Angel's blood - 4. kapitola

Elena seděla v Central Parku a zírala na kachny, které plavaly v rybníku. Přišla sem, protože si chtěla srovnat myšlenky, ale nevypadalo to, že by to fungovalo. Jediná věc, která jí neustále proudila hlavou bylo, jestli mají kachny sny. Myslela si, že nemají. O čem by kachna asi tak snila? O čerstvém chlebu a hezkém letu kamkoliv už to sakra kachny létají. Létat. Dech se jí zachytil v hrdle, když jí v hlavě bleskly vzpomínky - náderná zlatě-žíhaná křídla, oči plné síly, lesk andělského prachu.


Ve snaze zbavit se těch obrazů si protřela rukama oči. Nezabralo to. Připadala si, jako by jí Raphael do mozku implantoval nějaké podprahové vnímání, které neustále chrlilo obrazy přesně toho, na co ona nechtěla myslet. Nemohla si tím být jistá, ale měla za to, že neměl dost času, aby si s její myslí pohrál až do takového rozsahu. Vypadla od tamtud, sotva minutu po té, co jí řekl, že by neměla selhat. Kupodivu jí nechal jít.

Kachny se zrovna začaly prát, kvákaly na sebe a nořily zobáky do vody. Ježíši, dokonce ani ty kachny nemůžou být v klidu a míru. Jak má sakra o něčem přemýšlet v takovým kraválu? S povzdechem se opřela o opěradlo parkové lavičky a podívala se nahoru na čistou modrou oblohu. Připomínala jí Raphaelovy oči.

Odfrkla si.

Ta barva měla k tomu neuvěřitelně jasnému odstínu jeho očí asi tak blízko, jako kostka zirkonu měla k broušenému diamantu. Mdlá imitace. Ale i tak byla hezká. Možná, že kdyby na ní zírala dostatečně dlouho, zapomněla by na křídla, která strašila její představy. Tak jako teď. Roztáhla se přímo v jejím zorném poli a přeměnila modrou na bílo-zlatou. Zamračila se a snažila se koukat skrze tu iluzi.

Její pozornost ovládla bezchybná pírka se zlatými špičkami. Srdce jí začalo v hrudníku bušit jako splašené, ale už neměla energii na to, aby mohla být vylekaná. "Tys mně sledoval."
"Vypadala jsi, že potřebuješ být chvíli sama."
"Mohl bys sklonit křídla?" zeptala se zdvořile. "Blokuješ mi výhled."

Křídla se s jemným šelestem složila a ona věděla, že si ten zvuk nikdy nespojí s ničím jiným, než s křídly. Raphaelovými křídly. "Nepodíváš se na mně Eleno?"
"Ne." Stále se dívala nahoru na oblohu. "Když se na tebe dívám, všechno je pak zmatený."
Mužský smích, nízký, zastřený ... a uvnitř její hlavy. "Vyhýbáním se mému pohledu nic nezískáš."
"Tím si nejsem tak jistá," řekla potichu a vnitřnosti se jí kroutily vzteky. "To tě vzrušuje - nutit ženy, aby ti padaly k nohám a uctívaly tě?"
Ticho. Pak se ozvalo rozvinutí křídel a jejich následné složení.
"Plýtváš svými životy."
Riskla to a podívala se na něj. Stál na okraji vodní plochy, tělem otočený k ní a ty neuvěřitelně modré oči ztmavly do barvy půlnoci.
"Hej, stejně jednou umřu. Sám si to řekl - že se mi můžeš srát do hlavy kdykoliv se ti zlíbí. A myslim, že to je jen jeden z mnoha tvých triků. Mám pravdu?"
Majestátně přikývl, ve svitu slunečních paprsků byl pozoruhodně nádherný. A ona věděla, že tahle myšlenka byla její vlastní, protože ta samá věc, která ji na Raphaelovi odpuzovala, ji také neskutečně přitahovala. Moc. Tohle byl muž, kterého nemohla ani doufat, že vyhraje. Její vášnivá, ženská část oceňovala takový druh síly, i když ji to zároveň dovedlo rozzuřit.
"Pokud ty můžeš dělat tohle všechno, čeho všeho je schopnej ten druhej týpek?" Otočila se pryč od toho erotického lákadla, kterým byla jeho tvář a dívala se zase na kachny. "Bude ze mně sekaná dřív, než se k němu stačim přiblížit na sto metrů."
"Budeš chráněná."
"Pracuju sama."
"Tentokrát ne." Tón jeho hlasu byla ryzí ocel. "Uram má zálibu v bolesti. Markýz de Sade byl jeho studentem."
Elena mu nehodlala dát najevo, jak moc jí tahle skutečnost vyděsila. "Takže je na zvrhlej sex."
"To je jeden způsob, jak se na to dívat." Nějakým způsobem se mu podařilo, že ta jedna věta obsahovala krev, bolest i děs a všechny ty emoce si prodíraly cestu skrz její póry a omotávaly se jí kolem hrdla, dusily ji.

