Angel's blood - 20. kapitola

Elena zůstala absolutně potichu, jako by byla malá myška, krčící se před velkým, velmi zlým kocourem s obrovskými zuby. "Raphaeli?" zašeptala, ačkoli poznala jeho svěží, čistou vůni deště, stejně dobře, jako znala svou vlastní. A to bylo něco, co nedávalo vůbec žádný smysl - jak ho mohla cítit uvnitř hlavy?

Spi, Eleno. Tvoje přemýšlení mě udržuje při vědomí.

Zhluboka se nadechla. "Jak je ti - co, to zranění?"

Jsi svázaná?

"Jo." Elena čekala na odpověď na svou otázku.

To je dobře. Nechci, abys mi zmizela dřív, než budeme mít možnost si promluvit o tvé zálibě ve zbraních.



A pak jí z hlavy jeho vůně zmizela. Znovu zašeptala jeho jméno, ale věděla, že už neposlouchá. Její vina se brzy transformovala ve vztek. Ten parchant - mohl ji nechat propustit, ale nechal ji svázanou. Zápěstí už ji bolela, záda měla otlačená od té pitomé židle a- "A on má právo bejt na mně naštvanej."

Raphael ji dnes na římse v jejím bytě vyděsil, ale ve skutečnosti jí vlastně neublížil. Zatímco ona ho opravdu střelila. Pokud byl vzteky zběsilý, měl na to plné právo. To ale neznamenalo, že se jí to muselo líbit. A pak tu ještě byla ta záležitost, že ji přesvědčoval, aby s ním měla sex.

Bylo pro ni ponižující mu přiznat pravdu - kdyby počkal, bylo vysoce pravděpodobné, že by se po něm při první příležitosti plazila zcela dobrovolně. Eleně zčervenaly tváře. Jakmile se odtud dostane, nechá si přes celé čelo vytetovat slovo Idiot. Od začátku si říkala, že musí být ostražitá, že nesmí nikdy zapomenout, že pro Raphaela neznamená nic víc, než jen dočasný zdroj pobavení. Jejím hormonům na tom evidentně vůbec nezáleželo.

Elena propadla archandělovi.

Nejhorší na tom všem bylo, že z toho uchvácení, které k němu cítila, nemohla vinit jen svůj chtíč. Raphael byl příliš fascinující muž na to, aby to bylo tak jednoduché. Ale dnes večer, dnes večer to nebyl on. Nebo možná, pošeptala jí jiná část její mysli, to byl on - co když ten cizinec, kterého střelila, byl skutečný Raphael … Archanděl New Yorku, stvoření schopné mučení jiné lidské bytosti, dokud ta osoba nebyla ničím jiným, než křičícím, zlomeným výtvorem hrozivého umělce.


Raphael měl zavřené oči, ale nebyl to skutečný spánek. Byl v polovědomém kóma. Stav, pro který upíři, ani lidé neměli žádné přirovnání. Andělé to nazývali Anshara a byl to stav, kterého mohli dosáhnout pouze bytosti starší, než půl milenia. Tento stav mysli dovoloval oboje, přemýšlet a zároveň hluboce odpočívat. Nyní byla jeho vědomá část mysli pohlcena hojením zranění, které mu Elena se svou malou zbraní způsobila, zatímco jeho tělo odpočívalo. Ačkoli se Anshara nedala vyvolat záměrně, byl to užitečný stav, který se dostavil pouze v případě, když byl anděl velmi těžce zraněn. Za posledních osm set let Raphaelovi existence se mu to stávalo pouze výjiměčně. Když byl mladý a nezkušený, ublížil si - nebo mu bylo několikrát ublíženo.

Zjevily se mu vzpomínky, ve kterých se proháněl v oblacích, dokud se mu nezamotala křídla a on nezačal prudce klesat k zemi, s jistým vědomím toho, že jeho krev zbarví travní koberec louky do ruda. Pradávné vzpomínky chlapce, kterým kdysi byl.

Zlomené ruce, zlomené nohy, krev valící se z rozedřených úst.
A ona. Stála nad ním a tiše pobrukovala. "Ššš, zlato moje. Ššš."

