Angel's blood - 21. kapitola

V Dmitriově tváři se zračila obrovská úleva. "Pane?"
"Kolik je hodin?" zeptal se Raphael a jeho hlas byl opět silný. Anshara odvedla svou práci. Ale stejně za to bude muset velmi brzy zaplatit požadovanou cenu.
"Úsvit," odpověděl mu Dmitri ve starém nářečí. "Světlo se právě dotklo horizontu."

Raphael vstal z postele a protáhl si křídla. "Lovkyně?"
"Svázaná v jedné z místností."

Poškozené křídlo bylo jako dříve, až na jeden detail. Raphael se zadíval dolů na jeho vnitřní schéma. Jemné tahy zlaté barvy byly v místě, kde ho zasáhla Elenina kulka přerušené. Nyní měla spodní část křídla jedinečný zlato-bílý vzor, který vypadal jako exploze, kolem místa průniku kulky. Raphael se pousmál. Zdálo se, že byl navždy označen Eleniným výbuchem násilí.



"Pane?" Dmitri si všiml jeho úsměvu a tón jeho hlasu byl tázavý.
Raphael se stále díval na své křídlo, na následek, který po sobě zanechalo Ticho a který mu bude sloužit jako užitečná připomínka.
"Ublížil si jí Dmitri?" Raphael se podíval na svého zástupce a všiml si jeho rozcuchaných vlasů a zmuchlaného oblečení.
"Ne." Upírovy rty se zvlnily do divokého úsměvu. "Byl jsem přesvědčený, že si to potěšení budeš chtít dopřát sám."
Raphael se dotkl Eleniny mysli. Spala. Byla vyčerpaná nocí, strávenou pokusy dostat se z pout. "Tohle je bitva mezi mnou a lovkyní. Nikdo jiný nebude zasahovat. Postarej se, aby to věděli i ostatní."

Dmitri nebyl schopný skrýt své překvapení. "Ty ji nepotrestáš? Proč?"
Raphael nemusel odpovídat nikomu, ale Dmitri s ním byl déle, než kdokoli jiný. "Protože já jsem si začal a ona je smrtelná."
Výraz upírovy tváře zůstal nepřesvědčený. "Mám Elenu rád, ale pokud unikne trestu, ostatní mohou začít zpochybňovat tvou moc."
"Pak se ujisti, aby všichni pochopili, že Elena zaujímá velmi speciální místo v řádu věcí. Kdokoli jiný se odváží zpochybňovat mé postavení, bude si přát, abych mu prokázal stejné slitování, jaké jsem prokázal Germainovi."

Dmitri zbledl. "Mohu ti položit jednu otázku?"
Raphael s tichým svolením čekal.
"Proč si byl tak těžce zraněn?" Dmitri vytáhl zbraň, kterou měl zastrčenou vzadu za pasem. "Kontroloval jsem náboje, které použila - měly způsobit jen mírné zranění, dát jí náskok maximálně desíti minut."

Pak zabije ona tebe. Učiní tě smrtelným.

"Potřeboval jsem být zraněn," odpověděl Raphael vyhýbavě. "To byla odpověď na tvou otázku."
Dmitri vypadal otráveně. "Může se to stát znovu?"
"Ujistím se, že ne." Raphael soucítil s vůdcem své Sedmy. "Neboj se Dmitri - nebudeš nucen sledovat, jak se město třese pod vládou jiného archanděla. Ne po dobu další věčnosti."
"Viděl jsem, čeho jsou schopni." V upírových očích zavířily vzpomínky. "Tenkrát jsem sloužil už sto let pod vládou a ochranou Nehy. Proč si mě nezastavil, když jsem se vzepřel tvojí autoritě?"
"Byl jsi dvě stě let starý," poukázal Raphael a zamířil ke koupelně. "Dost starý na to, aby ses mohl rozhodovat sám za sebe."
Dmitri si odfrkl. "Dost starý na to, abych byl namyšlený a bez skutečných vědomostí, kterýma bych svoje rozhodnutí podložil. Zatracený štěně s mylnýma představama o své vlastní důležitosti." Dmitri se na chvíli odmlčel. "Napadlo tě někdy, že bych mohl být špeh?"
"Kdyby mě to napadlo, byl bys po smrti."

