Angel's blood - 22. kapitola

Žádná žena na Zemi by v tuto chvíli nedokázala odolat Raphaelovu sexuálnímu žáru. "Tohle je tvoje představa dobíjení síly?" zašeptla a lehce zkousla jeho spodní ret. Raphael ji obejmul. "Sex a síla byly vždy spojovány." A pak ji políbil.

Elena si stoupla na špičky, chtěla se k němu dostat blíž. Raphael ji objal pevněji a svými křídly stále blokoval výhled na okolní svět. Chytila se jeho košile a snažila se neutopit pod přívalem rozkoše. Měla pocit, že jí ten erotický, afrodiziakální andělský prach stále pronikal do těla, snad každým pórem její odhalené kůže. Hromadil se na rožhaveném, toužícím místě mezi jejími stehny a přebytky se jí rozlévaly po těle ve vlnách tekutého žáru.
Její ňadra po něm toužila.
Její rty ho potřebovaly.



"Jak jde doplňování síly?" zalapala po dechu Elena, když ji nechal nadechnot. Raphaelovy oči byly stále tmavé a v jejich hloubce zářily elektricky modré jiskry. "Výborně."

Její odpověď se ztratila v zuřivosti jeho dalšího polibku. Raphaelova hruď pod jejíma rukama byla pevně tvarovaná a svůdná. Chtěla ji pohladit, polaskat, ochutnat. Posunula ruce výš, až našla límeček jeho košile. Jednu ruku vsunula pod látku a položila mu ji na rameno. Raphael ji v zápětí chytil pod zadečkem a přizvedl si ji. Obrys jeho tvrdé erekce tak tlačil Elenu do rozkroku.

V tento moment na něm nebylo nic odlišného nebo andělského. Byl stoprocentním, sexy, krásným mužem. A silným, tak nádherně silným, že se Elena cítila naprosto žensky. Poprvé ve svém životě, nemusela držet na uzdě svou sílu rozeného lovce. Byl to málo známý fakt o lovcích, kteří byli rození, ne cvičení. Byli silnější, než obyčejní lidé, bylo tak pravděpodobnější, že přežijí přímý střet s popuzenými upíry.

"Skvělé," bylo celou Raphaelovou odpovědí, když mu omotala nohy kolem pasu. Stále ji držel, jako kdyby nic nevážila a to pro ni bylo skoro stejně vzrušující, jako jeho silné, sebejisté ruce, které ji nepřestávaly hladit.

"Na chlápka s křídlama líbáš celkem slušně," zašeptala Elena do jeho úst. Pravda byla, že hrozilo, že jí z něj blahem exploduje hlava.
"A tvoje pusa tě znovu dostane do problémů." Raphael jí zajel rukou pod tričko a rozprostřel svou dlaň na Elenině páteři, čímž v ní vznítil další vlnu rozkoše.
"Cítíš se být pod nátlakem?"
"Extrémně." O andělském prachu jí ale říkal pravdu - chutnal sice jako ryzí sex, ale nevypadalo to, že by ovlivňoval její mysl … alespoň ne víc, než ji ovlivňoval její vlastní chtíč, který jí proudil celým tělem.

V tom momentě si ji Raphael chytil jinak, jednou rukou ji stále podepíral pod zadečkem, zatímco tu druhou přesunul kolem jejího těla a do dlaně uchopil její ňadro. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. "Neztrácíš čas," řekla mu, když se odtáhla od jeho úst, aby se mohla nadechnout.
"Smrtelníci nežijí moc dlouho." Raphael jí přes látku podprsenky stiskl bradavku. "Musím si tě užít, dokud můžu."
"To není moc vtipné. Oh-" Elena se prohnula v zádech, překvapená reakcemi vlastního těla. Nikdy dříve nepropadla upírům, se kterými přicházela tak často do kontaktu. Více, než jeden lovec jim ale propadl - sakra, ti staří upíři nebyly jen krásní, byli chytří a přesně věděli, jak potěšit svou milenku. Dmitri byl perfektním příkladem.

A přesto jim Elena odolala, věděla totiž, že přes všechnu jejich přitažlivost, nakonec stále byli téměř-nesmrtelnými, kteří by ji nepovažovali za nic jiného, než krátkodobé rozptýlení. Elena už kvůli svému způsobu života vybojovala spousty bitev, než aby se zaprodala tak lacino.

