Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's blood - 3. kapitola

Eleniny instinkty na ní křičely, aby popadla nůž, který měla v botě, nadělala nějakou škodu a sakra rychle vypadla, ale donutila se zůstat na místě. Pravda byla, že by nezvládla udělat více, než dva kroky, než by jí Raphael zlámal každou kost v těle.

To bylo přesně to, co udělal upírovi, který si myslel, že ho zradí. Upír byl nalezen uprostřed Times Squere. Stále byl naživu. A stále se ještě snažil křičet - "Ne! Raphaeli, ne!" - Ale jeho hlas už bylo jen tiché sípání, jeho čelist visela jen na šlachách a maso na jeho těle místama chybělo.

Elena - tenkrát na lovu mimo zemi - viděla záběry té události ve zprávách. Věděla, že upír tam ležel v agónii tři hodiny, než ho odnesl pár andělů. Každý v New Yorku, sakra, každý v zemi věděl, že tam ležel, ale nikdo se neodvážil mu pomoct, ne, když měl na čele vypálené Raphaelovo znamení. Archanděl chtěl, aby všichni viděli jeho trest, chtěl lidem připomenout kdo a co byl zač. Fungovalo to. Od té doby pouhá zmíňka jeho jména vyvolávala obrovský strach.

Ale Elena se nebude plazit po čtyřech před nikým. Bylo to rozhodnutí, které udělala té noci, co jí její otec řekl, aby si klekla a škemrala, a pak možná, ale opravdu jen možná, ji přijme zpět do rodiny.

Elena se svým otcem nemluvila už více než deset let.

"Měla bys být opatrnější," řekl Raphael do nepřirozeného ticha. Nesložila se úlevou - vzduch byl stále ztěžklý hrozbou nebezpečí.
"Nerada hraju hry."
"Nauč se to." Opřel se zpátky do židle. "Budeš žít velice krátký život, když budeš očekávat pouze upřímnost."
Poznala, že nebezpečí pominulo - prozatím - a silou vůle uvolnila prsty. Krev, která jí do nich začala opět proudit vyvolala extrémně bolestivý pocit. "Nikdy jsem neřekla, že očekávám jen upřímnost. Lidi lžou. Upíři lžou. Dokonce-" Zastavila se včas.

"Přece by jsi teď nezačala být opatrná s volbou slov?" V jeho hlase bylo zpátky pobavení, ale mělo okraj, který byl ostrý jako čepel, klouzající po její kůži. Zadívala se do té bezchybné tváře a věděla, že nikdy v životě nepotkala smrtonosnější bytost. Pokud by ho naštvala, Raphael by ji zabil stejně snadno, jakoby ona rozmázla obtížnou mouchu.

Měla by být chytrá a dobře si to zapamatovat, nehledě na to, jak jí vědomí té skutečnosti rozzuřilo. "Řekl si, že musim podstoupit test?"
V tu chvíli se jeho křídla nepatrně pohnula a přitáhla její pozornost. Opravdu byla neskutečně nádherná a ona si nemohla pomoct, aby po nich nedychtila. Být schopná létat ... tak úchvatný dar.

Raphael se zaměřil pohledem na něco za jejím levým ramenem. "Spíše experiment, než test."
Neotočila se, nepotřebovala to. "Je za mnou upír."
"Jsi si jistá?" Jeho výraz zůstal nezměněný. Bojovala s nutkáním se otočit. "Ano, jsem."
Přikývl. "Tak se podívej."
Přemítala nad tím, co bylo horší - být zády k záhadnému a vysoce nepředvídatelnému archandělovi, nebo k neznámemu upírovi - zaváhala.

Nakonec zvítězila její zvědavost. Na Raphaelově tváři se objevil zřetelně spokojený výraz a ona chtěla vědět, co ho způsobilo. Pootočila se celým tělem do takové pozice, která jí stále poskytovala periferní výhled na Raphaela. Pak se podívala na dvě ... stvoření, která stála za ní. "Pane Bože."

"Můžete jít." V Raphaelově hlase byl rozkaz, který v očích jednoho z upírů, který vypadal sotva jako člověk, vzbudil zoufalý děs. Ten druhý utíkal pryč jako zvíře, kterým byl. Dívala se, jak prchají skleněnými dveřmi a těžce polkla. "Jak starý byl ..." Nemohla tu věc nazvat upírem a nebyl to ani člověk.

"Erik byl Stvořen včera."
"Nevěděla jsem, že jsou v tak krátké době vůbec schopni chodit." Pokusila se znít profesionálně, přestože byla neuvěřitelně zděšená.
"Měl malou pomoc." Z Raphaelova tónu bylo jasné, že to byla celá odpověď, kterou dostane. "Bernal je ... trochu starší."

Natáhla se pro džus, který dříve odmítla a napila se. Pokoušela se spláchnout pryč ten zápach, který jí prosákl do všech pórů. Ten starší upír na ni neměl ten odporný účinek. Kromě těch mimořádných - jako byl upír-vrátný - byli jednoduše cítit jako upíři, stejně jako ona byla cítit jako člověk. Ale ti úplně nejmladší, ti měli ten hnilobně-mrtvolný pach, který ze sebe vždycky musela drhnout třikrát, aby se ho zbavila. To byl důvod, proč začala sbírat tělová mýdla a parfémy. Po jejím prvním kontaktu s nově Stvořeným, si byla jistá, že se toho pachu nikdy nezbaví.

"Nemyslel jsem si, že lovec bude tak znepokojený z pohledu na nově Stvořeného." Raphaelova tvář se jí zdála zvláštně zastíněná, až pak si všimla, že lehce zvedl křídla. Zajímalo ji, jestli to vyjadřovalo soustředěnost, nebo zlost. Položila skleničku zpátky na stůl. "Nejsem znepokojená." Teď, když ten instinktivní záblesk znechucení odezněl, to byla pravda. "To ten pach - je to, jako kdyby se mi usadil na jazyku. Je jedno jak drsně ho drhneš, prostě se toho nezbavíš."
Na jeho tváři se zračil otevřený zájem. "To je ten pocit až tak intenzivní?"

Otřásla se a porozhlédla se po stole po něčem dalším, co by mohlo ten pocit zahnat. Když jejím směrem postrčil rozkrájený grapefruit, s radostí po něm sáhla. "Uh-huh." Kyselé šťávy citrusu trochu ztlumily ten pach. Dostatečně na to, aby mohla zase myslet.

"Kdybych po to tobě chtěl, abys vystopovala Erika, mohla bys?"
Znovu se otřásla nad vzpomínkou těch skoro-mrtvých/ne-zcela-živých očí. Žádný div, že lidé věřili těm příběhům o upírech, které tvrdily, že jsou to chodící mrtví. "Ne. Myslim, že je moc mladý."
"A co Bernal?"
"Ten je zrovna teď v přízemí budovy." Pach toho nově Stvořeného upíra byl přímo škodlivý, rozšířil se celou budovou. "V hale."

Když Raphael začal pomalu tleskat, zlatě zdobená křídla se roztáhla a zastínila stůl. "Velmi dobře, Eleno. Velmi dobře."
Vzhlédla od grepu a opožděně si uvědomila, že právě teď dokázala, jak dobrá opravdu je, místo toho, aby to vědomě pokazila a dostala se z celé té situace pryč, ať už "situace" znamenalo cokoli. Sakra. Ale alespoň měla nějakou představu o tom, co to bude za práci. "Chceš, abych stopovala zběha?"

Jedním náhlým, plynulým pohybem vstal ze židle a kráčel k okraji střechy. Byl stvořením s tak neuvěřitelnou vznešeností, že pouhý pohled na něj, jak se pohyboval, jí sevřel srdce. Nezáleželo na tom, že věděla, že byl Fata Morgána, že byl tak smrtonosný jako nůž, který nosila připevněný ke stehnu. Nikdo, dokonce ani ona nemohla pořít, že Raphael, Archanděl, byl muž stvořený k obdivu. K uctívání.

Ta myšlenka jí byla tak proti srsti, že jí vytrhla z omráčeného stavu, ve kterém byla. Odstrčila se na židli od stolu a podrážděně zírala na jeho záda. Zahrával si s její hlavou? V ten okamžik se otočil a její pohled se setkal s tou mučivou modří jeho očí. Na chvíli si myslela, že se chystá odpovědět na její otázku. Pak se podíval pryč ... a překročil okraj střechy.

Vyskočila. A okamžitě se zase posadila zpátky, tváře jí zbarvila červeň. Po chvíli vyletěl vzhůru, aby se setkal s andělem, kterého si do té doby vůbec nevšimla. Michaela. Ženský protějšek Raphaela. Její krása byla tak pronikavá, že její sílu mohla Elena cítit dokonce i z této vzdálenosti. Znepokojeně si uvědomila, že sleduje vzdušnou schůzi mezi dvěma archanděli.

"Tomuhle Sára nikdy neuvěří." Na moment dokonce zapomněla i na ten puch mladého upíra, archandělé měli její plnou pozornost. Viděla fotky Michaeli, ale realitě se ani vzdáleně neblížily. Michaela měla kůži barvy nejexklusivnější mléčné čokolády a zářivé vlasy, které jí ve vlnách spadaly až k pasu. Tělo měla čistě ženské, štíhlé, ale s plnými křivkami, její křídla byla barvy jemného bronzu a třpytila se v kontrastu s bohatostí barvy její kůže. Její obličej ... "Vau." Dokonce i z téhle vzdálenosti, byla tvář Michaeli ztvárnění dokonalosti. Eleně se zdálo, že zahlédla její oči - jasné, neuvěřitelně zelené - ale věděla, že se jí to muselo zdát. Byli příliš daleko.

Ani na tom nezáleželo. Ženský archanděl měl tvář, která by nejen zastavila dopravu, ale způsobila by i pár hromadných srážek. Elena se zamračila. Navzdory jejímu uznání Michaelina vzhledu, neměla problém jasně uvažovat. Což znamenalo, že ten zatracenej arogantní modrookej bastard se jí sral do hlavy. Chtěl, aby ho uctívala? Tak to se ještě uvidí. Nikdo, dokonce ani archanděl z ní nebude dělat bezduchou loutku.

Jako kdyby ji slyšel, Raphael řekl něco své archandělské kolegyni a odletěl zpátky dolů na střechu. Jeho přistání bylo tentokrát okázalejší. Byla si jistá, že se zastavil jen proto, aby předvedl vnitřní vzor svých křídel. Vypadala, jako kdyby štětec ponořený do zlata začal malovat na okraji každého z křídel a sjížděl směrem dolů, zlatá barva se cestou vytrácela a naspodu byla jeho křídla už jen bílá. Navzdory své zuřivosti, musela čelit pravdě: kdyby k ní přišel ďábel - nebo archanděl - a nabídl jí křídla, asi by mu za ně prodala i svou duši.

Ale andělé netvořili další anděli. Tvořili jen krvežíznivé upíry. Odkud se brali andělé, nikdo nevěděl. Elena si myslela, že se narodili andělským rodičům, ale když se nad tím zamyslela, tak ve skutečnosti andělské dítě nikdy neviděla.

Když sledovala ladnou eleganci Raphaelovi chůze, její myšlenky zase zamířily jinam, tak přitažlivý, tak-

Vstala tak rychle, že se její židle zřítila a narazila do dlažby. "Vypadni. Z. Mojí. Hlavy!" Raphael znehybněl. "Máš v úmyslu ten nůž použít?" Jeho slova byla jak z ledu.

Vzduch provoněla krev a ona si uvědomila, že byla její.

Podívala se dolů a viděla svojí ruku sevřenou kolem čepele nože, který instinktivně vytáhla z pouzdra na kotníku. Nikdy se jí nestalo, že by udělala takovou chybu, aby ho chytla za ostří.

To on jí nutil, aby se zranila, ukazoval jí, že pro něj není nic víc, než jen hračka na hraní.

Místo toho, aby proti němu bojovala, sevřela dlaň ještě víc. "Jestli chceš, abych pro tebe pracovala, fajn. Ale nenechám se sebou manipulovat." Oči mu kmitly ke krvi, která jí odkapávala z pěsti. Nemusel nic říkat. "Možná mně můžeš ovládat," řekla v odpověď jeho tichému výsměchu, který měl ve tváři, "ale pokud by ovládání stačilo k tomu, aby ta práce byla hotová, nikdy by si neprošel tou fraškou a nenajímal mně. Potřebuješ mně, Elenu Deveraux, ne jednoho z těch svejch malejch upířích poskoků."

Ruka se jí s násilnou křečí rozevřela, nutil ji pustit čepel. Nůž s bouchnutím spadl k zemi. Jeho dopad ztišila kaluž krve, která se tam vytvořila. Elena se nepohnula, nepokusila se to krvácení zastavit.

A když Raphael popošel a zastavil se ani ne krok od ní, neustoupila. "Takže si myslíš, že nemám na výběr?"
Obloha byla čistě modrá, ale Elena cítila smršť větrných poryvů, které jí vytahaly vlasy z copu. "Ne." Nechala jeho vůni - čistou, svěží, mořskou - usadit přes přetrvávající povlak, který se jí usadil na jazyku z mladého upíra. "Můžu se hned teď otočit a odejít, vrátit zálohu, kterou si zaplatil Spolku."
"To," řekl a při tom zvedl ze stolu ubrousek a obmotal ho kolem její dlaně, "nepřipadá v úvahu."
Vylekaná tím nečekaným gestem, sevřela ruku, aby zpomalila krvácení. "Proč ne?"
"Chci, aby si tohle dělala ty," odpověděl, jako kdyby to byl dostačující důvod. A pro archanděla byl.
"Co je to za práci? Odchycení?"
"Ano."

Pocítila chladivý příval úlevy, stejně jako déšť, který cítila tak blízko. Ne déšť, to byla jeho vůně, ta příjemná vodní svěžest. "Pro začátek potřebuju něco, co měl ten upír v nedávné době na sobě. A jestli máš alespoň všeobecnou představu, kam mohl utéct, tím líp. Jestli ne, tak použiju počítač Spolku, aby sledoval veřejnou dopravu, bankovní záznamy a podobně. A já budu mezi tím stopovat v terénu." Její mysl už pracovala, zvažovala a vylučovala možnosti.

"Asi si mně nepochopila Eleno. Nechci, aby si hledala upíra." To zastavilo proudění jejích myšlenek. "Hledáš člověka? Dobře, to můžu taky udělat, ale oproti dobrýmu soukromýmu detektivovi vážně nemám žádný výhody."
"Hádej znovu."
Není to upír. Není to člověk. Tak to zbývá .... "Anděla?" zašeptala. "Ne..."
"Ne," souhlasil a ona znovu pocítila ten chladivý příval úlevy. Alespoň dokud neřekl, "Archanděla."

Elena na něj zírala. "Děláš si srandu."
Pod sluncem políbenou, hladkou kůží, mu vystupovaly lícní kosti.
"Nedělám. Kádr Desíti nežertuje."
Při zmíňce Kádru Desíti se jí zkroutil žaludek - pokud byl Raphael příklad jejich smrtící síly, nechtěla nikdy narazit na žádného dalšího.

"Proč chceš vystopovat archanděla?"
"To vědět nepotřebuješ." Tón jeho hlasu byl konečný. "Co vědět potřebuješ, je, že pokud uspěješ a najdeš ho, budeš odměněna více penězi, než můžeš doufat, že bys během svého života mohla utratit."
Elena se podívala na zkrvavený ubrousek. "A když neuspěju?"

"To bych ti neradil Eleno." Jeho oči byly mírné, ale jeho úsměv vyjadřoval věci, které bylo lepší neříkat nahlas.
"Zaujala si mně - nerad bych tě trestal."
V mysli jí bleskl obrázek upíra na Time Squere, tu zlámanou hromádku kostí, která kdysi bývala osobou ... Raphaelova definice trestu.

4 komentáře: