Angel's blood - 28. kapitola

Jeffrey Deveraux stál vedle otevřeného krbu a ruce měl v kapsách pruhovaného obleku, který byl pravděpodobně šitý na míru jeho vysoké figuře. Marguerite měřila sotva 155 cm. Byl to Jeffrey, po kom Elena zdědila svou výšku. Bez bot měřil 195 cm a za každé příležitosti byl dokonale upraven.

Střetla se pohledem se světle šedýma očima, které ji velmi pozorně sledovaly jestřábím zrakem. Jeho tvář měla ostré linie a vlasy měl zčesané z čela dozadu. Většina mužů by v jeho věku měla vlasy prošedivělé, ale ty Jeffreyho se změnily z aristokraticky zlatých přímo do čistě bílé. Sedělo mu to a jeho rysy byly ještě výraznější.



"Eliaenoro." Jeffrey dokončil čištění svých brýlí a nasadil si je. Tenké obdélníkové rámečky měly stejný efekt, jako třiceti centimetrová zeď.
"Jeffrey."
Elenin otec stiskl rty. "Nebuď dětinská. Jsem tvůj otec."
Pokrčila rameny a nevědomě zaujala útočný postoj. "Chtěl si mě vidět, tak jsem tady." Elenin hlas zněl naštvaně. Deset let byla nezávislá a soběstačná a ve vteřině, kdy vkročí do přítomnosti svého otce, změní se zpět v nezletilou holčičku, která celý život strávila tím, že se dožadovala jeho lásky a za svou snahu byla vždy odměněna pouze odmítnutím.

"Jsem z tebe zklamaný," řekl, aniž by se pohnul. "Doufal jsem, že ve společnosti, ve které se nacházíš, si pochytila nějaké slušnější chování."
Elena se zamračila. "Společnost, ve který se nacházim, je pořád stejná. Sáru - Ředitelku Spolku si přece potkal při spoustě společenskejch událostí a Ransoma-"
"Co dělají tví přátelé lovci" - řekl s grimasou nechuti - "mě nezajímá."
"To sem si myslela." Proč sem sakra na jeho zavolání chodila? Její jedinou omluvou byl šok. "Tak proč si o nich začal mluvit?"
"Já měl na mysli anděly."

Elena zamrkala a pak se divila, proč ji to vlastně překvapovalo. Jeffrey měl prsty v každé větší věci, která se ve městě udála a některé z nich nebyly zrovna legální. Samozřejmě, že by ji stáhl z kůže, kdyby se odvážila naznačit, že byl cokoli jiného, než čistý jako lilie. "Asi bys byl překvapenej, co všechno považujou za přijatelný." Hlavou jí proběhla Raphaelova nemilosrdná spravedlnost, Michaelina neukojitelná sexualita i Uramova řezničina a nic z toho by se neslučovalo s Jeffreyho představami o andělech.

Odmávl její slova, jako kdyby na nich nezáleželo. "Potřebuji s tebou mluvit o tvé pozůstalosti." Elena zaťala pěsti. "Myslíš svěřeneckej fond, kterej mi máma založila." Mohla na ulicích umírat hlady a Jeffreymu by to bylo jedno. "Předpokládám, že genetika nelže." Elenu dělily jen vteřiny od toho, aby ho nazvala parchantem, ale ironicky to byl hlas její matky, který ji držel zpátky. Marguerite ji vychovávala k tomu, aby svého otce respektovala. To sice Elena udělat nemohla, ale mohla respektovat památku své matky. "Díky Bohu," odpověděla mu a nechala ho, ať si její urážku převezme po svém.