"Přestaň," vyprskla, pohled zakleslý do toho jeho.
"Omlouvám se." Na rtech se mu objevil lehký úsměšek. "Jsi vnímavější, než jsem si myslel."

Tomu ani na chvíli nevěřila. "Uram. Řekni mi o něm." Kromě toho, že vládl značné části Evropy, toho o něm moc nevěděla.
"Je to tvůj cíl." Obličej mu zkameněl, oči barvy půlnoci ztmavly téměř v černou, působil jako Řecká socha. Vzdálený. Tajemný. "To je vše, co potřebuješ vědět."
"Takhle ale já pracovat nemůžu." Postavila se, ale zachovala vzdálenost, která byla mezi nimi. "Jsem dobrá, protože se dokážu svým cílům dostat do hlavy, předvídat, kam půjdou, co budou dělat, koho kontaktují."
"Spolehni se na svůj vrozený dar."
"I kdybych dokázala cítit archanděly" - což nedokázala - "nefunguje to jako kouzlo," poukázala otráveně. "Potřebuju z něčeho vyjít. Pokud mi nic nedáš, budu muset na něco přijít z jeho osobnosti, určit vzorec jeho chování."
Popošel k ní a uzavřel tak vzdálenost, která je dělila, kterou ona chtěla zachovat.
"Uramův pohyb se nedá předvídat. Ještě ne. Musíme počkat."
"Na co?"
"Na krev."
To jediné slovo jí nahnalo neskutečnou hrůzu. "Co udělal?"
Raphael zvedl prst a pomalu jím přejížděl po její lícní kosti. Cukla s sebou. Ne proto, že by jí ubližoval. Naopak. Ta místa, kterých se dotkl ... bylo to jako by jeho dotek měl přímé spojení s její nejžhavější, nejženštější částí. Jediné pohlazení a ona byla až trapně moc vzrušená. Ale odmítala se odtáhnout, odmítala mu ustoupit. "Co," zopakovala, "udělal?"
Raphael pokračoval, přejel jí tím prstem přes čelist, křivku jejího krku a působil jí tím trýznivou, nechtěnou rozkoš.

"Nic, co by jsi potřebovala vědět. Nic, co by ti pomohlo ho stopovat."
S námahou zvedla ruku a odstrčila tu jeho, věděla, že se jí to podařilo jen proto, že jí to povolil. To ji naštvalo. "Už si skončil se svýma sexy hrama?" zeptala se bez obalu. Tentokrát byl jeho úsměv spíš jen náznakem, ty proměnlivé oči přecházely z černé do něčeho blíže kobaltové modři. Živé. Elektrizující. "Nehrál jsem si s tvojí myslí, Eleno. Tentokrát ne."

A sakra.

Lhal. Samozřejmě, že lhal. Elena si s úlevou oddechla a sesunula se do sedačky. Nebyla natolik pitomá, aby ji přitahoval archanděl. Což nechávalo možnost číslo dvě - a to, že Raphael si hrál s její hlavou, tvrdil jí, že to nedělá a celé to byl jeho zvrácený způsob, jak jí zmást.

Otravný tichý hlásek v hlavě jí ale našeptával, že takový způsob manipulace se neshodoval s tím, co o Raphaelovi věděla. Na střeše se netajil tím, že si s její myslí pohrával. Lhaní se zdálo pod jeho úroveň.
"Ha!" odpověděla tomu hlásku.
"Vím o něm toho tolik, že by se to za nehet vešlo - manipuloval smrtelníky po staletí. A je v tom dobrej." Ne dobrej. Je v tom expert.

A ona je teď v jeho rukou.
Pokud ovšem nezměnil názor během těch pár hodin, co dotáhla svůj zadek domů od kachního jezera. Zlepšila se jí nálada. Natáhla se, aby otevřela laptop na konferenčním stolku, zapnula ho a použila bezdrátový internet, aby zkontrolovala svůj účet u Spolku. Transakční historie ukázala jeden nedávný vklad.
"Příliš mnoho nul." Zhluboka se nadechla a spočíla je znovu. "Pořád jich je moc." Bylo jich tolik, že úctyhodná platba od pana Ebose vypadala jako drobné.

S propocenýma rukama polkla a rolovala dolů. Platba přišla z "Archandělské Věže: Manhattan." Bylo jí to jasné. Samozřejmě, že jí to bylo jasné. Ale vidět to černé na bílém, byl pro ni stále šok. Dohoda byla uzavřena. Nyní oficiálně pracovala pro Raphaela. Pouze pro Raphaela.

Její status byl změněn z "Aktivní" na "Zadaná na dobu neomezenou." Zavřela laptop a zadívala se ven na Věž. Nemohla uvěřit tomu, že dnes ráno stála na vrcholu té oblaka-protínající budovy, nemohla uvěřit, že se odvážila nesouhlasit s archandělem, ale ze všeho nejvíce, nemohla uvěřit tomu, co po ní Raphael chtěl. V břiše se jí začaly hemžit tisíce malých potvůrek, které způsobovaly nevolnost a paniku, ale i zvláštní pulsující vzrušení. Tohle byl ten druh úkolů, který z lovce udělal legendu. Samozřejmě, abyste se stali legendou, museli jste většinou být taky mrtví.

Zazvonil telefon a díky Bohu tak ukončil tento konkrétní druh myšlenek.
"Co?"
"Taky doufám, že se máš dobře, zlato," ozval se Sářin veselý hlas.
Elena se nenechala oblbnout. Její kamarádka to nedotáhla až na místo ředitelky tím, že byla slečna Příjemná. Spíš díky nervům z oceli a vůlí pitbull terriéra.
"Nemůžu ti nic říct," řekla narovinu. "Ani se nezkoušej ptát."
"No tak Ellie. Víš, že umím držet jazyk za zuby."
"Ne, jestli ti něco řeknu, zemřeš." Tohle jí Raphael řekl velice jasně, než jí nechal odejít z Central Parku.
Řekni to komukoli - muži, ženě nebo dítěti - a my je eliminujeme. Bez vyjímky.