Dmitri se pousmál a z jeho pohledu vyzařovala loajalita, která Raphaela překvapila pokaždé, když ji tam zahlédl. Ten upír byl neuvěřitelně mocný, mohl si vybudovat vlastní pevnost, ale místo toho si zvolil dát svůj život do služeb archanděla. "Teď se na něco zeptám já tebe Dmitri."
"Pane."
"Proč si myslíš, že mám v úmyslu ušetřit Elenin život?"
"Potřebuješ ji, aby vystopovala Urama," odpověděl mu Dmitri. "A … je na ní něco, co tě fascinuje. A jen málo věcí dokáže uchvátit nesmrtelného."
"Už pociťuješ náznaky znuděnosti Dmitri?"
"Občas jsem tomu velice blízko - jak proti tomu bojuješ?"
Raphael si nebyl jistý, zda proti tomu někdy bojoval. "Jak si řekl, velmi málo může fascinovat nesmrtelného."
"Aha." Dmitriův úsměv se změnil v sexuálně dravý, tak jak to uměli jen upíři. "Chceš tím říct, že když už tě něco uchvátí, musíš si to vychutnat."

Elenu probudil její protestující močový měchýř. Bylo dobře, že lovci byli trénovaní při podobných příležitostech potlačit svoje potřeby - některé lovy zahrnovaly hodiny a hodiny nehybného hlídkování. Ale stejně, to nebylo vůbec příjemné.

Pošlu za tebou Dmitriho.

Elena zrudla tak moc, že si připadala, jako by měla popáleniny třetího stupně. "To takhle špehuješ každýho?" Byla v pokušení vyzkoušet ten zahrnující-bolest-hlavy štít, který si její mysl vyvinula. Ale neudělala to, raději si tuto možnost schová na horší časy, kdy si bude Raphael s její hlavou opravdu zahrávat.

Ne. Většina lidí není zas až tak zajímavá.

Arogance jeho odpovědi byla ohromující … a vítaná. Tohle byl archanděl, kterého znala. "V žádném případě toho upíra nenechám, aby mě doprovázel na záchod. Pravděpodobně by se mě pokusil pokousat."

Pak tedy počkej na mně.

Z tohoto nápadu se jí chtělo křičet. "Jen mu řekni, ať mě rozváže. Těžko bych se pokusila o tak odvážnej kousek, jako útěk, když už si vzhůru."

Nemyslím si, že by ti Dmitri důvěřoval, když nejsi svázaná.

Zrovna se mu chystala odpovědět, co přesně si o tomto výroku myslí, když se dveře místnosti otevřely a v nich se objevil předmětný upír. Vypadal, jako kdyby celou noc nespal. Košili měl zmačkanou a jeho předtím upravené vlasy, vypadaly velmi rozuchaně. Ve výsledku ale působil svůdně sexy.
"Spěj upíři?" Dmitri se na ni překvapeně podíval. "Jseš lovec upírů. Neměla bys takový věci vědět?"
"Já vím, že spíte, ale skutečně to potřebujete?" Když kolem ní Dmitri procházel, aby se postavil za ní, Elena se ani nepohnula. "Dmitri?" Studenými prsty jí odhrnul vlasy, aby tak odhalil její holý krk. Poté jí začal klouby hladit po kůži. "Vydržíme bez spánku déle, než lidé, ale ano, potřebujeme spát."
"Přestaň s tím," zamumlala, když ji Dmitri stále hladil po krku. "Nemám na to náladu."
"To zní slibně." Zašeptal a Elena na krku ucítila jeho dech, nebezpečné místo, když měl upír studené ruce, znamenalo to, že se ještě nekrmil. "Co můžu udělat, abych tě do té nálady dostal?"
"Rozvaž mě a pust mě do koupelny."

