Angel's blood - 35. kapitola

Elena si nemohla pomoci a zírala na toho nového anděla. Jeho tvář … nic takového nikdy dříve neviděla. Celá levá polovina jeho obličeje byla pokryta exotickým tetováním, které tvořily drobné tečky a točící se spirály. Barva tetování byla proti andělově zářivě hnědé pleti uhlově černá. Odstín jeho pokožky i styl tetování nesly náznak Polynésie, ale ostré rysy jeho obličeje vypovídaly o stejných předcích, které měla Elena. Stará Evropa smíšená s exotickými větry Pacifiku - to byla sakra sexy kombinace.



"Jasone," řekl Raphael na uvítanou.
"Jsi zraněn." Pohled nového anděla zamířil k Raphaelovu křídlu. "Toto může počkat." Jason přenesl váhu z jedné nohy na druhou a šelest jeho křídel Elenu upozornil na skutečnost, že si jich zatím vlastně vůbec nevšimla. Zamračila se a zamžourala do temného zákoutí haly - mozaikové okno bylo bez slunečního světla tmavé - ale stále neviděla kromě nezřetelných stínů vůbec nic.
Musela se ho zeptat. "Kde máš křídla?"
Jason se na ni záhadně zadíval a pak tiše roztáhl svá křídla. Byla temně černá, jako saze a neodrážela světlo, naopak vypadala, že ho pohlcují a jejich okraje splývaly s okolním šerem. "Vau," zareagovala Elena. "Řekla bych, že musíš bejt sakra dobrej zvěd."
Jasonův pohled se z Eleny zaměřil na Raphaela. "Moje hlášení může počkat, ale je důležité, abys mne vyslechl."
"Vyslechnu tě za hodinu."
""Pane, pokud by ti vyhovoval brzký večer, rád bych ještě něco zkontroloval."
"Pak mne kontaktuj po svém návratu."
S lehkým přikývnutím Jason odletěl.

Elena neřekla nic, dokud nebyli oba dva umytí a nepustili se do jídla, které jim Jeeves přinesl. Nejdříve to nejdůležitější. "Tvůj sluha mi vypral oblečení," začala Elena, když byla usazená v tureckém sedu na posteli. Její kapsáče a tričko ze včerejšího dne, na ni čekaly vyprané a dokonce i vyžehlené. Raphael na ni pozvedl jedno obočí, také seděl na posteli s jednou nohou na matraci a druhou měl na podlaze vedle postele. Zraněné křídlo si položil přes postel, aby podpořil jeho rychlejší hojení. K Eleninu potěšení - a zrovna jí bolel každý sval v těle a byla příliš frustrovaná na to, aby sama sobě lhala o tom, co v ní Raphael vyvolával za pocity - ji požádal, aby mu do zraněné části křídla vetřela speciální léčivou mast. Velice dobře si uvědomovala, že to bylo důkazem, jak se jejich vztah změnil. Důvěřoval jí natolik, že ji nechal ve své blízkosti i když byl zraněn. Tentokrát se nekonal žádný Dmitri, ani přivázování k židli. "O tom silně pochybuji," odpověděl jí. "Montgomery vede dům - nikdy by si nešpinil ruce s praním oblečení."
"Víš, jak sem to myslela, Archanděli. On je jako domácí skřítci - jenom daleko lepší!"
"Nějakým způsobem na mě nemá představa Montgomeryho jako skřítka, stejný účinek, jako se zdá, že má na tebe."
"Dej tomu čas." Elena se zakousla do svého všechno-se-vším sendviče.

"Takže, Jason je tvůj špeh. Nebo bych měla říct šéf špionáže?"
"Velmi dobře, Lovče Spolku." Raphael na tři kousnutí snědl druhou polovinu svého sendviče.
"Někteří by ovšem řekli, že jeho tvář ho dělá příliš zapamatovatelným."
"To jeho tetování - to muselo bolet." Elena zamrkala, byla příliš zbabělá na to, aby se sama nechala nějaké udělat. Ransom se ji do toho snažil uvrtat, když si nechával vytetovat pruh kolem paže. Když ale viděla krev, kterou z něj utírali, nějak ji to neinspirovalo k tomu, aby si pořídila své vlastní. "Jak dlouho bys řek, že jeho tetování trvalo?"
"Přesně deset let," odpověděl jí Raphael, zatímco ji sledoval pohledem, který v ní vyvolával dojem, že jí vidí přímo do duše.
Když dojedla sendvič zavrtěla hlavou. "Řekla bych, že šílenost má spousty podob."
Raphael před ní pozvedl jablko. "Dáš si?"
"Svádíš mě, Archaněli?"
"Ah, ty už si ale padla, lovkyně." Použil ostrý nůž, kterým část jablka odkrojil, přiložil jí ho ke rtům a se soustředěným zájmem sledoval, jak si Elena konec dílku ukousla. "Tvoje ústa mne fascinují."

Mdlý žár jejího těla, který se zdál kolem Raphaela neustále přítomný, vzplál a začal se šířit, dokud nezasáhl každou část jejího těla a nestal se žijící, dožadující se potřebou. Elena polkla jablko a odstrčila stranou tác s jídlem, aby se mohla posunout a kleknout si přímo před Raphaela. Když jí ke rtům přiložil zbytek dílku jablka, ukousla si a přidržela mu zápěstí.

Dívala se mu přímo do očí a pod prsty cítila teplo jeho kůže. Byl to erotičtější zážitek, než by byl polibek od jiného muže. Rty se otřela o jeho prsty.
Přes Raphaelovu tvář se přehnalo něco žhavého a mužného a jeho pohled jí velmi jasně prozradil, kde přesně by chtěl její ústa mít. Místo toho se jí zeptal, "ještě kousek?"

Elena s politováním zavrtěla hlavou. "Ty se musíš uzdravit a já potřebuju zase začít s pátránim." Uram se nemohl dostat daleko. Pravděpodobně byl přinucen vrátit se na jedno z míst, kde se ukrýval už dříve. Což znamenalo, že byla vysoká šance, že by jeho pachovou stopu našla na místě, kde už ho jednou hledala. "Tohle by mohla bejt naše nejlepší příležitost."
Raphael odložil nůž i zbytek jablka a prstem jí přejížděl přes rty. "Slyšela si, co o něm Michaela řekla?"
"Že se z něj stalo monstrum?" Přestože se kolem ní jako had omotával chtíč, Elena se přinutila myslet na práci a pokrčila rameny. "To přece není žádný překvapení po tom, co sme viděli ve skladišti."
"Šla bys po mně taky, Eleno? Kdych se stal z krve zrozeným?"
Elene se téměř zastavilo srdce. "Ano," odpověděla. "Ale ty se monstrem nikdy nestaneš." A přesto se jí vybavil nůž, který se jí zařízl do dlaně, stejně jako upír ležící na Time Square.

Raphael se na ni prázdně usmál. "To je přání, ne jistota." Zavrtěl hlavou. "Všichni jsme stejně snadno ovlivnitelní vábením moci a krev ji dělá ještě silnější, těžko odolatelnou." Elena vzala jeho obličej do dlaní a podívala se do očí, které spatřily tisíce úsvitů ještě dříve, než se ona stala zábleskem v plánech osudu. "Ty máš ale výhodu," pošeptala mu. "Teď si o trochu víc člověkem."

Anděl Krve
Mysleli si, že ho dostali.
A to bylo jejich chybou.
Jeho křídlem a hrudí se prohnala ukrutná bolest a mohl za to Raphaelův modrý oheň, který se pokoušel šířit. Uram zaťal zuby, opustil místo, kde se skrýval a doletěl krátkou vzdálenost, která ho dělila od obvykle lákavého veřejného prostranství, které zatažená obloha proměnila ve ztemnělé místo, plné tmavých zákoutí a udělala z něj tak pefektní místo pro lov. Neviditelnost mu posloužila velmi dobře a Uram roztrhal hrdla dvou tuláků ještě dříve, než si mohli uvědomit, že je někdo sledoval.

Jejich krev jím kolovala jako životadárná tekutina, která pohlcovala modrý plamen, dokud se nevinně nevypařil do vzduchu. Když už jeho tělo nemuselo bojovat s andělským ohněm, soustředilo se na hojení poškozených svalů a šlach. Ve chvíli, kdy se shýbal nad pátým hrdlem - jemným, křehkým hrdlem mladé ženy, jeho preferovaným druhem potravy - byl natolik zotaven, že už mohl znovu létat … alespoň natolik, aby z rovnice odstranil tu smrtelnou lovkyni. Jakmile bude mrtvá, už ho nebude moci najít nikdo.

Usmál se a čistým kapesníkem si setřel z úst krev. Ano, teplá byla nejlepší. Na kratičký lákavý moment, zvažoval, zda si nemá vzít další, ale věděl, že nemá mnoho času. Musí udeřit dříve, než to budou očekávat, zatímco Raphael nebyl připraven a jeho lovkyně si myslela, že je v bezpečí.

Potom, zanoří své špičáky do Michaelina srdce a bude se krmit její krví přímo od zdroje. Rozhodl se, že si ji nechá. Potřeba roztrhat ji na kusy byla sice ohromující, ale on proti tomu bude bojovat. Proč zabíjet něco, co mu může poskytnout tolik mimořádné síly? Smrtelníci byli příliš slabí, ale archanděl … Ah, z Michaeli by se mohl živit celou věčnost a ona by se pokaždé uzdravila.


Zajímalo ho, zda Michaela Raphaelovi prozradila, že už se z ní jednou krmil. Olízl si rty. Chutnala sladce. Mocně. Přitažlivě. A nyní v sobě měla kousek jeho. Ano, archanděl bude nejlepším druhem občerstvení. Postaví jí hezkou klec, aby se mohla dívat, jak si hraje s ostatními - aby věděla, že ona je tou šťastnou - vyvolenou, ze které se bude krmit na věčnost.