Sára si odfrkla. "Nebuď melodramatická. Já jsem-"
"On věděl, že se budeš ptát," odpověděla Elena a vzpomněla si, co dalšího jí Archanděl New Yorku řekl tím zdánlivě lehkým tónem. Ostří odděné do sametu, to byla definice Raphaelova hlasu.
"Ale?"
"Pokud ti něco řeknu, neodneseš to jen ty a Deacon, udělá to samý i Zoe."
Vztek, který se nesl skrz telefonní připojení byl čirou mateřskou ochranitelností.
"Hajzl."
"S tím rozhodně souhlasím."
Několik dlouhých vteřin se zdálo, že Sára tak těžce oddychovala, že nemohla ani mluvit. "Fakt, že vůbec udělal takovou výhružku znamená, že jde o něco velkýho."
"Viděla si výši zálohy?"
"To jsem sakra viděla! Myslela jsem si, že někdo něco podělal a namísto procentní části na účet Spolku omylem poslali celou částku." Sára nahlas vydechla.
"Holka, to jsou nějaký prachy."
"Já je nechci." Elena se dusila potřebou podělit se se Sárou, nebo s tím troubou Ransomem o tu čirou nemožnost splnění toho úkolu, ale nemohla.
"Už teď mně odřízl od mých nejlepších přátel." Ruka se jí zaťala v pěst.
"Jen ho to nech zkusit." Odpověděla jí Sára. "Takže mi nesmíš říct detaily. To je toho. Stejně na to brzy přijdu. Něco mně napadá už teď."
Eleninou páteří projelo vzrušení. "Vážně?"
"Upír zabiják?" Odmlčela se. "Dobře, nemůžeš mi odpovědět, ale vážně, co jinýho by to asi tak mohlo bejt?"
Elenina nálada prudce poklesla.
"Pamatuješ toho, co začal škodit?"
"Těch bylo víc než jeden," odpověděla Elena s úsměvem, přestože jí krev chladla v žilách.
"Tohle bylo asi tak před dvaceti lety. Ve Spolku při hodinách jsme ho studovali."
Ne před dvaceti, pomyslela si Elena, ale před osmnácti. "Slater Patalis." To jméno jí prošlo skrze rty jako kus noční můry, té, o kterou se nikdy s nikým nepodělila. Ani s nejlepší přítelkyní, které se svěřovala se vším ostatním. "Kolik jich vlastně celkem zabil?" zeptala se - přinutila se k tomu - dříve, než mohl Sáry radar začít něco větřit.
"Oficiální počet těl byl padesát-dva během jednoho měsíce," ozvala se chmurná odpověď.
"Neoficiálně si myslíme, že jich bylo mnohem víc." V telefonu se ozvalo praskání a Elena mohla téměř vidět, jak se Sára uvelebila v tom velkém koženém, ředitelském křesle, které zbožňovala, jako by to bylo její druhé dítě.
"Teď, když jsem ředitelka, mám přístup ke všem těm supertajnejm věcem."
"A chceš se o něco z toho podělit?" Elena se snažila soustředit na přítomnost, ignorovat ty křičící ozvěny minulosti, kterou nemohlo nic změnit.
"Hmm, proč ne - jseš můj zástupce ve všem, kromě mýho příjmení."
"Ech." Elena vyplázla jazyk. "Děkuju, ale pro mně žádný sedavý zaměstnání."
Sára se potichu zasmála. "Jednou tomu přijdeš na chuť. Každopádně, oficiální zprávy ohledně Slatera říkají, že trpěl psychickou poruchou ještě před tím, než byl Stvořen. Poruchou, kterou nějak dokázal skrýt. Nějakým druhem značné antisociální poruchy osobnosti." Než to Sára vyslovila, Elena byla přesvědčená, že znala každý znepokojivý detail života i zločinů toho nejslavnějšího upířího zabijáka novodobé historie.

"Prokázalo se, že jako dítě trápil zvířata a že s ním moc dobře nezacházeli. Klasický profil sériového vraha."
"Až příliš klasický," pronesla Sára. "Je to hromada ptákovin. Spolek musel něco vymyslet protože, na ně tlačil Kádr Desíti."

Na okamžik přepadlo Elenu příšerné podezření, že Slater Patalis ve skutečnosti nebyl mrtvý, že ho Kádr z nějakého jejich pokrouceného důvodu zachránil. Ale o vteřinu později, se k životu přihlásil zdravý rozum - nejen že na vlastní oči viděla video z pitvy, ale také se vkradla do skladu, kde našla ampuli s uskladněnou Slaterovou krví. Její smysly zafungovaly.
Upír, zašeptala jí krev, upír. A v okamžiku, kdy ampuli otevřela, ozval se Slaterův charakteristický, hypnotický hlas.

Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej.

Elena si tvrdě zkousla spodní ret a ucítila svojí vlastní krev, která zahnala památku té jeho. Alespoň do té doby, než se vrátí noční můry.
"Chystáš se mi říct pravdu?" zeptala se Sáry.
"Slater byl zcela normální, když ho vzali jako Kandidáta," odpověděla Sára.
"Víš jak fanatičtí jsou andělé, když se jedná o přihlášky. Byl na rentgenu, analyzovali první, poslední, sakra, skoro ho rozřezali na kousky všema těma jejich testama. Ten chlap byl úplně zdravej - tělem i duší."
"Ty pověry," zašeptala Elena s očima doširoka otevřenýma, "vždycky jsme si mysleli, že to byly jen mýty a legendy, ale pokud to, co říkáš, je pravda-"
"- tak to znamená, že je tu jeden opravdu špatenej vedlejší účinek toho, bejt Stvořenej. Drobná, droboulinká, téméř nepatrná část Kandidátů může skončit s usmaženým mozkem. To, co z té proměny vzejde, nemusí bejt vždycky lidská bytost."

Mělo by být divné nazývat upíry lidskými bytostmi, ale Elena věděla, co měla Sára na mysli. Lidskost, jako celek, zahrnovala i upíry. A to Elena znala i z vlastní rodiny. Upíři se mohli párovat, dokonce i mít děti, s lidmi. Početí bylo velice složité, ale ne nemožné, a přestože děti - vždy smrtelné - někdy trpěli chudokrevností a podobnými chorobami, byly jinak zcela normální. Pravidlo jedna v biologii - pokud se mohou spářit, jde pravděpodobně o stejný druh.

Toto pravidlo nemohlo být aplikováno na Raphaelův druh. Andělé přitahovali fanoušky ve velkém - většinou upíry, příležitostně byl povolen přístup do skupiny i dechberoucímu člověku. Zhýralost stranou, Elena nikdy neslyšela o dítěti, které by vzešlo z páru člověka s andělem, ani upíra s andělem. Možná, napadlo ji, andělé prostě neplodili děti. Možná za své děti považují upíry. Krev namísto mateřského mléka, nesmrtelnost namísto lásky.

Výsměch dětství. Ale na druhou stranu, co Elena věděla o dětství?
"Sáro - budu potřebovat plnej přístup k počítači a složkám Spolku."
"Kromě ředitelky nemá plnej přístup nikdo." Sářin tón obsahoval hrozbu slavné Haziské oceli.
"Když mi slíbíš, že budeš alespoň přemýšlet o tom místě asistenky ředitele, dám ti plnej přístup."
"To bych ti ale musela lhát," odpověděla Elena. "Za stolem bych zešílela."
"To jsem si dřív taky myslela a přesto jsem teď šťastná jako škeble."
"Co má s tímhle vším společnýho škeble?" zamumlala Elena
"Trhni si. Řekni, že to zvážíš."
Mezi tebou a mnou je zásadní rozdíl, paní ředitelko." Nechala za sebe Elena mluvit svůj tón. "Vyber si asistenta ředitele z nějakejch dalších zadanejch lovců a neplejtvej to na mně."
Sára si povzdechla. "Fakt, že nejsi zadaná, neznamená, že tě musim chtít v první linii. Jseš moje nejlepší kamarádka, jseš ve všem, kromě krve, jako moje sestra."
Eleně se v očích zatřpytily slzy. "Cítím to stejně."
Po tom, co Elenu její vlastní rodina odmítla, to byla Sára, kdo jí pomohl dát se dohromady. Jejich pouto mělo blízko k nezničitelnému.
"Víš stejně dobře jako, já, že pro bezpečno nejsem dělaná. Narodila jsem se k tomu, abych dělala to, co dělám."

Lovec. Stopař. Samotář.

