Angel's blood - 2. kapitola

První věc, kterou Elena udělala poté, co se vzpamatovala z pocitu na zvracení, bylo, že zavolala do Spolku. "Potřebuju mluvit se Sárou," řekla spojovatelce.

"Je mi líto. Ředitelka už odešla z kanceláře."

Ukončila hovor a vyťukala číslo k Sáře domů. Druhá žena přijala hovor snad po půlce zazvonění. "Hmm, bylo mi jasný, že o tobě dneska uslyšim."
Elenina ruka pevněji sevřela telefon. "Sáro, prosím, řekni mi, že mám halucinace a ty si mně nepřiřadila k pracovnímu úkolu pro archanděla."
"Er ... um ..." Sára Haziz, Ředitelka Spolku pro celé Spojené Státy Americké, všestranná tvrďačka, najednou zněla spíš jako nervózní teenager. "Sakra, Ellie, ty děláš, jako kdybych snad mohla říct ne."
"A co by ti asi tak mohl udělat - zabít tě?"
"Pravděpodobně," zamumlala Sára. "Jeho upíří poskok dal zcela jasně najevo, že chtěl tebe. A že neni zvyklej bejt odmítnutej."
"Zkusila si říct ne?"
"Jsem tvoje nejlepší kamarádka. Jasně, že jsem to zkusila."
Elena se sesunula do polštářů na sedačce a dívala se na Věž.

"Co je to za práci?"
"Nevim." Sára začala dělat tlumené utišující zvuky. "Neboj se - neplejtvám dechem na marný pokusy o to, tě uklidnit. Mimčo je vzhůru. Že jsi, miláčku?"
Z telefonu se ozvaly pusinkovací zvuky. Elena pořád ještě nemohla uvěřit tomu, že Sára pověsila práci lovce na hřebík. A pořídila si dítě. "Jak se má Malá Já?" Sára svojí dceru pojmenovala po ní, Zoe Elena. A že Elena sama pofňukávala jako děcko, když se to dozvěděla. "Doufám, že ti dává pořádně zabrat."

"Miluje svojí maminku." Další pusinkovací zvuky. "A mam ti vyřídit, že se tě Malá Já chystá nahradit, jen co povyroste o pár desítek centimetrů. Ona a Slayer jsou elitní tým."

Elena se zmíňce o jejich monstr psovy, který žil jen pro to, aby mohl slintat na nicnetušící lidi, musela smát. "A kde je tvoje drahá polovička? Myslela jsem, že Deacon dělá rád všechny ty věci kolem mimča."
"Jo, dělá." Sářin úsměv byl patrný i po telefonu a v Eleně se něco velmi zlomyslným způsobem sevřelo. Nebylo to tak, že by Sáře její štěstí nepřála, nebo že by chtěla jejího Deacona. Ne, bylo to něco daleko hlubšího, pocit, že jí čas proklouzával mezi prsty.

Během loňského roku, bylo stále více zřejmé, že její přátelé se ve svých životech posouvali na další úrovně, zatímco ona zůstávala na místě, dvaceti-osmi letá lovkyně upírů bez závazků, bez vztahů. Sára odložila svůj luk a šípy - kromě extra zajímavých případů - a přijala nejvíce kritizované místo za pracovním slolem ve Spolku. Její manžel, smrtonosný, velice zkušený stopař přešel na bezpečnější práci - výrobu zbraní pro lovce (a výměnu plínek) a to ještě s malým úsměvem ve tváři, který značil spokojenost. Sakra, dokonce i Ransom měl stejnou přítelkyni už celé dva měsíce.

"Hej, Ellie, neusla si?" Ptala se Sára a v pozadí zněly šťastné dětské výkřiky. "Nebo si snila o svým archandělovi?"
"To bych měla spíš noční můry," zamumlala a zamžourala, když zahlédla anděla, který se chystal k přistání na střeše Věže. Srdce jí vynechalo úder, když se jeho křídla přizpůsobila zpomalení při přistání. "Nedořekla si mi, co dělá Deacon. Proč se nestará o malou?"
"Šel se Slayerem do obchodu, koupit mi extra čokoládovou a extra malinovou zmrzlinu. Nakukala jsem mu, že těhotenský chutě trvají ještě nějakou dobu po porodu."

