Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's blood - 6. kapitola

Elena dokončila svůj předběžný průzkum o Uramovi a uvelebila se do sedačky, nevolnost byla pulsující pěstí v jejím hrdle. Uram vládl - a zbytek světa se domníval, že stále vládne - části východní Evropy a okolním státům Ruska. Tak jako Amerika, měly tyto země své prezidenty a premiéry, parlamenty a senát, ale každý věděl, že skutečná moc ležela v rukou archandělů. Vlády, obchody i umění - nebylo nic, co by neovlivňovali, ať přímo, nebo z povzdálí. A Uram byl, jak se zdálo, velmi praktický druh osoby.


První zprávou, kterou o něm našla, byl novinový článek, který pojednával o prezidentovi malé země, která kdysi byla součástí Sovětského Svazu. Prezident Chernoff udělal tu chybu, že se veřejně Uramovi vzepřel a vyzval občany k bojkotu tvrdé archandělovy nadvlády a stejně tak i nadvlády jeho "upířích dětí". Vyzval je k podpoře všeho, co vlastnili lidé. Elena ale s jeho názorem nesouhlasila.

Upřednostňovat lidi se jí zdálo tak trochu předsudkem. Co všichni ti ubozí upíři, kteří měli své živobytí kvůli svým rodinám? Většina upírů se svou transformací automaticky nezískala moc - to trvalo staletí a někteří z nich zůstali slabí napořád.

Po přečtení prvních pár odstavců článku, který sumarizoval politickou strategii prezidenta Chernoffa očekávala, že článek skončí slovy o přípravách jeho pohřbu. K jejímu překvapení, ale zjistila, že prezident byl naživu ... pokud se to tak dalo nazvat.

Brzy po jeho buřičském projevu, byl prezident Chernoff účastníkem nešťastné autonehody - jeho řidič ztratil kontrolu nad vozidlem a srazil se s protijedoucí dodávkou. Řidič odkráčel bez jediného škrábnutí, učiněný "zázrak". Zato prezident tolik štěstí neměl. Utrpěl tolik zlomenin, že doktoři tvrdili, že již nikdy nebude schopen pohybu. Jeho oční důlky byly roztříštěné a zničily mu oční bulvy a hrdlo měl rozdrcené natolik, že měl zničené hlasivky ... ale mrtvý nebyl.

Už nemohl držet pero a psát.
Už nemohl mluvit.
Už neviděl.

Nikdo se to neodvážil vyslovit, ale ta zpráva byla všem jasná. Vzepři se Uramovi a budeš umlčen. Politik, který nastoupil na Chernoffovo místo, přislíbil Uramovi podporu ještě dříve, než složil prezidentskou přísahu.

Eleně proběhla hlavou myšlenka - říkejte si o Raphaelovi co chcete, ale on alespoň nebyl tyran. Neměla iluze o tom, že Severní Americe vládl železnou pěstí, ale nezasahoval do bezvýznamných lidských záležitostí.

Pár let zpět se dokonce objevil primátorský kandidát, který přísahal opovrhovat archanděly, pokud by byl zvolen. Raphael nechal kampaň probíhat a jeho jedinou odpovědí byl lehký úsměv, když se některý reportér odvážil k němu přiblížit.
Ten úsměv - znak toho, že celou situaci shledával směšnou - potopil všechny primátorovi slibné šance, jako by to byl Titanik. Ten muž se pak vytratil a znovu už o něm nikdo neslyšel. Raphael dosáhl vítězství, aniž by prolil jedinou kapku krve.

Jeho status moci mu v očích obyvatel zůstal i nadále.

"To ho ale nedělá dobrým," zamumlala si Elena pro sebe a obávala se směru svých vlastních myšlenek. Raphael sice mohl zářit v porovnání s Uramem, ale to toho o něm moc nevypovídalo.
Nakonec to nebyl nikdo jiný, než Raphael, kdo hrozil malé Zoe.
"Hajzl," znovu zamumlala a opakovala tak Sářinu nadávku. Ta výhružka ho házela s Uramem do stejného pytle.

