Angel's blood - 39. kapitola

O tři měsíce později, kyž Raphael vešel, aby zaujal své místo na jednání Kádru, zalapání po dechu, která jeho příchod doprovázela byla naprosto upřímná. Zdálo se, že ho odepsali dokonce i nesmrtelní. Posadil se do svého křesla a ruce si položil na opěrky. "Zaslechl jsem, že už jste si rozdělovali moje území."

Jako první se vzpamatovala Neha. "Ne, samozřejmě, že ne. Mluvili jsme o nástupci Urama."
Raphael se usmál a nechal její lež bez povšimnutí. "Samozřejmě."
"Při zastavení Urama sis vedl dobře," řekl mu Elijah.
Charisemnon přikývl. "Škoda, že jeho konec proběhl tak veřejně. Nějakou dobu smrtelníci spekulovali, že byl příčinou všech zmizení, která se odehrála na tvém území - jak si ty řeči potalčil?"
"Mám kolem sebe schopné muže." Ukázalo se, že to byl Venomův nápad, hodit všechno na Roberta "Bobbyho" Sylese. Stal se z něho perfektní obětní beránek - a vzhledem k jeho odporné zálibě v dětech, se za očernění jeho jména nikdo necítil vinen. Několik uniklých soudních obvinění, pár zvěstí o Bobbyho zvrhlých sklonech a důkaz, že vstoupil na území Spojených Států bylo vše, co k tomu bylo potřeba.



Svět - lidé, upíři a stejně tak andělé nechtěli věřit, že by se z archanděla mohl stát chladnokrevný zabiják. Bitva mezi dvěma archanděli byla něčím, co dokázali přijmout - většina si myslela, že šlo o bitvu kvůli kontrole nad Raphaelovým územím a byli s tímto vysvětlením spokojeni. Kdyby věděli, že byl Uram vrah, bylo by to na ně moc, znamenalo by to základní změnu v jejich porozumění fungování věcí.

Charisemnon se naštval, zatímco Titus přikývl. Byla to Favashi, kdo promluvil. "Rádi tě vidíme Raphaeli."
Věřil, že to myslela vážně a kývl na ni. Favashi se usmála, její tvář byla nádherná způsobem, kvůli kterému padla mnohá království. Raphael ale nic necítil, jeho srdce patřilo smrtelnici. "Takže, diskutujete o nástupci?"
"Přesněji," poukázal Astaad, "o jejich nedostatku. Je tu jeden, o kterém všichni víme, který by se brzy mohl stát archandělem. Ale zatím se jím nestal."
"A Uramovo území potřebuje spravovat ihned." Přes kruh členů Kádru se s jeho pohledem střetla Michaela. V jejím pohledu spatřil zlomyslné potěšení, kterému velmi dobře rozumněl. Ale vše, co řekla, bylo, "Mohu se částečně chopit nějaké práce, ale mám dost té své na vlastním území."
"To je od tebe velmi šlechetné Michaelo," zamumlala Neha s elegantním podtónem sarkasmu.
"To tvoje touha po území nemá žádné meze?"
V Michaeliných očích se zablesklo. "A předpokládám, že ty na jeho území žádný zálusk nemáš?"

A tak to začalo - návrhy, protiargumenty, spojenectví a opozice. Pouze Raphael a Lijuan, která seděla vedle něho se toho neúčastnili. Místo toho, se Lijuan bledými, drobnými prsty dotkla jeho paže. "Mluvil si s Uramem před jeho smrtí?"
"Ne. Už toho nebylo mnoho, co bychom mohli říct."
"Jaká škoda." Lijuan přesunula ruku zpět na opěrku své židle. "Ráda bych se dozvěděla více o základních důsledcích dlouhodobého vystavení toxínu."
Raphael pozvedl obočí. "Jistě nic takového nezvažuješ?"
Její tichý smích se ztrácel v hlasitosti dohadování, které je obklopovalo. "Ne, vážím si svého zdravého rozumu."

Raphael se zamyslel nad tím, zda se o Lijuan ještě dalo říci, že měla zdravý rozum. Jasonovi se podařilo získat mnoho detailů o dvoře tohoto archanděla - polovinu jejích "dvořanů" tvořili znovuzrození, stvoření, která s neochvějnou poslušností následovala její příkazy. "To rád slyším. Ukončit život anděla tak mocného, jako byl Uram bylo dost náročné. Neopovažuji se přemýšlet nad tím, co by to znamenalo, kdyby ses stala z krve zrozeným ty."
V Lijuaniných očích se zableskla tajemná ženská nezbednost. "Oh, takové lichotky mi stoupnou do hlavy." Pohodlněji se usadila do křesla. "Byla jsem zvědavá jen proto, že se zdálo, že Uram měl větší kontrolu nad svými impulzy, než ti mladí, kteří se přemění. Není možné, že měl pravdu, že kdybychom byli schopní překročit to problematické období, mohli bychom z něho na druhé straně vzejít neuvěřitelně mocní?"
"To problematické období, jak si to nazvala," odpověděl jí, zatímco sledoval dohady mezi Nehou a Titem - sladkým jedem proti tvrdé vůli, "nás změní v zabijáky, kteří nemají přirovnání. Náš nejnovější průzkum prokázal, že včetně počtu jeho služebníků, Uram zabil téměř dvě stě lidí během méně, než deseti dní."
"Ale stále dokázal uvažovat."
"Jen o větším počtu mrtvých." Raphael se silou vůle snažil udržet svůj tón mírný. To, že Lijuan o tomto tématu přemýšlela, byť jen hypoteticky, bylo velmi špatným znamením. "Kdybychom mu dali rok, zabil by tisíce a pokaždé by se přesytil. To je údělem z krve zrozeného - neschopnost přestat, neschopnost bojovat proti chuti po krvi a moci."

"Byla jsem to já, kdo zabil toho posledního, to si věděl? Toho, kterého lidé nazývali otcem upírů." Lijuan se té přezdívce zasmála. "Byl velice inteligentní, vyhýbal se mi leta a dokonce vládl svému vlastnímu území."
"Vysál své území do sucha," připomněl jí Raphael. "Neměl absolutně žádnou kontrolu nad svými vraždícími instinkty, byl pouhou loutkou své vlastní touhy. Tomu ty říkáš moc?"
Lijuan se na něho tajemně zadívala. Její pohled byl plný věcí, které Raphael nikdy neviděl a ani si to nepřál. "Jsi opravdu chytrý Raphaeli. Neboj se, nechci se proměnit. Nyní už to pro mě není zajímavé ... jak sám moc dobře víš."
Raphael se neomlouval. "Jen hloupost omlouvá ignoranci."
Tomu se Lijuan znovu zachichotala. "Nyní jsi krutý vůči ostatním členům."
Přemýšlel nad tím. Pokud ostatní opravdu nevěděli o Lijuanině vývoji, pak se jednoho brzkého dne dočkají velmi nepříjemného překvapení. "Věřím, že již dospěli k dohodě."

Ostatní členové si Uramovo území rozdělili ke všeobecné spokojenosti. Přetvořili hranice svých vlastních teritórií a uspokojili tak svou touhu po dalším území. Raphael je nechal. Jeho teritorium už bylo jedno z největších a co bylo důležitější, bylo nejproduktivnější a mělo největší zisky. Raphael netoužil po handrkování nad zeměmi, které trpěly, když si je Uram podrobil. Slabost Raphaela nikdy nezajímala.
Ne, on byl přitahován k válečnicím.

Když jednání skončilo, Michaela se na něho znovu usmála a zůstávala s Elijahem pozadu. "Je to škoda, že Raphaeli," řekla, jakmile v místnosti zůstali už jen oni tři, "že tvá lovkyně zemřela?"
Raphael jí na to neodpověděl a jen ji sledoval. Její úsměv se rozšířil. "V každém případě přežila svou vlastní užitečnost." Michaela mávla rukou a tím gestem ukončila diskuzi o Elenině životě, jakoby ukončila život mouchy. "Byla jsem zklamaná, že jsem neměla příležitost si to s ní vyřídit, ale takhle je to také dobře - budu mít velmi mnoho práce se správou svého vlastního území a teď ještě navíc s částí Uramova."
Elijah se podíval na Raphaela. "Tobě na té lovkyni záleželo?"
Byla to Michaela, kdo mu odpověděl. "Oh, byl ohledně té smrtelnice poměrně majetnický. Dokonce mě varoval, abych jí neubližovala." Pak se Michaela velmi zlomyslně zasmála. "Ale nyní je mrtvá a ty se musíš dvořit mě a já tvé dvoření možná přijmu."
Raphael pozvedl obočí. "Nejsi jediným ženským andělem."
"Ale určitě jsem nejkrásnějším." Michaela se na něho znovu usmála, ale její úsměv na něho působil jako pichlavé skleněné střepy. Pak se otočila a odešla.

Elijah se za ní díval. "Jsem velmi rád, že jsem v tomto konkrétním rybníku nikdy neplaval."
"To mě překvapuje," odpověděl mu Raphael. "Myslel jsem, že jsem jediný."
"V době, kdy mě Michaela poprvé potkala, jsem byl již více než sto let s Hannou." Elijah pokrčil rameny. "Jak říkají smrtelníci - stejně nejsem její typ."
"Každý je její typ a zároveň nikdo." Jediná osoba na které Michaele záleželo, byla ona sama. "Myslíš, že se někdy pokusila svést Lijuan?"
Elijah se zadusil smíchy. "Opatrně starý příteli. Nebo mi přivodíš infarkt."
Raphael se s ním nesmál. "Co je to, co mi chceš říct, Eli?"
Smích druhého archanděla se vytratil. "Lijuan. Ona probouzí mrtvé."
"Zatím nemůžeme říct, jestli je ten dar dobrý, nebo špatný." Raphael si ale byl jistý tím, čemu věřil. "Je z nás nejstarší - nemáme žádné jiné přirovnání, podle kterého bychom mohli její evoluci posoudit."
"Pravda. Ale, Raphaeli" - Elijah se odmlčel a povzdechl si - "jsi dost starý na to, abys věděl, že síla a dary, které s věkem obdržíme, v sobě odrážejí to, kým v jádru jsme. To, že se u Lijuan projevila schopnost, související se smrtí, nám toho o ní hodně prozrazuje."
"A co ty?" zeptal se Raphael, svou vlastní novu schopnost ale neprozradil. "Co věk přinesl tobě?"
Elijahův úsměv byl záhadný. "Toto jsou přece tajemství, která si necháváme pro sebe." Elijah vstal a Raphael ho následoval.
"Ta lovkyně - skutečně ti na ní záleželo?"
"Ano."
Elijah položil Raphaelovi ruku na rameno. "Pak mně mrzí, co se přihodilo." Jeho soucit se zdál upřímný. "Smrtelníci … jejich hvězda vždy září tak jasně, ale vyhasnou příliš rychle."
"V tom s tebou souhlasím."

Ve Věži na něho čekal Illium. "Pane." Tak jako Dmitri a Venom, i Illium ho tímto titulem oslovoval z respektu. Kdyby tu byla Elena, určitě by ho kvůli tomu zpovídala. A dělala by si starosti o svého "Bluebella". "Jak postupuje tvé zotavování?"
Illium rozevřel křídlo, které utrpělo značnou škodu a zašklebil se. "Už téměř dorostlo." Anděl se zadíval na Raphaelovo uzdravené tělo, tělo, které bylo prožrané neuvěřitelným množstvím andělského ohně. "To je rozdíl mezi andělem a archandělem."
"Stejně jako věk a zkušenosti." Raphael k němu přistoupil blíže a zblízka se zadíval na Illiovo křídlo … a poprvé, od noci, kdy spadl s Elenou v náručí, se začal smát. "Teď už chápu tvůj výraz."
Illium si odfrknul. "Vypadam jako zatracená kachna." Jeho slova nebyla daleko od pravdy. Místo peří mu na nově dorostlé části křídla narostlo jemné, bílé a delikátní … chmíří. "Sakra doufám, že tohle kachní chmíří vypadá a místo toho mi naroste opravdové peří. Naroste, že ano?"
Illium zněl ustaraně.
"Brání ti snad v letu?" Raphael mluvil s léčiteli i doktory a věděl, že byly Illiovi dovoleny krátké přelety.
"Ne. Ale nejsou tak efektivní." Anděl se podíval na své křídlo a těžce polkl. "Prosím, řekni mi, že tohle je jen stádium hojení. Tohle se mi nikdy dříve nestalo."

Raphael se zamyslel nad tím, co by v tuto chvíli udělala Elena. Pravděpodobně by využila situace a utahovala si z něho. Raphaelovi bylo najednou těžko u srdce. "Během měsíce vypadají," odpověděl mu. "Když si dopadl na molo, přišel si o tak velkou část křídla, včetně několika vrstev kůže a svalů, že se ti musela vytvořit kompletně nová část křídla a nejen nové peří."

Illium si složil křídlo a v očích se mu zračila obrovská úleva. "Bez anshary bych ještě stále ležel v posteli a nemohl se ani pohnout."
Raphaelovi se vybavily měsíce, kdy on sám ležel neschopen pohybu. Louka byla izolovaná a jeho mentální schopnosti ještě nedovyvinuté. Jen Caliane a ptactvo vědělo, že tam ležel. "Ano, to je pravda."

"Pane … ještě si mě nepotrestal za to, že jsem toho dne ztratil Elenu." Illiova tvář byla ztrhaná a jeho obvykle energická osobnost pohřbena pod formalitou jeho slov. "Zasloužím si být odsouzen. Jsem členem Sedmy, jedním z tvých nejzkušenějších mužů a přesto jsem dovolil, aby ji dostal."
Raphael zavrtěl hlavou. "Nebyla to tvá chyba." On byl tím, kdo udělal fatální chybu. "Měl jsem si být vědom toho, že Uram může své zotavení uspíšit krví."
"Elena," promluvil Illium, ale pak se odmlčel. "Ne, otázky jsou zbytečné. Chtěl jsem jen říct, že tvá Sedma stojí při tobě."

Raphael sledoval, jak se Illium vznesl z balkónu a po krátké chvíli také odletěl. Nadnášel ho vítr, zotavené tělo ho stále bolelo, ale jinak byl v pořádku. Během pár týdnů bude opět v plné síle. Do té doby se jeho Sedma postará, aby bylo před dychtivými pohledy jeho území v bezpečí.

Lijuan s Michaelou, patrně i Charisemnon a Astaad by takový druh důvěry nikdy nepochopili. Možná Elijah a v tomto případě i Titus by mohli porozumnět, co pro něho jeho Sedma znamenala. Dmitri byl nejstarší, Venom nejmladší, ale dohromady - tři upíři a čtyři andělé - s ním už strávili značný počet staletí. Jejich věrnost byla neochvějná - to ale neznamenalo, že se neuměli ozvat. Ne, každý člen jeho Sedmy s ním někdy nesouhlasil a přeli se s ním nad jeho rozhodnutími až do bodu, kdy už tím ohrožovali své vlastní životy.

Charisemnon ho více než jednou varoval ohledně Dmitriho. "Ten upír má nápady, které překračují jeho postavení," řekl mu jednou. "Pokud nebudeš opatrný, prohlásí tvou Věž za svou."
A přesto, zatímco Raphael ležel v léčivém kóma, Dmitri zvládl po tři měsíce udržet jeho území před lačnými pohledy všech vyzyvatelů. Během prvního měsíce se Raphael dostal dokonce hlouběji, než do anshary. Kdyby Dmitri - nebo, kterýkoli jiný z ostatních šesti - chtěl ukončit jeho nesmrtelný život, mohli se dohodnout s jiným archandělem a prozradit místo, kde se zotavoval. Místo toho ho však chránili, více než to, ochraňovali jeho srdce.

Když Raphael přelétal nad dětským hřištěm v New Jersey, všechny děti se dívaly s otevřenými pusami vzhůru. Když přistál na zatravněné ploše, která obklopovala hřiště, jejich úžas se změnil ve výkřiky potěšení. Raphael sledoval, jak se matky a několik otců snažili usměrnit nadšení svých ratolestí, báli se, aby neurazili archanděla. Jejich pohledy zahalil strach a jemu bylo jasné, že tomu tak vždy bude. Aby mohl vládnout, nemohl projevit slabost.

Jeho křídla se dotkly malé ručky. Podíval se dolů a spatřil drobné dítko s černými kudrlinkami a pletí, která prozrazovala jeho původ ze slunečných a teplých částí země. Když se sklonil, aby vzal dítě do náručí, zaslechl ženský výkřik paniky. Ale to dítě se na něho zadívalo s nevinností v očích. "Anděl," řeklo.
"Ano." Raphael ucítil teplo chlapcovy lidskosti a to mu dalo útěchu. "Kde je tvoje matka?"
Chlapec ukázal na vyděšeně vypadající mladou ženu. Raphael přešel přes hřiště a podal jí jejího syna. "Tvůj syn má odvahu. Vyroste z něho silný muž."
Paniku ženy přebila vlna vzrůstající pýchy.
Když Raphael procházel davem dětí, několik dalších se odvážilo pohladit jeho křídla a když se pak jejich malé, drobné ručky třpytily andělským prachem, začaly se radostně smát.

Když k ní došel, pozvedla na něho Sára obočí. "Předvádíš se, Archanděli?" Sevřela pevněji ruce na rukojeti kočárku, ve kterém mírumilovně spala malá holčička, nevědoma si monster a krve světa, který ji obklopoval.
"Uram nikdy nevkročil mezi své lidi," řekl, místo odpovědi. Sára pomalu poodjela s kočárkem přes drobný poprašek sněhu - první náznak zimy. Nikdo je nevyrušoval, ačkoli několik nebojácných dětí si dovolilo je s odstupem následovat - dokud si je jejich rodiče nezavolali zpět. V kočárku, Sářina holčička zvedla ručičky zaťaté do pěstí, bojovala proti svým snům. Napadlo ho, že se to k ní hodilo. Konec konců Zoe Elena nosila jméno válečnice.
"Lhal nám Dmitri?" zeptala se Sára po několika minutách mlčení. "Je Ellie mrtvá?"
"Ne," odpověděl, "Elena žije."

Sára sevřela ruce ještě pevněji, dokud se jí zpod kůže barvy medu nerýsovaly klouby. "Přeměna z člověka na upíra ale netrvá takhle dlouho. Jakmile uděláte, to co musíte, většina z nich je funkčních - nebo alespoň schopní chodit - během nanejvýš několika málo měsíců."

Raphael volil svoje slova opatrně. "Většina upírů svoji proměnu nezačíná se zlomenou páteří."
Sára trhaně přikývla. "Jo, máš pravdu. Já jen - sakra, prostě mi chybí!"
Při zvuku matčina trápení, se Zoe probudila a čelo se jí zvrásčilo naštvaností.
"Spi, maličká," řekl Raphael, "spi."

Holčička se usmála a zavřela se jí očíčka, řasy jí na naducaných tvářičkách vytvořily tmavé půlměsíce.
"Cos jí to udělal?" zeptala se Sára a podezřele se na něho zadívala.
Raphael zavrtěl hlavou. "Nic. Děti měly vždy rády můj hlas." Na počátku jeho existence, hlídal andělskou dětskou školku - střežil nejvzácnější andělský poklad. Narození andělů bylo vzácné, příliš vzácné. Bylo to logické - shodli se na tom andělští učenci i léčitelé. Rasa nesmrtelných nepotřebovala vysoké procento nově narozených. Ale být nesmrtelný neznamenalo, že netoužili po stvoření nového života.

Výraz Sářiny tváře zněžněl. "To vidim, když si na ní promluvil … znělo to jinak, než jak obvykle mluvíš."
Raphael pokrčil rameny, cítil, že s přicházejícím večerem začínal svět začal zývat. "Sáro, Elena by nechtěla, aby sis dělala starosti."
"Tak proč mi sakra ani nezavolá?" Dožadovala se více informací. "Všichni víme, že něco není v pořádku! Podívej, jestli ochrnula" - Sára naprázdno polkla - "nám na tom nezáleží! Vyřiď jí, ať se nechová jako namyšlená potvora a zavolá mi."
V hrdle zadržela vzlyk, který se dral napovrch a ona ho odmítala vypustit. Další válečnice. Další bytost jeho povahy.
"Ona s tebou nemůže mluvit," odpověděl jí. "Spí."

Když se na něho Sára podívala, v jejím pohledu se mísila divokost a smutek. "Ona je pořád v kóma?"
"V jistém slova smyslu." Raphael se zastavil a díval se jí zpříma do očí. "Věř mi, když říkám, že se o ni postarám."
"Jseš archanděl," řekla Sára, jakoby to vše vysvětlovalo. "Neopovažuj se držet Ellie při životě na přístrojích, nenáviděla by to."
"Myslíš, že si toho nejsem vědom?" Raphael ustoupil dozadu a roztáhl křídla. "Věř mi."
Ředitelka Spolku zakroutila hlavou. "Ne, dokud Elenu neuvidim na vlastní oči."
"Mrzí mě to Sáro, ale to není možné."
"Jsem její nejlepší kamarádka, její sestra v každém slova smyslu, kromě krve." Než se na něj znovu podívala, sáhla do kočárku a důkladně přikryla Zoe peřinkou. "Jaký máš právo držet ji ode mě pryč?"

"Elena je také moje." Raphael zaťal svaly křídel, připraven k odletu. "Postarej se o sebe a o své blzké Ředitelko. Až se Elena vzbudí, nebude potěšena, když zjistí, že z tebe je pouhý stín tvého já." Pak vzlétl a odletěl.

To ticho bylo příliš tíživé, devastovalo ho.
Vzbuď se, Eleno.

Ale ona stále spala.