Angel's blood - 29. kapitola

Elena už jezdila ulicemi deset minut, když si uvědomila, že zapomněla zavolat Sáře. Zrovna jela kolem opuštěné nakládací zóny a tak tam zamířila, zastavila a vytočila telefonní číslo Spolku.

Její kamarádka to zvedla po prvním zazvonění. "Drby jsou čím dál tím lepší. Říká se, že ten modrej anděl odletěl pryč - s tebou v náručí."
"Andělé se neobtěžujou s sebou při letu nosit smrtelníky." Kromě případů, kdy ho potřebují někam přemístit okamžitě. "Něco jinýho, o čem bych měla vědět?"
"Ty pohřešovaný dívky - za poslední týden jich bylo patnáct." Sáry hlas už opět patřil Ředitelce Spolku. "Dostaň toho hajzla, Ellie."
"Dostanu." Patnáct? Kde sakra bylo těch dalších sedm těl?



"Máš nějakou časovou osu?"
"A ty jí nemáš?"
"Ne." Buď tu bylo něco, co andělé nevěděli, nebo ji nechávali tápat ve tmě. Elena zaťala ruku, kterou svírala mobil. "Řekni mi všechno, co víš."
"Zas tolik toho neni. Jedna skupina zmizela před dvěma dny - vypadá to, že všechny během jednoho večera. A druhá skupina včera v noci, možná hodně brzo ráno."
"Díky Sáro, dej za mě pusu Zoe."
"Seš v pohodě?" Z každého Sářina slova zazníval soucit. "Přísahám Ellie, řekni jediný slovo a najdeme způsob, jak tě z toho dostat."
Elena věděla, že by to udělali. Spolek již přežil mnoho staletí, protože byl založen na absolutní důvěře. "Jsem v pohodě, ale tohodle chlápka prostě musim dostat."
"Tak jo. Ale jestli pude do tuhýho, tak si pamatuj, že ti krejem záda."
"To já vim." Eleně se stáhlo hrdlo a Sára to na ní musela poznat, protože její další slova měla Elenu rozesmát.
"Víš jak děsivá je Ashwini. Před hodinou mi volala a řekla mi, že bych možná chtěla vědět, že má tajnou skrýš, plnou ručních granátometů. Jedinou odpovědí, na kterou jsem se zmohla, bylo, "kurva, cože?"
"To je u Ash normální," odpověděla Elena se smíchem.
"Ale víš co," pokračovala Sára, "ty zpropadený věci by přišly vhod - na víš koho. Stačí jediný slovo, Ellie. Víc nepotřebujeme."
"Díky, Sáro." Elena zavěsila dřív, než by mohla Sáře prozradit příliš mnoho. Pak se zhluboka nadechla, nastartovala auto a pokračovala v cestě k Archandělské Věži.

Nepřekvapilo ji, že Michaela trávila většinu času na svých pozemcích, okolo Věže, nebo se ještě příležitostně zastavila v nějakém luxusním obchodě. Elena se zrovna chystala sjet z hlavní silnice a začít jezdit v kruzích, když to ucítila...

Ostrý závan kyseliny s krví.
Okamžitě zastavila a vystoupila z auta. Ignorovala nadávajícího taxikáře, který stál za ní a velmi pomalu se otáčela o tři-sta-šedesát stupňů. Tam! Naskočila zpět do auta, zaparkovala a opět vystoupila. Nyní, když měla pachovou stopu, bude daleko efektivnější na nohou.

Sytá, temná, čokoládová. Hříšná. Svůdná.
Elena se zastavila a čichala. "Dmitri." Upír tudy buď prošel, nebo byl v nedalekém okolí. S většinou ostatních upírů by na tom nezáleželo - dokázala od sebe jednotlivé vůně odlišit. Ale Dmitriho přítomnost byla příliš silná a když se k tomu ještě přidal fakt, že Uramova stopa byla starší... "Do hajzlu." Vytáhla mobil a vytočila Raphaela.

"Eleno."
Při zvuku jeho hlasu jí začala krev proudit tělem rychleji - sex a led, bolest a rozkoš. "Dmitriho vůně mi hatí pátrání."
"Našla si Uramovu stopu?"
"Jo. Můžeš odsud Dmitriho dostat pryč?"
Následovala pauza. "Už odchází."
"Díky." Elena zavěsila. Kdyby zůstala na telefonu ještě o chvíli déle, jeho hlas by se jí vplížil do duše a trvale se tam usídlil. Elena si pročistila myšlenky, soustředila se a znovu začala s pátráním.

Dmitriho vůně mizela zázračnou rychlostí. Pokud neuměl zatraceně rychle běhat, musel mít přístup k autu. Eleně to ale bylo úplně jedno. Všechno, na čem záleželo, bylo, že ztratila-
Ne, tady to bylo. Zabočila doleva a pomalu se rozeběhla. Když byla o pět bloků dál, něco ji přinutilo vzhlédnout. Ještě před chvílí jasná obloha, byla nyní šedá a plná těžkých, temných mraků. Elena mezi nimi zachytila záblesk modré, ktrerý byl v další vteřině zase pryč. Illium. Bodygárdské povinnosti? Pokrčila nad tím rameny a zastavila se uprostřed oblasti, která byla kromě jednoho obchodu - který byl diskrétně zastrčen mezi dvěma obytnými budovami - převážně určená k bydlení. Bylo tu méně chodců, než v obchodní zóně, kterou nechala za sebou.

Přitáhla k sobě několik neklidných pohledů a uvědomila si, že má v ruce dlouhý, úzký, vrhací nůž.
"Madam." Ozval se za ní roztřesený hlas.
Elena se neotočila. "Strážníku, jsem lovec a jsem uprostřed pátrání. Moje osvědčení Spolku je v levý zadní kapse." Lovci museli nosit povolení pro všechny zbraně. A ona bez nich neudělala jediný krok.
"Aha-"

Ukázala mu svou prázdnou levou ruku. "Sáhnu pro něj. Jo?" Ve vzduchu ucítila kyselinu a hutnou, temnou krev. Sakra, sakra! Potřebovala se ihned po té stopě vydat. Místo toho ji bude zdržovat nějaký policejní bažant, který evidentně neměl tušení, jak lovci pracují a tudíž neměl v ulicích co dělat. Co je sakra učili na policejních akademiích?

Žena, která stála před Elenou najednou vykřikla a o vteřinu později se ulicí prohnal modrý záblesk. Elena se podívala na policistu, který omámeně zíral k nebesům a odběhla pryč. Věděla, že po ní nepůjde. Měl ve tváři ten pohled -Ohromení anděly. Přibližně pět procent populace se narodilo s tímto fenoménem. Elena zaslechla zvěsti, že už byl vyvynut lék, který proti tomuto stavu pomáhal, ale většina ovlivněných lidí, nechtěla být "vyléčena".

"Když vidím anděla, vidím dokonalost," řekl nějaký muž v nedávno natočeném dokumentu. "Na zlomek času jsem pohlcen jejich kouzlem a skutečný život přestane existovat - na dosah ruky mám nebesa. Proč bych se toho chtěl vzdávat?"

Na malý, bolestný okamžik, jim Elena Ohromení anděly záviděla. O svou nevinnost - o víru v nebeské strážce, přišla před osmnácti lety.
Jenže pak kamera toho muže zabrala v okamžiku, kdy byl pod vlivem Ohromení a Eleně se z toho pohledu chtělo zvracet. Ve tváři měl naprostý obdiv, absolutní zbožnost a k okolnímu světu byl v tu chvíli zcela slepý. Naprostá oddanost, která z andělů dělala bohy.
Ne, díky.

O deset minut později, byl Uramův pach tak výrazný, že ji dřel v krku a na jazyku z něho měla nechutný povlak. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je v jedné z bohatších částí města - někde na východ od Central Parku. Velmi, velmi bohatší části, uvědomila si, když se kolem sebe dívala na obrovské, elegantní vily. Tady nebyly žádné bytové domy.

Po chvilkové pauze znovu zachytila Uramův pach - a jeho původ. Rozhodla se, že pokud ji někdo uvidí, nechá na Raphaelovi, aby případné konflikty urovnal. Přelezla přes zamčenou, tepanou bránu a skočila na zem, přímo před jednu z luxusních vil. Všimla si, velmi úzké cesty, vedoucí vpravo kolem domu a prošla po ní k jeho zadní straně.
"Soukromý park." Úžasné. Nevěděla, že na Manhattanu něco takového existovalo. Obdélníkový tvar šťavnatého, zeleného trávníku byl ohraničen z každé strany podobnými, luxusními vilami, které připomínaly Evropský styl. Zamračila se a dotkla se stěny, kterou u sebe měla nejblíže. Nedýchl na ni žádný pocit stáří. Napodobeniny, pomyslela si zklamaně. Nějaký developer zkoupil nepochybně drahý kus země, vytvořil Britsky působící zahradní komplex a pravděpodobně na tom vydělal jmění.
Andělé měli spousty peněz na vyhazování.

Pach tu byl hodně silný ... ale ne čerstvý. "Byl tu, ale už je pryč."
"Jsi si jistá?"
Elena nadskočila s nožem připraveným v ruce a spatřila Raphaela, který se zjevil přímo za ní. "Jak ses tu sakra- Neviditelnost?"
Raphael na její otázku neodpověděl. "Kde byl?"
"Myslim, že uvnitř v domě," odpověděla mu a snažila se zklidnit své bušící srdce. Také se snažila neprobodnout Raphaelovo srdce, za to, jak jí vyděsil. "Myslela jsem, že se na veřejnosti neukazuješ."
"Nikdo se nedívá." Raphaelův pohled padl na Eleniny vlasy. "Jsou příliš zaneprázdněni sledováním Illiových akrobatických kousků."

Elena ignorovala majetnickou temnotu, která ožívala v Raphaelových očích. "Potřebujem se dostat dovnitř." Prošla kolem něj a chtěla vykročit k zadním dveřím domu, ale Raphael ji chytil za paži.
Zastavila se a chtěla jeho ruku setřást. Pak jí ale došlo, že jí Raphael chtěl jen vyndat z vlasů modré peří. "Oh, pro Kristovy rány," zamumlala. "Teď si spokojenej?"
Rapahel rozdrtil peří v pěsti. "Ne, Eleno, nejsem." Otevřel pěst a k zemi se snesl třpytící se modrý prach.

Rozhodla se, že se ho nebude ptát, jak to udělal. "Bude ti vadit trocha rozbíjení a násilnýho vstupu?"
"Venom mi řekl, že uvnitř domu nejsou žádná bijící srdce."
Eleně se zkroutil žaludek. "Smrt? On umí vycítit smrt?"
"Ano." Raphael pustil její paži a vydal se napřed.
Elena se podívala kolem domu směrem k ulici a spatřila Venoma, který nehnutě stál u vnitřní strany zavřené - ale pravděpodobně už ne zamčené - brány. Vypadal jako řidič s bodyguardem v jedné osobě. Zcela normální fakt pro fajnovou čtvrť, jako byla tato. Spokojená, že zabrání tomu, aby je někdo vyrušoval, následovala Raphaela ke dveřím do domu.

"Počkej," řekla, když položil ruku na kliku. "Mohli bysme spustit alarm a přilákat pozornost."
"O to už bylo postaráno."
Uvědomila si, jak rychle se někteří upíři uměli pohybovat. "Venom?"
Raphael lehce přikývl. "V takových věcech se velmi dobře vyzná."
"Proč mě to nepřekvapuje?" zamumlala potichu a polkla uzel, který se jí vytvořil v krku, když ucítila pach, který se nenápadně šířil z domu. "Oh, pane Bože."

Raphael otevřel dveře dokořán, "pojď, Eleno," a natáhl k ní ruku. Elena se na ni dívala a přestože mu odpověděla, - "jsem lovec," - stejně se ho chytila. Některé noční můry byly příliš otřesné na to, aby jim člověk čelil sám.

Vstoupili do domu společně a Raphaelova křídla se do dveří překvapivě dobře vešla. "Postaveno pro anděly," poznamenala a prohlížela si otevřené prostory domu. V celém prvním patře nebyly žádné dělící zdi. Koberec, který ležel v obývacím prostoru, připomínal Rorschachšskou malbu červené na bílém podkladu.

Mělo by to působit jako násilná exploze barev, ale místo toho měl celý prostor barvu zvláštního druhu neforemné šedé - závěsy v místnosti byly zatažené a vnitřek domu byl ponořen do přítmí, které vše zahalilo do temně šedého odstínu, působícího, jakoby tlumil veškeré zvuky … a umocňoval vše ostatní.
Rozklad. Kyselina. Sex.
Všechny vjemy se Eleně mísily na jazyku a hrozilo, že se jí opět zvedne žaludek. "Měl s nima sex." Raphael se podíval na těla visící ze stropních trámů a v očích se mu objevily modré plameny. "Jsi si jistá?"

"Cítim to." Zatímco upíři byli jediná stvoření, která mohla Elena stopovat podle pachu, její čich byl mnohem lepší, než čich obyčejných lidí. A jak to tak vypadalo, byl také lepší, než archandělův.
"Žádná krev."

Elena se dívala na krvavé fleky na bílém koberci. "A co je podle tebe tohle?" Zařekla se, že nahoru už se znovu nepodívá, nebude už ani jediným letmým pohledem podporovat horory, které měla vypálené v mysli.

Ale stejně si všimla, že ve vánku linoucího se z klimatizace, se pohupovaly visící končetiny těl a že jejich obličeje byly zamrzlé v grimase zděšení. Bledá, rozezrvaná kůže, zmodralé rty, vlasy použíté místo oprátky. Raphael sevřel její ruku pevněji a tím gestem jí vytáhl zpět z okraje vábící propasti. "Nevzal si jejich krev. Ta zranění jsou brutální, ale nejsou tu žádné známky krmení." Elena už věděla, že těla neprojdou lékařským vyšetřením, aby se tyto domněnky potvrdily. Pokud měli mít nějakou šanci na nalezení a zastavení Urama, musí se podívat sama, musí si být jistá. Byla to přeci její práce. "Odřízni je." Její hlas byl ochraptělý. "Potřebuju ta zranění vidět zblízka."
Raphael pustil její ruku. "Tvůj nůž."

Elena mu ho položila do dlaně a sledovala, jak šel k rumělkové explozi v obývacím prostoru. Raphael opět držel křídla lehce nad zemí, aby se nedotýkala podlahy. Pak se jedním mocným mávnutím vznesl a v místnosti opět zavál lehký vánek.
Těla se rozhoupala výrazněji.
Elena vyběhla ze dveří na zahradu, kde podruhé během jednoho dne přišla o všechno, co snědla, ale i poté, co bylo všechno venku se její žaludek bolestně svíjel. Když se jí před obličejem objevila tryska zahradní hadice, Elena se jí chytila, jako by to bylo záchrané lano, vypláchla si pusu a ocákala obličej. Teprve poté začala pít plastově-chutnající vodu, jakoby to byl nektar. "Díky."
"Velký, drsný lovec, vyděšený pohledem na trochu krve." Venom vypnul vodu. "Moje iluze jsou zničeny."

"Chudáčku," odpověděla mu a utřela si rukou obličej.
Upír na ni vycenil špičáky, které byly proti jeho exotické barvě pleti, velmi jasně bílé. "Už je ti líp?" Z každého jeho slova čišela neupřímnost.

"Polib mi." Elena mu ukázala záda a přinutila se zamířit ke schodům, které ji dovedou zpět na místo, kde se odehrála ta jatka.
"Oh, to mám rozhodně v plánu." Odpověděl jí potichu Venom a jeho komentář byl plný narážek. "Za použití špičáků a úplně všude."

Aniž by se otočila, vrhla Elena jeho směrem nůž. Brala to jako zadostiučinění, když ho Venom chytil za špatný konec, rozřízl si dlaň a ona ho zaslechla nadávat. Vrátily se jí síly a překročila prah domu.

Raphael byl v obývacím pokoji a pokládal na koberec poslední z těl. Tělo ženy držel něžně, jako by ji choval v náručí. Když ji položil na záda, na konec řady, obdobně ležících těl, Elena polkla a vydala se směrem k němu. "Omlouvám se."
Nic dalšího mu nevysvětlovala, nemohla mu říct pravdu. Ne o tomto.
Raphael k ní vzhlédl. "Nemusíš. Cítit hrůzu je dar."
Tímto prohlášením ji zaujal. "A cítíš jí ty?"
"Příliš málo." Tvář mu zahalila pradávná temnota. "Byl jsem svědkem takových děsů, že i ztráta tolika nevinnosti se mně sotva dotkne."
Z krutosti jeho slov jí zabolelo u srdce. "Pověz mi o tom," vyzvala ho a klekla si na zem, "pověz mi o hrůzách, který si viděl, ať můžu zapomenout na tuhle."

"Ne. Už tak máš mysl zaplněnou příliš mnoha nočními můrami." Raphael se jí zadíval do očí. "Běž. Stopuj Urama. Toto může počkat."

Věděla, že má pravdu, vypravila se ven a dalších deset minut se pokoušela zjistit, kudy Uram odešel. Když se vracela dovnitř, vnitřnosti jí svíral pocit marnosti. "Odletěl."
Raphael kývl směrem k tělům. "Pak tedy potřebujeme prozkoumat padlé, zjistit, zda nám mohou jejich těla něco říct."
Elena trhavě přikývla a klekla si k prvnímu tělu. "Od krku až po břicho byla rozříznutá tupým nožem." Dívčiny vnitřní orgány už ale v těle nebyly. "Našel jsi její vnitřnosti?"
"Ano. V rohu za tebou je … sbírka." Elena v krku ucítila žaludeční šťávy, ale zaťala zuby a pokračovala dál. "Žádný známky kousnutí, žádný známky, že by do ní řezal čímkoli jiným, než tim tupym nožem." Když se přemístila k druhému tělu, uvědomila si, že se nepodívala na obličej té dívky. A to byla chyba. Uram se mohl krmit z jejích úst. Jednou viděla tělo, které bylo dosucha vysáto při polibku. Eleně se bolestně stáhl žaludek, ale natáhla se, aby se dotkla dívčina obličeje, pak se ale zastavila. "Potřebuju rukavice."
"Řekni mi, co potřebuješ vidět." Když se Raphael objevil na druhé straně těla, Elenin pohled vyplnila jeho křídla.
"Nebuď hloupej," zamumlala a když natáhl ruku, aby se dotkl těla, odstrčila mu ji. Zapomněla, že ta těla snesl dolů. "Mohla by bejt nakažená nějakym lidskym virem, nebo jí Uram mohl nakazit stejně tak, jako se bojíš, že nakazil tu, co přežila."
Modře modré oči se setkaly s těmi jejími. "Já jsem nesmrtelný, Eleno." Něžná připomínka, která ji zasáhla silou úderu kladiva. Samozřejmě, že byl nesmrtelný. Jak na to mohla zapomenout?

"Potřebuju vidět její pusu," řekla a musela se podívat pryč od tváře, která nemohla patřit žádnému smrtelníkovi, ať by byl jakkoli obdařen.
"Otevři jí."
Raphael to udělal s naprostou efektivností. Posmrtná ztuhlost už naštěstí odezněla a on tak mrtvé dívce nemusel zlámat čelist, přestože si Elena byla jistá, že by to pro něj nebylo nic těžkého. Z boční kapsy kalhot vylovila malou baterku a posvítala si do jejích úst. "Žádné kousance."

S metodickou přesností ohledali i zbylá těla. Každé z nich bylo rozpáráno nožem, ale některá milosrdněji, než ostatní. První oběť byla během vykuchávání stále naživu, ta poslední už byla mrtvá. "Žádné známky kousnutí. To ale neznamená, že nemohl krev sát přímo z jejich zranění." Nebo z jejich vnitřností.
"Krmit se pomocí špičáků je velkou částí celého zážitku."
"Pak se určitě nekrmil." Jen je mučil.
"Z krve zrozený by nebyl schopen odolat krmení."
Eleně secvakly kousky dohromady. "Tohle udělal jako první a ta těla ve skladišti byla až druhá." Klimatizace zpomalila proces rozkladu, ale nyní, když se Elena podívala znovu, zahlédla spousty známek toho, že toto se stalo alespoň den, pravděpodobněji dva dny nazpět - barva zaschlé krve na stěnách, odeznělá posmrtná ztuhlost, vybarvení modřin na tělech, ze kterých pomalu odkapávala krev.

Všichni lovci museli povinně projít kurzem o všeobecných detailech úmrtí - často byli prvními osobami na místě činu. Nyní, když Elena zatlačila na modřinu, neviděla žádnou změnu v jejím zbarvení - kůže nezbledla a pak se znovu nezalila krví a posmrtnou ztuhlost nešlo zfalšovat.

"S těmahle dívkama se teprve učil."

"A přesto tě sem přivedl jeho pach."