Evropský archanděl prý jednou zničil celou školu, plnou pěti-až-deseti letých dětí a to proto, že vesničané ho žádali, aby z jejich vesnice odvolal svého hlídacího upíra.

Elena by se nad takovou žádostí zamračila, kdyby si ten upír nebral jejich krev pod nátlakem. Kdyby nezneužil několik vesnických žen a nenechal je zmlácené. Ti vesničané se na Urama obrátili s prosbou o pomoc a on jim odpověděl tím, že zabil jejich děti a ukradl jejich ženy. To se stalo před více, než třemi desetiletími a od té doby žádnou z těch žen nikdo neviděl. Vesnice už více neexistovala. Uram byl bez pochyby velice špatný člověk. A ona měla-

Něco poklepávalo na výplň skleněného okna.

Ruka jí sjela dolů, aby mohla vytáhnout nůž, ukrytý pod konferenčním stolkem a pak vzhlédla vzhůru. Očima se střetla s těmi archandělovými. Jeho silueta se třpytícím se Manhattanem v povzdálí, by měla působit nevýrazně, namísto toho byl ještě krásnější, než za denního světla. Důkazem jeho síly byl fakt, že téměř nemusel hýbat křídly, aby zůstal na místě - jeho čirá moc Elenu uzemnila i přes sklo, které bylo mezi nimi.

Elena polkla a vstala. "To okno se nedá otevřít," řekla a byla zvědavá, jestli ji mohl slyšet. Raphael jen ukázal směrem nahoru. Cítila, jak se jí rozšířili oči. "Střecha neni-" Ale on už byl pryč.

"Sakra!" Byla na něj naštvaná za to, že ji chytil nepřipravenou, že mohl za ten zaručeně fatální druh přitažlivosti, který v ní vyvolával. Zasunula nůž zpět na místo, zavřela laptop a opustila svůj byt.

Než se dostala na střechu a otevřela dveře, trvalo jí to několik minut. "Já ven nejdu!" zavolala, když ho nikde neviděla. Vršek budovy, ve které bydlela byl navržen nějakým avantgardním architektem, který se zaměřil více na tvary, než na funkčnost - před ní se rozprostíraly řady zubatých ostnů. Nebylo možné mezi nimi chodit bez uklouznutí a zřícení se k zemi. "Ne, díky," zamumlala.
Ucítila, jak jí vítr odvál vlasy z obličeje, ale dál čekala u otevřených dveří.
"Raphaeli!"
Napadlo ji, že ten architekt možná vůbec nebyl avantgardní. Možná prostě jen nenáviděl anděly. Tato myšlenka se jí zalíbila. Možná obdivovala jejich křídla, ale měla naprosto jasno o jejich vnitřní dobrotě.
"Vnitřní dobrota. Ha!" Odfrkla si a najednou před ní přistával. Její výhled vyplnila Raphaelova křídla.

Nevědomě udělala krok zpět, a než si to stihla uvědomit, on už byl vevnitř a zavíral za sebou dveře. Sakra, nesnášela, že se díky němu dokázala cítit jako zelenáč, stopující svého prvního upíra. Pokud by to takhle mělo jít dál, ztratila by vůči sobě veškerý respekt.

"Co?" zeptala se a založila si ruce na prsou.
"Takhle vítáš všechny své hosty?" Na jeho rtech nebyl žádný náznak úsměvu, a přesto byly zosobněním smyslnosti, svěží a nekonečně svůdné.

Ustoupila o další krok zpět. "Nech toho."
"Čeho?" V těch jeho modře modrých očích byl náznak upřímného zmatení.
"To nic." Koukej se dát dohromady, Eleno, poručila si. "Proč jsi tady?"
Několik dlouhých vteřin na ni jen hleděl. "Chtěl jsem s tebou mluvit o tvé práci."
"Tak mluv."

Rozhlédl se po úzkých prostorách schodiště, které nikdo nepoužíval. Kovové schody již začínaly rezivět a osamnělá žlutá žárovka vypadala, že každým okamžikem dosvítí.

Blik. Blik. Dvouvteřinová pauza. A pak blik, blik.