Jeffrey se otočil a přešel ke svému pracovnímu stolu, který byl umístěn pod okny, na druhé straně místnosti. Zvuky jeho kroků tlumil vínový perský koberec s vysokým chlupem. "Svěřenecký fond byl vyplatitelný o tvých dvacátých pátých narozeninách."
"Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?"
Jeffrey zvedl obálku. "Právní zástupce ti posílal dopis."
Elena si vybavila, že kdysi vyhazovala do koše neotevřenou poštu, adresovanou Jeffreyho právním zástupcem. Tenkrát předpokládala, že se jednalo o další pokus donutit ji prodat svůj podíl akcií v rodinné firmě, které podědila po dědečkovi z otcovy strany rodiny, po muži, který ji pravděpodobně skutečně miloval. "Odvedl skutečně dobrou práci, když mě kontaktoval přesně jednou."
"Nepokoušej se svojí vlastní lenost hodit na druhé." Jeffrey došel zpět k ní a podal ji obálku do ruky. "Peníze byly uloženy na úročený účet, založený na tvé jméno. Detaily jsou v obálce."
Elena se na obálku nepodívala. "Proč to osobní setkání?" Světle šedé oči, za brýlovými obroučkami se na ni přimhouřily. "Přestože tvou volbu povolání shledávám odpudivou-"
"Tady se nejedná o volbu," přerušila ho Elena chladně. "Pamatuješ?"
Následovalo ticho, které ji mělo varovat, aby už nikdy ten krvavý den nezmiňovala.
"Jak jsem říkal, přestože tvé povolání je odpudivé, přivádí tě do kontaktu s některými mocnými osobami."

Eleně se udělalo špatně. Co od něj sakra čekala? Věděla, že pro svého otce nic neznamená. A přesto přišla. Místo toho, aby na něj slovně zaútočila, jako když byla v pubertě, držela jazyk za zuby, chtěla vědět, co přesně od ní očekával.
"Jsi v pozici, kdy můžeš pomoci rodině." Obdařil ji ocelově-pevným pohledem. "To tě ale nikdy dříve nenapadlo."

Elena stiskla obálku v pěsti. "Jsem přece jenom lovec," odpověděla mu a vrátila mu tak jeho předchozí slova. "Proč si myslíš, že se mnou jednaj jinak, než ty?"
Jeffrey sebou při jejím obvinění netrhl. "Bylo mi řečeno, že trávíš značné množství času s Raphaelem a že by mohl být otevřený tvým návrhům."

Elena přesvědčovala sama sebe, že přávě nenaznačil, co si myslela, že naznačil. Uvnitř už se vzteky třásla, ale podívala se mu zpříma do očí. "Ty bys ze svý dcery udělal děvku?"
Jeffreyho výraz se nezměnil. "Ne. Ale pokud ji ze sebe už stejně dělá, nevidím důvod, proč toho nevyužít."

Z Elenina obličeje se vytratila veškerá barva. Beze slova se otočila, otevřela dveře a odešla pryč. Dveře se za ní s prásknutím zavřely. O vteřinu později zaslechla, že se něco rozbilo - disharmonický zvuk tříštění se křišťálového skla o cihlovou zeď. Zastavila se, omráčená představou, že se jí podařilo ve vždy kontrolovaném Jeffreym Deveraux vyvolat jakýkoli druh odezvy.

"Slečno Deveraux?" Z poza rohu vyběhla Geraldine. "Zaslechla jsem..." Její hlas se nejistě vytratil.
"Doporučila bych ti, bejt příštích pár minut zaneprázdněná," řekla jí Elena a vyprostila se ze zamrzlého stavu, ve kterém byla a zamířila ke dveřím. Jeffrey se patrně neovládl, protože si na rozdíl od zbytku jeho patolízalů, dovolila ho odmítnout. Nemělo to nic společného se skutečností, že právě z očí do očí nazval svoji dceru děvkou. "A Gery" -Elena se u dveří otočila- "nikdy nedovol, aby na to přišel."
Asistenka jen trhaně přikývla.

Elena dodnes nikdy nebyla tak vděčná za to, že se ocitla v hlučných ulicích města. Když odcházela od budovy společnosti svého otce, neotočila se, sešla po schodech dolů a zamířila pryč od muže, který k jejímu narození přispěl svým spermatem. Ruka se jí opět zaťala v pěst a Elena si uvědomila, že v ní stále drží obálku. Přinutila se uklidnit, aby mohla přemýšlet. Otevřela ji a vytáhla z ní dopis. Toto byl odkaz její matky a Elena odmítala nechat si ho svým otcem pokazit.

Obnos peněz byl malý - Margueritin majetek byl rozdělen rovným dílem mezi její dvě žijící dcery a skládal se z peněz, které si vydělala prodejem svých jedinečných prošívaných přikrývek. Nikdy své utržené peníze nepotřebovala, protože Jeffrey trval na tom, že jí chce zaopatřit sám.

Mužský smích, silné ruce, které ji vyhazovaly do vzduchu.

