Angel's blood - 25. kapitola

Auto, čekající u chodníku běželo na volnoběh a vypadalo jako štíhlý černý panter, o jehož nablýskanou, černou kapotu se opíral upír. Další starý upír, uvědomila si Elena. Měl na sobě sluneční brýle a černý oblek s černou košilí. Jeho čokoládově-hnědé vlasy, byly sestříhané, jakoby dělal modela pro GQ a jeho rty … byly nebezpečné. Smyslné. K nakousnutí. "Bylo mi řečeno, že ti nesmím ublížit." Otevřel zadní dveře auta.



Elena dovnitř hodila svoji tašku a podvědomě se zamračila nad jeho podivně známou vůní. "To je slibnej začátek." Odpověděla mu.
Upír si sundal sluneční brýle a Elena naplno pocítila sílu jeho pohledu. Měl jasně zelené oči s protaženou zornicí, jako mají hadi. "Baf."
Elena nenadskočila - protože byla příliš ohromená tím, co viděla. "Nóbl kontaktní čočky mě nevyděsej."
Jeho zornice se stáhly. Oh. Vau. "Stvořila mne Neha."
"Královna Jedů?"
"Královna Hadů." Upír se na ni líně a definitivně nepřátelsky usmál. Nasadil si zpět sluneční brýle a ustoupil stranou, aby mohla Elena nastoupit.

A přesně to také udělala, ale jen díky jeho první větě, kterou řekl. Dokud bude mít Raphael tohoto upíra na uzdě, budou spolu vycházet. Ve vteřině, kdy by mu uzdu povolil, měla pocit, že by potřebovala každou zbraň, kterou u sebe měla. "Jak se jmenuješ?" zeptala se, jakmile si její "řidič" nasedl.
"Pro tebe - Smrt."
"Velmi vtipné." Elena zírala na jeho krk, který měla před sebou. "Proč mě chceš zabít?"
"Jsem členem Sedmy."
Najednou si uvědomila, proč poznala jeho vůni - byl v jejím bytě tu noc, co střelila Raphaela. Byl to on, kdo ji držel s rukama přišpendlenýma za zády. Žádný div, že ji chtěl vykuchat. "Hele, s Raphaelem jsme si to vyřešili. Navíc to není tvůj problém."
"Chráníme Raphaela před hrozbami, které on sám zatím za hrozby považovat nemusí."
"Super." Elena si povzdechla. "Ale … byl si uvnitř toho skladiště?"
Teplota v autě naráz klesla. "Ano."
"Zabít mě, teď není priorita," řekla potichu, ale v tu chvíli už nemluvila na něj. "Kam mě vezeš?"
"K Raphaelovi."

Elena sledovala ulice, kterými projížděli, a uvědomila si, že směřují pryč z Manhattanu a směrem k mostu George Washingtona. "Jak dlouho už si s Raphaelem?"
"Na mrtvolu máš docela dost otázek."
"Co na to můžu říct? Dávám přednost tomu, umřít dobře informovaná."

Po několika okamžicích, co přejeli most, si mohla myslet, že byli ve Vermontu. Horizontu dominovaly stromy a zastiňovaly luxusní pozemky, které lemovaly tuto konkrétní ulici. Většina zdejších nemovitostí měla mít věžičky a směšně velké pozemky. Elena zaslechla drby o jejich příjezdových cestách, které údajně měly být delší, než některé silnice. Fakt, že z auta nezahlédla jediný dům, tu teorii podporoval.

Řidič zabočil před zdobenou kovovou bránu a zmáčkl něco na palubní desce auta. Brána se nehlučně otevřela, což bylo v rozporu s jejím, patrným stářím. Když zamířili na cestu lemovanou stromy, Elena zalapala po dechu. Tato oblast byla v mapách označena jako Fort Lee/Palisades region, ale dokonce i osoby, které v New Yorku nežily, ji nazývali Andělskou Enklávou. Elena neznala nikoho, kdo by se dostal za bránu, která chránila všechny skvostné pozemky, které se za ní rozprostíraly. Když přišlo na jejich domovy, andělé si své soukromí velmi chránili.