To schéma se stále opakovalo a přivádělo ji k šílenství. Raphael evidentně také nebyl příliš nadšen.
"Tady ne, Eleno. Zaveď mně k sobě."
Nad tím rozkazem se zamračila. "Ne. Tohle je pracovní - půjdeme na ředitelství Spolku a použijeme zasedací místnost."
"Mně je to jedno." Pokrčení ramen přitáhlo Eleninu pozornost k jejich šíři a k mocné klenbě jeho křídel.

"Já tam mohu doletět během několika minut. Tobě to bude trvat alespoň půl hodiny, možná déle - na cestě vedoucí do Spolku se stala nehoda."
"Nehoda?" Mysl jí zaplavily děsivé detaily "nehody", o které zrovna četla. "Jseš si jistej, že s tím nemáš nic společnýho?"

Pobaveně se na ni zadíval. "Pokud bych si to přál, mohl bych tě donutit udělat cokoliv, co bych chtěl. Proč bych si zbytečně přidělával problémy takovýmhle způsobem?"
Díky tomu přímočarému způsobu, kterým upozornil na svoji moc a nedostatek té její, jí začaly svrbět prsty touhou po jejím noži.
"Neměla by ses na mně dívat s tímhle výrazem, Eleno."
"Proč?" zeptala se, ponoukaná nějakým doposud neznámým sebevražedným sklonem. "Máš snad strach?"

Naklonil se k ní o kousek blíž. "Mé milenky byly vždy válečnice. Síla mne přitahuje."

Odmítala nechat ho si s ní takhle hrát, přestože její tělo s její myslí nesouhlasilo. Důrazně.

"A nože tě taky přitahujou? Protože jestli se mně dotkneš, tak do tebe jeden zapíchnu a je mi jedno, jestli mně pak schodíš z nejbližšího balkonu."
Na chvíli se odmlčel, jakoby přemýšlel. "To není způsob, který bych zvolil jako tvůj trest. Byl by to příliš rychlý konec."

Elena si připomněla, že se nedohaduje s lidským mužem. Tohle byl Raphael, archanděl, který zlámal každou jednotlivou kost v těle upíra, jen aby ukázal svůj úhel pohledu.

"Já tě k sobě domů nepustim, Raphaeli." Do jejího nebe.

Se zdrcujícím nátlakem skryté hrozby se rozhostilo ticho. Elena se ani nepohnula, poznala, že pro dnešek už ho provokovala dost. A zatímco ona znala cenu svého života, věděla také, že pro archanděla byla konec konců nahraditelná.
Vzduchem zapraskala síla plamenů, která vyplnila jeho modré oči. Když promluvil, dělily ji jen vteřiny od toho, aby zkusila své šance a dala se na útěk těmi úzkými prostorami schodiště.

"Pak tedy půjdeme do tvého Spolku."
Elena mrkla s ostražitou nedůvěrou. "Pojedu za tebou v autě." Její auto patřilo Spolku - tak jako většina lovců, i ona byla tak často mimo zemi, že mít své vlastní auto za to nestálo.
"Ne." Rukou ji chytil za zápěstí. "Nepřeji si čekat. Poletíme."

Zastavilo se jí srdce. Doslova. Když se znovu rozbušilo, ztěží mohla mluvit.
"Co?" Bylo to ale jen nedůstojné vypísknutí.
Raphael ale mezi tím už otevřel dveře a táhl ji za sebou.
Zapřela se. "Počkej!"
"Buď poletíme, nebo půjdeme k tobě domů. Vyber si."
Arogance toho příkazu byla dechberoucí. Stejně jako jeho vztek. Archanděl New Yorku neměl rád, když se mu říkalo ne.
"Nechci ani jedno."
"Nepřijatelné." A táhl ji dál.

Znovu se vzepřela. Chtěla létat více, než cokoliv jiného, ale ne v rukou archanděla, který by ji v jeho současném rozpoložení mohl upustit. "Co se děje tak naléhavýho?"
"Neupustím tě ... ne dnes." Jeho tvář byla tak bezchybná, že by mohla patřit nějakému starověkému bohovi, ale nebylo v ní žádné slitování. Pravdou bylo, že bohové byly málokdy milosrdní.

"Stačilo."