Dmitri se zasmál a pak ucítila jedno zatáhnutí za svá zápěstí. Všechny provazy najednou zázračně povolily. "Jak si to sakra udělal?"
"Učil jsem se bondáž od skutečného znalce," odpověděl Dmitri a mezitím, co se Elena osvobozovala z provazů, si pohrával s prameny jejích vlasů.
Nejraději by se na něj obořila a řekla mu, aby toho nechal, ale on jí nijak neubližoval a teď, když byl Raphael při vědomí, měla pocit, že to není Dmitri, kdo pro ni představoval nebezpečí. "Koupelna?"

Jakmile se vymotala z provazů, vyskočila na nohy a pak zaúpěla. "Moje svaly. Proč si to sakra musel uvázat tak pevně?" Svou otázku následovala vyčítavým pohledem.
"Možná jsem se ti chtěl pomstít." Řekl a přejel si rukou po krku.
"Já myslela, že máš přece bolest rád?"
Odměnil ji temným úsměvem, plným příslibů zkažeností, které budou oh-tak-krásně bolet. "Ale tys tam nezůstala, abychom si mohli hrát."

Elena podezřívavě nasála vzduch. Žádná vůně. Dmitri se prostě choval jako klasický Dmitri. Přesto, že byl nádherný, nebyla z něj vyřízená chtíčem. Možná by si sáhla, ale která žena by si na něj nechtěla sáhnout? "Naposledy, kde je-" Následovala pohledem směr jeho zvednuté ruky, až k malým dveřím. "Díky."

Když byla uvnitř, zamračila se a zkusila se vyvolat ten "štít", ze kterého se mohla vyklubat jen její bujná představivost. V žádném případě, ale nechtěla mít Raphaela v hlavě zrovna v tuhle chvíli. O deset minut později, už použila záchod, umyla si ruce a obličej, s použitím jednorázového kartáčku si nad umyvadlem vyčistila zuby a jednorázovým hřebenem si učesala vlasy. Dokonce našla i malou bílou gumičku do vlasů, kterou použila, aby si je mohla dát do culíku, její vlastní gumička se ztratila a Bůh ví, kde jí byl konec.

Podívala se na sebe do zrcadla a rozhodla se, že to nebylo tak špatné. Tenké řezy, které měla na tváři, byly sotva viditelné a ačkoli dlaně jí trochu pobolívaly, neomezovaly ji v pohybu. Oblečení - světle zelené tričko vypadalo celkem dobře a ani černé kapsáče nebyly moc pomačkané. Bylo úplně jedno, co má na sobě, pokud by měla umřít. Ne, že by to archandělovi hodlala nějak ulehčit. S touto myšlenkou v hlavě, rychle rozebrala jednorázovou žiletku, s úmyslem vyndat z ní ostří. "Do hajzlu!"

"Našla si žiletky, Eleno?" ozval se z druhé strany dveří Dmitriho hlas. "Cítím se uražený tvým předpokladem o výšce mého IQ."
Elena zahodila plastovou rukojeť žiletky do koše. Tomu upírovi se nějakým způsobem podařilo odstranit ostří, aniž by zničil celou žiletku. "Velmi vtipné." Elena otevřela dveře a vyšla ven. Dmitri stál na druhé straně místnosti a ruku měl položenou na klice dveří. "Raphael tě chce vidět." Z jeho hlasu se vytratila veškerá přátelskost.

"Jsem připravená."
Dmitri vypadal, že ho její prohlášení pobavilo. "Jsi?"
"Co třeba nůž?" vyjednávala Elena. "Aby to byl férovej boj?"
Dmitri otevřel dveře. "Pokud by k tomu došlo, žádný boj by se nekonal. Ale z nějakého důvodu jsem předsvědčený, že Raphael nemá v plánu tě zabít."
Toho se Elena obávala. "Kam jdeme?"
"Na střechu."

Elena se nažila celou cestu k výtahům, i během jízdy zůstat klidná, ale v žádném případě nebylo možné, aby zapomněla, co se odehrálo posledně, když za ním jela nahoru na střechu. Zatnula ruku a vybavila se jí bezcitná snadnost, se kterou jí Raphael předvedl, jakou nad ní má kontrolu. Proč sakra pořád zapomínala na jeho skutečnou přirozenost?

I v momentě, kdy jí hlavou vířily tyto myšlenky, soustředila se a snažila se přemýšlet "uzavřeně". Dveře výtahu se otevřely a ona spatřila skleněnou kopuli … a naplno ji zasáhlo déja vu. Jako osamocená nádhera, stál na překrásném povrchu střechy stůl, s bílým ubrusem, na němž byly croassanty, grepfruit, džus a káva. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát, na nejvzdálenějším konci střechy, stál i Raphael.

Elena v tu chvíli vypustila Dmitriho z hlavy, vystoupila z výtahu a zamířila k východu ze skleněného přístřešku. Dveře výtahu se za ní zavřely, ale ona už téměř nevnímala, že odjel a Dmitri s ním. Upírala pohled na archandělova křídla, která, když je viděla naposledy, krvácela na koberec v jejím bytě. "Raphaeli," řekla, jakmile opustila skleněnou kopuli.

Pootočil se a Elena si to vysvětlila jako pozvání, že směla jít za ním - musela se na vlastní oči přesvědčit, že se jeho zranění zahojilo. Z dálky se jeho křídla zdála bezchybná a teprve když se dostala blíž, si všimla té překvapivé změny. "Vypadá, jako kdyby se zahojilo ve vzoru střelné rány."

Raphael zvedl křídlo, aby ho mohla vidět celé. "Myslel jsem si, že ten vzor je jen zevnitř, ale on je i zvenku."
Elena stála, jako omráčená. Byla to jizva, ale ta nejkrásnější, jakou kdy viděla. "Uvědomuješ si, že teď jsou tvoje křídla ještě jedinečnější?" Ještě více nadpozemsky krásná. Raphael spustil křídlo zpět k tělu. "Říkáš, že si mě střelila z kosmetických důvodů?" Z tónu jeho hlasu Elena nedokázala nic odhadnout. S ostražitostí se šla postavit vedle něho - ale zanechala mezi nimi odstup několika desítek centimetrů. S očima upřenýma na ní, Raphael promluvil dřív, než Elena. "Jsi zraněná."
"Jsou to jenom povrchové škrábance." Ukázala mu dlaně. "A tohle už ani nebolí."
"Měla si štěstí."
"Jo." Kusy skla byly tlusté, méně ostré, než kdyby třeba rozbila talíř. Raphaelovi oči potemněly tím neuvěřitelným způsobem, dokud nebyly téměř černé. "Věci se změnily. Už nemáme čas si hrát."
"Ty nazýváš vyhrožování mi pádem, který by mě zabil, hraním?"
"Já jsem ti nevyhrožoval, Eleno."
Elena na něj přimhouřila oči "Držel si mě nad velmi temným a velmi hlubokým prostorem."
Zafoukal vítr a odfoukl Raphaelovi vlasy z obličeje. "Přežila si. A já jsem právě věnoval značnou část své energie svému uzdravení."
"Promiň." Elena si založila ruce na prsou a defenzivně se zamračila. "Jakej bude můj trest?"
"Přijala bys ho pokorně?" Raphael za sebou roztáhl křídla a vzhledem k jejich velikosti, tím pohybem pokryl i prostor za Elenou.
"Ani náhodou," zamumlala. "Ještě jsem nezapomněla, jakej incident to všechno spustil."
"Nevzrušuje mně brát si ženu proti její vůli."
Z překvapení Elena spustila ruce zpátky k tělu. "Chceš tím říct, žes to neudělal úmyslně?"
"Na tom už nezáleží. Na čem záleží je, žes napáchala takovou škodu, že se potřebuji … dobýt."
Elenu přepadly obavy. "Co tim myslíš? Potřebuješ si odpočinout?"
"Ne. Potřebuji doplnit energii."
"Jako upíři potřebujou krev?"
"Dobré přirovnání."
Elena se zamračila. "Nevěděla jsem, že andělé něco takovýho potřebujou."
"Stává se to velmi zřídka." Raphael si složil křídla a popošel k ní blíž. "Dokážu vydržet hodně, ale každý pramen může vyschnout."

Stál hned vedle ní a Elena neměla tušení, jak se to stalo. Ne, to by lhala sama sobě. Byl tak blízko, protože ho nechala, aby se k ní přiblížil. "Včera si mě vyděsil."
Ty tmavě tmavé, modré oči vyzařovaly upřímné překvapení. "A obvykle tě neděsím?"
"Ne takhle." Nemohla si pomoci a natáhla ruku, aby se dotkla jeho křídla dříve, než neurony jejího mozku varovně zaječely a ona jí zase stáhla zpět. Nikdo se křídel anděla nedotýkal bez povolení. "Omlouvám se."

Raphael roztáhl "zjizvené" křídlo. "Potřebuješ se přesvědčit, že je skutečné a ne jen výjev tvojí představivosti?"
Bylo jí jedno, že ho pobavila a přejela prsty po části křídla, kterou poškodila. Ten pocit byl … "je tak hebké," zašeptala. A přesto pod vší tou hebkostí, mohla cítit výrazné svalstvo a sílu. Ta vroucí vitalita, která z jeho křídla čišela, byla živoucím pulsem, který ji lákal, aby ho dál hladila. Když dala ruku pryč, nebyla sice ochotná přestat, ale věděla, že musí, špičky jejích prstů se blýskaly. "Andělský prach."
"Ochutnej ho."

Elena vzhlédla a byla si dobře vědoma Raphaelových křídel, kterými kolem ní vytvořil zlato-bílou oponu. "Ochutnat?"
"Proč myslíš, že za něj lidé platí jmění?"
"Myslela jsem si, že je to věc postavení - něco jako, podívej se na mojí ampuli andělskýho prachu ... je větší, než ta tvoje." Elena sledovala zářící třpyt, který pokrýval špičky jejích prstů. "Chutná to dobře?"
"Někteří to nazývají drogou."
Elena ztuhla s ukazováčkem blízko svých rtů. "To jako že mě to omámí?"
"Ne, nemá žádný narkotický, ani jiný efekt na mozek. Jde jen o chuť."
Elena se zadívala do těch nádherných, nebezpečných očí a věděla, že Raphael by byl schopný zlákat ji i na cestu do pekel."
"Nechceš se mi tím pomstít?" Elena si opatrně olízla špičku ukazováčku a ochutnala.

Ambrózie.

Jejím tělem, až ke konečkům prstů u nohou, proběhlo zachvění a Elena téměř předla, jako kočka. "Vau, orgasmus na špejli." A pořádný orgasmus. "To je pro tebe normální tohle za sebou rozsypávat?" Zaplavila ji vlna žárlivosti. Rychle ji potlačila a slíbila si, že před svoje budoucí tetování slova Idiot, ještě přidá slovo Velký. "Řekla bych, že to musí bejt dobrý povyražení, sledovat smrtelníky, jak se o něj perou."

Raphael se pousmál. "Oh, tohle je speciální směs jen pro tebe." Chytil jeden z prstů, který si ještě neolízla a otřel jí z něj svůj prach o rty. "Směs, kterou obvykle rozsypáváme je podle všeho přirovnávána k té nejluxusnější čokoládě, nebo k nejkvalitnějším vínům. Dekadentní, chuťově výrazná a velmi drahá."

Elena neměla v úmyslu olíznout zbytek prachu, který jí otřel o rty. "A tahle směs?" Ta chuť se ocitla v jejích ústech, aniž by měla tušení, jak se tam dostala. A Raphael byl neuvěřitelně blízko, jeho křídla kolem nich stále tvořila zlato-bílou oponu a jeho silné a teplé ruce ji držely za boky. "Co je na ní tak speciálního?"

"Tato směs," zašeptal a sklonil hlavu,"chutná po sexu."
Elena položila ruce na jeho hrudník, ale nebyl to protest. Po vší té krvi a strachu, se ho potřebovala dotknout, ujistit se, že toto překrásné stvoření skutečně existuje. "To je tvůj další způsob ovládání mysli?"
Raphael zavrtěl hlavou a jeho ústa byla jen milimetry od těch Eleniných. "Takhle je to spravedlivé."

"Spravedlivé?" Elena mu přejela jazykem přes spodní ret. Raphael ji chytil pevněji a znovu zašeptal, "kdybych tě olíznul mezi stehny Eleno, tvoje chuť by měla stejně afrodiziakální účinek na mně."