Elena byla překvapená dopadem této představy a odsunula ji stranou - nebylo to nic jiného, než zbožné přání. Její otec byl vždy přísný despota, který neuměl odpouštět. Přesto ale byla Elena nucena přiznat, že ke své ženě, která vyrůstala v Paříži, něco cítil - nejen, že ji velmi dobře zaopatřil, ale při jakékoli příležitosti jí dával darem šperky. Kam se všechny poděly? Měla je Beth?

Elenu nezajímala jejich finanční hodnota, ale ráda by měla jedinou věc, která kdysi patřila její matce. Vše, co věděla, bylo, že jednou v létě přijela domů z internátní školy a zjistla, že veškeré stopy Marguerite, Mirabelle a Ariel byly pryč - včetně přikrývky, kterou si Elena hýčkala už od svých pěti let. Připadala si, jako by si svou matku a starší sestry vymyslela.

Někdo jí naboural do ramene. "Hej, dámo! Uhni mi sakra z cesty!" Vytáhlý studentík se otočil a ukázal jí prostředníček. Elena mu to gesto automaticky oplatila, přestože mu byla vděčná, že ji vytrhl z jejího ochromení mysli. Rychle se podívala na hodinky a ujistila se, že stále měla trochu času. Rozhodla se, že se o své věci postará hned a zamířila do banky, která byla v dopise uvedená. Naštěstí nebyla moc daleko. Dokončila papírování a vstala, aby odešla, když ji oslovil bankovní úředník, "Chtěla byste vidět obsah bezpečností schránky, slečno Deveraux?"

Elena zírala do obtloustlého obličeje, který byl pravděpodobně důsledkem příliš velkého množství dobrého jídla a nedostatku pohybu. "Bezpečnostní schránku?"
Přikývl a upravil si kravatu. "Ano."
"A nepotřebuju k tomu náhodou klíč a"- Elena se zamračila -"přístupovou kartu s podpisem?" Byla si bezpečnostního postupu vědoma z toho důvodu, že tu informaci potřebovala pro jeden velmi komplikovaný lov.
"Normálně, ano." Úředník si podruhé narovnal svoji kravatu. "Ale vaše situace je poněkud jiná."
Překlad: její otec zatahal za provázky a jen Bůh znal důvody, které ho k tomu vedly. "Dobře."

O pět minut později, už si ověřili její podpis a dostala klíč. "Pokud byste mě následovala k trezoru - používáme tu duální systém. Já mám klíč k trezoru samotnému a vy máte klíč ke své osobní schránce." Úředník se otočil a vedl ji tichými prostory, staré masivní budovy.
Osobní schránky byly skryté za několikero bezpečnostními dveřmi, které v jádru historické budovy působily opravdu nepatřičně.

Eleno.

Věděla, že si ten temný šepot v hlavě nevymyslela. "Vypadni."
Muž, kterého následovala se na ni, přes rameno poděšeně ohlédl. Elena ale předstírala, že je zaujatá svými nehty.

Máš zpoždění.

Přimhouřila oči, zaťala zuby a přemýšlela, jestli jí bolest hlavy stála za to, udržet si Raphaela z hlavy pryč.

Před bankou na tebe bude čekat auto.

Elena se zastavila a zůstala zírat na úředníkova záda, byla schopna vycítit jeho strach. "Komu přesně si před pár minutama volal?"
Když se na ni otočil, v očích se mu jako vyděšenénu králičkovi zračila panika. "Nikomu, slečno Deveraux."
Elena se na něj chladně usmála, čímž mu naznačila, že ji skutečně pořádně naštval. "Ukaž mi tu schránku."

Očividně překvapen změnou tématu, ji úředník poslechl. Elena čekala, dokud před ní na stůl, který k tomu byl určený, neumístil dlouhý, kovový box. Pak ho odmávla. Byl nedůležitý, pouhý mravenec v Raphaelově obrovské armádě. Když už byla sama, zůstala zírat na protilehlou zeď. "Raphaeli?"
Nic.