Sářino potěšení nad střílením si ze svého manžela mělo Elenu rozesmát, ale ona si byla až příliš vědomá mrazení, které jí stoupalo po páteři. "Sáro, nezmínil se ti ten upír, proč chtěl zrovna mně?"
"Jasně, že jo. Řekl, že Raphael chce toho nejlepšího."


"Já jsem nejlepší," mumlala si Elena druhý den ráno, když vystupovala z taxíku, přímo před velkolepým výtvorem, kterým byla Archandělská Věž. "Já jsem nejlepší."
"Hej, dámo, zaplatíš mi, nebo si budeš dál povídat sama pro sebe?"
"Co? Aha." Vytáhla z kapsy dvaceti dolarovku, předklonila se a vrazila ji řidiči do ruky. "Drobný si nech."
Jeho úšklebek se změnil na úsměv. "Díky! Tak co, chystáš se na nějakej úžasnej lov?" Elena se neptala, proč ji typoval na lovce. "Ne, ale i tak mam zvýšený šance, že mně v příštích pár hodinách potká příšerná smrt. Měla bych udělat nějakej dobrej skutek, abych si pojistila, že pudu do nebe."

Taxikář si myslel, že vtipkuje. Stále se ještě smál, když odjížděl a nechal jí stát na kraji širokého chodníku, který vedl přímo ke vstupu do Věže. Neobvykle jasné ranní, sluneční světlo se odráželo od kamenného chodníku a bylo natolik ostré, že by mohlo řezat. Vytáhla svoje sluneční brýle - které měla zastrčené ve výstřihu košile - a vděčně si jimi zakryla nedostatečně vyspalé, unavené oči. Teď, když už nebyla v ohrožení z oslepnutí, si všimla stínů, které jí předtím unikly. Samozřejmě, že věděla, že tu budou - zrak nebyl její dominantní smysl, když přišlo na upíry.

Několik z nich stálo podél stěn Věže, ale bylo tu alespoň deset dalších, skrytých, nebo jdoucích kolem dobře střiženého živého plotu. Všichni byly oblečeni v tmavých oblecích, doplněných bílými košilemi, sestřih jejich vlasů byl uhlazený, dokonale tvarovaný, podle vzoru FBI agentů. Černé sluneční brýle a nenápadná sluchátka dokončily efekt vzhledu tajných agentů.

Vnitřní pocity stranou, Elena věděla, že tihle upíři nebyli jako ten, co ho odchytila včera večer. Tihle týpci brouzdali po světě už nějakou dobu. Jejich intenzivní pachová stopa - temná, ale ne nepříjemná - a k tomu fakt, že střežili Archandělskou Věž, jí řekli, že byli oboje - chytří a extrémně nebezpeční. Jak je sledovala, dva z nich přicházeli kolem živého plotu a zamířili na chodník na přímé sluneční světlo.

Žádný z nich neshořel.

Takhle násilná reakce na sluneční světlo - další výmysl, který přijali filmaři - by udělala její práci sakra jednodušší. Všechno, co by pak musela udělat, by bylo počkat, než za svítání vyjdou na ulici. Ale bohužel, většina upírů byla naprosto schopná pohybovat se venku dvacet-čtyři hodin denně. Těch pár, kteří trpěli přecitlivělostí na slunce, na něj stejně neumřelo, když se na něm ocitli. Prostě se pohybovali ve stínu.

"A já se akorát zdržuju, naprosto čímkoli - možná, že bych byla schopná začít skládat i ódy nad těma krásnejma zahradama," zamumlala si pro sebe. "Jsem profesionál. Jsem nejlepší. Tohle přece zvládnu."

Zhluboka se nadechla a zkoušela nemyslet na anděly, o kterých věděla, že jí létají nad hlavou a zamířila ke vstupním dveřím. Nikdo jí nevěnoval zjevnou pozornost, ale když došla ke dveřím, upír, který u nich hlídal lehce přikývl hlavou a otevřel jí je. "Přímo k recepci."
Elena zamrkala a sundala si sluneční brýle. "To ani nechceš vidět moje doklady?"
"Jsi očekávána."

Záludně přitažlivá vůně toho upíra-vrátného - neobvyklá vlastnost toho, jak se evolučně přizpůsobili proti stopovacím schopnostem lovců - kolem ní vířila a zlověstně jí hladila po kůži, poděkovala mu a prošla dovnitř.

Klimatizovaná hala se zdála nekonečně prostorná a dominoval v ní temně šedý mramor s nenápadným zlatým žilkováním. Byla to ukázka velkého majetku, dobrého vkusu a rafinovaného zastrašování, zasloužilo to první cenu. Najednou byla velice ráda, že vyměnila svoje obvyklé džíny a tričko za přiléhavé černé kalhoty a bílou košili. Dokonce si svoje hladké vlasy zapletla do francouzského copu a nohy nacpala do lodiček s vysokými podpadky.

Jak procházela halou, její podpadky vydávaly velice výrazné, efektní zvuky. Všímala si všeho kolem sebe, od počtu upířích stráží, přes exklusivní - přestože lehce podivnou - květinovou výzdobu, až po fakt, že recepční byla velmi, velmi, velmi starý upír ... s tváří a tělem velice dobře zachovalé třicítky.

"Slečno Deveraux, moje jméno je Suhani." Recepční se s úsměvem postavila a vyšla z poza recepčního pultu. Ten byl také kamenný, ale černý a tak dobře vyleštěný, že všechno odrážel s dokonalostí zrcadla. "Ráda tě poznávám."
Elena si s ženou potřásla rukou a ucítila tok čerstvé krve, tlukot bijícího srdce. Už měla na jazyku poznámku, koho, že si to Suhani dala k snídani - protože ta krev byla neobvykle silná - ale stihla samu sebe zarazit dřív, než se mohla dostat do problémů. "Děkuju."

Suhani se na ní stále usmívala a Elena poznala, že to byl úsměv plný moudrosti, se staletími zkušeností. "Musela jsi se sem dostat poměrně rychle." Podívala se na hodinky. "Je teprve třičtvrtě na osm."
"Doprava nebyla tak hrozná." A navíc nechtěla zrovna tuhle schůzku začít tím, že by přišla pozdě. "Je to moc brzo?"
"Ne. Už tě očekává."

Suhanin úsměv se vytratil a byl nahrazen lehce zklamaným výrazem. "Myslela jsem si, že budeš ... děsivější."
"Neříkej mi, že sleduješ pořad Lovcova Kořist?" Znechucený komentář z Eleny vyletěl dřív, než tomu mohla zabránit.
Suhani jí obdařila až znepokojivě lidským úšklebkem. "Vinna v plném rozsahu. Ta šou je prostě zábavná a S.R. Stroker - producent - je bývalý lovec upírů."
Jasně, a Elena je víla zubnička. "Nech mě hádat, očekávala si, že se mi na zádech bude pohupovat obrovskej meč a oči mi budou zářit rudě?" Elena zakroutila hlavou. "Jseš upír. Musíš vědět, že nic z toho pořadu neni pravda."

Suhanin výraz přešel do odtažité temnoty. "Zníš velice přesvědčeně o mém vampirismu. Většina lidí, na to nepřijde."
Elena se rozhodla, že nebyl zrovna nejlepší čas na hodinu biologie o lovcích. "Mám s tím docela dost zkušeností." Pokrčila rameny, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo. "Neměly bychom vyrazit?"
Suhani byla najednou velice upřímně nervózní. "Oh, omlouvám se. Zdržela jsem tě. Pojď za mnou, prosím."

"Nic se nestalo. Byla to jen minutka." A Elena byla vděčná, že jí to poskytlo příležitost urovnat si myšlenky. Pokud tenhle elegantní a citlivý upír může jednat s Raphaelem, tak ona může taky. "Jakej je?"

Suhani na vteřinu znejistěla, než se zase ovládla. "On je ... archanděl." V hlase se jí rovným dílem míchal strach s úctou. Elenina sebejistota prudce klesla. "Vídáš ho často?"
"Ne, proč bych měla?" Recepční se na ni rozpačitě usmála. "Nemá zapotřebí chodit přes recepci. Umí létat."

Elena by si dala facku. "Jasně." Zastavila se před dveřmi od výtahu. "Děkuju."
"Není za co." Suhani začala na dotekové obrazovce upevněné na malém podstavci vedle výtahu vyťukávat bezpečností kód. "Výtah tě odveze přímo na střechu."
Elena se zamyslela. "Na střechu?"
"Bude tam na tebe čekat."

Byla vyděšená, ale věděla, že zpožděním nic nezíská, vstoupila do velké, zrcadlové kabiny a obrátila se tváří k Suhani. Když se dveře zavíraly, znepojivě jí to připomenulo upíra, kterého zamkla do klece, před zhruba dvanácti hodinami. Teď věděla přesně, jaký to byl pocit, být na druhé straně. Kdyby si nebyla jistá, že je pod dohledem, mohla by podlehnout nutkání zahodit svoji profesionální masku a začít pobíhat sem a tam jako šílená.

Nebo jako krysa uvězněná v bludišti.

Výtah, který křičel drahotou, začal stoupat plynulým pohym. Zářící čísla na LCD obrazovce přeskakovala rychlostí, která svírala žaludek. Po té, co kabina minula patro s číslem sedmdesát-pět, se rozhodla přestat je sledovat. Místo toho se rozhodla využít zrcadel a na oko urovnávala překroucené ucho kabelky ... zatímco ve skutečnosti se ujišťovala, že její zbraně zůstaly skryté.

Nikdo jí nenařídil, aby přišla neozbrojená.

Výtah zpomalil do hladkého přistání a dveře se otevřely. Nedala si možnost zaváhat a vykročila do malého, skleněného přístřešku. Ihned bylo jasné, že ta skleněná klec nebyla nic jiného, než ohrada pro výtah. Střecha ležela za tím ... a neměla ani symbolické zábradlí, které by ochránilo od neúmyslného pádu.
Archanděl zjevně neměl potřebu, aby se jeho hosté cítili bezpečně.

Ale přesto ho Elena nemohla nazvat špatným hostitelem - na stole, který stál uprostřed toho širokého, otevřeného prostoru a působil tam osaměle a přesto vznešeně, byly připravené croasanty, káva i pomerančový džus. Další pohled jí prozradil, že střecha nebyla z obyčejného betonu. Byla vydlážděná tmavě šedou dlažbou, která se pod slunečnímy paprsky stříbrně třpytila. Dlažba byla nádherná a nepochybně nákladná. Extravagantní plýtvání, napadlo jí, pak si ale uvědomila, že pro bytosti s křídly byla střecha nesporně hojně využívaný prostor.

Raphael nebyl nikde vidět.

Položila ruku na kliku, otevřela skleněné dveře a vkročila na střechu. Ulevilo se jí, když se ukázalo, že dlažba měla zdrsněný povrch - vítr foukal jen lehce, ale bylo jí jasné, že v takovéhle výšce se mohl bez varování změnil na vemi pronikavý a podpadky nebyly zrovna to nejlepší, když šlo o stabilitu.

Napadlo ji, jestli byl ubrus na stole nějak zajištěný. Jinak by pravděpodobně dříve či později uletěl a vzal jídlo s sebou. Na druhou stranu, to by bylo vlastně jedině dobře. Nervozita nebyla zrovna to nejlepší pro zažívání.

Odložila kabelku na stůl, opatrně vykročila k nejbližšímu okraji ... a podívala se dolů. Nad tou neuvěřitelnou podívanou jí poskočilo srdce, z Věže přímo pod ní, přilétali a odlétali andělé. Zdáli se tak blízko, že by se jich mohla dotknout. Pokušení, které pro ni představovala jejich křídla, bylo jako písně Sirén.

"Opatrně." To slovo bylo řečeno tiše, pobaveným tónem.
Když pocítila záchvěv vzduchu, vyvolaný jeho tichým přistáním blízko ní, nelekla se. "Chytili by mně, kdybych spadla?" Zeptala se, aniž by se podívala jeho směrem.
"Kdyby byli v dobré náladě," popošel a postavil se vedle ní, jeho křídla vyplnila její periferní vidění. "Netrpíš závratěmi."
"Nikdy jsem netrpěla," přiznala, byla tak vyděšená z té naprosté síly, která z něj vyzařovala, že zněla absolutně normálně. Druhou možností bylo začít ječet. "Nikdy dřív jsem takhle vysoko nebyla."
"Tvůj názor?"
Zhluboka se nadechla, udělala krok dozadu a pak se k němu otočila. Dopad jeho přítomnosti byl jako fyzický úder. Byl ...

"Nádherný."

Raphaelovy oči byly naprosto absolutně modré, působily jako kdyby nebeský umělec rozdrtil safíry, přimíchal je do svých barev a pak namaloval jeho duhovky těmi nejkvalitnějšími štětci. Elena byla stále ještě zmatená z toho vizuálního šoku, když najednou zavál po střeše vítr a nadzvedl mu prameny černých vlasů. Ale černá bylo příliš nudné označení. Byla to tak ryzí barva, že se v ní odrážela noc, intenzivní a vášnivá. Měl je sestříhané v nedbalých vrstvách, které dosahovaly k jeho krku a odhalovaly tak ostře řezané rysy jeho obličeje a nutily ji zatnout ruce do pěstí, aby odolala touze je pohladit.

Ano, Raphael byl nádherný, ale byla to krása válečníka nebo dobyvatele. Tenhle muž měl sílu, která vyzařovala z každého centimetru jeho kůže, každého kousku jeho těla. A to bylo předtím, než se zaměřila na mimořádnou dokonalost jeho křídel. Peří měl čistě bílé a vypadalo, jako kdyby bylo sypané zlatem. Ale když se na něj zaměřila, spatřila, že každé jednotlivé vlákno, každého jednotlivého pírka mělo zlatou špičku.

"Ano, výhled shora je nádherný." řekl a tím narušil její fascinaci. Zamrkala a v tu chvíli ucítila červeň, která jí stoupla do tváří, protože neměla ponětí, kolik času uplynulo, když na něho zírala. "Ano."

Raphaelův úsměv nesl náznak výsměchu, mužského uspokojení ... a rizího, smrtelného soustředění. "Pojďme snídat a promluvit si."

Rozzuřená, že si dovolila nechat se oslepit jeho fyzickou krásou, se Elena kousla do vnitřní strany tváře a nadávala si. Znovu už se nachytat nenechá. Raphael zjevně věděl, jak překrásný byl a moc dobře znal efekt, který měl na nicnetušící smrtelníky. Což z něho dělalo arogantního zkurvysyna, kterému nebude mít problém odolat.

Povysunul židli a čekal. Zastavila se půl metru od něho a velmi dobře si uvědomovala jeho výšku a sílu. Nebyla zvyklá cítit se malá. Nebo slabá. A to, že on způsobil, že zažívala oba dva pocity - a jeho to nestálo žádnou námahu - jí naštvalo natolik, že chtěla odvetu. "Nemám ráda, když mi někdo stojí za zády."

V těch modře modrých očích se objevila jiskra překvapení. "Neměl bych to být já, kdo by se měl obávat nože v zádech? Ty jsi ta, která skrývá zbraně." Fakt, že uhodl, že je ozbrojená nic neznamenal. Lovec byl vždycky ozbrojen. "Rozdíl je v tom, že já bych zemřela. Ty ne."

S malým, pobaveným mávnutím ruky, odešel na druhou stranu stolu, jeho křídla se otřela o čistou dlažbu a zanechala za sebou blýskavou bílo-zlatou stopu. Byla si jistá, že to udělal schválně. Andělé za sebou běžně nerozsypávali andělský prach. A když ano, byl okamžitě sesbírán smrtelníky i upíry. Cena za pouhé nezředěné smítko byla vyšší, než za bezchybně řezaný diamant. Ale jestli si Raphael myslel, že tu padne na kolena a začne ho sbírat, tak to se šeredně spletl.

"Ty se mně nebojíš," řekl najednou.

Nebyla tak hloupá, aby lhala. "Jsem k smrti vyděšená. Ale domyslela jsem si, že bys mě nenutil jet takovou dálku až sem, jen proto, aby si mně mohl shodit ze střechy."
Rty se mu zkroutily, jako kdyby řekla něco vtipného. "Posaď se Eleno." Když ho vyslovil, její jméno znělo jinak. Jako by ji svázal. Jako by pouhým oslovením, nad ní získal moc. "Jak jsi řekla, nemám v plánu tě zabít. Ne dnes."