Raphaela zaplavil čirý teror a srdce mu bilo jako o závod, protože věděl, že tenkrát nebyl schopný ji zastavit … svoji matku, svoji největší noční můru. Caliane měla černé vlasy a modré oči, byla ženským ztvárněním jeho podoby. Ale už v dobách, kdy byl Raphael mladý, ona byla stará, velmi stará, ne vzhledově, ale v mysli a v duši. A na rozdíl od Lijuan, se ona nevyvinula. Ona degenerovala.

Nyní vnímal, jak se jeho křídlo, pírko po pírku hojí, ale ani to nedokázalo jeho mysl udržet od vzpomínek, které mu v ní proudily. Během Anshary mysl zpřístupnila dávno odsunuté vzpomínky a duši překryla vrstvou neprůhlednosti. Tento stav nemohl žádný smrtelník pochopit. Toto byly vzpomínky stovek rozdílných smrtelných životů. Raphael byl starý, tak starý … ale nebyl pradávný. Všechny ty vzpomínky ale nebyly jeho. Některé z nich patřily jeho rase, byl to tajný archiv vědomostí, skrytý uvnitř mysli, který si předávali z generace na generaci, prostřednictvím vlastních dětí.

Napovrch se vydraly vzpomínky Caliane.

A Raphael se nyní díval z klečící pozice sám na sebe, na své zkrvavené a polámané tělo, sledoval jak mu jeho/vlastně její ruka odstranila vlasy z obličeje. "Teď to bolí, ale muselo se to stát."
Chlapec, který ležel na zemi, nemohl promluvit, dusil se svou vlastní krví.
"Nezemřeš Raphaeli. Nemůžeš zemřít. Jsi nesmrtelný." Pak se sehnula, aby mohla políbit chlapcovu zkrvavenou a rozedřenou tvář. "Jsi synem dvou archandělů." Chlapcovy zázrakem neponičené oči se naplnily zradou. Jeho otec byl mrtvý. Nesmrtelní mohli zemřít.

Caliane naplnil smutek. "On musel zemřít, zlato moje. Pokud by nezemřel, zemi by pohltilo peklo."
Chlapcovi oči potemněly, obviňovaly ji. Caliane si povzdechla a pak se usmála. "A já musím také - to je důvod, proč si mě chtěl zabít, je to tak?" Pak se tiše, potěšeně zasmála. "Ty mě ale nemůžeš zabít, sladký Raphaeli. Pouze někdo jiný z Kádru Desíti může zničit archanděla. A oni mě nikdy nenajdou."

Následovalo šokující přemístění do jeho vlastní mysli, jeho vlastních vzpomínek. Protože po tomto okamžiku už další Calianiny neměl - ve chvíli, kdy klečela vedle jeho ležícího, těžce zraněného těla, udělala přenos své paměti do té Raphaelovi.

Raphael byl tenkrát natolik zraněný, že po několik měsíců nebyl schopný se ani plazit. Nemohl ani pohnout očima, aby sledoval, jak vzlétla. Místo toho bylo jeho poslední vzpomínkou na matku, pohled na její bosé nohy, které lehce našlapovaly přes zelenající se povrch louky a částečky třpytícího se andělského prachu, který za sebou nechávala.
"Matko," pokusil se zavolat.
Ššš, zlato moje. Ššš." Pak zaslechl poryv větru, který mu foukl hlínu do očí.

Když se Raphael probral z Anshary, rozhlédl se, ale Caliane tam samozřejmě nebyla. Místo toho se díval do tváře upíra.


Zrozen z krve.
Sytil se.
Jeho vyprahlé kosti se dmuly, plnily životem.
Uram ale potřeboval více.
Mnohem, mnohem více.
Tohle byla extáze, kterou se mu ostatní pokoušeli odepřít, zatímco se opíjeli mocí. Nyní za to zaplatí. Z jeho špičáků odkapávala krev a Uram svou výzvu vykřičel tak hlasitě, že popraskaly okenní výplně v každé budově v okruhu jedné míle.

Jeho čas nadešel.