Angel's blood - 32. kapitola

Raphael ji zlehka položil na postel.
"Pěkný." Elena si povzdychla nad dekadentním pocitem, který v ní vyvolal dotek povlečení na její kůži a pohledem se střetla s tím archandělovým. Žár jeho očí byl tak žhavě mužný, tak majetnický, že ji na okamžik napadlo, zda neudělala chybu. Co kdyby si ji chtěl nechat? "Měl si někdy otrokyni?" zeptala se ho.

Raphael se pousmál a v jeho úsměvu se zračilo pobavení okořeněné smyslným zájmem. "Mnoho." Chytil ji za kotníky a roztáhl jí nohy. "A všechny byly velice dychtivé sloužit - v každém ohledu." Elena se snažila jeho ruce odkopnout, ale on si ji prostě přitáhl blíž k sobě.
Z Raphaelovy tváře vyzařovala jeho sexuální podstata. "Některé z nich strávily roky učením se, jak přivést muže do extáze. A upíří ženy mají stovky let na zdokonalování."
"Parchante." Rázně ho odsoudila, ale její vnitřnosti byly stažené očekáváním, její ňadra rozpálená.



"Nicméně" - Raphael jí nadzvedl boky, aby mu mohla vyjít vstříc, když se do ní jedním, mocným pohybem zabořil- "žádné z nich jsem nikdy nezakázal mít jiného milence."
Elena se prohnula v zádech, snažila se přijmout důsledek jeho vpádu do svého těla. Extrémní plnost. Extáze, se kterou ji roztahoval. Když se konečně dokázala nadechnout, zjistila, že Raphael byl stále ve stejné pozici, jakoby i on bojoval se svou kontrolou. "Nepřipadáš mi jako typ, co by se dělil." Elenin hlas byl zastřený.
"Ne. Pokud některá z nich měla jiného muže" - Raphael začal se záměrnou pomalostí klouzat z Elenina těla ven- "byly desítky dalších, které by ji nahradily. Mě na tom moc nezáleželo."

Už téměř nedokázala myslet, celou svou bytostí se soustředila na místo, kde se jejich těla spojovala. A jestli ji nějaký kousek rozumu ještě zůstal, rozpadl se pod omamnou, svůdnou silou jeho slov.

"Pokud bys byla s jiným milencem, Eleno" -zanořil se zpět do ní, až z toho zalapala po dechu- "to, co mu udělám se stane noční můrou vpálenou do lidské historie." A pak už nezazněla žádná další slova, následovaly jen pohyby - hladké pohyby těla proti tělu, přirážení muže a ženy a erotická exploze, která je pohltila svou extází.
Poslední věcí, kterou si Elena pamatovala, bylo, že přemýšlela nad tím, jestli nepodcenila sílu kombinace jejich touhy.

Vzbudila se s vědomím, že spala na něčem teplém, měkkém a hedvábně jemném. Roztáhla prsty a zjistila, že hladí- "Oh!" Zděšeně se posadila. Ale těžká, mužská paže ji ztáhla zpět.
"Tvoje křídla," zašeptala a dlaní hladila nádheru jednoho z nich.
"Jsou silná." Ozvalo se za ní ospalé, mužné prohlášení, plné … něčeho.
Chtěla se otočit a podívat se na něj, když si všimla, v jakém stavu bylo její tělo. "Ale ne, tos neudělal!" Od hlavy k patě se třpytila, měla andělský prach v každém póru kůže, měla ho i na řasách a v ústech. Speciální směs.
Raphael ji pohladil po boku, pak sklouzl rukou do prohlubně jejího pasu a pokračoval k jejímu ňadru. "Nebylo to … úmyslně."

Zaslechla v jeho hlase rozpaky? Zamračila se a slízla si prach ze rtů. Její tělo se okamžitě zahřálo a začalo ji lehce brnět - jakoby nehořela i bez prachu. "Dalo by se to přirovnat k -um- bejt rychlejší, než si zamejšlel?"
Raphael ji stiskl rukou, kterou měl položenou na jejím boku. "Nějaké stížnosti?"
Elena se usmála, došlo jí, že měla pravdu - archanděl nad sebou ztratil kontrolu. "To rozhodně ne." Přetočila se v jeho objetí a zavrtěla se, aby mu viděla do tváře. Její úsměv se ale rozplynul "Vypadáš … jinak."

Nic, co by mohla vysvětlit, nic, čeho by se mohla dotknout. Ale …
Přes Raphaelovu tvář přeběhl stín. "Učinila si mě o trochu blíže člověku."
Eleně hlavou proběhly záblesky vzpomínek... Raphael krvácející ze střelného zranění. "Co tim myslíš?"
"Nemám tušení." Jeho polibek byl horečnatý a dříve, než si to stihla uvědomit, do ní opět vnikl. Tentokrát byla jejich soulož rychlá, divoká a naprosto skvostná.

Mnohem, mnohem později, když čelili příslibu nového dne, se Elena snažila smýt ze sebe andělský prach, ale jen s minimálním úspěchem. Její pokožka stále zářila, ale už to nebylo tak okaté. A naštěstí, andělský prach ve skutečnosti ve tmě nezářil. "Jestli tohle někdo ochutná," řekla Raphaelovi, když ji sledoval ze své uvolněné pozice vedle ohniště, zatímco se oblékala, "nezaútočej na mě?"
"Ano." V jeho očích se zablesklo. "Tak je nenechej ochutnat."
Elena ztuhla při hrozbě nebezpečí, které čišelo z jeho příkazu. "Opovaž se chodit kolem a zabíjet kvůli mně lidi, Raphaeli."
"Vybrala sis."
Spát s archandělem.
"Mam dojem, že to sexuální opojení začíná vyprchávat," zamumlala a natáhla na sebe čisté kapsáče v tmavé khaki barvě a černé tričko. Nakonec na sebe natáhla ještě svetr. Bylo časné ráno, venku byla ještě tma a teplota spadla spolu se včerejším deštěm. "Myslim to vážně, Raphaeli. Jestli budeš chodit kolem a zabíjet lidi, pudu po tobě." Neobtěžovala se schovávat před ním své zbraně - včetně té speciální pistole - když je vyndala z tašky a začala si je upevňovat na tělo.

Raphael ji sledoval, ale výraz jeho tváře nic neprozrazoval. Křídla mu osvětloval plamen z ohniště a kromě kalhot, bylo jeho tělo úchvatně nahé. "Líbánky už jsou tedy u konce?" Elena přešla místnost a dívala se nahoru do tváře, o které věděla, že ji bude vídat ve snech, do konce svého života. "Ne." Položila si dlaně na jeho hrudník a počkala, dokud nesklonil hlavu, aby ho mohla políbit. "Ale dám ti jednu radu - chceš mi říkat tvoje hračka - posluž si. Jen nečekej, že se jako hračka budu chovat."
Raphael jí ve varovném gestu položil ruku na zátylek. "Nesnaž se mě ovládat, malá lovkyně. Já nejsem-"
Zbytek jeho slov se ztratil do sotva slyšitelného šumu.

Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej.

"Eleno." To hlasité oslovení ji vtáhlo zpět do přítomnosti.
"Fajn." Elena si odkašlala. "Jsem ráda, že jsme si to vyřikali. Už přestalo pršet."
"Cos viděla?"
Elena se mu podívala do očí a zavrtěla hlavou. "Ještě nejsem připravená ti to říct." A možná nikdy nebudu. Nehrozil jí, že si tu vědomost vezme násilím.
"Stále ještě poprchává. To by mělo pomoci udržet ho otupělého."
Elena se od něj odtáhla a založila si ruce na prsou. "To mě nenapadlo. Nemaj rádi zimu, co?" Byla to rétorická otázka. "A speciálně po přesycení."
"Na druhou stranu, Uram není upír."
Elena si frustrovaně vydechla. "Tak co sakra je? Řekni mi to!"

"Stal se Andělem Krve." Raphael popošel k oknu, ale Eleně bylo jasné, že místo ranního úsvitu, vidí věci, které nevěstily nic dobrého. "Ohavnost v pravém slova smyslu. Něco, co by nikdy nemělo existovat."
Vztek, který z něj vyzařoval měl téměř fyzickou sílu.
"Je prvním?"
"Kam má paměť sahá, je Uram prvním, který podlehl krvežíznivosti. Lijuan ale říká, že dříve byli i jiní."

Elenina mysl se naplnila informacemi, které se dozvěděla o nejstarším archandělovi. Lijuan byla jediná z Kádru, která vykazovala první známky stárnutí. Na její exotické kráse jí to ale vůbec neubralo - na její tváři, jejích rysech ani jejích bledě bledých očích. A přesto bylo na Lijuan něco špatně. Jako kdyby už více nepatřila do tohoto světa. "První archanděl, o kterym víš," zamumlala a přemýšlela nad tou informací. "A co obyčejní andělé?"
"Velmi dobře, Eleno." Raphael se k ní neotočil, zdál se stejně nepřístupný, jako když ho viděla poprvé - na střeše Věže - a to jí připadalo jakoby se to stalo před mnoha týdny. "Ty ostatní jsme velice snadno zadrželi. Většinou se jednalo o mladé muže s daleko menší inteligencí, než jaká se zdá zůstala Uramovi po jeho přeměně."
"Kolik jich bylo?" Elena sledovala Raphaelovu hlavu, jako by ho tím mohla přinutit promluvit. "Jeden ročně?"

Raphael se v odrazu okna, setmělém brzkým ránem, střetl s jejím pohledem. "Ne."
Elena polkla svou frustraci, obešla ho a opřela se zády o výplň okna, aby si byli tváří v tvář. "Evidentně jste byli opravdu dobrý v zakrejvání stop po z krve zrozenejch - lidi o tom nemaj dokonce ani žádný legendy."
"Ve většině případů jsou jejich oběti jedinou bytostí, která se dozví pravdu - a dozvědí se ji pouhých pár minut před svou vlastní smrtí."
"Díky tomu se cejtim extra výjimečně." Elena se přistihla, že hladí prstem jemné zlaté zakončení pírka poblíž Raphaelova bicepsu. "Řekni mi - tihle z krve zrození, s tím šílenstvím se už narodí?"
Sledovala zachvění jeho hříšně hustých řas, které se dotkly pokožky, kterou před nedávnou dobou líbala. "Všichni andělé v sobě nosí možnost stát se z krve zrozenými."

Zaskočená jeho přímou odpovědí, Elena spustila ruku zpět k tělu. "Co, žádný varování o tom, že už bych toho věděla moc?"
"Už i tak toho víš příliš mnoho." Raphaelův úsměv nesl známky dlouhověkosti a bezohlednosti, věcí, které bylo lepší si nepředstavovat. "Je dobře, žes skončila v mé posteli. Nikdo si nedovolí dotknout se mé milenky."
"Škoda, že nesmrtelní maj tak přelétavej zájem." Chlad skla, o které se opírala se jí začínal dostávat pod kůži, ale Elena se nepohnula. "Když už toho stejně vim moc, řekni mi proč se anděl změní v upíra?"
Rapahelova tvář potemněla. "Stále jsi člověk."
Elena stěží potlačila nutkání ho nakopnout. "Taky jsem lovec, stopující archanděla. Zatáhl si mě do toho, tak mi dej prostředky, který k tomu potřebuju."

"Tvojí prací je najít Urama. Potřebujeme pouze tvoji schopnost."
My. Kádr Desíti.
"A jak mam asi dělat svojí práci, když mě v tom neustále něčim omezuješ?" Dalo jí neuvěřitelně zabrat udržet svoji výbušnou povahu na uzdě. "Čim víc toho o svým cíli vim, tím líp můžu předvídat jeho další kroky!"

Raphael jí přejel prstem po tváři. "Víš proč Illium přišel o své peří?"
"Protože si měl blbou náladu?" Elena si frustrovaně oddychla. "Přestaň se snažit změnit téma."
"Protože," pokračoval a ignoroval její příkaz, "vyzradil naši nejtemnější pravdu člověku." Vzhledm ke způsobu, jakým to řekl, jaké výrazy použil, bylo nemožné ignorovat jeho věk, jeho nesmrtelnost.
Elenu to proti vlastní vůli zaujalo, "A co se stalo tomu člověku?"
"Vzali jsme jí vzpomínky." Raphael vzal do dlaní její obličej. "A Illiovi bylo navždy zakázáno s ní znovu promluvit."
"Miloval jí?"
"Možná." Výraz jeho tváře ale napovídal, že na tom nezáleželo. "Dával na ni pozor po zbytek jejího života, přestože věděl, že ona na něj neměla jedinou vzpomínku. Je to láska?"
"Ty nevíš, jestli je tohle láska?"
"Během staletí jsem poznal tisíce různých způsobů definicí lásky. Žádný z nich nebyl totožný." Díval se na ni a jeho tvář byla bez výrazu. "Pokud Illium svou smrtelnici miloval, pak byl blázen. Už před staletími se obrátila v prach."
"Seš bezcitnej," zašeptala Elena. Na zádech už cítlila teplo vycházejícího slunce. Jak dlouho už tu stáli, že ustupující noc vystřídal úsvit? "Tos mu nemohl dovolit strávit délku jednoho smrtelného života se ženou, kterou miloval?"
"Ne." Viděla jen ostré, čisté rysy tváře, která postrádala soucit. "Protože pokud zná pravdu jeden smrtelník, brzy by ji znali další. Máte nedostatečné pojetí slova utajení."

Elena v Raphaelově nevyvratitelném přesvědčení spatřila svoji vlastní budoucnost. "Moje vzpomínky ne," připomněla mu. "Až na to přijde, budu radši, když po mě pudeš, ale neopovažuj se, vzít mi moje vzpomínky."
"Radši bys zemřela?"
"Jo."
"Jak si přeješ."

Eleně se nad koncem, který naznačovala ta tři krátká slova, začala vařit krev v žilách. Věděla, že je pronesl jako přísahu. "Uvědomuješ si, že abys mě mohl zabít, budeš mě muset nejdřív chytit."
Raphaelův úsměv v sobě nesl aroganci muže, který přesně věděl, jak moc byl nebezpečný. "Prolomím tak znuděnost, kterou s sebou nese nesmrtelnost."
Elena si odfrkla a podívala se ven z okna. "Přestalo pršet. Pudu ven a přesvědčim se, jestli nezachytim nějakou Uramovu stopu. Třeba nestrávil noc v otupělosti."
"Nejdříve se najez." Raphael odstoupil od okna. "Moji lidé po něm přes noc stále pátrali - pokud by znovu zabíjel, slyšel bych o tom."

Elena byla nervózní, ale věděla, že si povede lépe, když se nají a proto souhlasila. "Vezmu si jenom něco rychlýho."
"Začneš pátrat u Michaely?"
"To klidně můžu. Pokud je na nohou a někde venku, pravděpodobně by se u ní objevil. Je tu-"

Ozval se povědomý vyzváněcí tón. "Sakra, kam sem to dala?"
"Tady." Rapahel vzal z hromady oblečení, které odhodila přes svojí tašku, její telefon. "Chytej."
"Dík." Jeden pohled na číslo volajícího jí stačil na to, aby se jí zkroutila střeva. "Ahoj, Jeffrey." Zajímalo ji, jak by její otec zareagoval, kdyby mu řekla, že právě stojí v pokoji s polonahým archandělem. Pravděpodobně by po ní chtěl, aby v jeho prospěch uzavřela nějakou dohodu, zatímco byl archanděl v sexuálním opojení.

Když Raphael zapnul laptop, kterého si Elena doteď nevšimla, sledovala profil jeho velice inteligentní tváře a musela se pousmát. "O co de?" Nutkání zavěsit bylo pulsující potřebou, která jí proudila krví. Raději by si usekla vlastní ruku, než aby Jeffreymu dovolila udělat ze sebe fňukajícího zbabělce.
"Musíš přijít do mé kanceláře."
Něco v jeho tónu se prodralo skrze komplexní, bouřlivé vrstvy jejího vzteku. "Někoho tam máš?"
"Ihned, Elieanora." A pak zavěsil.
"Potřebuju se dostat do otcovy kanceláře."

Raphael se otočil od laptopu a pozvedl na ní jedno obočí. "Myslel jsem, že cos potřebovala si svému otci řekla včera?"
Elena se neobtěžovala ptát se ho, jak to věděl - protože ani ona, ani Jeffrey se zrovna nesnažili udržet jejich konverzaci v tichosti. "Něco se děje. Zůstalo tu to auto?"

Raphael se odmlčel a Eleně došlo, že pravděpodobně mluví s nějakým svým upírem. "Dmitri tě odveze."
"Dobře." Elena vykročila ke dveřím. "Jestli je tohle další Jeffreyho hra - sakra, ne, nenecham všeho uprostřed rozdělaný práce, jenom protože si pískne." Elena vytáhla z kapsy mobil a zavolala mu zpátky. "Mam práci Jeffrey," řekla, jakmile to zvedl. "Nemam čas běžet k tobě a hrát si na šťastnou rodinku."
"Pak si možná uděláš čas, abys uklidila nepořádek, který po sobě zanechal tvůj kamarád."
Elene se zastavilo srdce. "O čem to mluvíš?"

"Jsem si celkem jistý, že byla stále naživu, když ji rozřízl a stáhl z ní maso, aby byl dobře viditelný její polámaný hrudní koš."