A najednou, aniž by si byla vědoma, že odešla ze schodiště, byla na střeše. V ostrých vlnách v ní pulsovala zuřivost, ale on jí objal pažemi a vzlétl dřív, než mohla udělat něco víc, než rozevřít rty. Probudily se v ní instinkty pro přežití. Okamžitě. Chytila se ho kolem krku a držela se pevně, jako klíště.

Jeho křídla nabrala rychlost a střecha se začala závratnou rychlostí vzdalovat. Vítr jí odfoukl vlasy z obličeje a do očí jí vehnal slzy. Pak, jako kdyby již nabral dostatečnou výšku, Raphael upravil úhel jejich letu a chránil ji před proudícím větrem.

Zajímalo ji, jestli to udělal vědomě a pak si uvědomila, že padá do pasti a snaží se dávat mu více lidskosti. On ale nebyl člověk. Ani zdaleka.

Pohled jí vyplňovala jeho křídla a pak se odvážila otočit hlavu a podívat se na výhled pod sebou. Nebylo toho mnoho, co by mohla vidět - Raphael totiž vyletěl až nad vrstvu mraků. Na každém kousku těla se jí objevila husí kůže a zima jí začala zalézat až do morku kostí. Hrozilo, že se jí začnou zimou klepat zuby, ale ona mu to musela říct, musela ze sebe ten vztek dostat dřív, než by v ní vyhlodal díru. "Řekla jsem ti," vycedila, "abys mi nelezl do hlavy."

Podíval se na ní. "Je ti zima?"
"Zasloužil bys cenu za vnímavost," řekla a dech jí zamrzal na rtech. "Nejsem stavěná na lítání."

Bez upozornění se vrhl střemhlav dolů. Žaludek se jí ocitl ve stavu bez tíže, ale tělem se jí rozlilo nadšení. Létala! Možná to nebylo z vlastní vůle, ale nehodlala si ztěžovat. Pevně se ho držela a absorbovala každou vteřinu té zkušenosti, poctivě si vtiskávala do paměti každičký detail, aby si ho mohla později znovu vychutnat.

V tu chvíli si uvědomila, že nemá žádný důvod se bát nešťastného pádu - Raphaelovi paže byly jako kamenné objetí, nerozbitné, nehybné. Zajímalo ji, zda vůbec pociťuje její váhu. Andělé měli být daleko silnější, než lidé nebo upíři.
"Je to lepší?" zeptal se a rty se při tom dotýkal jejího ucha.
To vřelé zabarvení jeho hlasu ji polekalo, zamrkala a všimla si, že klouzali vzduchem přímo nad vrcholky mrakodrapů.

"Ano." Nebude mu děkovat, zamyslela se vzpurně. Ani se jí nezeptal, zda souhlasí, než vzlétl vzhůru k nebi.
"Neodpověděl si mi."
"Na mojí obranu" - pobavená poznámka - "to nebyla otázka, ale spíš vyjádření."
Přimhouřila oči. "Proč mi pořád lezeš do hlavy?"
"Je to výhodnější, než plýtvat čas čekáním, než samu sebe o něčem přesvědčíš."
"Je ti jasné, že je to svým způsobem znásilnění."

Následovalo chladné ticho, tak chladné, že se jí na těle opět objevila husí kůže. "Se svými obviněními buď opatrná."
"Dyť je to pravda," trvala si Elena na svém, ačkoli žaludek se jí scvrkával do vyděšené malé kuličky.
"Řekla jsem ne! A tys to stejně udělal. Jak jinak bys to chtěl nazvat?"
"Lidskost pro nás nic neznamená," řekl. "Mravenci, lehce zašlápnutelní, lehce nahraditelní."
Zachvěla se a tentokrát to bylo z čistokrevného strachu. "Tak proč nám vůbec dovolit žít?"
"Příležitostně nás dokážete pobavit. Máte svoje využití."

"Potrava pro vaše upíry," řekla a byla sama sebou znechucená, protože v něm před chvílí viděla něco lidského.
"Co - máš vězení plný "svačinek" pro svý upíří miláčky?"
Sevřel kolem ní ruce a jí se zastavil dech.
"To není potřeba. Svačinky se jim nabízejí sami a na stříbrném podnose. Ale to bys měla sama dobře vědět - tvoje sestra je přece vdaná za upíra."

Ten náznak nemohl být jasnější. Právě její sestru, Beth, nazval upíří děvkou. Tento pohrdavý termín byl používán k označení těch mužů a žen, kteří následovali z místa na místo skupinky upírů a nabízeli svá těla jako jídlo výměnou za jakékoli pomíjivé potěšení, které se jim upír milostivě uvolil dát. Každý upír se živil jinak, ubližoval nebo potěšil rozdílně. Některé upíří děvky vypadaly rozhodnuté ochutnat a nechat se ochutnat každým jednotlivým z nich.

"Mojí sestru z toho vynech."
"Proč?"
"Ona byla s Harrisonem ještě před tím, než se stal upírem. Není žádná děvka."
Raphael se zasmál, ale byl to ten nejchladnější, nejnebezpečnější zvuk, který kdy slyšela.
"Očekával jsem od tebe něco lepšího, Eleno. Nenazvala tě tvoje rodina ohavností? Předpokládal bych, že budeš sympatizovat s těmi, kdo milují upíry."

Kdyby neměla strach pustit se rukama, kterýma se ho držela kolem krku, možná by mu vyškrábala oči. "Nebudu se s tebou bavit o svojí rodině." Ne s ním, ani s kýmkoli jiným.
Jseš odporná. To byla téměř poslední slova, co jí její otec řekl.
Jeffrey Deveraux nikdy nebyl schopný pochopit, jak mohl splodit "stvoření" jakým byla ona, "ohavnost", která odmítala následovat příkazy její šlechtické rodiny a prodat se do manželství z důvodu rozšíření rozpínajícího se Deverauxského imperia. Řekl jí, aby se vzdala lovu upírů. Nikdy neposlouchal a neporozumněl, že chtít po ní, aby potlačila svoje schopnosti, bylo jako žádat po ní, aby zabila část sebe samé. Tak si jdi a válej se v bahně.Neobtěžuj se vracet se zpátky.

"Muselo být velice ... zajímavé, když si tvůj švagr zvolil stát se upírem," řekl Raphael a ignoroval její slova. "Tvůj otec se nezřekl ani Beth, ani Harrisona."
Elena polkla a odmítla vzpomínat na tu ubohou naději, kterou cítila, když byl Harrison přijat zpět do rodiny. Tak zoufale tenkrát chtěla věřit, že se její otec změnil, že se na ní konečně podívá se stejnou láskou, kterou tak štědře vyjadřoval Beth a dvěma mladším dětem, které měl se svojí druhou ženou, Gwendolyn. O jeho první ženě, Marquerite, matky Beth a Eleny se nesmělo nikdy mluvit. Bylo to, jako kdyby nikdy neexistovala.

"Můj otec tě nemusí vůbec zajímat," odpověděla mu ostře a zadržovala u toho veškeré emoce. Jeffrey Deveraux se nezměnil. Neobtěžoval se jí ani zavolat zpátky - a ona pochopila, že Harrison byl přijat zpět jen proto, že byl potomek starostovy rodiny, která měla hluboce zakořeněné vztahy s imperiem rodiny Deveraux.
Jeffrey neměl žádné upotřebení pro dceru, která si libovala ve své "ostudné a nelidské" schopnosti vycítit upíry.

"A co tvoje matka?" Ozval se temný šepot.
Něco se v ní zlomilo. Pustila se jeho krku, vykopla oběma nohama a v tom samém okamžiku zvedla ruce, aby mohla nadělat nějakou škodu na tom jeho ó-tak-krásném obličeji.

Byl to sebevražedný čin, ale pokud tu bylo jedno jediné téma, ohledně kterého Elena nebyla schopná rozumně uvažovat, tak to byla její matka. To, že tento archanděl, tento nesmrtelný, který se absolutně nezajímal o pomíjivé lidské životy, se opovážil použít příliš krátkou existenci Marquerite Deveraux proti Eleně, bylo nepřijatelné. Navzdory marnosti svého rozhodnutí, mu chtěla ublížit. "Nikdy se neopovažuj-"


A pak ji pustil.

3 komentáře: