Angel's blood - 23. kapitola

"Od Urama?" zeptala se Elena a snažila se nepředstavovat si žaludek-obracející donášku, kterou právě Raphael popsal. "Je-"
"Později." Utnul ji Raphael mávnutím ruky. "Nejdříve půjdeme na místo činu a zjistíme, zda ho můžeš stopovat."

"Je to archanděl. Já cítím upíry," zopakovala snad už po milionté, ale ani archanděl, ani upír, ji nevěnovali pozornost.

"Zorganizoval jsem odvoz," řekl Dmitri, ale Elena měla pocit, že se mezi nimi odehrálo více konverzace, než jen ta, kterou ona zaslechla.
Raphael zavrtěl hlavou. "Já ji vezmu. Čím déle budeme čekat, tím více pachů se vytratí." Natáhl k ní ruku. "Pojď, Eleno."
Nehádala se, její zvědavost byla jako fanatismus. "Jdeme."



A tak se ocitla v pozici, ve které byla opět přitisknutá k Raphaelovu hrudníku a on s ní letěl k opuštěnému skladišti, v neznámé části Brooklynu. Převážnou část letu musela mít pevně zavřené oči, protože Raphael zase dělal tu neviditelnou věc a tentokrát ji rozšířil i na ni. Eleně bylo na zvracení z toho, že se nemohla vidět.

"Cítíš ho?" ptal se Raphael, zatímco jí pomáhal postavit se na nohy. Přistál vedle skladiště, kde byla jen hlína s pár o život bojujícími stébly trávy.

Elena se zhluboka nadechla a zasáhl ji příval pachů. "Je tu moc upírů. Bude pro mě těžší od sebe všechny ty pachy oddělit." Sice neviděla jediného upíra, vlastně neviděla živou duši, ale věděla, že tu byli - ačkoli toto nebylo místo, kde by se chtěl kdokoli dobrovolně vyskytovat.

Plot, který se táhl kolem skladiště, byl plný děr, budova byla počmáraná graffiti a těch pár stébel trávy, bylo vysokých téměř ke kolenům. Ucítila pronikavý pach zatuchliny, ale výraznější byl odér hnijících odpadků … a něčeho mnohem odpornějšího. Elena několikrát polkla. "Tak jo, ukaž mi to."

Raphael kývl směrem ke skladišti. "Uvnitř."

Obrovské dveře skladiště se otevřely, přestože Raphael promluvil velice potichu. Elena byla zvědavá, jestli mohl pomocí mysli mluvil ke všem svým upírům, ale nezeptala se. Nemohla, protože pach odpadků a zatuchliny najednou přebila žaludek-zvedající hnusota.
Krev.
Smrt.
Nechutné výpary tělních tekutin ponechané rozkladu v nevětraném prostoru. Elenu přepadlo nutkání zvracet. "Nikdy by mě nenapadlo, že tohle řeknu, ale přála bych si, aby tu byl Dmitri." V tuto chvíli by jeho svůdnou vůni opravdu uvítala. Než to stihla doříct, zaplavila ji čistá, svěží vůně deště. Elena se zhluboka nadechla a pak zavrtěla hlavou. "Ne. Nemůžu si dovolit přehlídnout jakoukoli stopu. Ale děkuju." Pak váhavě vstoupila do skladiště a vydala se vstříct té hrůze, která tam na ní čekala.

Skladiště bylo obrovské a jediné světlo, které ho ozařovalo, se linulo skrz úzká okna vysoko nad zemí. Elenin mozek zprvu nechápal, jak světlo z tak malých oken, mohlo být tak jasné, dokud pod nohama neucítila střepy. "Všechna okna jsou rozbitá." Raphael jí neodpověděl, pohyboval se za ní jako půlnoční stín. Elena prošla skrz střepy, až se dostala do prostoru, kde byla betonová podlaha čistá. Zastavila se a zkusila se soustředit, zaostřila své smysly a pátrala.
Kap.
Kap.
Kap.
Ne, zalekla se, teď na její noční můry nebyl čas.
Kap.
Kap.
Kap.
Elena zatřásla hlavou, ale ten zvuk - tiché, mokré odkapávání krve, dopadající na tvrdý povrch - nezmizel. "To kapání," řekla a uvědomila si, že ten zvuk není v její hlavě. Hrůzou se jí zastavil dech, ale donutila se vykročit vpřed, do sešeřené zadní části prostoru skladiště.

Pomalu spatřila tu noční můru.
Zpočátku to nedávalo žádný smysl a Elena nemohla pochopit, co vlastně viděla. Všechno byla na špatném místě. Vypadalo to, jakoby sochař pomíchal jednotlivé části svých soch a poslepu se je pokoušel sestavit dohromady. Noha s odhalenou kostí byla vražena skrz ženskou hrudní kost. Tělo té dívky končilo krvavým pahýlem jejího trupu. A pak tu bylo tělo další dívky, s krásnýma modrýma očima, které byly také na špatném místě, koukaly na Elenu z rozervaného hrdla.
Kap.
Kap.
Kap.
Krev byla úplně všude. Elena se s hrůzou podívala na zem, vyděšená, že by v ní mohla stát. Když si všimla, že potůčky krve se šířily pomalu, ulevilo se jí, bylo jednoduché se jim vyhnout, ale z těl, která byla zavěšena na provazech a vypadala jako nejděsivější druh puzzlí, stále odkapávala další. Teď, když se podívala dolů, se jí už nechtělo dívat se znovu nahoru.
"Eleno." Zaslechla šelest Raphaelových křídel.
"Dej mi minutku," zašeptala a její hlas byl hrubý.
"Nemusíš se dívat," řekl jí. "Jen následuj pach."
"Než kamkoli půjdu, potřebuju vzorek jeho pachu," připomněla mu. "To, co dal Michaele-"
"Michaela ten balíček zničila. Byla hysterická. Dělej, co můžeš tady. Jí navštívíme později."

Elena polkla a přikývla. "Řekni svým upírům, ať opustí prostory kolem skladiště - alesoň sto metrů do všech stran." Elena kolem sebe cítila příliš mnoho vjemů, připadalo jí, jako kdyby to obrovské množství krve všechno zesilovalo, dokonce i její lovecké schopnosti.
"Zařízeno."
"Jestli je některý z nich jako Dmitri, musí odejít úplně."
"Žádní takoví tu nejsou. Přeješ si, aby ti, kteří tu byli, přišli, abys mohla eliminovat jejich pach?"

Byl to dobrý nápad, ale Elena věděla, že kdyby od té hrůzy odešla, už by se sem nevrátila. "Strávil někdo z nich poblíž těch těl delší dobu?"
Následoval moment ticha. "Illium se ujal úkolu zjistit, zda tu byli nějací přeživší."
"Je docela jasný, že jsou mrtví."
"Těla, která leží na zemi - jejich osud nebyl na první pohled jistý."

Elena byla natolik zděšena visícími těly, že nevěnovala pozornost hromadě těl na zemi. Nebo je možná nechtěla vidět, nechtěla znát jejich osud. Teď už ho znala a přála si, aby tomu tak nebylo. Narozdíl od noční můry, která visela nad nimi, tato těla vypadala, jako kdyby spala, vyrovnaná jedno na druhém. "Takhle vyskládaný už byly?"
"Ano." Ozval se nový hlas.

Elena se neotočila, hádala, že to byl Illium. "Jsou tvoje křídla modrá?" zeptala se, snažila se tak schovat svůj soucit a smutek za černý humor. Tyto tři dívky, jejichž těla byla na zemi, byly tak mladé, jejich těla neposkvrněná věkem.
"Ano," odpověděl jí Illium. "Ale můj pták neni, jestli tě to taky zajímalo."

Elena se téměř zasmála. "Díky za informaci." Jeho komentář jí vytáhl z noční můry a dovolil se soustředit. "Tvoje vůně mi nebude plést smysly." Elenin čich byl desetkrát lepší, než čich obyčejného člověka, ale když přišlo na stopování, byla vyladěná pouze na upíry. Nebo tak tomu doteď bylo. Tentokrát …

Zaslechla vzdalující se kroky a počkala, dokud neslyšela klapnutí dveří. "Tys mu oškubal peří a on s tebou přesto zůstal?" Elena si prohlížela těla. Symfonii nezlámaných, propletených končetin a zkroucených páteří, nepoznamenaných ničím jiným, než šedým zděšením ze smrti.

"Jiní by mu vzali celá křídla."
Anděl bez křídel. Připomnělo jí to, jak ona střelila Raphaela. "Proč je v těch tělech tak málo krve?" Na jejich rase nezáleželo. Křídově bledá běloška, mdlá míšenka. Všechna tři těla dívek, která ležela na hromadě byla bledá způsobem, který křičel - "Upír. Krmil se z nich upír. Vysál je." Elena vykročila směrem blíž k tělům, ale zastavila se. "Ještě tu nebyl koroner. Nemůžu na ně sahat."

"Dělej, co potřebuješ. Jediné oči, které to uvidí, jsou ty naše."
Elena polkla. "A co jejich rodiny?"
"Ty bys je nechala trpět po zbytek životů s tímto obrazem v paměti?" Každé slovo v sobě neslo ostrý hněv. "Nebo by byla lepší zpráva o náhlém pádu letadla, nebo autonehodě, ve které bylo tělo zničeno k nepoznání?"
Kap.
Kap.
Kap.
Elena byla ze všech stran zahlcena krví a smrtí a její mozek bojoval se vzpomínkami o starších hrůzách, které nemohlo smýt žádné množství času. "Ty ostatní nevysál. Jen tyhle tři."
"Ty ostatní byly na hraní."

Elena nějakým způsobem vytušila, že zlo, které zmasakrovalo visící těla, tak udělalo, před očima tří stále žijících dívek. Chtěl je vyděsit a živil se jejich strachem. Stoupla si blíž k vysátým dívkám a vyhnula se stále odkapávající krvi z noční můry visící nad ní. Klekla si a odhrnula dlouhé černé vlasy ze štíhlého krku. "V případech, kde lidé zemřou, je obvykle nejsilnělší pach v bodě, kde byla vysáta krev," řekla Elana, snažila se mluvit, aby nějak přehlušila nekonečný a pronikavý zvuk krve, dopadající na betonovou podlahu.

"Pane Bože." Raphael najednou stál na druhé straně těl, křídla zdvižená vzhůru, v úhlu, který ji přišel nepřirozený … dokud si neuvědomila, že se pokoušel držet je z dosahu krve. Nebyl zcela úspěšný. Na špičku jednoho z křídel mu dopadla jasná rudá kapka. Elena uhnula pohledem, přinutila se podívat zpět dolů, na rozervaný krk dívky, která z dálky vypadala tak pokojně.

"Tohle nevypadá, jako by se krmil," poznamenala Elena. "Spíš jako by jí rozpáral krk." Vzpomněla si na Michaelinu "donášku" a podívala se níž. Dívčino srdce bylo také pryč, vyrvané z těla ven.

"Krmení by bylo moc pomalé," odpověděl jí Raphael, zatímco se stále snažil udržet křídla nad podlahou. "V tomto momentě už musel hladovět. Potřeboval větší otvor, než by mohly udělat špičáky." Ten objektivní výklad jí pomohl se uklidnit. "Zjistíme, jestli se mi povede zachytit jeho pach." Elena zaťala každý sval v těle, nahnula se ke krku mrtvé dívky a zhluboka se nadechla.
Skořice a jablka.
Jemný, sladký tělový krém.
Krev.
Kůže.
Ostrý závan kyseliny. Výrazný, štiplavý pach. Zajímavé. Plný vrstev. Palčivý, určitě ne hnilobný.
To Elenu vždy udivilo. Když se upíři stali krvežízniví a začali lovit lidi, neznamenalo to, že se jejich pach magicky změnil ve špatný. Byli cítit stejně, jako předtím. Kdyby začal lovit lidi Dmitri, zůstala by mu jeho přitažlivě svůdná, čokoládová, sexy vůně. "Myslim, že to mám." Ale potřebovala si to ověřit.

Elena vstala a počkala, než se postavil i Raphael. Pak zaťala zuby a vstoupila pod jatka, visící ze stropu. Každý krok dělala s pomalou opatrností, věděla, že kdyby se jí dotkla jediná kapka studené krve, mohla by ze skladiště s křikem utéct.
Kap.
Vedle boty se jí rozstříkla krev. Blízko, příliš blízko.
"To stačí," zašeptala a zůstala nehnutě stát, aby se mohla znovu probírat vrstvami pachů. Tentokrát to bylo těžší. Mnohem těžší. Hrůza měla také svůj vlastní pach - pot a moč a slzy a temnější tekutiny - překrývaly v této oblasti všechno ostatní. Byly jako těžký parfém, který byl rozprášen kolem dokola a překryl všechny ostatní slabší pachy.

Elena se do toho potřebovala ponořit hlouběji, ale hrůzou se jí sevřely vnitřnosti. Z ničeho nic měla před pusou svojí vlastní ruku, která jí znemožnila vnímat jakékoli pachy. "Kdy zemřely?"
"Podle odhadu před dvěmi až třemi hodinami, možná méně."
Elena se na něj podívala. "To jste je našli takhle rychle?"
"Ke konci byl celkem hlučný." Jeho hlas byl tak nepřátelský, že v něm Raphaela sotva poznala. Byl ledově chladný a přesto jiný, než když byl v období Ticha. "Upír žijící v sousedství to šel prozkoumat a pak zavolal Dmitrimu."
"Dneska ráno si mi řekl, že brzy přijde čas, kdy si zasloužim svoje peníze. Tys tohle očekával?"
"Věděl jsem jen, že Uram byl blízko kritického bodu." Raphael přejel pohledem k noční můře, vedle které se nacházeli. "Tohle … ne, tohle jsem neočekával."

Elena pochybovala, že by někdo mohl - tohle by se prostě nemělo dít. A přesto se to dělo. "Ten upír, co to viděl - co se s ním stane?"

"Vezmu mu jeho vzpomínky, ujistím se, že si nic nepamatuje." Odpověděl jí Raphael beze stopy omluvy. Zajímalo ji, jestli tohle plánoval udělat i s ní, ale teď nebyl správný čas klást otázky. Místo toho se narovnala v ramenou a chtěla začít třídit další pachy. Nic. "Tady je příliš mnoho strachu. Budu si muset vystačit s tim, co sem získala z toho těla." Elena ustupovala se stejnou opatrností, s jakou se tam dostala a snažila se nemyslet na to, co viselo nad ní.
Kap.
Na její naleštěné, černé botě se rozprskla kapka krve. Eleně se zvedl žaludek. Otočila se a rozběhla se pryč, v tu chvíli jí nezajímalo, jestli prozradí svou slabinu. Někdo za nimi zavřel ty zatracené dveře, které se teď odmítaly otevřít. Ruka jí na zahřátých kovových dveřích klouzala. Eleně chybělo málo, aby začala křičet, když najednou dveře o kousek povolily. Padla na břicho a protáhla se ven.

Venku jasně svítilo slunce. Elena se postavila, předklonila a začala se dávit. Byla si vědoma Raphaela, který ji následoval, stoupl si vedle ní a roztáhl svá křídla, aby jí ochránil před jasnými slunečními paprsky. Odmávla jeho gesto. Toužila po horku - její duše byla chladná, ledově chladná.

Nevěděla, jak dlouho tam stála ohnutá, ale když se narovnala, byla si vědoma, že je někdo sleduje. Upíři, které ze skladiště poslala pryč? Illium?
Ať to byl kdokoli, zrovna viděl lovce přijít o snídani.
V puse měla příšernou pachuť, použila spodní část svého trička, aby si ji alespoň utřela. Necítila se trapně. Vidět tohle a nebýt ovlivněná … musela by být monstrum podobné vrahovi, který ji pomazal krví dříve, než byla dost stará na to, aby mohla chodit na rande.

"Řekni mi proč," řekla nakřáplým hlasem.
"Později." Příkaz. "Stopuj ho."
Raphael měl samozřejmě pravdu. Pokud si nepospíší, pach by vymizel. Aniž by mu odpověděla, kopla trochu hlíny přes svojí nedávno stracenou snídani a pomalým tempem se rozeběhla kolem skladiště. Snažila se najít místo, kde ho Uram opustil. Většina upírů by použila dveře, ale tento vrah měl křídla.

Ostrý závan kyseliny.
Elena se zastavila a zjistila, že stojí před dveřmi malého bočního vstupu. Z venku vypadaly obyčejně, ale když je otevřela, zjistila, že jejich vnitřní strana je pokryta krvavými otisky. Byly příliš malé na to, aby je zanechal muž Uramovi velikosti. Elena sledovala pohledem zpět do skladiště, pravděpodobný směr útěku … a hluboko uvnitř spatřila visící stíny. Zabouchla dveře. "Nechal je utéct, nechal je si myslet, že měly šanci uniknout." Raphael mlčel a Elena pokračovala v pátrání. "Nic," řekla po chvíli. "Jeho pach tu je jen proto, že jedné z těch dívek se podařilo utéct a on pro ni musel jít."

Přikrčila se a sledovala hnědá stébla trávy. "Zaschlá krev," řekla nahlas a nutila svůj citlivý jícen polknout. "Chudák holka, podařilo se jí odplazit se až sem." Elena se zamračila. "Tohle je ale moc krve."
Raphael vedle ní ztuhl. "Máš pravdu. Je tu krvavá stopa, která vede od těch dveří pryč." Věděla, že jeho vidění je lepší. Stejně jako dravci, i andělé údajně mohli za letu viděl ty nejmenší detaily. "Nemůže být Uramova," zamumlala. "To bych cítila."

Následovala Raphaela, který se vydal po té stopě - po několika metrech už Elena nic neviděla. "Možná tudy nějaké tělo táhl?" Už byli u plotu, který vedl kolem skladiště. Elena si klekla a zkoumala malou díru v pletivu, která byla u země. "Tady na okrajích je taky krev." Probudilo se v ní vzrušení.
"Budu to muset přeletět."
Zatímco Raphael plot přeletěl, Elena našla jinou, větší díru a proplazila se na druhou stranu. Tady byla krev viditelnější - nebyla tu žádná tráva, která by ji mohla zamaskovat, jen suchá hlína. Elenino vzrušení se přeměnilo do téměř bolestné naděje. "Někdo tou dírou prolezl." Zvedla se na nohy a zjistila, že se dívá na zavřené dveře malého přístřešku, který vypadal, že kdysi mohl sloužit jako strážní budka pro opuštěné parkoviště, které se rozprostíralo za ní.
Na dveřích byla krev.
"Počkej tu," nařídil ji Raphael.

Popadla ho za nejbližší část těla - jeho křídlo. "Ne."
Pohled, kterým se na ni zadíval nebyl přátelský. "Eleno-"
"Jestli to nějaká z nich přežila, když uvidí anděla, vyděsí ji to." Elena ho pustila. "Půjdu tam první. Pravděpodobně je stejně mrtvá, ale kdyby nebyla..."
"Žije." Bylo to prohlášení. "Běž. Přiveď ji. Nemůžeme plýtvat časem."
"Život neni plejtvání časem." Elena silně zaťala pěsti a věděla, že bude mít v dlaních obtištěné půlměsíce.

"Uram zabije tisíce, pokud ho nezastavíme. A s každým zabitím bude zvrácenější."
Eleninu mysl zaplavily obrazy zohavených těl ze skladiště. "Pospíšim si." Došla ke strážní budce a zhluboka se nadechla. "Jsem lovec," řekla nahlas. "Jsem člověk." Pak otevřela dveře a ujistila se, že stojí mimo úhel palby, pokud by osoba uvnitř byla ozbrojená.

Naprosté ticho.


Opatrně nahlédla dovnitř a … dívala se do tváře mladé dívky s tmavýma očima. Dívka byla nahá, měla na sobě jen rezavě hnědé, krvavé skvrny. Ruce měla omotané kolem pokrčených kolen a tiše se pohupovala. Nevnímala nic, kromě hrůzy, která se jí odehrávala v mysli.