"Proč se vůbec obtěžuju s tebou dohadovat?" Elena téměř viděla, jak Sára kroutí hlavou. "Dávám ti ten plnej přístup hned teď."

To bylo to, co Elena na Spolku milovala. Žádná papírová byrokracie - lovce vybíral jejich ředitel a pak jim důvěřoval, že udělají správná rozhodnutí. Žádné porady, žádné odbory. Žádné sraní kolem.
"Díky."
"Jo." Ozvalo se klapání klávesnice. "Trocha varování - mám pocit, že některé střežené složky jsou při otevření sledované.
"A kým?" Odpověď ale znala. "Kdo to povolil?"
"Ten samý, kdo může najímat moje lidi, aniž by mi řekl, o co se sakra jedná," prskla Sára. "Stala jsem se ředitelkou, abych mohla pomoct udržet lovce co nejvíc v bezpečí. A Raphael se musí naučit-"
"Nech toho!" vykřikla Elena. "Prosim tě Sáro, neadresuj ho. Jedinej důvod, proč jsem ještě naživu je ten, že potřebuje, abych udělala tuhle práci. Jinak, bys pravděpodobně ztrávila nádherný odpoledne identifikací mýho těla" - nebo spíš toho, co by z něj zbylo - "v márnici."
"Prokrista Ellie. Přísahala jsem, že jako ředitelka budu chránit lovce a nehodlám z tý přísahy ustoupit jen proto, že Raphael je děsivej zkur-"
"Tak to udělej kvůli Zoe," přerušila ji Elena. "Chceš snad, aby vyrůstala bez mámy?"
"Mrcho." Sáry tón měl blízko k zavrčení. "Kdybych tě neměla tolik ráda, musela bych tě nakopat. Do hajzlu s emocionálním vydíráním."
"Slib mi to Sáro." Elena pevněji stiskla sluchátko. "Tenhle lov bude ten nejtěžší, jakej jsem kdy zažila - nenech mě se strachovat ještě o tebe. Slib mi to."
Po dlouhé, dlouhé pauze. "Slibuju, že nebudu Raphaela kontaktovat ... pokud si nebudu myslet, že jsi ve smrtelném nebezpečí. Víc ze mně nedostaneš."
"Takhle mi to stačí." Musí se prostě ujistit, že se Sára nikdy nedozví, že ten lov sám o sobě znamená téměř jistou smrt. Jedna chyba a pá-pá Eleno P. Deveraux.

Něco zapípalo. "Mám tu další hovor - asi Ash," řekla Sára.
To poslední, co Elena slyšela, bylo že Ashwini, neboli Ash, neboli Ash-ostří byla za hranicemi země na lovu výmluvného Cajunského upíra, který měl ve zvyku si z andělů dělat nepřátele... a pak si s Ash hrát na kočku a na myš. "Pořád je ještě dole v Lousianě?"
"Ne. Ten Cajun se rozhodl podniknout cestu po Evropě." Odfrkla si neelegantně Sára. "Víš, jednoho dne jí opravdu nakrkne a ocitne se nahej, s hluboko zapíchnutým kolíkem, politej medem a kolem krku bude mít ceduli "Kousni si" a to všechno na veřejnosti."
"Tak to chci sledovat z první řady." Když Elena pokládala sluchátko, Sára se stále ještě smála.

Elena si dlaněmi protřela obličej a rozhodla se, že je čas dát se do práce. Tenhle lov půjde do háje ať se stane cokoliv - ona se může jen snažit vyjít z toho na konci v jednom kuse.

Vykasala si bílou košili, převlékla se z černých kalhot do džínsů a vlasy si sepnula do chaotického culíku, pak po druhé otevřela svůj počítač. Vzhledem k tomu, že se jí nepozdávala skutečnost, že jí Kádr Desíti kouká přes rameno - přestože to momentálně byli její zaměstnavatelé - radši než do databáze Spolku, se přihlásila na internet a klikla na populární vyhledavač.


Potom vyťukala svůj požadavek: Uram.