Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's blood - 30. kapitola

Elena se zhoupla na patách a sledovala krvavou skvrnu, která sem časově neseděla - tu na koberci. Byla příliš čerstvá. "Máš pravdu. Ten hajzl se sem vrátil, aby obdivoval svoje dílo!"

"Nechám to tu sledovat." Raphael vstal, prsty měl od krve a oblečení v místech, kde se o něho otřela těla měl také zašpiněné. Eleně to připomnělo okamžik, kdy ho viděla naposledy - s krvavou pěstí ve které držel panicky bušící srdce. Najednou už jí ta vzpomínka nepřipadala tak děsivá. Ne po tom, co viděla tady. Uram si se svými obětmi hrál - jako kočka s myší, kterou nemá v plánu sníst, ale jen ji mučit. Říkejte si o archandělovi New Yorku, co chcete - byl nemilosrdný, tvrdý, rozhodně smrtící - ale nikoho nemučil, jen aby se pobavil. Všechno, co Raphael udělal mělo svůj smysl. I když tím smyslem bylo vyděsit lidi do takové míry, aby si nikdo nedovolil znovu ho zradit.



Když Raphael zamířil do kuchyně, aby si umyl ruce, Elena promluvila. "Nemyslim si, že se sem bude vracet - vrátil se po vraždách ve skladišti, možná proto, aby to tady ještě obdivoval, možná proto aby si odpočinul, ale podivej se na tohle." Ukázala nohou na misku, která se zakutálela pod stolek. "Tohle tu zahodil - pravděpodobně po tom, co zjistil, že krev, kterou si schoval ho neuspokojila."
"Toto bylo místo, kde se bavil, ale pak si uvědomil, že má raději živé hračky."
"Jo, bude chtít čerstvou krev." Ta slova vyzněla chladně, ale Elena si musela zachovat odstup. Pokud by si dovolila něco cítit …

Raphael přikývl. "Myslíš, že se půjde dnes v noci znovu krmit?"
"Dokonce i kdyby ho pořád ovlivňovala krvežíznivost" - a to byla noční můra, kterou si Elena nechtěla připustit - "řekla bych, že to neni moc pravděpodobný, vzhledem k tomu jak se musel ve skladišti přesytit."

Venku začalo v tu chvíli pršet, jakby někdo otočil kohoutkem.
"Do hajzlu!" Elena vyběhla ke dveřím. "Sakra! Sakra! Sakra!"
Raphael počkal, až se Elena vybouří a pak se klidným hlasem zeptal, "Myslel jsem, žes říkala, že Uram odletěl?"
"Pachový stopy, jako ta, co mě sem dovedla, jsou teď všechny pryč! Právě byl vymazanej z celýho podělanýho města." Elena chtěla oddělat boha deště, ale smířila se s tím, že nakopla kámen, který se povaloval na chodníku před domem. "Sakra! To bolelo!"

Raphael kývl hlavou směrem ke dveřím domu. "Postrej se o to." Elena se nemusela otočit, aby věděla, že dorazil Dmitri. Jeho vůně se kolem ní obalila jako zatracenej kabát. "Koukej toho nechat upíre, nebo přísaham Bohu, že tě propíchnu tvojí vlastní nohou."
"Já nic nedělám, Eleno."
Ohlédla se a spatřila napjaté rysy jeho obličeje, které prozrazovaly nápor, pod kterým Dmitri byl. V tu chvíli věděla, že jí nelže. "Dvakrát do hajzlu. Jsem vyřízená, moc adrenalinu, brzo odpadnu." Její schopnosti byly vždy výraznější těsně před tím, než padla vyčerpáním. "Takže to můžu rovnou zabalit a na pár hodin se jít prospat." Minulou noc nenaspala více, než hodinu, možná dvě - ta zatracená židle byla strašně nepohodlná. "Stejně nic nenajdu, dokud se Uram znovu neukáže."
Dokud znovu nezabije.