Příjezdová cesta byla dlouhá. Teprve když zabočili, spatřila Elena dům, který byl na jejím konci. Měl elegantní, bílou fasádu a evidentně byl postaven pro bytost s křídly - otevřené balkóny lemovaly druhé i třetí patro. Střecha se sice svažovala, ale ne tolik, aby na ní nemohli andělé přistávat. Většinu prostoru zdí zabírala okna a přestože z tohoto úhlu neměla dobrý výhled, zdálo se jí, že na levé straně domu zahlédla výtvor z mozaikového skla. Ale ani to nebyla největší nádhera - podél stěn domu se plazilo snad stovky keřů růží a všechny stále nádherně kvetly. "Vypadá to tu jako v pohádce." Temné a nebezpečné pohádce.
Řidič se málem udusil smíchy. "A očekáváš uvnitř víly?" V ten moment auto zabrzdil.
"Jsem rozený-lovec, upíre. Na víly jsem nikdy nevěřila." Elena vystoupila z auta a zavřela za sebou dveře.
"Jdeš taky dovnitř?"
"Ne." Upír se opřel o kapotu a založil si ruce na prsou. V jeho zrcadlových, slunečních brýlích se odrážela Elenina tvář. "Mám v plánu počkat tady - pokud teda uvnitř nezačneš ječet. To bych pak šel sledovat z první řady."
"Nejdřív Dmitri a teď i ty." Elena zavrtěla hlavou. "Je bolest skutečně to, co popohání všechny starý upíry?"
Upír se na ni znovu usmál a tentokrát i s náznakem svých špičáků. "Přijď někdy ke mně, malá lovkyně a já ti to předvedu."

Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej.

Elenou projel mráz a odehnal pryč všechno teplo slunečního svitu. Aniž by odpověděla na upírovu provokaci, popadla tašku a vykročila ke vstupním dveřím. V pozadí zaslechla šumění řeky Hudson. Napadlo ji, zda má dům výhled na řeku, nebo jestli ho blokují stromy. Bytosti s křídly, která mohla vyletět nahoru, kde byl výhled ještě lepší, na tom pravděpodobně nezáleželo.

Než se k nim dostala, dveře se otevřely. Upír, který se před ní objevil, byl zcela průměrný. Zkušený, ale ne starý, ne jako řidič, nebo Dmitri. "Kdybys mne prosím následovala," řekl jí. Elena se podivila jeho nóbl Britskému přízvuku. "Zníš jako bys byl majordomus."
"Já jsem majordomus, madam."
Elena si nebyla jistá tím, co očekávala, ale rozhodně to nebyl majordomus. Tiše ho následovala, když ji vedl skrz paprsky zářivých barev - sluneční svit, který dovnitř pronikal skrz mozaikové sklo, o kterém se domnívala, že zvenku zahlédla - až ke dřevěným, vyřezávaným dveřím. "Pán tě očekává v knihovně. Měla bys zájem o kávu nebo čaj?"
"Vau, taky chci majordoma." Elena se kousla do spodního rtu. "Přidělala bych ti moc problémů, kdybych požádala o nějakou svačinu? Umírám hlady." Zvracení dokázalo s chutí k jídlu slušně zamávat. Výraz na majordomově tváři se nezměnil, ale mohla by přísahat, že ho pobavila. "Už započaly přípravy pro studený oběd. Bude se podávat v knihovně."
"Pak bych si teda dala kávu, díky."
"Samozřejmě madam." Upír otevřel dveře do knihovny. "Mohu ti odnést tašku do tvých pokojů, pokud si přeješ."
"To si přeju." Elena se stále opíjela skutečností, že právě potkala skutečného majordoma, podala mu svou tašku a vkročila do knihovny. Raphael stál po pravé straně, vedle obrovského okna, osvícen slunečními paprsky a jeho křídla se zlato-bíle leskla. Byl na něj tak strhující pohled, že si téměř nevšimla druhé osoby, která s ním byla v místnosti.

Žena stála u krbové římsy, její křídla byla bronzová, oči příliš zelené na to, aby patřily smrtelníkovi a její pokožka měla tak nádherný tlumený odstín, že působila, jakoby bylo zlato smícháno s bronzem a pak zalité smetanou. Vlasy měla vlnité, zlato-hnědé a sahaly jí až ke křivce boků. Boků, které byly velice dobře vystavené v oblečku tak těsném, že vypadal, jako by ho na sobě měla namalovaný. Třpytivé bronzové šaty, které se zapínaly vepředu a nechávaly tak odhalené její ruce. Právě teď, byly zapnuté tak, aby odhalovaly náznak jejích perfektně plných ňader.

"Takže tohle je ta lovkyně, kterou shledáváš tak fascinující." Její hlas byl hladký jako jemná whisky, med se smetanou, smyslný a zároveň plný jedu.
Elena pokrčila rameny. "Řekla bych, že je to spíš o tom, že mě shledává užitečnou." Žena archanděl pozvedla obočí. "Cožpak tě nikdy nikdo nenaučil, že nemáš vyrušovat výše postavené?" V každém jejím slově se odráželo udivení.
"Jo, naučili. Proč?" Elena nechala tón svého hlasu, aby za ni řekl nevyřčené.
Žena archanděl máchla rukou a v tom okamžiku promluvil Raphael. "Michaelo."

Michaela svou ruku stáhla. "Necháváš lidem příliš svobody."
"Mysli si, co je ti libo, ale po dobu lovu, je Lovec Spolku pod mojí ochranou." Michaelin úsměv byl jako sladký jed. "Škoda, že Uram je tak kreativní. Jinak bych si později užila, ukázat ti, kam patříš."
"Já nejsem ta, komu se dvoří dary lidských srdcí."
To Michaele vymazalo úsměv z tváře. Narovnala se v ramenou a její kůže začala zářit. "Těším se, že budu moct sníst tvoje srdce, až mi bude doručeno."

"Dost." Z ničeho nic stál Raphael před Elenou a blokoval jí před Michaelinou zuřivostí. Elena nebyla tak hloupá, aby jeho gesto odmítla. Docela ráda zůstala stát za ním a čas využila k tomu, aby si přerovnala zbraně, aby je mohla co nejlépe použít. Včetně malé pistole, kterou našla schovanou pod polštářem. Byla identická s tou, kterou jí dal Vivek. Když pistoli přesouvala z pouzdra na kotníku do jedné z postraních kapes svých kalhot, odkud mohla vystřelit, aniž by ji musela vyndavat, říkala si, že Sára je skutečný anděl.

Když přerovnala zbraně, soustředila se na Raphaelova křídla. Zblízka, byla neuvěřitelně nádherná, neuvěřitelně perfektní. Neudržela se a jedním prstem pohladila část křídla, která k ní byla nejblíže. Některé věci stály za to, ocitnout se v nebezpečí.

"Nepotřebujeme ji." Z Michaelina hlasu odkapávala síla.
"Ano, potřebujeme." Raphaelův tón hlasu se změnil na ledově strý. "Uklidni se Michaelo, než překročíš pravidla domu hostitele."

Elenu zajímalo, co to bylo za pravidla, ale pak se její myšlenky stočily jiným směrem, Raphael s ní nikdy nemluvil takovým tónem. Oh, použil na ni pár ostrých způsobů, ale nikdy tento. Možná si ho schovával pro ostatní archanděly. A pokud tomu tak bylo, ať si to užijí. Elena neměla nejmenší chuť čelit mu v tomto rozpoložení.
"Znepřátelil by sis mě kvůli člověku?" Místo slova "člověk", mohla klidně říci hlodavec.
"Uram je archanděl posedlý chutí zabíjet." Raphaelův tón se nezměnil a Elena mohla ve vzduchu téměř cítit ledové částice. "Netoužím vidět svět sestoupit do dašího Temného Věku, protože ty máš neustálou potřebu být středem pozornosti."
"Ty nás chceš srovnávat?" Následoval jízlivý smích. "Kvůli mě bojovali a umírali králové. Ona není nic, než muž v ženském oblečení."
Elena začínala Michaelu opravdu, opravdu nenávidět.
"Tak proč tedy plýtváš naším časem?"

Následovalo krátké ticho a pak nezaměnitelný zvuk šelestu křídel. "Propusť svého, loveckého mazlíčka. Počkám a vyřídím si to s ní později."
"Skvělý." Elena vyšla zpoza Raphaela. "Stoupni si do fronty."

Michaela si založila ruce na prsou a tím si je ještě více přizvedla. "Neříkej. Mohlo by být zajímavé sledovat, kdo se k tobě dostane jako první."
"Promiň, jestli bavit tě, nebude hlavní náplní mýho programu." Oh, teď si mohla dovolit být odvážná, protože věděla, že ji Raphael potřebuje. Potom … no, měla tolik jiných problémů, že se jí zdálo zbytečné, snažit se udobřit si naštvanou Michaelu.

Raphael chytil Elenu kolem pasu. Michaela ten pohyb zachytila a v jejích zelených očích se objevil záblesk neskrývaného vzteku. No, no, slečna anděl měla vybraného náhradníka celkem rychle. Podle několika článků, které Elena našla první noc, co se dozvěděla o své nové práci, Michaela a Uram do sebe byli mnoho let celí žhaví. Její milenec ještě ani nebyl v hrobě a slečna archanděl už si vybrala náhradu.

"Eleno," promluvil na ni Raphael a ona pochopila, že to byl rozkaz, aby se chovala slušně. "Potřebujeme probrat určité body lovu." Rozhodla se, že je příliš zvědavá na věci týkající se Uramova sestupu k vampirismu, než aby plýtvala časem popuzováním Michaeli. A tak zavřela pusu a čekala.

V ten moment někdo zaklepal na dveře a o vteřinu později vstoupil Jeeves se zářivě stříbrným servisem pro podávání čaje a kávy. Za ním, tlačil jeho pomocník vozík plný jídla, které následně naservírovali na překrásný dřevěný stůl u okna.

"Bude to vše, pane?"
"Ano, Montgomery. Ujisti se, že nás nebude nikdo, kromě členů Sedmy vyrušovat." S kývnutím hlavy Jeeves Montgomery odešel a zavřel za sebou dveře. Elena došla ke stolu a vybrala si jediné přijatelné místo - v čele stolu, s knihovnou za zády. Michaela se usadila na protějším konci a Raphael zůstal stát. Elenu napadlo, že Michaela očekává, že bude obsloužena. V duchu se té myšlence zasmála a nalila si vlastní šálek kávy - a, protože byla ve velkorysé náladě a možná také, protože chtěla Michaelu naštvat - nalila šálek i Raphaelovi. Poté karafu s kávou odložila zpět na stůl.

"Takže," řekla, "řekněte mi, co všechno potřebuju vědět, abych mohla stopovat tohodle zkurvysyna." Michaela skutečně zasyčela. "Budeš o něm mluvit s respektem. Je pradávný, tak starý, že tvůj malý lidský mozeček si vůbec nedokáže představit, co všechno Uram viděl a udělal."
"Viděla si, co jsme našli v tom skladišti?" Elena odložila šálek s kávou zpět na stůl, protože se jí udělalo špatně od žaludku. Obrazy, kterých byla ve skladišti svědkem, se jí vpálily do mysli, stejně jako obrazy upíra, kterého kdysi mučila skupina odpůrců a kterého Lovci Spolku našli... Nikdy je nezapomene. "Možná je pradávnej, ale už rozhodně neni příčetnej. Seriózně vymatlanej by bylo lepší přirovnání."

Michaela máchla rukou a odhodila na zem svůj ubrousek. "Nebudu pomáhat člověku, který ho bude nahánět jako prašivého psa."
"Souhlasila si s tím." Ozval se Raphaelův hlas, ostrý jako břitva. "Odvoláváš snad svůj hlas?"
V Michaeliných zelených očích se zatřpytily slzy. "Milovala jsem ho."

Elena by to možná té okouzlující ženě uvěřila, kdyby před chvílí nezachytila její záblesk zuřivosti, když ji Raphael chytil kolem pasu. Tato žena nemilovala nic a nikoho, kromě sebe samé.
"Dost na to, abys kvůli němu zemřela?" zeptal se Raphael uhlazeně krutým tónem. "Zatím ti poslal srdce svých obětí. Poté, co nasytí svůj první záchvat chuti po krvi, bude to tvé srdce, po kterém zatouží."

Michaela si setřela slzu a předvedla šou, kdy se jakoby dávala dohromady. Většina mužů, by tomuto jejímu kousku propadla, zcela a bez zaváhání. "Máš pravdu," zašeptala Michaela. "Odpust mi mou emocionální povahu." Pak se zhluboka nadechla a tím opět upozornila na svá ňadra.
"Možná bych se měla vrátit do Evropy."

Ze svého výzkumu Elena věděla, že Michaela ovládala většinu střední Evropy, nikde ale nebylo uvedeno, kde její území končilo, a kde začínalo Uramovo. "Ne." Jediné slovo, které Raphael pronesl, obsahovalo absolutní ráznost. "Je jasné, že tě sem následoval - pokud se vrátíš, on se vrátí také. Nemuseli bychom být schopni ho znovu vystopovat, než bude příliš pozdě."

"Má pravdu," ozvala se Elena a přemýšlela nad tím, proč jí Raphael o Uramově fixaci na Michaelu neřekl dříve. Domnívala se, že to mělo něco společného s těmi vraždami - možná byl lovec schopný stopovat archanděla až poté, co zabíjel? Ale archandělé zabíjeli mnoho lidí. "Už máme jeho pachovou stopu a je zřejmé, že se pohybuje kolem tebe, takže máme všeobecnou představu, kde zhruba ho hledat. Potřebovala bych tvůj rozvrh - místa, kde trávíš nejvíc času."

"To ti poskytnu," odpověděl Raphael. "Chci, aby sis poslechla Michaelino vyprávění o tom, jak jí byl Uramův dar doručen a řekla nám svůj odhad, jak dalece Uram degeneroval."

Elena se na něj podívala a musela přivírat oči proti slunečním paprskům, které na ní zpoza něj svítily. "Jak to mam vědět?"
"Lovila si upíry, kteří degenerovali."
"To je sice pravda, ale Uram neni upír." Skutečně ji zajímalo proč a jak se sakra tohle s archandělem mohlo stát. Její dřívější rozčílení nad tím, že jí Raphael řekl, aby Urama stopovala bez důležitých informací, což znamenalo v podstatě na slepo, se vrátilo. "Pro účely tohoto lovu," pokračoval Raphael ostrým tónem, "ho za upíra považuj. Michaelo?"

Žena archanděl se opřela do židle, ve které seděla. "Zbudil mne zvuk něčeho, co poklepávalo do okna. Usoudila jsem, že by to mohlo být zachycené ptáče a vstala jsem, abych ho propustila." Ta představa měla být zcela neslučitelná s Michaelinou sobeckou povahou, ale v jejích slovech zaznívala pravda. Možná, abyste pro ni byli "člověkem", museli jste mít křídla.

"Ale," pokračovala Michaela, "když jsem došla k oknu, žádné ptáče tam nebylo. Když jsem se chtěla otočit, padl mi pohled na trávník, v jehož středu něco leželo. Napadlo mě, že by to mohlo být nějaké zvíře, které se tam odplazilo zemřít." Její vyprávění nedoprovázelo žádné znechucení, ale spíše smutek. A znovu to působilo věrohodně. Zvířata byla evidentně v Michaelině pohledu na svět na vyšší příčce, než lidé. Vzhledem k věcem, které Elena během svého života viděla lidi spáchat, s ní nemohla nesouhlasit.


Michaela se zhluboka nadechla. "Otevřela jsem balkonové dveře a požádala jednoho ze stráží, aby to zkontroloval. Jak už víš, tou věcí se ukázal být pytel, ve kterém bylo sedm lidských srdcí." Následovala pauza. "Stráž mi sdělila, že byla stále teplá."