnala tu nevítanou emoci. Lovci nepláčou. Ani pro archanděla. Ale - co když se nezotaví?

Z viny se stal obrovský kámen na dně jejího žaludku, který byl každým okamžikem větší, těžší a ničivější. Musí se k němu dostat, vidět na vlastní oči, jak na tom byl. "Beznadějný," zamumlala a bylo jí jasné, že kdyby byla v Dmitriho pozici, udělala by přesně to samé a případnou hrozbu izolovala.

Už ji bolely paže i lýtkové svaly a tak pokusy o rozvázání provazů vzdala a místo toho se v židli uvolnila. Nebude schopná se vyspat, ale mohla by si zkusit odpočinout natolik, aby až se Raphael probere a ten kolotoč událostí opět začne, bude na to připravená. Ale přesně ve chvíli, kdy se jí svaly začaly uvolňovat, vzpomněla si na obrovskou díru ve zdi ve svém bytě. "Dmitri!"

O minutu později se objevil a z pohledu, který měl ve tváři, nebyl v žádném případě potěšen. "Volala si mě, má paní?" Kdyby ta slova byla jen o málo ostřejší, dokázala by způsobit krvácení.
Krev.
Měla v úmyslu se nechat zabít? "Přerušila jsem tvojí … večeři. Omlouvám se."
Dmitri se usmál, aniž by odhalil špičáky, o kterých věděla, že tam jsou. "Nabízíš se jako náhradník?"
"Chtěla jsem se zeptat na svůj byt - ta zeď, nechali jste to nějak zabednit?"
"Proč bychom měli?" Dmitri pokrčil rameny a otočil se k odchodu. "Dyť je to jen lidskej příbytek."
"Ty jeden-"
Dmitri se v mžiku otočil, jeho výraz byl jiný, smrtící, nadpozemský. "Mám hlad, Eleno. Nenuť mě, abych porušil slovo, které jsem Raphaelovi dal."
"To bys neudělal."
"Ještě chvíli mně poňoukej a udělám. Pak budu potrestán, ale ty budeš stále mrtvá." A byl pryč.

Nechal ji tam se srdcem bušícím jako o závod a bodavou bolestí v srdci. Její domov, její nebesa, její zpropadené hnízdo, bylo právě touto dobou ničeno větrem, prachem a deštěm - pokud se nebe rozhodlo, že zaprší. Chtěla se stočit do klubíčka a plakat.

Nebyly to jednotlivé věci, o které měla starost. Bylo to celé místo. Domov. Už hodně dlouhou dobu žádný neměla - po té, co ji její otec vyhodil, byla nucena trvale bydlet v Akademii Spolku. Se zařízením na Akademii nebylo sice nic špatného, ale nebyl to domov. Poté, co se Sárou dokončili tréning, nějakou dobu bydlely společně. To sice byl domov a přívětivý, ale nebyl jen její. Zato tenhle byt byl její v každém ohledu.

Eleně po tváři stékala jediná slza. "Mrzí mě to," řekla a sama sebe přesvědčovala, že měla na mysli svůj zničený domov. Pravdou ale bylo, že mluvila k archandělovi. "Nikdy jsem ti nechtěla ublížit." V mysli jí zavanul studený, mořský vánek.


Tak proč si u sebe měla zbraň?