A teď byla tady, omotaná kolem archanděla. "Jak dlouho si hraješ se svýma hračkama?"
Raphael pustil její bradavku a opět vzal do dlaně její ňadro. "Tak dlouho, dokud mě dokážou pobavit."
Jeho odpověď měla zchladit žár, který mezi nimi vzplál, ale jeho oči … byly stále plné sexu, hladu a vášně, jakou Elena dosud nikdy nepoznala. "Nemám v úmyslu tě bavit." Raphael stiskl její ňadro. "Pak toto vzplanutí velmi rychle vyhasne." Tón jeho hlasu, ale říkal něco jiného. "Teď otevři ústa."

Elena udělala, co po ní žádal - s tím rozdílem, že mu chtěla říct, aby jí nerozkazoval, co má dělat - ale Raphael té příležitosti okamžitě využil a do úst jí vnikl jeho jazyk, spolu s dalším andělským prachem, který jí popletl smysly a zaplavil ji jeho mužným hladem a svojí exotickou, erotickou chutí. Elena zaťala nehty do Raphaelových zad a vychutnávala si pocit tvrdých svalů, kterých se dotýkala. Jeho ústa opustila ty Eleniny, aby jí mohl začít klást polibky na hrdlo. Potom ji Raphael jemně kousl a zanechal tak po sobě na kůži Elenina krku značky. "Strašně moc bych tě chtěl ošukat, Eleno."

Elena nasála do plic ranní studený vzduch a pak mu přitiskla rty ke krku. Celou dobu si byla příliš dobře vědoma Raphaelovy ruky na svém ňadru. "Tak romanticky podaný návrh."
Pohladil jí křídly po zádech a pak je kolem ní sevřel ještě pevněji. "Dala by si přednost básním a chvalozpěvům o tvé kráse?"
Elena se zasmála, pak olízla kůži jeho krku a do těla se jí začala vpíjet Rapaelova divoká, stoprocentně mužná vůně. Představa, že by jí archanděl měl pod okny prozpěvovat, byla absurdní. "Ne, upřímnost mi stačí." Obzvláště, když ta upřímnost byla obalená čirým, sexuálním ohněm, vyzařujícím temný žár a to všechno bylo soustředěné pouze na ni.

"Dobře." Raphael vykročil směrem k výtahu.
"Zastav." Elena se zavrtěla a Raphael ji z čirého překvapení nechal jít. V momentě, kdy se její chodidla dotkla země, se od něj odstrčila … aby se ho v zápětí musela znovu chytit, protože se jí podlomila kolena.

Raphael ji chytil kolem pasu, aby ji podepřel. "Nikdy jsem si nemyslel, že jsi pokušitelka."
"Nejsem, ale taky se sebou nenechám mávat." Hřbetem ruky si setřela zbývající andělský prach ze rtů. Ruka se jí třpytila docela slušným množstvím, a Elenu napadlo, jak asi musí vypadat její obličej. "Zrovna jsem strávila noc svázaná v židli, kámo."
"Mám to brát tak, že jsme vyrovnáni?" Raphael si za zády složil křídla. Díky tomu náhlému odhalení okolního prostoru si uvědomila, jak blízko stála okraji střechy. Ustoupila o několik kroků zpět a přikývla. "Nebo snad nesouhlasíš?"
Oči barvy nejhlubšího oceánu se zaleskly. "Nezáleží na tom, zda souhlasím, či nikoli. Je dobře, že si nás zastavila. Je tu něco, co spolu musíme prodiskutovat."
"Co to je?"
"Brzy přijde čas, kdy si zasloužíš svoje peníze."
V Eleniných vnitřnostech explodoval strach, ale zároveň i nadšení. "Máš Uramovu stopu?"
"V jistém slova smyslu." Raphaelova tvář byla najednou velmi upjatá, všechny stopy smyslnosti se vytratily a odhalily rysy obličeje, který by nikdy nemohl patřit smrtelníkovi. "Nejprve se najíme, pak budeme mluvit o krvi."
"Já nemam hlad."
"Ale máš." Tón jeho hlasu byl absolutní. "Nehodlám být obviněn ze špatného zacházení s mým lovcem."
"Koukej změnit to zájmeno," řekla Elena. "Já nejsem tvoje."
"Skutečně?" Rty se mu stočily do lehkého úsměvu, ale nebylo to pobavením. "A přeci máš můj prach v každém póru kůže."
Elena si oklepala ruce, ale ta zatracená třpytící se věc, se nechtěla pustit. "To se smeje."
"Možná."
"Radši doufej, že jo - lovec svítící-ve-tmě by zrovna moc dobře s okolím nesplynul."

V Raphaelových očích zářilo čiré, mužské uznání. "Mohu to z tebe olízat."
Uhlíky na dně žaludku opět vzplály a Eleně hrozilo, že se rozteče zevnitř. "Ne, díky."
Ano prosím, našeptávalo její tělo. "Stejně se potřebuju osprchovat."
Během jednoho úderu srdce se Raphaelův upjatý výraz tváře změnil do ryzí smyslnosti. "Umyju ti záda."
"Archanděl bude milostivě mejt záda lovci?" Elena zvedla jedno obočí.
"Samozřejmě za to budu něco chtít na oplátku."
"Samozřejmě."

Z ničeho nic se Raphael podíval vzhůru. "Zdá se, že tuto diskuzi budeme muset přesunout na později." Elena se podívala stejným směrem, ale kromě oslepující záře oblohy, nic neviděla. "Kdo je nahoře tentokrát?"
"Nikdo, kým by ses musela znepokojovat." Jeho arogance byla zpět v plné síle. Pak Raphael roztáhl křídla a Elena zalapala po dechu. Někdo tak nádherný by prostě neměl existovat, pomyslela si. Bylo to jednoduše nemožné.

Jsem nádherný jen pro tebe, Eleno.

Tentokrát mu neřekla, aby vypadl z její hlavy. Prostě ho vykopla. Raphael mrkl, ale výraz jeho obličeje vůbec nic neprozrazoval. "Byl jsem přesvědčen, že jsem si tento tvůj malý trik, jen představoval."
"Evidentně ne." Elena se z čiré radosti smála tak moc, že se bála, aby se jí nerozpůlila hlava. Sakra, pokud tohle skutečně dokáže … Pak se ale opět ozvala logika. Když svou mysl blokovala, měla z toho sakra velké bolesti hlavy, takže se musí přestat chovat jako hlupák a nechat si tuto schopnost na doby, kdy ji bude skutečně zoufale potřebovat. "Logika stojí za prd."

Raphael se pousmál, ale tentokrát v něm spatřila náznak krutosti, která jí připomněla, že muž, kterého před pár minutami líbala, byl také Archanděl New Yorku a také muž, který ji hrozil smrtelným pádem, zatímco ji do ucha šeptal slova smrti. "Jez," řekl jí. "Vrátím se a přidám se k tobě."

Když Raphael jednoduše překročil okraj střechy, opět se objevil pocit déja vu. Tentokrát Elena zůstala stát na místě, přestože žaludek jí tančil ve stavu bez tíže. Ale pak se Raphael najednou objevil a letěl přímo vzhůru. Poryvy vzduchu, který vytvářela jeho křídla, se Eleně opíraly do tváří. Byla v pokušení sledovat jeho let, ale otočila se a začala přemýšlet, po jak přesně tenké linii tady chodí. Raphael ji chtěl, ale to bylo něco zcela odděleného od jeho povinností jako Archanděla New Yorku a Elena udělá dobře, když si to velice dobře zapamatuje - i kdyby se jí podařilo přežít Urama, stejně by jí hrozila smrt. Jednoduchým faktem bylo, že toho věděla příliš mnoho. A nebyla nikde blízko toho, aby donutila Raphaela přísahat. Sakra. Vykračovala si směrem ke stolu se snídaní, ale těsně u něj zaváhala. Zádama k výtahu, nebo k otevřenému nebi?
Nakonec si sedla zádama k výtahu. Pravděpodobně by dokázala zvládnout cokoli, co by mohlo vkročit na střechu z výtahu, ale sakra dobře věděla, že archanděla by přežít nedokázala.

První věc, kterou udělala, když se posadila - popadla nůž, který ležel vedle jejího talíře a zasunula si ho do boty. Byl tak tupý, že by zvládl tak akorát ukrojit croassant, který byl součástí snídaně, ale pokud by to bylo nezbytné, nějakou škodu by s ním zvládla nadělat. Pak začala jíst. Jídlo znamenalo sílu a Elena potřebovala být v plné síle, pokud se měla vydat na lov. Jejím tělem začal proudit adrenalin, okořeněný ledovou kapkou strachu - ale to jen zvýšilo její nadšení.

Elena byla rozený lovec a pro tohle se narodila.
Za zády zaslechla zvuk a její lovecké smysly jí pošeptly, kdo to byl. "Plížíš se mi za zády, Dmitri?" Cítila ho v momentě, kdy vystoupil z výtahu.
"Kde je Raphael?"

Překvapená jeho odměřeným tónem, Elena sledovala, jak prošel kolem ní a postavil se vedle stolu. Veškeré známky jeho elegantní sexuality byly pryč, stejně jako všechno, co obvykle obalovalo pravdu, kým ve skutečnosti Dmitri byl. Zadívala se do jeho pohledné tváře a věděla, že Dmitri byl svědkem pádu králů i úsvitu nových říší. Napadlo ji, že kdysi dávno bojoval s mečem v ruce a i nyní měl více společného s dávnými časy, kterým vládla krev a smrt, než s dnešní civilizací, kterou naznačoval jeho perfektně padnoucí šedý oblek. "Má jednání," řekla a ukázala směrem k nebi. Dmitri se nahoru nepodíval, ale většina lidí by její gesto pohledem následovala. Místo toho se s intenzitou, která by většinu osob vyděsila a ji by měla děsit také, stále díval na ni. "Co?" zeptala se.

"Cos viděla, Lovče Spolku?" Jeho hlas byl hluboký a našeptával o věcech, o kterých bylo lepší nevypovídat. O hororech uvězněných v hlubinách noci.
"Tebe, s mečem v ruce," odpověděla upřímně.

Dmitriho tvář zůstala klidná, bez výrazu. "Stále tančím s ocelí. Byla bys vítaným divákem." Elena se odmlčela a z ošatky na stole si vybrala malý croassant. "Raphael odvolal svůj zákaz přibližování?" Elena prostě předpokládala, že ne. Hloupá, hloupá.

"Ne." Vítr Dmitrimu rozcuchal vlasy, ale každý pramen se hned urovnal zpět na své místo. "Nicméně, vzhledem k tomu, že brzy zemřeš, tě chci ochutnat dřív, než bude příliš pozdě."

"Dík za takovej projev důvěry." Zavrčela Elena a zakousla se do croassantu. Jedna věc byla, když si to ona myslela a zcela jiná, když to slyšela od někoho jiného. "A doporučuju ti, abys zůstal u svejch blondýnek. Krev Lovce by byla pro tvojí vytříbenou chuť příliš ostrá."
"Blondýnky běhají do mého náručí příliš snadno."
"Používáš na ženy nějaký svoje ujetý upíří schopnosti?"
Dmitry se rozesmál, ale znělo to spíše jako ozvěna, než zvuk, protože jeho smích, neobsahoval žádný žár, který si s ním zvykla spojovat. Tento zvuk promlouval o tisíci včerejšcích a o nekonečně mnoho zítřcích.

"Pokud je svádění schopností, tak ano. Měl jsem staletí, abych tuto schopnost zdokonaloval, zatímco smrtelní muži toho musí dosáhnout během pár nicotných let."

Elena si vybavila extázi, která se zrcadlila ve tváři té blondýny a také Dmitriho smyslný hlad. On se ale tenkrát nedíval na blondýnu. "Miloval si někdy?"

Zdálo se, že vzduch se v tu chvíli zastavil a upír, který stál vedle snídaňového stolu, na ni hleděl bez mrknutí oka. "Už chápu, proč Raphaela tak fascinuješ. Máš málo soudnosti, co se tvé vlastní smrtelnosti týče." Jeho oči se v mžiku přeměnily z normálního, lidského vzhledu, v čirý obsidian. Žádné bělmo, žádné duhovky, nic, než ryzí, naprostá černota.

Elena stěží zastavila svou reakci, kterou bylo okamžitě sáhnout po noži, který měla zasunutý v botě. Pravděpodobně by jí utnul hlavu dřív, než by se toho nože stihla dotknout. "Bezva trik. Umíš taky žonglovat?"
Následovalo ticho naplněné smrtí a pak se Dmitri rozesmál. "Ah, Eleno. Opravdu věřím, že mě bude tvoje smrt velice mrzet."

Elena se uvolnila, ucítila změnu jeho nálady dříve, než se jeho oči vrátily k jejich původnímu vzhledu. "To je hezký vědět. Třeba bys pak po mně mohl pojmenovat jedno z tvých dětí."
"My nemůžeme mít děti, to přece víš." Tón jeho hlasu byl věcný. "Jen zrovna-Stvoření můžou."

"Moje práce většinou zahrnuje stopování těch mladších, než sto let - nepřijdu moc do kontaktu s těmi opravdu starými upíry. Každopádně ne natolik, abych s nima mohla vést sáhodlouhé konverzace," odpověděla mu a dopila svůj pomerančový džus. "Co považuješ za zrovna-Stvořené?"
"Kolem dvě stě let stáří." Dmitri pokrčil rameny, velmi lidské gesto. "Nikdy jsem neslyšel o žádném početí po tomto věku."

Dvě stě let.

Délka jejího života dva krát. A Dmitri o tom mluvil, jako kdyby to nic neznamenalo. Jak byl vlastně starý? A jak starý byl ten, komu říkal pane? "Mrzí tě to? Že nebudeš mít nikdy děti?"

Na Dmitriho tváři se usadil stín. "Neřekl jsem, že jsem nikdy nebyl otcem."

Raphaelův návrat jí zachránil od zakuckání se jídlem, které měla v puse. Nějakým způsobem věděla, že se má podívat nahoru, aby spatřila krásu jeho křídel, prozářených slunečními paprsky. "Nádhera." Zašeptala.

"Vidím, že tě uchvátil."
Elena se přinutila odtrhnout pohled od Raphaela a podívala se zpět na Dmitriho. "Žárlíš?"
"Ne. Nepotřebuji Raphaelovy zbytky."
Elena na něj přimhouřila oči, ale Dmitri ještě nebyl hotov. "Teď už můžeš těžko soudit ty, kteří preferují upíry." Kolem Eleny se začal omotávat pramen jeho vůně, záludný svou svůdností. "Ne, když máš na své kůži Raphaelovy barvy."

Na ten zatracený andělský prach úplně zapomněla. Zvedla ruku a otřela si obličej. Prsty se jí leskly zlato-bílou barvou. Pokušení položit si je na rty a olíznout je, bylo silné, ale přinutila se položit si ruce na stehna a nechat je tam. Prach za sebou na černém materiálu kalhot zanechal stopy, jako by to byly třpytící se stezky obvinění. Dmitri měl pravdu - skutečně a zcela padla.

To ale neznamenalo, že se nabídne tomuhle upírovi a nezáleželo na tom, že chutnal po sexu a hříchu. "Přestaň, nebo ti ve spánku vytrham tesáky," řekla téměř bez dechu. "Myslim to vážně Dmitri."

Jeho vůně se jí obtočila kolem těla a prosákla do všech póru těla. "Tak vnímavá, Eleno. Tak nádherně vnímavá. Muselas být naší kráse vystavená, jako velmi mladá." V tónu jeho hlasu zaslechla hněv, jako by ho ta představa odpuzovala. "Kdo to byl?" Dmitri stáhl svou vůni.

Kap.
Kap.
Kap.
Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej.

Eleně se zvedl žaludek. Na jeho pach už zapomněla a pohřbila i vzpomínku na ostudný žár, který se jí vznítil mezi nohama a její dětská mysl ho nebyla schopna pochopit. "Je mrtvej," zašeptala s pohledem upřeným na Raphaela, který přistával na okraji střechy a vykročil směrem k ní.
"Zabilas ho ty?"
"Ublížil bys mi, kdyby ano?"
"Ne. Možná jsem monstrum," odpověděl jí zvláštně něžným hlasem, "ale nejsem monstrum, které jde po dětech."

Když se Raphael přiblížil, oba umlkli. Vnitřnosti se jí sevřely hrůzou, když ho skutečně spatřila - Raphael zářil, rozpínala se kolem něho aura žhavé, bílé, zářící energie, která slibovala smrt. Elena odstrčila židli a postavila se.

Nůž, který sebrala ze stolu, ale nechala v botě. Nepotřebovala si ho znepřátelit, pokud ta zuřivost nebyla směřována na ní. "Raphaeli," řekla, když došel na protilehlou stranu stolu.

Když se na ní podíval, v očích mu plál modrý plamen, ale soustředil se na Dmitriho. "Kde jsou ta těla?"
"V Brooklynu. Bylo jich-"

"Sedm," doplnil ho Raphael. "Michaela dnes ráno obdržela speciální donáškou jejich srdce."