Angel's blood - 40. kapitola

Vzbuď se, Eleno.
Elena se zamračila a snažila se ten hlas odehnat pryč. Pokaždé, když se pokoušela spát, jí říkal, aby vstala. Zatracenej chlap. Nevěděl snad, že potřebovala odpočívat?

Eleno, Sára na mě poštvala své lovce.

Jako kdyby se zrovna on musel něčeho obávat i kdyby na něj měli spadeno ti nejtvrdší z nich.

Chce oznámit médiím, že s tvým tělem dělám nekalé věci.

V myšlenkách se usmála, její duše se usmála. Archanděl měl smysl pro humor. Kdo by to byl řekl?

Ellie?

Napadlo ji, že jí nikdy neoslovil "Ellie" a zazývala. První, co spatřila, když otevřela oči, byla modrá. Nekonečně bezedná, jasná modrá. Raphaelovy oči. A v tu chvíli si vzpomněla. Krev, bolest, roztříštěné kosti. "Sakra Raphaeli, jestli budu muset pít krev, vysaju tvoje božský tělo do sucha." Její hlas zněl chraplavě a její hněv byl opravdu obrovský.



Archanděl se na ni usmál a v jeho úsměvu se zračila nesmírná radost. Elena ho chtěla popadnout a už ho nikdy nepustit. "Bude mým potěšením, když budeš sát jakoukoli část mého těla, jakou si jen zamaneš."
Nebude se smát, nepodlehne hladu, který spatřila v jeho nesmrtelném pohledu. "Řekla jsem ti, že nechci bejt upír."
Raphael jí do úst vložil kostku ledu, aby zchladil její vyprahlé hrdlo. "Nejsi alepoň trochu vděčná, že jsi naživu?"
Elena byla velmi vděčná. Možnost být s Raphaelem … oh, dobře - jak hrozně mohla krev chutnat? Ale - "Odmítám dělat sto let upířího poskoka."
"Dobře."
"Budu pít jenom tvojí krev."
Raphaelův úsměv se zvětšil. "Dobře."
"To znamená, že si skejsnul se mnou." Vzdorovitě vystrčila bradu. "Zkus mě odstčit kvůli nějaký barbíně a uvidíme, kdo z nás je nesmrtelnej."
"Dobře."
"Očekávam-" V tu chvíli ucítila ty divné boule, na kterých ležela. "Kdokoli stlal tuhle postel, odvedl pěkně mizernou práci, je to samej hrbol."

Modře modré oči se na ní smály. "Skutečně?"
"Hej, to není vtipný-" Když se otočila, aby se podívala, na čem leží, zastavil se jí dech. Křídla. Tak nádherná křídla. Pronikavá černá, která zlehka přecházela do sotva patrné indigo, pak temně modré a stále světlejších odstínů ... spodní okraj křídel tvořila jasně třpytivá zlato-bílá. Půlnoční křídla. Neuvěřitelně nádherná křídla. A ona je právě mačkala svou vahou. "Oh, pane Bože! Ležim na nějakym andělovi. Koukej mě zvednout!"
Když k němu natáhla ruku, Raphael jí pomohl vstát. Hadička, kterou měla zavedenou do ruky, ale omezila Elenin pohyb. "Co to?"
"Výživa."
"Jak dlouho?" zeptala se ho, zatímco se otáčela, aby se podívala přes rameno. Jeho odpověď se ale ztratila v bílém šumu, který zamlžil její mysl. Protože ona na nikom neležela … nikdo, kromě ní tam nebyl. "Já mam křídla."
"Křídla válečníka." Jedním prstem pohladil klenbu jejího křídla a Elena to vnímala jako vlnu, která se prohnala celým jejím tělem. "Křídla, jako ostří."

"Oh," odpověděla, když byla schopná znovu promluvit, "pak jsem asi skutečně umřela." To by dávalo smysl. Vždy toužila mít křídla a teď je najednou má. Tudíž, nejenže byla mrtvá, ale dostala se do nebe. Otočila se. "Vypadáš přesně jako Raphael." Voněl po moři - čistý, svěží závan, který probudil její tělo.

A pak jí políbil.

Chutnal až moc opravdově, příliš pozemsky, než aby to byla její představivost. Když se odtáhl, byla Elena ohromená city, které spatřila v jeho očích. Bylo to pro ni natolik šokující, že dokonce zapomněla na zázrak, kterým byla její nová křídla. "Raphaeli?"

V modrých očích se zajiskřilo a výraz jeho tváře zvážněl. "Jsem na tebe velmi naštvaný, Eleno."
"Ještě něco je novýho?" zavtipkovala a pohladila jeho křídlo.
"Jsem nesmrtelný a ty ses snažila zachránit mi život tím, žes ohrozila svůj vlastní?"
"Pitomý, co?" Elena se k němu naklonila blíže a dotkla se nosem toho jeho. Proti-stresové doteky, napadlo ji, říkalo se tomu proti-stresové doteky. Drobné projevy, které dělali milenci, aby ujistili jeden druhého, jejich tajná řeč těla. Její a Raphaelova řeč sotva začala, ale nesla s sebou příslib opravdovosti, bohatosti až z toho Elenu zabolelo u srdce, jakoby se leklo té zuřivé dravosti, která mezi nimi vládla.
"Nemohla jsem dovolit, aby tě zranil. Patříš mně." Arogantní prohlášení řečené archandělovi.

Raphael zavřel oči a opřel se čelem o to její. "Budeš moje smrt, Eleno."
Usmála se. "Potřbuješ trochu vzrušení do toho svýho dlouhýho, nudnýho života." Raphael otevřel oči a Elena byla zaplavena jejich oslepující intenzitou. "Ano. Takže nesmíš umřít. A já se ujistil, že se to nestane."

Elena byla napůl přesvědčena, že si ta křídla jen představovala, ale když je koutkem oka zkontrolovala, nádherný črný oblouk, za jejími zády nezmizel. "Jak se ti sakra povedlo, udělat mi protézu křídel během ..." Odmlčela se. "Dobře, žádný z mejch zranění mě nebolí, takže jak dloho to bylo, tejden? Dýl asi ne." Zamračila se a snažila se poskládat střípky paměti. "Měla jsem zlámaný kosti … a páteř?"

Archanděl se znovu usmál, ale čelo měl stále opřené o to její. Roztáhl křídla, aby je oba mohl uzavřít do jejich soukromého světa. "Ta křídla nejsou žádná protéza a ty si spala celý rok."
Elena naprázdno polkla a zamrkala. Snažila se myslet na to, že musí dýchat. "Andělé umějí Stvořit upíry, ne další anděly."
"Je tu jedna - jak bys to nazvala - skulina."
"Skulina? Jestliže mam skutečný křídla, pak bych to spíš nazvala obrovskou jeskyní." Elena se ho pevně chytila, protože momentálně pro ni byl jediným stabilním bodem v pohybujícím se vesmíru.
"Ne, je to opravdu malinkatá skulinka velikosti špendlíkové hlavičky. Jsi prvním andělem, který byl Stvořen za celou dobu mé existence."
"To mam kliku," zašeptala, pohladila ho prsty po krku a libovala si v jeho potěšeném povzdechu. V tuto chvíli si připadala, jako by svět kolem nich přestal existovat. Tady a teď byla obyčejnou ženou a on byl obyčejným mužem. Ale jako všechny krásné chvilky i tato musela skončit. "A co je k tomu zapotřebí?"
"Nic, co bychom byli schopni napodobit, přestože se o to andělé snaží již celá milénia."
Jeho neuvěřitelně nadpozemsky nádherné oči ji držely v zajetí.
"Jediná možnost, jak může archanděl Stvořit jiného anděla, nastane, když naše tělo vytvoří substanci, známou jako ambrózie."

Elenina mysl se vrátila zpět v čase - tekutý, zlatý žár jeho polibku, lahodná sladká chuť, svěží smyslnost. Chuť, ve které se mísila erotická smyslnost a jemné pohlazení. "To myslíš, mýtický pokrm bohů?"
"Každá legenda má v sobě zrnko pravdy."

Elena si nemohla pomoci a znovu ho políbila. Jeho chuť se jí jako bouřlivá vlna prohnala celým tělem. Byl to Raphael, kdo ukončil jejich polibek.

Byla jsi velmi těžce zraněna, Eleno.

Zbytky bolesti, které pociťovala, byly důkazem jeho slov. To ale neznamenalo, že s ním musela souhlasit. "Řekni mi víc o té ambrózii." Byl to náladový příkaz.
"Ambrózie," řekl proti jejím rtům, "je instinktivně produkována přesně v jediném okamžiku anrchandělova života."

Hlavou jí prolítly vzpomínky Raphaelových rozcupovaných křídel, zasažených andělským ohněm. "Blízko smrti?" Elena se ho musela dotknout, zkontrolovat, prozkoumat, přesvědčit se, že byl skutečně naživu.
"Všichni jsme byli blízko smrti více, než jednou." Zavrtěl hlavou Raphael. "A přesto nikdy nikdo nebyl schopen tohoto bodu dosáhnout."
"Ale?"
"Ale existuje legenda, která vypráví o tom, že abrózie v našich tělech pramení, když-"

Elena zadržela dech.

"-archanděl opravdově miluje."

Svět se zastavil. Eleně se zdálo, že se zastavily i částice vzduchu, které se vznášely kolem ní a patrně přestaly i kmitat atomy. S ohromením zírala na velkolepého muže, který ji držel v náručí.
"Možná jsem byla jen biologicky kompatibilní." Ta slova z ní vyšla v trhaném šepotu.
"Možná." Najednou cítila jeho majetnické rty na krku. "Máme celou věčnost na to, abychom objevili pravdu. A během celé té věčnosti, budeš moje."

Elena mu zajela prsty do vlasů a pocítila vlnu žáru, která se jí rozlila tělem. Ale ona mu nemohla podlehnout. Ne, dokud si nevyjasní jednu věc. "Dobře - máme před sebou tak dlouhou dobu, jakou budeš schopnej respektovat, že nevládneš mýmu životu."

Elena se položila zpět na postel a Raphael se položil na ni. "Proč ne?"

Čirá arogance jeho otázky, ji donutila několikrát zamrkat a pak si uvědomila, že celá její existence se nyní stala mnohem zajímavější. Zapomeňte na stopování archanděla, před Elenou byl zcela nový úkol. Bude se muset naučit, jak tančit s archandělem, aniž by v procesu ztratila same sebe. Její krví se rozlilo nadšení.


"Tohle teda bude jízda, Archanděli."