Elena stiskla rty, odemkla bezpečnostní schránku a zvedla její víko, očekávala … nevěděla, co očekávala, ale rozhodně to nebylo to, co tam našla. Krabičky se šperky, dopisy převázané stuhou, fotky a účtenku za platbu malého skladiště. Na vršku toho všeho ležel kožený zápisník se zlatě rámovanými růžky. Dotkla se ho prstem, ale hned ucukla zpět a víko schránky zavřela. Tohle nemohla udělat, ne dnes. Zavolala bankovního úředníka, zamknula schránku a řekla mu, aby ji vrátil zpět do trezoru. "Jak dlouho to tu bylo?"
Úředník se podíval do složky, kterou držel v ruce. "Vypadá to, že byla naposledy otevřená před patnácti lety." Dříve, než ji mohl zastavit, popadla Elena složku z jeho ruky a zůstala pohledem přilepená na podpise ve spodní části první stránky.

Jeffrey Parker Deveraux.

Před patnácti lety. To samé léto, kdy vymazal její matku a starší sestry ze zemského povrchu. Až na to, že tahle schránka říkala něco jiného. Do háje s ním! Strčila složku zpět do rukou úředníka a odkráčela z okázalých prostorů banky, směrem k velkým, proskleným dveřím, které jí přidržel otevřené bezpečnostní strážník banky. "Díky."

Jeho úsměv se o vteřinu později změnil v šok. Elena sledovala směr jeho pohledu a spatřila neuvěřitelně nádherného muže s modrými křídly, který se přímo před vchodem do banky, nonšalantně opíral o sloup lampy. Doprava z této části ulice zcela vymizela, ale na opačné straně bylo plno, protější ulice vypadala, jako kdyby se po ní rozhodl procházet kompletně celý New York. Elena došla na chodník před bankou. "Illium."
"K tvým službám." Mávl rukou k Ferrari se sportovně nízkým podvozkem, které stálo za ním. Bylo jak jinak, než rudě červené. Samozřejmě.
Elena pozvedla jedno obočí. "Kam si tam složíš křídla?"
"Bohužel se mohu pouze dívat." Illium jí hodil klíčky.
Elena je reflexivně chytila a pak se zamračila. "Čí milion babek drahý auto to je a co ti provedl?"
"Dmitriho. A prostě jen tak."

Elena se téměř rozesmála a to v tuto chvíli opravdu nečekala. "A ten rozvrh?"
Jeho oči - intenzivní, třpytící se zlatá, která vzhledem k jeho černým vlasům s modrými špičkami, působila velice zvláštně - se zaměřily na auto. "V přihrádce."
Ne, že by si neužila provokaci Dmitriho pořádnou jízdu v jeho předraženém miláčkovi, ale ... "Potřebuju auto, který nebude tak okatý."
"O dva bloky dál na východ je podzemní garáž. Zajeď tam a prohoď je." Illium popošel od auta pryč a roztáhl křídla.
"Předvádíš se?"
"Jo, jo." Následoval úsměv plný čirého mužného šarmu.
"Ty vlasy jsou pravý?"
Illium přikývl. "Stejně tak oči. V případě, že tě to taky zajímalo." Věnoval jí další škádlivý úsměv.
Elena spatřila, jak se na chodník snáší jediné pírko. "Jestli ho nezvedneš, způsobíš tady výtržnosti."
Následoval směr jejího pohledu. "Vezmu si ho s sebou a nechám ho spadnout z nebe. Kdo ho najde, stane se mu zázrak."

Elena si odfrkla, ale jeho slovy byla zvláštně dojatá. Odemkla auto a nasedla. Naproti přes ulici, si je lidé nepřestávali fotit a natáčet. Elena protočila oči. "Koukej odletět dřív, než se na tebe vrhnou."
"Možná jsem pěknej, Eleno, ale taky jsem celkem nebezpečnej." Elena v jeho hlase zaslechla velmi decentní náznak Britského přízvuku.
"O tom," odpověděla mu, "jsem nikdy nepochybovala." Nastartovala auto a odjela pryč. Byla si vědoma, že Illium vzlétl hned za ní. Možná byl nebezpečný, ale nebyl to archanděl. A co si sakra Raphael myslel, když jí poslal takové auto-
On to věděl, došlo jí.
Věděl, proč si ji k sobě Jeffrey zavolal. Proč se nakonec milostivě uvolil promluvit si s dcerou, kterou považoval za něco horšího, než největší pouliční spodinu.
Nejen, že to Raphael věděl, ale také přesně odhadl její reakci. A nakonec jí poskytl nejlepší možnou pomstu, jakou si mohla představit. Elena se začala smát. Jeffreyho Deveraux nechtěná dcera byla považována za natolik důležitou, že měla svůj vlastní okázalý, andělský doprovod. Byla by překvapená, kdyby touto dobou v celém státě existoval jediný člověk, který by o tom ještě neslyšel.

Jak na zavolanou jí zazvonil mobil.
Stála na křižovatce a tak ho zvedla. "Sáro, tobě neuteče naprosto nic, viď?"
"A tobě dělá společnost, podle toho, co se ke mně doneslo, anděl, kterej se zhmotnil přímo z erotickejch snů."
"Všichni vypadaj dobře." Ale to nestačilo. Ne Eleně.
"Ale většina z nich nemá modrý křídla se stříbrným lemováním."
"Sleduješ ho v televizi?"
"Videa z mobilů. Normálně anděly chodit po ulicích nevidíš." Sára si tiše povzdychla. "Měla jsem spousty hlášení ohledně jeho výskytu ve městě, ale doteď žádný fotky takhle zblízka. Je fakt krásnej. Chtěla bych se zakousnout do toho jeho pevnýho-"
Elena se začala smát. "Klídek holka, jseš vdaná, pamatuješ?"
"Mmm, když už mluvíme o tom, se do něčeho zakousnout. Deacon-"
"To nepotřebuju slyšet!" Na semaforech blikla zelená. "Za pár minut ti zavolam zpátky."

Když se chystala odbočit do garáže, do klína se jí z nebe sneslo modré pírko. Elena se usmála, ale už bylo příliš pozdě podívat se nahoru. Vjela autem do stemnělé garáže a zastavila ho poblíž čekajícího upíra, který ji vezl k Raphaelovi. Navzdory přítmí, které tu bylo, na sobě měl sluneční brýle. Předpokládala, že kdyby měla oči jako on, patrně by je na sobě měla také.
Vystoupla z auta, rozpustila si culík a rychle si do vlasů nad uchem zapletla Illiovo peří. "Jestli nebude Bluebell (modrý zvonek = chrpa) opatrnější," zamumlal upír, "přijde o svý peří znovu."

Když měla culík předělaný, vzala si z auta Michaelin rozvrh a kývla směrem ke starému modelu sedanu, který stál za ním. "Klíčky?" zeptala se a hodila mu ty od Ferrari.
"V zapalování." Upír si zastrčil klíčky do kapsy a ze své pozice, kdy se zády opíral o dveře spolujezdce se narovnal. "Raphael chce, aby ses mu hlásila každých deset minut."
"Řekni svýmu šéfovi, že mu zavolam, až budu mít co mu nahlásit, Hadíku."
Upír si posunul brýle na hlavu a Elena tak opět pocítila plný dopad jeho strašidelných očí.
"Dávám přednost jménu Venom." (hadí jed)
Zvedla jedno obočí. "To nemyslíš vážně."
"Je to rozhodně lepší, než něco přiblblýho, jako třeba Illium. Co má sakra jeho jméno vyjadřovat?" Upír ji odměnil pronikavým úsměvem s odhalenými špičáky. To bylo úmyslné, velmi úmyslné napadlo ji. Navzdory jeho bezchybně modrnímu přízvuku, byl Venom příliš starý na to, aby udělal takovou chybu nevědomě.
"A seš?"
"Jestli jsem co?"
"Jedovatej?"
Věnoval jí další divoký úsměv a pak se jazykem dotkl špičky jednoho špičáku. Když jazyk odtáhl, spatřila Elena kapku zlaté tekutiny. "Zkus mě a uvidíš."
"Možná pozdějc, až přežiju Michaelu."

Venom se začal smát, byl to pronikavě mužný zvuk, ze kterého žena, která právě na druhé straně garáže vystoupila z výtahu, upustila na zem svou kabelku a zůstala na něj zírat s otevřenou pusou. Venom se ale soustředil na Elenu a ženy si vůbec nevšiml. Nasadil si zpět své sluneční brýle. "Nikomu se nepodaří přežít Nejvyšší kněžku Byzantské Říše."


Při zmíňce tohoto titulu a představ, které v Eleně vyvolal, jí po celém těle naskákala husí kůže. Aniž by mu odpověděla, otevřela dveře sedanu a nasedla. Stáhla dolů všechna okénka a když odjížděla, spatřila Venoma, který zamířil k ženě, která stále stála u výtahu.