"Hlídáš Michaelu?" zeptala se Raphaela. "Mohla by bejt naší nejlepší šancí, jak ho znova najít."
"Michaela je archanděl," připomněl jí Raphael. "Pokud bych jí dodal své vlastní muže, znamenalo by to, že ji považuji za slabou."
"Ona to odmítla?" Elena zavrtěla hlavou. "Pak doufam, že má dobrý stráže a že ty máš dobrý špehy." Naštvaná kvůli aroganci andělů, kvůli dešti, kvůli celýmu podělanýmu vesmíru, odkráčela, aniž by se jedinkrát otočila přes rameno. U brány stál Venom. Zatracenej chlap, dokonce i zmáčenej deštěm vypadal dobře. "Potřebuju auto."

K jejímu překvapení, jí dal do ruky klíčky a ukázal naproti přes ulici, kde stál sedan, který zaparkovala ve městě. "Díky."
"Nemáš zač." Usoudila, že si s ní upír pohrával, ale neobtěžovala se mu to vracet. Prošla bránou a zamířila k autu.

Vrať se ke mně domů, Eleno. Uvidíme se tam.

Otevřela auto, nasedla dovnitř a otřela si z obličeje déšť, jehož svěžest cítila na jazyku. Ale ne, to byl Raphael. Čekal na její odpověď. "Víš co, archanděli? Myslim, že je čas, abych přijala tvojí nabídku."

Kterou konkrétně?

"Tu, ve který si mi nabídl, že mě ošukáš do bezvědomí." Musela zapomenout - na krev, na smrt, na zlo, které potřísnilo zdi toho nevinně-vypadajícího městského domu.

Lepší člověk by nezneužil situace tvého momentálního emocionálního rozpoložení.

"V tom případě je dobře, že nejseš člověk."

Pravda.

Erotizmus, který naznačovalo to jediné slovo, jí donutil sevřít stehna. Zastrčila klíček do zapalování, nastartovala a odjela. Vůně deště a moře jí z mysli pomalu vymizela. Raphael odešel. Elena ho ale stále cítila na jazyku, jakoby vypouštěl nějaký druh exotického feromonu, který přetvořil její smysly, aby místo upírů, cítila anděly. Ne že by jí to trápilo.

Ta visící těla, stíny na zdech-
Ne, tady žádné stíny nebyly. Ne dnes.
Když zastavila na červenou, zaťala ruce na volantu. Pohled měla zamlžený deštěm, vzpomínkami. "Nevšímej si toho, Eleno," nařídila sama sobě. "Nevzpomínej na to." Ale už bylo příliš pozdě. V mysli se jí zjevil děsivý stín, pohupující se ve vánku, který proudil z otevřených oken.
Její matka měla vždy ráda čerstvý vzduch.

Někdo zatroubil a Elena si uvědomila, že se na semaforech rozsvítila zelená. Tiše poděkovala řidiči, který ji vyprostil ze vzpomínek a snažila se celou svou mysl soustředit na řízení. Díky dešti mělo být na silnicích peklo, ale překvapivě byly skoro prázdné. Jakoby houstnoucí temnota byla zlomyslnou silou, která zajala obyvatelstvo a stáhla ho do temnoty, do smrti. V tu chvíli se Elena opět ocitla uprostřed obrovské vstupní haly Velkého Domu. Domu, který Jeffrey koupil po … potom. Byl to obrovský dům pro čtyřčlenou rodinu. Nad Elenou bylo mezipatro s krásným bílým zábradlím - pevným kovovým zábradlím.
Elegantní, starý, prostě perfektní dům pro muže, který se plánoval stát starostou.
"Mami, sem doma!"
Ticho. Strašlivé ticho.
Panika v mysli, bolest v očích, krev v ústech.
Kousla se do jazyka. Ze strachu. Z hrůzy. Ale ne, necítila žádný pach upíra.
"Mami?" Zavolala rozechvělým hlasem.
Prohlédla si obrovskou vstupní halu a podivovala se nad tím, proč tu její matka, přímo uprostřed, nechala jednu botu s vysokým podpadkem. Možná ji tu zapomněla. Marguerite byla zvláštní. Překrásná, divoká a umělkyně. Někdy zapomněla, jaký je den v týdnu, nebo měla na každé noze jinou botu, ale to bylo normální. Elenu to netrápilo.
Ta bota uprostřed haly jí ale trápila. Vstoupla dovnitř.

Ozval se praskající zvuk a její vzpomínky byly přerušeny infarktovou realitou současnosti. Sešlápla brzdu a auto se zakvílením pneumatik na místě zastavilo. Elena si s hrůzou uvědoma, že se něco právě střetlo s čelním sklem auta. "Ježíši." Odepnula si bezpečnostní pás, otevřela dveře a vystoupila. Srazila někoho?

Vítr jí rozfoukal vlasy a do tváře jí bušily kapky vydatného deště. Bouře se přihnala odnikud, jako náladovost, kterou předváděla matka příroda. Bojovala proti síle větru a došla k přední části auta. Byla si dobře vědoma, že na silnici kromě ní, nebyl absolutně nikdo jiný. Možná se většina lidí rozhodla schovat a počkat, dokud déšť nepřejde. Elena zamrkala, aby vyhnala z očí déšť a pomyslela si, že by se také nemuseli dočkat.

Na předním skle auta, pod jedním, stále běžícím stěračem, byl uvízlý list a pár desítek centimetrů před autem ležela obrovská větev stromu. Eleně se ulevilo, ale pro jistotu se stejně pod auto podívala. Nic. Jen větev, ulomená větrem. Utekla před deštěm a nasedla zpět do auta. Zabouchla za sebou dveře a pustila topení, protože byla na kost promrzlá.
Ale ten mrazivý chlad se šířil zevnitř.

Otřela si rukou obličej a zbytek cesty k Raphaelovi odřídila s pevným soustředěním na tady a teď. Duchové minulosti jí stále kroužili myslí, ale Elena jim odmítla věnovat pozornost. Když je nebude vnímat, nebudou se jí moci zmocnit, nebudou ji moci znovu zatáhnout do nikdy nekončící noční můry.

Když parkovala před Raphaelovým domem, zazvonil jí mobil. Měla ho v kapse a díky dešti, byl celý zmáčený. Nicméně se zdálo, že fungoval bez problémů. Elena vypnula motor a přijala hovor. Poznala číslo volajícího. "Ransome?"
"Kdo jinej by to byl?" V pozadí Elena zaslechla jazzovou hudbu a tichý plný hlas zpěvačky. "Zaslechl jsem spousty věcí, Ellie."
"Já o tom nemůžu mluvit." Začala Elena.
"To jsem nemyslel," přerušil ji Ransom. "Doneslo se ke mně spousty věcí, o kterejch budeš chtít vědět."
"Pokračuj." Ransom vyrostl na ulici a měl kontakty, které nikdo jiný ze Spolku neměl. Většina lidí, kteří se z ulic dokázali dostat, o své kontakty přišla. Ransom ne - stát se lovcem, bylo považováno za lepší pozici v hierarchii, než stát se členem gangu.

"V posledních dnech se ve městě zvýšila aktivita jak upírů, tak andělů. Jsou v podstatě všude."
"To vim." To nebylo nic nového. Rapahelovi lidé pátrali po stopách Urama a po jeho obětech.
"Mluví se o zmizelejch holkách."
"To taky vim."
"Měl bych varovat zdejší holky?" Jeho hlas byl napjatý.
Elena věděla, že některé z holek z ulice a dokonce i holky na telefon, byly jeho kamarádkami. "Nech mě chvíli přemejšlet." Elena zvážila vše, co o obětech zjistila. "Myslim, že pro tentokrát jsou v pohodě."
"Seš si jistá?"
"Jo. Všechny oběti vypadaly … nevinně."
"Byly panny?"

Elena si uvědomila, že ji nenapadlo to zkontrolovat. Chyba, kterou bude muset co nejdříve napravit.
"Jo, pravděpodobně jo. Ale stejně, neuškodí, když jim řekneš, aby na sebe vzájemně dohlídly."
"Díky." Ransom si povzdechl. "Kvůli tomuhle jsem ale nevolal. Říká se, že na tvojí hlavu je vypsaná odměna."

Elena ztuhla. "Cože?"
"Jo a to neni všechno." Elena skutečně mohla cítit jeho vztek. "Podle všeho tě archadněl chce mrtvou. Co si mu sakra udělala?"
Elena se zamračila. "Ne jemu, ale jí."
"Aha, v tom případě bych si s tím nedělal starosti. Podle drbů, chce tvojí hlavu na stříbrnym podnose - doslova, ale-"
"Ježíš, díky za upřesnění detailů."
"-ale lov ještě nebyl odstartován."

Michaela, ta mrcha si s ní pohrávala. "Dík za varování."
"A co s tim budeš dělat? Zmizíš odsud, nebo odděláš archanděla?"
"Miluju důvěru, kterou ve mně máš."
Ransom si odfrknul. "Tak sem to sakra nemyslel. Vim, že sem ve tvý poslední vůli."
"Zrovna teď jsem rozhodně cennější naživu."
"A až to doděláš?"

Někdo zvenku otevřel dveře jejího auta a Elenin pohled zaplnila křídla. "Pak budu muset zvážit svoje možnosti. Uvidíme se pozdějc." Dříve, než jí Ransom mohl odpovědět, ukončila hovor a podívala se do očí, které byly tak modré, že to nemělo být možné. "Michaela mě fakt chce mrtvou."

Výraz Raphaelovy tváře se nezměnil. "Nenechám nikoho ničit mé hračky."
Mělo ji to naštvat, ale místo toho se usmála. "Vau, z toho jsem celá naměkko."
"S kým jsi to mluvila?"
"Trochu majetnickej, ne?"
Raphael vzal do dlaní její tvář a pevně, neústupně ji držel. Ruce měl zmoklé deštěm. "Také se o své hračky nedělím."
"Dávej si bacha," zamumlala Elena a vystrčila nohy z auta na promáčenou zem. "Mohla bych dojít k názoru, že si mě naštval. Mám otázku."
Rozhostilo se ticho.
"Byly panny?"
"Jak si to věděla?"
"Zlo je celkem předvídatelný." Čistokrevná lež. Protože někdy bylo zlo zákeřným zlodějem, který se vplížil a ukradl to, čeho jste si cenili nejvíce.

Tenký stín, který se téměř něžně pohupoval. Jako na houpačce.
Raphael přejel Eleně palcem přes spodní ret. "Znovu v tvých očích vidím noční můry."
"A já v těch tvých vidim sex."

Raphael ji vytáhl z auta a opřel ji zády o zadní dveře. Za ním se roztáhla jeho křídla a třpytila se kapkami deště. Na jeho smyslných rtech spatřila náznak krutosti.
Elena se k němu naklonila, položila mu ruce kolem krku a nechala se unášet pocitem jeho čiré síly. Dnes se chystala porušit všechna pravidla. Do háje se sexem s upírama, ona měla namířeno na samý vrchol. "Takže, řekni mi, jak to dělaj archandělé?"

Narazil do nich poryv větru a Elenina slova se ztratila v jeho síle. Raphael ji ale slyšel. Naklonil se k ní a přejel jí svými rty po těch jejích. "Ještě jsem s tím nesouhlasil."
Elena zamrkala. A když se od ní odtáhl, tak se zamračila. "Cože, teď si hraješ na nepřístupnýho?"
Raphael se otočil. "Pojď, Eleno. Potřebuji tě v plné síle."

Elna v duchu zanadávala, zavřela dveře od auta - interiér už byl stejně promoklý - a vykročila směrem k domu. Raphael šel tiše vedle ní, ale jeho přítomnost ji vůbec neuklidňovala. Ne, byl potichu, ale přirovnala by ho k jaguárovi - krátce ovládnuté smrtelné nebezpečí.
Když došli ke dveřím, Elena se ještě stále mračila. Majordomus je pro ně držel otevřené. "Připravil jsem koupel, pane." Pak se s náznakem zvědavosti podíval na ní. "Madam."

Jediným krátkým pohledem Raphael Jeevese propustil a majordomus zmizel v útrobách domu. "Koupel je o patro výš."
Elena zamířila ke schodům, ale spíše po nich dupala, než stoupala nahoru. Raphael ji vydráždil do horečnatých výšin, ale teď, dnes, když se skutečně potřebovala uvolnit, si s ní pohrával. Přesně tak, jako s hračkou, uvědomila si. Tak jo, pokud to chtěl takto, začne se opět soustředit na práci. "Byl si schopnej potvrdit, jestli s nima měl sex?"
"Ano, ale jen s těmi v domě. Obětí ve skladišti se tímto způsobem nedotkl - proto věříme, že než je unesl, byly všechny panny." Raphael byl těsně za jejími zády, šel za ní tak blízko, že když vystoupali nahoru, cítila na krku jeho dech. "Rovně chodbou, třetí dveře nalevo."

"Samozřejmě, pane," řekla Elena sarkasticky. Všimla si, že za zábradlím po její pravé ruce, nebylo nic, než vzduch - jakoby střed celého domu tvořil jeden velký, otevřený prostor.
"Znamená to něco - ten sexuální kontakt?"
"Mohlo by. Ale kromě zranění, na která zemřely, jsme nenašli žádné další známky násilí. Tudíž sex mohl být se souhlasem." Archandělé byli charismatičtí, sexy a naprosto neuvěřitelně neodolatelní. Uram se mohl změnit v monstrum, ale navenek byl pravděpodobně stejně přitažlivý, jako Archanděl New Yorku. Ne, napadlo ji okamžitě, Raphael byl naprosto jedinečný.
"Nebo to mohl udělat až po smrti."

Elena byla příliš unavená na to, aby mohla být znechucená. "Možná." Když došla ke třetím dveřím, položila ruku na kliku. "Možná mohl na nějakou dobu, touhu po krmení nahradit sexem, ale teď už ho uspokojí jenom krev." Stiskla ruku pevněji. "Umře víc žen a to jen proto, že jsem ztratila jeho pach."
"Ale bude jich méně, než kdyby ses vůbec nenarodila," poznamenal Raphael. "Prožil jsem už mnoho staletí, Eleno. Dvě nebo tři sta mrtvých je malá cena za to, že zastavíme z krve zrozeného."

Dvě nebo tři sta?
"Tak daleko to zajít nenecham." Elena otevřela dveře - a vstoupila do živoucí fantasie. Jen tam stála a zírala kolem sebe.
Po její levé straně tančily v ohništi plameny a jejich zlatá záře byla obklopena tmavým kamenem, ve kterém se odrážely skryté, stříbrné žilky. Přímo před ohništěm ležel obrovský bílý koberec, který vypadal tak nadýchaně a pohodlně, že měla Elena chuť se do něj zabalit - nahá. Ať žije požitkářství.

Na druhé straně místnosti byly dveře, které jak se zdálo, vedly do koupelny. Zahlédla za nimi kousky bílého porcelánového vybavení a také pultík, který byl ze stejně tmavého mramoru, jako ohniště. Věděla, že uvnitř čeká horká koupel. Koupel, kterou její prochřadlé kosti zoufale potřebovaly.
Ale stejně tam stála a ani se nehnula.

Protože mezi ohništěm a lákavou koupelí byla postel. Postel větší, než jakákoli jiná, kterou Elena kdy viděla. Taková, do které by se pohodlně vešlo deset lidí, aniž by se jeden druhého dotýkali. Matrace byla vysoko nad zemí, ale neměla žádné čelo, byl to jen obrovský, hladký prostor, který pokrývalo lákavé temně-modré povlečení, které slibovalo exoticky příjemné pohlazení. Polštáře byly umístěné na protějším konci, ale stejně tak mohly být na tom blíže k Eleně.

"Proč" -Elena si odkašlala- "proč je tak obrovská?"
Raphael ji chytil za boky a popostrčil ji kupředu. "Křídla, Eleno." Do mysli jí vnikl zvuk šelestu - Raphael roztáhl křídla do jejich maximálního rozpětí a pak zaslechla, jak se za nimi zaklaply dveře.


Byla osamotě s Archandělem New Yorku. A stála před postelí, která byla uzpůsobená pro křídla.

3 komentáře: