Angel's blood - 37. kapitola

"Buď zticha," zamumlala Elena, když byla vytažena z blaženého spánku arogantním hlasem, který trval na tom, aby se probudila. "Ještě chci spát."
"Ty se opovažuješ mi rozkazovat, smrtelnice?" Do obličeje jí někdo chrstnul ledově studenou vodu, která ji přinutila probudit se do noční můry.

Nejdříve nemohla pochopit, co to vlastně viděla. Její mysl prostě odmítala spojit jednotlivé kousky dohromady. A bylo tu oprvadu mnoho kousků. Rozervané a pokroucené kousky. Eleně se zvedl žaludek, nevolnost, kterou způsobilo zranění hlavy, když ji Uram praštil, se smísila s hrůzou, která ji obklopovala. Bojovala s tím, odmítala mu dopřát potěšení ze svého zděšení, ale bylo to těžké. Všichni se mýlili - Sára, Ransom a dokonce i Raphael. Uram nezabil patnáct lidí. Zabil i další, zabil lidi, které nikdo nehledal. Rozkládající se končetiny, zářící kosti hrudních košů - celou místnost pokrývaly důkazy jeho brutálního šílenství. Místnost bez osvětlení, bez čerstvého vzduchu. Byla to cela. Hrobka. Přestaň s tím! Poručila si.



Ozvaly se její lovecké smysly. Smysly, které ji poznamenaly v den, kdy se narodila.
Elena potlačila svou paniku, soustředila se a uvědomila si, že místnost, ve které se nacházela, ve skutečnosti nebyla pohlcena černo-černou tmou. Uram sice zatemnil okna, ale nějaké světlo - příliš ostré a příliš bílé na to, aby bylo sluneční, což znamenalo, že byla mimo natolik dlouho, že se mezitím setmělo - kolem zatemnění dovnitř cely pronikalo. Díky tomuto světlu spatřila nechutnou pravdu o místnosti, ve které se nacházela. Roztrhaná těla, odhozená, jakoby to byly odpadky. Ale ne všechna byla rozervaná na kusy. Elena spatřila seschlé tělo, s pouty kolem zápěstí, které kdysi patřilo lidské bytosti. Opíralo se o protější zeď.

Pak ta vyschlá slupka zamrkala a Elena si uvědomila, že byl ještě stále naživu. "Ježíši!" Vyletělo z ní dříve, než mohla sama sebe zastavit. Monstrum, které stálo přímo před ní a bylo pouhou skořápkou archanděla, kterým dříve bývalo, sledovalo směr jejího pohledu.
"Vidím, že si se seznámila s Robertem. Byl mi velmi loajální a bez stížností mě následoval přes oceán. Že je to tak Bobby?"

Elena sledovala krutý humor, který se odrážel v Uramově tváři a uvědomila si, že do tohoto okamžiku nikdy nechápala význam sousloví skutečné zlo. Robetr byl upír, to jí bylo okamžitě jasné. Žádný člověk by nemohl seschnout tímto způsobem a stále být naživu - upír vypadal, jakoby kromě vykulených, lesklých očí, přišel o veškerou vlhkost v těle. Očí, které ji žádaly o vykoupení z jeho utrpení.

Uram se otočil zpět k Eleně a jeho oči - intenzivní, nádherně zelené - byly plné smíchu. "Myslel si, že je speciální, když jsem ho vzal s sebou. Naneštěstí, jsem na něho nějakou dobu úplně zapomněl." Uramův pohled, ze kterého vyzařovala obrovská moc, se změnil do naštvaného a zabarvil se do ruda, jiskřivá zelená se zničeho nic zcela vytratila.

Elena zůstala velmi, velmi nehybně sedět v rohu, kde ji odhodil a přemýšlela nad tím, zda se obtěžoval jí odzbrojit. Podle citu na svém těle žádnou zbraň necítila, ale mohl jednu nebo dvě přehlédnout - jako třeba tenký nůž, který připomínal sekáček na led a měla ho zapíchnutý ve vlasech, nebo plochý nůž, který, byl i s pouzdrem zasunutý v podrážce jedné boty. Ransom jí ty body kdysi dal jako vtipný dárek - a Elena toho idiota v životě nemilovala víc, než právě v tomto okamžiku.

Uram se na ni zaměřil. "Ale mů loajální Bobby měl nakonec svoje upotřebení" - otočil se zpět k Robertovi- "že, Bobby? Stal se nejvděčnějším obecenstvem při mých malých hrátkách."
Elena si všimla, jak se upírovy ruce zaťaly do pěstí, i jak sebou jeho zubožené tělo škublo a její zuřivost ještě vzrostla. Uram musel vědět, co dělá - upíři byli téměř nesmrtelní, ale aby skutečně přežili, potřebovali krev. Když mu nedovolil se krmit, způsobil tím, že se Robertovo tělo začalo užírat zevnitř. Upír by nikdy skutečně nezemřel, ne na vyhladovění. Ale touto dobou, pro něho musel být každý nádech hrozným utrpením. A pokud by to tak šlo dál …

Eleninu mysl zaplnily myšlenky jediného případu upířího vyhladovění, se kterým se kdy setkala. Četla o něm ve své učebnici, při studiu posledního ročníku v Akademii Spolku. Upír - S. Matheson - byl přítomen rodinným nesvárům svého pána. Někdo ho zamknul do betonové rakve a pohřbil ho do základů budovy na staveništi.
Našli ho o deset let později.
A byl stále naživu.
Pokud se to tak dalo nazvat. Stavitel, který náhodou rozbil jeho betonovou rakev si myslel, že našel kostru a zavolal policii. Vyšetřovatel, který dorazil na místo byl nadšen z vidiny toho, že byly objeveny mumifikované pozůstatky. Dorazil s malou skupinou spolupracovníků a začali pozůstatky fotit a měřit, zatímco zaměstnanci stavby to celé pozorovali. Jedna členka týmu si poranila prst, když se snažila otočit lebku a dříve, než si to stihla uvěmit, přišla o prst. Kost jejího prstu byla čistě oddělena ostrým špičákem.
V tu chvíli byli přivoláni záchranáři. S. Mathesonovo tělo pod neustálým přísunem transfúzí sice zregenerovalo, ale jeho mozek utrpěl nějakým druhem nezvratitelné přeměny. S. Matheson už nikdy nepromluvil, vlastně nedělal nic, kromě toho, že se usmíval jako hlupák a čekal až se k němu někdo dostane příliš blízko. Díky masojedlému S. Mathesonovi přišli tři doktoři o různé části svých těl, až jednoho dne beze stopy zmizel. Všeobecným názorem bylo, že se o něj postarali andělé. Upír, který požírá lidi, pro ně nemohl být příliš dobrou vizitkou.

Robert této fáze zatím nedosáhl. V jeho očích stále ještě něco bylo, něco, co chápalo a rozumnělo lidskosti. Elena sledovala, jak k němu Uram došel, ale úhel, ve kterém se zastavil, jí znemožňoval sledovat jeho další chování. Pak ale Robert vypustil příšerný zvuk a Elena se sotva ovládla, aby na Urama nezačala křičet. Místo toho využila příležitosti a přisunula si chodidlo blíže k tělu.
Ještě blíže.
Uram se otočil a na rtech mu pohrával lehký úsměv. "Co si myslíš o mém díle?"
Elena se obrnila, bylo jí jasné, že udělal něco hrozného. Ale nic ji nemohlo připravit na pohled, který ji čekal - lítost jí stáhla hrdlo a tělem se jí prohnal šílený vztek. Uram vydloubl Robertovy oči. Nyní, zatímco ji pozorně sledoval, si kluzké oční bulvy přiložil k ústům, jako by je chtěl sníst. Elena ani nemrkla.
"Jsi silná." Zasmál se a odhodil bulvy na zem, aby je mohl rozdrtit podpadkem své boty. "Nemají žádnou výživovou hodnotu."

Uram si přestal všímat Roberta, který vypadal, že se už nehýbe, úzkostlivě si otřel ruce do kapesníku a došel zpět k Eleně. "Jsi velmi potichu, lovkyně. Žádné hrdinské kousky, abys zachránila toho chudáka upíra?" Pozvedl na ni jedno obočí.
"Je to jenom další pijavice," odpověděla mu a udělalo se jí špatně od žaludku. "Doufala sem, že tě zaměstná na tak dlouho, abych mezi tim mohla utýct."
Uram se na ni pousmál a hrůzný chlad, který z toho úsměvu čišel se jí šplhal po páteři, jako tisíce povoučích nožiček. Aniž by promluvil, si před ní sedl do dřepu a položil jí ruku na kotník. Pak se umál více. A kotník jí zkroutil. Křupnutí kosti jí vyslalo celým tělem vlnu ukrutné bolesti, tak ostré a brutální, že Elena vykřikla.

Raphaeli!

Cítila, jak se jí zamlžil pohled a znovu se kolem ní začal uzavírat dusivý opar bezvědomí. Těsně před tím, než mohla klesnout do temnoty, něco upoutalo její mysl.

Řekni mi, kde si Eleno.

Po spáncích jí stékaly kapky potu, dopadly k lemu trička a kutálely se dál po zádech. Elena se snažila soustředit na hlas, který zaslechla a bojovala, aby se dostala zpět do stavu plného vědomí. Uram byl stále v podřepu těsně před ní a sledoval ji s potěšeným výrazem někoho, kdo dostal svou kořist do rohu. "Seš cejtit po kyselině," zašeptala. "Ostrej, jasnej a osobitej pach."

Uramův výraz se změnil a stal se téměř dětsky zvědavým. Přesto to byl nejzvrácenější druh dětské zvědavosti, jakou kdy Elena viděla. "A co Bobby?" Přestože jeho oči opět zrudly, věnoval jí další úsměv. "Taky to chce vědět."
Elena polkla. Voda, řekla uvnitř své mysli a doufala, že ji Raphael poslouchá. Cejtim tu vodu. "Bobby," zašeptala. "Bobby je cejtit po prachu, zemi a smrti."
A je tu nějaký hluk. Elena se soustředila. Řezání, štípání - pravidelnej rytmus. Něco mi to připomíná.

Uram jí odstranil z obličeje pramen vlasů. Čekala, že teď přijde okamžik, kdy jí zlomí vaz, ale o chvíli později ruku opět stáhl zpět. Zalila ji vlna úlevy, ale uvědomila si, že Uram se živí jejím strachem a mučí ji pocitem nejistoty. Ten parchant si jí nechával naživu pro svoje vlastní potěšení … nebo ne?
"Proč jsem pořád na živu?"

Mlč, Eleno.
Oh, huš. Jsem nevrlá, když mě něco bolí.

Uram se opět usmál a zmáčkl její zlomený kotník. Bolest ji opět málem stáhla do temnoty, ale on přesně věděl, kdy měl svůj stisk povolit. "Protože si jeho slabina. Když jsem se nad tím zamyslel, dávalo větší smysl nechat tě naživu."

Je to past. Opovaž se nechat ho ti ublížit.
S Uramem si poradím. Tvým úkolem je zůstat naživu.

Jeho rozkazu se téměř pousmála, přestože právě byla v útrobách noční můry. "Jsem pro něj jenom hračka, nic víc."
"Samozřejmě, že si." Uram pustil její kotník a odmávl její slova.
Jeho okamžitý souhlas s ní otřásl více, než by se jí líbilo. Ale co, vzhledem k současným vyhlídkám na délku svého života, měla nárok přiznat si, že byla poblázněně zamilovaná. Milovala ho. Oh, do háje. "Jestli jsem tak snadno zapomenutelná, proč mam takovou cenu jako rukojmí?"
"Protože, lovkyně," odpověděl jí a Elena nezahlédla ani náznak jeho špičáků, byl tak civilizovaný, jako upír, který žil již několik staletí, "Raphael je ke svým hračkám velmi majetnický."

Z jistoty Uramova prohlášení přeběhl Eleně mráz po zádech. "Vypadáš, že seš si tim hodně jistej."
"V dobách krásy, kdy vládli králové a královny, jsme s Raphaelem po dobu jednoho století pobývali u stejného dvora." Uram uklonil hlavu do strany. "To si nevěděla?"
"Sem jenom hračka, pamatuješ?" Elena se na něj usmála s pevně sevřenými rty, došlo jí, že její upřímnost bude pro tento okamžik fungovat. "Moc mi toho neřiká."
"Raphael nikdy nebyl upovídaný, ne jako Charisemnon." Uram se zatvářil znechuceně. "Ten mluví pořád, aniž by řekl cokoli, co dává smysl. Snad tisíckrát jsem si přál rozdrtit mu hlasivky, ale možná k tomu ještě dostanu příležitost." Zamračil se a odkopl do strany stehenní kost, která se povalovala blízko jeho nohy." "Ten puch tady je otřesný." Do očí se mu vplížil hněv.

Elena se rozhodla nepoukazovat na to, že ten problém způsobil on sám. "Vyprávěl si mi o Raphaelových hračkách," řekla místo toho, protože doufala, že toto téma ji udrží naživu déle, než kdyby se rozčílil nad pachem místnosti, která připomínala kostnici.
Uramova pozornost se vrátila zpět k Eleně a ona si poprvé všimla zvláštního zbarvení jeho kůže - bílých linií, které se táhly přes jeho tvář. Skoro to vypadalo, jako kdyby mu prosvítaly žíly, ale měly špatnou barvu - jako by v nich kolovalo něco jiného, než krev.

"Na tomto dvoře jsme měli své otrokyně," pokračoval hlubokým hlasem a Elena v tu chvíli začínala chápat, jak mohlo tolik žen propadnout jeho kouzlu. A mohly by znovu, pokud nebude zastaven. "Byli tu jen pro naše potěšení a my si je brali dle libosti."
Eleně se nad jeho čirou lhostejností sevřelo hrdlo. "Byly to lidské ženy?"
"Ty jsou příliš slabé a nejsou tak krásné. Ne, naše otrokyně byly upírky - tenkrát, stejně jako dnes, bylo jejich povinností nás uctívat."
To nebylo přesně to, co se psalo ve Smlouvě, ale Elena přistoupila na jeho hru. "Takže vaše otrokyně byly ženy, které ste Stvořili?"
"Ne, to by bylo příliš jednotvárné. Obchodovali jsme s nimi. Oh, tobě je jich líto." Uram se zasmál a nebyl to vůbec ošklivý zvuk. "Škemraly, abychom si je vzali. V harémech mezi sebou dokonce bojovaly, když jsme dali přednost jedné před druhou."
Elena věřila tomu, že jí říkal pravdu. "Situace, kde obě strany zvítězily."
"Měli jsme své favoritky-"

Elena už ho vnímala jen napůl, protože se všemožně snažila přijít na to, kde byli. To štípání a řezání se ztišilo, zato zaslechla něco jiného. Auta.
Jsme blízko vody a silnice.
Uramovo zraněné křídlo vypadalo zahojeně, ale ze způsobu, jak ho za sebou tahal po zemi, usoudila že ještě stále nebylo plně funkční.
Museli být poblíž místa, kde napadl Illia. Bože, Elena doufala, že ten modrokřídlý anděl byl v pořádku - způsob, jakým narazil do vodní hladiny by obyčejného smrtelníka roztrhal na kusy.

Nemůžu si bejt stoprocentně jistá, ale řekla bych, že jsme blízko břehu řeky Hudson, poblíž místa, kde spadl Illium, vyslala myšlenky směrem k Raphaelovi a doufala, že on nějakým způsobem blokuje Urama, aby jí nemohl vniknout do mysli.
Jsme v místnosti se zatemnělými okny. A ten pach! Je to tu otřesný. Hledej opuštěnou budovu, skladiště, loděnici - protože, kdyby tu byli nějaký sousedi, už dávno by zavolali policii.

Pokud ovšem, tyto mrtvoly nebyly právě ti sousedé. Ale pokud by tomu tak bylo, někdo by alespoň jednoho z nich už nahlásil jako pohřešovaného. Tak vehementně se soustředila na myšlenky, které směřovala Raphaelovi, že se dopustila chyby. Její pohled byl nesoustředěný. Do přítomnosti jí přivedlo silné stisknutí jejího zlomeného kotníku a bolest, která byla vším, co v té chvíli mohla vnímat, každý nerv v jejím těle křičel v bolestné agónii. Tentokrát už proti temnotě bojovat nezvládla a nedokázala zůstat při vědomí.

Jestli zemřeš Lovče Spolku, přeměním tě v upíra.

Elena se pro sebe zamračila a bojovala - bojovala opravdu vším, co byla. Já nechci pít krev a navíc, nemůžeš mě Stvořit, když už budu mrtvá.
Připadala si, jakoby plavala v hustém syrupu, ale nakonec se prodrala skrz hladinu vědomí … jen aby se nahnula do strany a vyklopila obsah svého žaludku. Když skončila, utřela si rukou pusu a s úmyslnou pomalostí zvedla hlavu, aby vzápětí zjistila, že Uram byl stále na stejném místě.

"Nevěnovala si mi pozornost," řekl jí naprosto rozumným tónem. Elena si všimla něčeho ve svém periferním vidění. "Omlouvám se, ale bolí to."
Vidim tu odloženou pracovní přilbu. A zdi nejsou nahozený. Hledej staveniště.
A támhle na hromádce - její zbraně! Téměř na dosah ruky.
"Doufám, že se sem Raphael dostane brzy." Uram se zklamaně zamračil. "Moc dlouho už nevydržíš."
"A seš si jistej, že přijde?"
"Oh, ano. Ty otrokyně? Když jsme nějaké z nich, kterou si zabral pro sebe, udělali jen malou modřinu, byl kvůli ní s námi schopen bojovat." Urama to zjevně pobavilo. "Dokážeš si to představit? Záleželo mu na nich."

Linie mezi monstrem a obyčejným arogantním chováním archanděla byla najednou jasnější, než kdy dříve. Raphael nějakým způsobem zůstal na jedné straně, zatímco Uram překročil na tu druhou.
"To už ale bylo dávno," odpověděla mu. "Mezi tím se změnil."

Uram se odmlčel, jakoby přemýšlel. "Ano. Možná nepřijde. Možná tě nechám tady." Jeho oči se jí vysmívaly. "Možná bych tě mohl přivázat k Bobbymu a nechat ho se z tebe krmit. Co tomu řikáš, Bobby?" zavolal na upíra.
Scvrklá věc na druhé straně místnosti vypadala, že šeptá nějakou odpověď. Elena mu nerozumněla, ale Uram evidentně ano, protože se začal smát takovým způsobem, že málem přepadl. "Jsem potěšen, že si nepřišel o svůj smysl pro humor," odpověděl upírovi, zatímco se stále smál.
"Myslím, že jen proto ti dám, co chceš. Přesunu tě k prsu té smrtelnice, abys z ní mohl sát jako nemluvně."

Ta hrozivá představa změnila Elenin hněv do chladné, kruté a silně nebezpečné zuřivosti. Neměla sebemenší problém nakrmit umírajícího upíra - sakra, byla přece lidskou bytostí, ne sadistickou zrůdou, jakou byl Uram. Ale zcela určitě se nenechá umučit k smrti zvrácenou myslí, kterou Uram z Bobbyho vytvořil. Využila archandělovy momentální nepozornosti a začala se natahovat pro nůž, který měla ukrytý v botě. Při tom drobném pohybu, začal její kotník bolestivě křičet, ale to ji nezastavilo. Z ničeho nic ucítila vůni větru, deště a moře.

Kde přesně se v té místnosti nacházíš?

Naproti oknům a Uram je přímo přede mnou. Je tu taky upír - vyhladovělej - u zdi, naproti mně a kousek víc doleva směrem k oknu. Jmenuje se Robert.

Na jeho životě příliš nezáleží. Užívá si mučení dětí.
Pak, z ničeho nic byla jedna ze zdí pryč - rozletěla se na kusy, jako by ji vyrvalo malé tornádo. Všimla si, že díra ve zdi byla ohraničena modrým ohněm a slyšela Uramův triumfální výkřik. Archanděl se postavil na nohy, ale stále se díval na ni.
"Posloužila si svému účelu a dovedla ho sem. Navíc je zraněn a bude snadnou kořistí." Uram natáhl ruku a Elena spatřila, jak se mu v ní tvoří rudá ohnivá koule.
Pokud se jí ten oheň dotkne, během vteřiny by zemřela. A tak se ušklíbla. "Jestli si tolik věříš, tak mě zabij až potom. Nebo se snad bojíš, že k tomu pak už nebudeš mít příležitost?"
Uram ji kopl do zlámaného kotníku a ta bolest byla tak oslepující, že se Elenina mysl prostě vypnula.



Když se z krve zrozený anděl, ve svém oslepujícím šílenství chystal Elenu kopnout podruhé, Raphael ho zasáhl do zad výbojem čiré energie. Zásah měl požadovaný efekt. Uram vzteky zařval, otočil se a hodil rudý andělský oheň, který mu plál v ruce přímo na Raphaela. Druhým výbojem ohně zamířil do stropu, aby ho zničil a mohl tak vyletět do volného prostranství.

Raphael si byl vědom toho, že Elena uvízla pod hromadou stropních sutin, ale přesto, že její mysl byla zahalena temnotou bezvědomí, stále z ní cítil pulsující život.

Žij. Nařídil ji znovu, když vzlétal, aby se utkal se zlem, kterému nesmělo být dovoleno dále existovat. Vnímal lidi, kteří křičeli a pobíhali mezi budovami, do kterých udeřily výboje andělského ohně a ze kterých k zemi dopadaly odletující trosky. Auta, která s kvílením pneumatik zastavovala a dalších a dalších, která do nich narážela - pohledy všech řidičů směřovaly k nebi.

Raphael podletěl alší výboj andělského ohně, vrátil Uramovi jeho útok a byl potěšen, když jeho výboj ožehl druhého archanděla. Uram krvácel z řezné rány na obličeji, ale vůbec si toho nevšiml, zamířil na Raphaela a začal po něm házet jednu ohnivou kouli za druhou, jeho síla pocházela z energie, kterou mu poskytla ukradená krev a byla ještě více zesílena účinkem toxínu, který se Uramovi zažral do každé buňky jeho těla. Jakmile se jednou anděl proměnil v Anděla Krve, už nebylo cesty zpět.

"Až z tebe bude jen popel," škádlil ho Uram a letěl směrem k němu s andělským ohněm v obou rukou, "město bude moje!"

Raphael se vyhnul útoku, ale už ve chvíli, kdy uhýbal, věděl, že byl příliš pomalý - zasáhla ho agónie bolesti, kterou způsobil andělský oheň, který trefil jeho křídlo.