Angel's blood - 24. kapitola

"Jmenuju se Elena," řekla potichu a zajímalo ji, zda dívka vůbec vnímá její přítomnost.
"Už jsi v bezpečí."
Žádná odpověď.
Elena ustoupila zpět a podívala se na Raphaela. "Potřebuje doktora."
"Illium ji vezme k našemu léčiteli." Přistoupil blíž, ale v momentě, kdy dívka spatřila jeho křídla, zaťala všechny svaly v těle a začala naříkat. Elena věděla, že kdyby s ní teď chtěli pohnout, polámali by jí kosti.



"Ne." Postavila se tak, aby blokovala dívčin výhled na Raphaela. "Musí to udělat některý z upírů. Žádná křídla." Raphael stiskl rty a Elena netušila, jestli to bylo hněvem, nebo netrpělivostí. Ale kontrolu nad dívčinou myslí nepřevzal. "Řekl jsem Dmitrimu, aby přišel. Postará se o ní."

Eleně se zastavilo srdce. "Jako, že ji zabije?"
"Možná by slitování uvítala."
"Nejsi Bůh, abys mohl dělat taková rozhodnutí."
Raphael ji v tichosti pozoroval. "Zatímco budeš pryč, se jí nic nestane."
Elena četla mezi řádky. "A až se vrátim?"
"Pak rozhodnu, zda bude žít, či zemře." V očích se mu objevily modré plameny. "Může být nakažená, Eleno. Musíme ji otestovat a pokud je, musí zemřít."
"Nakažená?" Elena se zamračila a zavrtěla hlavou. "Já vim - pozdějc."
"Ano. Čas utíká." Raphael naklonil hlavu lehce doleva. "Dmitri přichází, ale nemůže se přiblížit, dokud hrozí nebezpečí, že by narušil pachovou stopu. Nech tu dívku - vůdce mé Sedmy má slabost pro nevinné, poznamenané násilím."

Elena na to nepřímé ujištění přikývla a klekla si k dívce. "Dmitri ti pomůže. Prosím tě, běž s ním."
Dívka se nepřestala pohupovat, ale už nevydávala ten úpěnlivý zvuk a její tělo nebylo ve svalové křeči. Elena doufala, že ji Dmitri bude schopný odsud dostat, aniž by jí ublížil.

Vrátila se zpět k plotu a prolezla na druhou stranu. "Můžeš zkontrolovat střechu - podívat se, jestli tam nebudou známky, že skladiště opustil odtamtud?" Raphael přikývl a vzlétl, mezitím Elena začala obíhat budovu. Nakonec našla místo, kudy Uram utekl, bylo pár metrů od obrovské díry v plotě, na pravé straně skladiště. Byla si vědoma Raphaela, který ji za letu následoval, prolezla dírou v pletivu a ocitla se na pustém, sousedním pozemku. Špičky stébel trávy pokrývala krev, jakoby ji Uram za běhu hladil dlaněmi. Našla pírko - jasné stříbro-šedé barvy, se třpytivými odlesky barvy jantaru. Jeho jemná krása byla urážkou, výsměchem krvi a utrpení, které viděla uvnitř skladiště. Elena potlačila touhu ho zničit a místo toho si ho přidržela u nosu a vtáhla do sebe silný pach, který byl zaručeně Uramův.

Ostrý závan kyseliny, ale také něco dalšího. Trocha kovu, která působila jako temné ostří - pach čisté krve, napadlo ji. Kyselina a krev a ještě něco dalšího, něco, co vyprávělo o … slunečním svitu. Elena se zachvěla, schovala pírko do kapsy a pokračovala dál.

Uramův pach z ničeho nic končil uprostřed pozemku. "Sakra." Položila si ruce na boky, zhluboka vydechla a naznačila Raphaelovi, aby přiletěl dolů. Přistál s naprostou elegancí.
"Tady Uram vzlétl."
"Jo," odpověděla mu. "Tenhle problém sem s upírama nikdy neměla - tak je totiž můžu stopovat. Co ale nemůžu, je stopovat bytost, která umí lítat!" Vzteky se jí vařila krev. Chtěla to monstrum donutit, aby zaplatilo za životy mladých dívek, které zmařil. "Dmitri?"
"Řekl jsem mu, že se smí přiblížit. A andělé vždy nelétají," řekl Raphael. "Ty jsi jediná, kdo má šanci najít jeho pach v ulicích." Odmlčel se. "Vrátíme se, aby ses mohla umýt a zabalit si věci." Pak se podíval na své křídlo a v obličeji se mu zračil odpor. "Já ze sebe také musím smýt krev."

Elena se zastyděla při pomyšlení, jak asi musela vypadat. "Proč si mam zabalit věci?"
"Tento lov nebude trvat dlouho, ale bude intenzivní."
"Bude dál zabíjet," odhadla a pevně zaťala pěsti. "Nechávat za sebou stopy."
"Ano." Raphael stěží ovládal svůj vztek, ale síla, s jakou se o to pokoušel, se jí téměř zařezávala do kůže.
"Musíš zůstat poblíž mě, nebo mých andělů, aby s tebou někdo z nás v okamžiku, kdy objevíme novou vraždu, mohl okamžitě odletět.

Elena si uvědomila, že jí vlastně nedával na výběr. "Předpokládám, že když odmítnu, tak mě prostě donutíš?" Následoval moment, kdy jedinými zvuky, bylo šustění trávy a tichý šelest křídel ostatních andělů, kteří přistávali někde za jejími zády - aby začali odstraňovat stopy, domnívala se.

"Uram musí být zastaven." Raphaelova tvář byla bez výrazu … a působila tak mnohem nebezpečněji. "Nesouhlasíš snad, že k dosažení tohoto cíle, by měly být využity jakékoli prostředky?"
"Ne." Ale mysl se jí zaplnila nekonečným množstvím obrazů - dívky s ústy plnými orgánů, které měly být uvnitř jejího těla, další dívky, jejíž hlava byla napíchnuta na její paži a té třetí, která se slepě dívala z prázdných očních důlků.
"Ale budu spolupracovat."
"Pojď." Raphael k ní natáhl ruku.
Elena k němu popošla blíž. "Promiň, jestli zrovna nevonim." Zčervenaly jí tváře.
Raphael ji objal. "Jsi cítit po andělském prachu." A s tímto prohlášením se vznesl - a ovinul je Neviditelností.
Elena zavřela oči. "Na tohle si nikdy nezvyknu."
"Myslel jsem, že létání máš ráda."
"To sem nemyslela." Chytila se ho pevněji a doufala, že si pořádně zavázala tkaničky. Nechtěla by někoho omylem sejmout botou. "Měla jsem na mysli tu věc s neviditelností."
"Na Neviditelnost je potřeba si zvyknout."
"S tím ses nenarodil?" Když vyletěli výš, musela bojovat, aby se neroztřásla zimou.
"Ne. To je dar, který přichází s věkem."
Další otázku, která se drala ven, musela Elena spolknout.
"Učíš se zdrženlivosti, Eleno?" Náznak jeho pobavení otupil zuřivost, kterou mohla cítit těsně pod jeho kůží.
"Já-já-" Když jí začaly drkotat zuby, rozhodla se - do háje se zdrženlivostí - a v podstatě se po něm opět plazila, když si omotala nohy kolem jeho pasu. Byl tak nádherně teplý. "Snažim se snížit množství důvodů, kvůli kterejm bys mě mohl zabít." Raphael si ji chytil pohodlněji. "Proč bych tě měl zabíjet, když ti můžu vymazat mysl?"
"Já ale nechci přijít o svoje vzpomínky." Dokonce ani o ty špatné, dělaly ji tím, kym byla. Dnes byla jinou Elenou, než by byla ta, která nikdy nepolíbila archanděla. "Nenuť mě zapomenout."
"Vyměnila by si svůj život za ponechání svých vzpomínek?" Byla to tiše položená otázka. Elena o tom přemýšlela. "Jo," odpověděla také potichu. "Radši bych zemřela jako Elena, než žít jako její stín."
"Už jsme téměř u tvého apartmánu."

Elena se přinutila otevřít oči a otočila se, aby se podívala na svůj domov. Vysklené okno bylo zakryto něčím průhledným, ale kdokoli to udělal, se neobtěžoval, připevnit to pořádně. Jedna strana povolila a vlála ve větru. Eleně se do očí valily slzy, ale sama sebe přesvědčovala, že to způsobovaly nárazy větru, které jí šlehaly do obličeje.

Raphael přiletěl k rohu, kde vlál utržený igelit a Elena za něj tahala, dokud se neuvolnil a nevytvořil dostatečný prostor, aby se mohla protáhnout skrz. Jakmile byla uvnitř, udělala ještě větší díru. Raphael vešel a složil svá křídla. Do bytu zavál vítr, ale Elena tam jen stála a pozorovala nepořádek, který byl všude kolem ní. Pukalo jí z toho srdce.

Rozbité sklo stále leželo tam, kde bylo, když Raphael roztříštil okno. Stejně tak krev. Raphaelova krev. A také její vlastní, kde se pořezala. Ale během času, kdy tu nebyla, musel foukat obrovský vítr, který se prohnal obývákem a shodil na zem knihovnu, která rozbila vázu, shodnou s tou, co měla v ložnici. Po koberci se povalovaly papíry a zdi byly pocákané způsobem, který vypovídal o tom, že se tu prohnalo malé tornádo. Prudký déšť prostě zničil všechno, co předtím ještě zničené nebylo. Koberec byl nasáklý vodou a vzduch začínal být cítit zatuchlinou.

Alespoň, že dveře byly opravené, aby šly zavřít. Elenu napadlo, jestli nemohly být zvenku překryté deskami a přibité hřebíky, které by zničily to nádherné dřevo, ze kterého byly dveře vyrobené. "Počkej tady," řekla Raphaelovi a zvedla svůj - díkybohu - stále funkční mobil. "Zabalim si nějaký věci." Potom, s napřímeným postojem, prošla skrz střepy a mokrý koberec směrem ke své ložnici. "Mám čas se osprchovat?"
"Ano."
Nedala mu příležitost změnit názor a zamířila do ložnice, aby si vzala ručník a čisté spodní prádlo.

"To barevné schéma se mi nelíbí."
Elena se zastavila s rukou na obyčejných bavlněných kalhotkách. "Řekla jsem ti, abys tam počkal."
Raphael ale pomalu vešel dovnitř, pokračoval k francouzskému oknu a otevřel ho. "Máš ráda květiny."
"Raphaeli, odejdi." Elena zatínala ruce tak pevně, že se jí začínaly třást.
Ohlédl se přes rameno a v očích měl nebezpečný chlad. "Ty bys způsobila hádku, kvůli mé zvědavosti?"
"Tohle je můj domov a já tě dovnitř nepozvala, ani když si rozbil okno a zničil můj obývák a ani dneska ne." Elena si stála za svým, přestože ji od zhroucení dělily pouhé vteřiny. "Budeš to respektovat, nebo přísahám Bohu, tě střelim znovu."
Raphael vstoupil na balkon. "Počkám tady, to je přijatelné?"

Byla překvapená, že se vůbec obtěžoval ptát a zvažovala jeho otázku. "Fajn. Ale zavřu za tebou dveře." Když je zavírala, Raphael nic neřekl a tak pro dobrý pocit ještě zatáhla těžké brokátové závěsy. Poslední, co spatřila, byla jeho křídla se zlatou kresbou. Jeho krása ji pokaždé zasáhla nanovo, ale dnes byla příliš zničená, aby ji dokázala ocenit. Bože, bolelo to. Položila si ruku na srdce a odešla do koupelny, kde si pustila horkou sprchu.

Lákalo ji, dát si načas, hýčkat se, ale ty dívky si zasloužily více. Elena si pospíšila, umyla si vlasy svým oblíbeným šamponem a na tělo použila antibakteriální mýdlo. Andělský prach se smyl … téměř. Když vylézala ze sprchy, stále kolem sebe spatřovala zvláštní třpyt. Usušila si ručníkem vlasy a tělo, pak si na sebe oblékla černé bavlněné kalhotky a černou podprsenku, nové kapsáče - opět černé a tmavě modré tričko. Ještě nebyla taková zima, aby během dne potřebovala dlouhý rukáv, ale nesmí si zapomenout přibalit bundu.

Na řadu přišly ponožky a boty a pak si vzala hřeben. Rychle si s ním pročesala vlasy a ještě mokré je svázala do pevného culíku. Několik dalších minut strávila tím, že se ze své tajné skrýše zásobila zbraněmi. Když se cítila čistě a dobře ozbrojená, přestože se stále nemohla zbavit nechutných obrazů jatek, naházela si do tašky pár věcí a pak odhrnula závěsy. Raphael už tam ale nebyl.

Okamžitě sáhla po zbrani a než otevřela dveře, už ji držela v ruce. Na zdi balkonu, v gelu, který tam měla rozprášený, byla drze vepsaná zpráva.

Dole na tebe čeká auto

Došlo jí, že to znamená, že vstupní dveře nejsou zaterasené deskami. Drobné požehnání. Elena si zbraň zastrčila zpět pod tričko, zavřela francouzské okno a popadla tašku. Už se chystala odejít, když si vzpomněla, že se od okamžiku, kdy včera večer zavěsila Ransomovi, nikomu neozvala. Vzala telefon pevné linky a vytočila Sáru. "Jsem naživu a to je všechno, co ti můžu říct."
"Ellie, co se sakra děje? Dostávám zprávy o andělech, který lítaj nad celym městem, o ztracených dívkách, jejichž těla se zatím nenašla a-"
"Nemůžu o tom mluvit."
"Do hajzlu, takže je to pravda. Upír zabiják."
Elena nic neřekla, došlo jí, že bude lepší, když nechá tu fámu kolovat. Nikdy dřív Sáře nelhala a ani s tím nehodlala začínat. Dokonce i nepřímé lhaní bylo proti jejím zásadám.
"Zlato, potřebuješ zmizet? Máme místa, o kterejch neví žádní andělé."
Elena Spolku důvěřovala, ale od tohoto útéct nemohla. Teď už to bylo osobní. Ty dívky...
"Ne. Tohle potřebuju dokončit." Uram musí být zastaven.
"Víš, že tu sem, kdybys mě potřebovala."
Elena polkla uzel, který se jí udělal v krku. "Až budu moct, tak ti zavolám. A řekni to i Ransomovi a nedělejte si starosti."
"Jsem tvoje nejlepší kamarádka. Dělat si starosti je moje práce. Než odejdeš, koukni se pod polštář."

Elena ukončila hovor, zhluboka se nadechla a udělala, co jí Sára řekla. Pousmála se - Sára jí tam nechala dárek. Opevnila se a vkročila do trosek, které bývaly jejím obývacím pokojem. Raphael sice připevnil igelit zpět na místo, ale Eleně bylo jasné, že tam stejně nevydrží. Vlastně na tom vůbec nezáleželo. Celá místnost byla natolik zdevastovaná, že bude muset projít celkovou rekonstrukcí. Elena ji ale dá zpět do stavu, v jakém byla předtím.

Věděla, jak se napravují škody.

Nemám v úmyslu přechovávat pod vlastní střechou ohavnost, jako jsi ty.
Po její poslední hádce s otcem, se Eleniny věci povalovaly v krabicích na ulici, vyhozené spolu s odpadky. Tenkrát odešla a Jeffrey ji potrestal tím, že jí kompletně vymazal ze svého života. Překvapivě to byla Beth, kdo jí zavolal a zase Beth, kdo jí pomáhal zachránit, co zbylo z jejích věcí, co déšť a sníh nezničil. Žádný z jejích dětských pokladů nepřežil - ty Jeffrey zahodil na dvorek, zapálil a spálil na popel.

Elenině kontrole unikla jediná slza, ale setřela ji dříve, než se jí stihla zkoulet na tvář. "Dám to zase dohromady." Byl to slib, který dala sama sobě. A okno nahradí pevnou zdí. Anděly už nechtěla ani vidět. Ale už v okamžiku, kdy jí tato myšlenka běžela hlavou, věděla, že to byla lež.
Raphael byl v její krvi, jako smrtelně návyková droga. To ale neznamenalo, že až přijde čas, pohřbít tajemství Kádru, že mu to Elena jakkoli usnadní.

"Nejdřív mě budeš muset chytit andílku." Adrenalin přeměnil Elenin chmurný výraz obličeje v úšklebek značící výzvu.