Posadila se, zády k přístřešku od výtahu a byla si vědomá toho, že on se starosvětskou galantností čekal, než se usadí. Když si sedal, křídla si úhledně složil za zády, na speciálně navržené židli.
"Kolik je ti let?" slyšela se, jak se ho ptá dřív, než svojí zvědavost stihla umlčet. Zvedl jedno perfektně klenuté obočí. "Nemáš žádný pud sebezáchovy?" byl to bezstarostný komentář, ale ona zaslechla ten ocelový podtón.
Zamrazilo ji v zádech. "Někteří by řekli, že nemám - jsem přece lovec upírů."

Něco temného a vyjímečně nebezpečného se mihlo v těch jeho hlubokých křišťálově průzračných očích, které by nikdy nemohly patřit žádnému smrtelníkovi. "Rozený lovec, ne vycvičený."
"Přesně tak."
"Kolik upírů jsi chytila nebo zabila?"
"Ten počet znáš. Je to důvod, proč tady sedim."
Přes střechu se přehnal další závan větru, tentokrát dost silný na to, aby zařinčely skleničky a aby odvál prameny vlasů z jejího copu. Nepokoušela se je upevnit zpátky, místo toho nechávala Elena svou plnou pozornost zaměřenou na archanděla. On se na ní také díval, působil jako veliké zvíře, které pozoruje zajíce, kterého si vyhlédlo k večeři.

"Řekni mi o svých schopnostech." Nebylo to nic míň než rozkaz, jeho tón ostří, které šeptalo varování. Archanděl už jí neshledával zábavnou.
Elena odmítla uhnout pohledem, místo toho se nehty zaryla do stehen, aby se vzpamatovala. "Umim vycítit upíry a rozlišit jednoho od zbytku skupiny. To je všechno." Zbytečná schopnost - pokud nejste lovec upírů. Tak nějak to ze spojení slov "výběr povolání" dělalo luxus, který si nemohla nikdy dovolit.

"Jak starý musí upír být, abys mohla vycítit jeho nebo její přítomnost?" Byla to divná otázka, taková, nad kterou musela přemýšlet. "Hmm, nejmladší, kterýho jsem kdy stopovala, byl starý dva měsíce. A to byla krajní mez. Většina upírů počká minimálně rok, než začnou vyvádět hlouposti."
"Takže si nikdy nebyla v kontaktu s mladším upírem?"

Elena neměla ponětí, kam směřuje se svými otázkami. "Kontakt ano. Ale ne jako lovec. Jseš anděl - musíš vědět, že první měsíc po Stvoření nejsou zrovna moc funkční." To byla fáze ve vývoji, která podněcovala mýty o upírech, ve kterých byli zmiňovaní jako zombí bez života a bez vlastní vůle. Prvních pár týdnů byli opravdu děsiví. Oči doširoka otevřené, ale naprosto bez života, kůže bledá, pohyby nekoordinované. To byl důvod proč odpůrci upírů unášeli nově Stvořené. Většina lidí zjistila, že je mnohem jednodušší mrzačit a mučit někoho, kdo vypadal jako oživlá mrtvola, než někoho, kdo vypadal jako jejich nejlepší přítel. Nebo jako švagr, v Elenině případě. "Takhle mladí, se nedokáží sami nakrmit, natož utíkat."

"I přesto uděláme test." Archanděl zvedl skleničku džusu, která stála vedle jeho talíře a napil se. "Jez."
"Nemám hlad."
Položil skleničku zpátky na stůl. "Odmítnutí archandělské pohostinosti je urážka krve."
Elena ten termín nikdy dřív neslyšela, ale pokud to zahrnovalo slovo krev, nemohlo jít o nic dobrého. "Jedla jsem, než jsem se vydala sem." Čistokrevná lež. Nebyla schopná udržet v sobě nic jiného než vodu a to ještě s obtížemi.
"Tak tedy pij." Byl to tak svrchovaný příkaz, že jí bylo jasné, že očekává okamžité splnění.

Něco se v ní pohnulo. "Nebo co?"
Vítr se zastavil. Vypadalo to, že dokonce i mraky zamrzly na místě.
Do ucha jí zašeptala smrt.