Angel's blood - 7. kapitola

Elena vykřikla ... a tvrdě přistála na zadku, s rukama zapřenýma o hrubý povrch drahé dlažby. "Ummph."
Tiše zaklela nad tím výkřikem, který ji z překvapení unikl, posadila se a snažila se chytit dech. Raphael se nad ní tyčil jako předloha obrazu malovaného uprostřed nebes, nebo v pekle. Možná ani jedno. Možná oboje.

V tom okamžiku jí došlo, proč se naši předci domnívali, že andělé byli strážci bohů, ale Elena si nebyla jistá, jestli Raphael nebyl spíš démon. "Tohle není Spolek," podařilo se jí ze sebe po příliš dlouhé době vysoukat.
"Rozhodl jsem se, že si promluvíme tady." Odpověděl a podával jí ruku.
Ignorovala napřaženou ruku a vstala bez jeho pomoci. Jen ztěží zvládla potlačit nutkání promnout si potlučenou kostrč. "To svoje cestující vždycky upustíš?" zamumlala. "Přeci jen nejsi až tak kultivovanej."

"Jsi po mnoha staletích první člověk, kterého jsem nesl," řekl a jeho modré oči byly v té tmě téměř černé. "Zapomněl jsem, jak křehcí lidé jsou. Krvácí ti obličej."
"Co?" Elena zvedla ruku k lechtajícímu místu na obličeji. Škrábanec byl tak drobný, že ho téměř necítila. "Jak?"
"Vítr a tvé vlasy." Raphael se otočil a vykročil ke skleněné kopuli. "Utři si to, pokud nechceš upírům z Věže posloužit jako půlnoční svačinka."

Elena si utřela krev do rukávu své košile, sevřela ruce v pěsti a z očí jí šlehaly blesky směřující na jeho vzdalující se záda. "Jestli si myslíš, že tu za tebou budu cupitat jako nějaký štěně..."
Raphael se na ni ohlédl přes rameno. "Můžu tě přinutit se za mnou plazit, Eleno." V jeho obličeji nebyl ani náznak lidskosti, nic kromě záře takové síly, že si před ní chtěla zakrýt zrak. Dalo jí práci neklopýtnout o krok dozadu.
"Opravdu chceš, abych tě donutil si kleknout?"

V tu chvíli věděla, že by to skutečně udělal. Něco, co řekla, nebo udělala nakonec Raphaela postrčilo za jeho hranice. Pokud chtěla přežít s nedotčenou duší, musí polknout svoji hrdost ... nebo jí zničí. Toto zjištění jí tížilo, jako balvan, který se jí nakonec usadil v žaludku.
"Ne," odpověděla a věděla, že pokud se jí někdy naskytne šance, tak mu za tu urážku na cti podřízne krk.

Raphael ji po několik dlouhých minut sledoval a jí z toho vyčkávání tuhla krev v žilách. Kolem Eleny zářilo miliony světel, které vydávalo město, ale nahoře na střeše, na které stála, bylo temno - kromě té záře, která vycházela z Raphaela. Sem, tam zaslechla, jak si lidé vyprávěli o tomto fenoménu, ale nikdy si nemyslela, že toho bude svědkem. Protože když anděl začal vydávat záři, stal se stvořením absolutní síly. Síly, která byla většinou soustředěná na ničení, nebo zabíjení. Anděl zářil těsně před tím, než tě roztrhal na tisíce kousků.

Elena mu pohled vracela, neochotná - neschpná - se vzdát. Podřídila se, jak jen mohla. Ještě další ústupek a mohla by se před ním opravdu začít plazit.

Klekni si a koukej prosit, pak svoje rozhodnutí možná přehodnotím.

Tenkrát to neudělala. A neudělá to ani teď. Na důsledcích nezáleží. Ve chvíli, kdy si myslela, že je jí konec, se Raphael otočil a pokračoval v chůzi směrem k výtahu. Jeho záře s každým jejím výdechem bledla. Následovala ho a s odporem si všimla vlastního potu, který jí stékal po páteři, i ostré pachutě strachu, která se jí usadila na jazyku. Ale ještě výraznější byl její obrovský vztek. Archanděl Raphael byl momentálně osobou, kterou v celém vesmíru nenáviděla nejvíce.

Přidržel jí otevřené dveře a Elena jimi bez jediného slova prošla. Ve chvíli, kdy se postavil vedle ní a jeho křídla se jí otřela o záda, ztuhla, ale stále se upřeně dívala na dveře výtahu. Výtah přijel o vteřinu později a ona vešla dovnitř. Raphael ji následoval a když se jeho vůně otřela o její vrozené lovecké smysly, byla jako smirglpapír.

Pravá ruka ji svrběla nutkáním sáhnout po noži, byla to téměř bolestivě potřebná touha. Věděla, že kdyby ucítila studenou ocel, uklidnilo by ji to, ale ten pocit bezpečí, by byl pouhou iluzí. Iluzí, která by ji mohla dostat ještě do většího nebezpečí.

Mohu tě donutit se plazit, Eleno.

Zatnula zuby takovou silou, že ji zabolela čelist. A když se dveře výtahu otevřely, vystartovala, aniž by čekala na Raphaela - jen aby se na místě okamžitě zastavila. Pokud se toto považovalo, za vhodný firemní design, tak se jistě hodně věcí změnilo. Na zemi byl okázalý černý koberec a stejně černé byly i lesknoucí se zdi. Jednotlivé kusy nábytku, které v tu chvíli mohla vidět, - pár dekoračních stolků - bylo také v té exotické barvě. Všechno se třpytilo různými barevnými odstíny, různými možnostmi.

Krvavě rudé růže - naaranžované v broušených vázách a postavené na těch malých stolcích - byly přepychově zvoleným kontrastem. A stejně tak i dlouhý obdélníkový obraz, který visel na jedné ze stěn. Elena jím byla ohromená a přistoupila k němu blíž. Tisíce odstínů zuřivé rudé a přesto to působilo chladivou logikou a smyslností, způsobem, který mluvil o krvi a smrti.

Na rameni ucítila Raphaelovi prsty. "Dmitri je talentovaný."
"Nedotýkej se mně." Ta slova jí sklouzla ze rtů jako ledová ostří. "Kde to jsme?"
Otočila se, aby mu stála tváří v tvář a přitom musela vyvinout intenzivní úsilí, aby nesáhla pro svou zbraň.

V jeho očích spatřila ty modré plameny, ale tentokrát žádné násilí. "Na upířím patře - používají ho pro ... no, však uvidíš."
"A proč bych měla? O upírech vim, všechno, co se o nich vědět dá."
Přes rty mu přejel mírný úsměv. "Potom tedy nebudeš překvapená." Raphael jí nabídl rámě, ale ona ho odmítla přijmout. Úsměv mu na rtech neochabl. "Takové rebelství. Kde si k tomu přišla? Od svých rodičů určitě ne."

"Ještě jedno slovo o mých rodičích a bude mi úplně jedno, jestli mně rozcupuješ na milion podělanejch kousků." Cedila skrz zaťaté zuby. "Vyříznu ti srdce a naservíruju ho k večeři pouličním psům."
Raphael pozvedl jedno obočí. "A jseš si jistá, že mám srdce?" řekl a pokračoval v chůzi. Elena nechtěla jít za ním, proto přidala, aby šli bok po boku.
"Fyzicky, pravděpodobně nějaké máš," řekla. "Emocionální? Bez šance."
"Co by se muselo stát, aby ses skutečně bála?" Raphael vypadal, že je upřímně zvědavý. Opět se zdálo, že se Elena pohybovala po hraně, ale vyšla z toho živá. Měla ale namále - zajímalo ji, jak promíjivý Raphael bude, až ona dokončí svoji práci a dál už mu nebude k užitku. Nehodlala se zdržovat, aby na tuhle otázku našla odpověď.

"Narodila jsem se jako lovec," odpověděla mu a přitom se snažila zapamatovat, že si musí vymyslet plán útěku. Sibiř zněla dobře.

"Jen málo lidí ví, co to opravdu znamená, ty nevyhnutelné důsledky, které to s sebou nese."
"Řekni mi o nich." Raphael prošel skleněnými dveřmi a čekal až projde i ona, než je za nimi zase zavřel.
"Kdy sis uvědomila, že máš schopnost vycítit upíry?"
"Já si to neuvědomila." Pokrčila Elena rameny. "Vždycky jsem je cítila. Bylo mi asi pět, když jsem začala vnímat, že je to asi něco zvláštního, nenormálního." To slovo jí uteklo, slovo jejího otce. Stiskla rty. "Myslela jsem si, že to umí každý."
"Tak jako si malý anděl může myslet, že každý umí létat." Doplnil Raphael.

Z pod Elenina hněvu začala vykukovat zvědavost. "Tak nějak." Takže přeci jen byly andělské děti. Ale kde?
"Věděla jsem, že náš soused byl upír dřív, než to věděl kdokoli jiný a jednoho dne jsem ho omylem prozradila."
Stále se kvůli tomu cítila špatně, přestože v té době byla jen malé dítě. "Snažil se vydávat za člověka."
Na Raphaelově tváři se objevily známky nelibosti. "Udělal by líp, kdyby dal šanci někomu jinému. Proč přijímat dar nesmrtelnosti, pokud si přeješ být člověkem?"
"S tímhle musím souhlasit." Pokrčila rameny. "Pan Benson byl přinucen se odstěhovat kvůli pozdvižení, které to vyvolalo."
"Místo, kde si vyrůstala nebylo moc tolerantní."
"Ne." A její otec byl hlavou té netolerance. Jak ho tenkrát ponižovalo, že jeho dcera byla jednou z těch monster. "O pár let později jsem cítila Slatera Patalise, když si vraždil cestu skrz zemi." V tu chvíli jí v těle srdce zamrzlo hrůzou, kterou před všemi tajila, hrůzou spjatou s tím jménem.
"Jedna z mála chyb, kterých jsme se dopustili." Reagoval Raphael.

Ve skutečnosti to nebyla chyba, pomyslela si Elena, ne, pokud byl při přijetí zdravý. Ale to nemohla říct nahlas, aniž by nezradila Sáru. "Takže vidíš, že na strach jsem zvyklá. Už když jsem vyrůstala, jsem věděla, že strašáci se venku opravdu potulují."
"Vím, že mi lžeš Eleno." Raphael se zastavil před odolně vypadajícími černými dveřmi. "Ale nechám to být. Však ty mi brzy řekneš z jakého důvodu tančíš se smrtí tak dychtivě."

Elenu zajímalo, jestli měl ve svých složkách i jména Ariel a Mirabelle, jestli věděl, jaká tragédie zničila její matku a změnila jejího otce v naprostého cizince.
"Víš, co se říká o těch, kdo jsou přespříliš sebejistí."
"Přesně." Přikývl. "Dnes v noci ti ukážu, proč ty, které nazýváš děvkami, vyhledávají své upíří milence."
"Nic, co uděláš, nebo řekneš, mě nepřesvědčí, abych změnila názor." Zamračila se Elena. "Nejsou o moc lepší, než drogově závislí."
"Tak tvrdohlavá," zamumlal Raphael a otevřel dveře.

Tiché zvuky, smích a cinkot skleniček. Všechno to proudilo vzduchem, jako svůdné pozvání. Raphael ji očima vyzýval, aby vstoupila. Byla blázen a jeho výzvu přijala - z pouzdra na paži si do dlaně vzala nůž - a vešla. Byla si ostře vědoma toho, že za zády má archanděla, ta nahá zranitelnost její páteře ... dokud jí šokem nespadla čelist.

Upíři měli koktejlový večírek.

Elena zamrkala a začala vnímat tlumené, romantické osvětlení, přepychové sedačky, vysoké stoly s řadami útlých skleniček šampaňského. Jídlo bylo evidentně pro lidské hosty - muže i ženy, kteří tu postávali, smáli se a flirtovali s jejich upířími hostiteli. Večeře byla servírována na podnosech, které byly hbitě roznášeny na vypracovaných ramenech číšníků. Večerní róby byly ve všech škálách, od dlouhých a splývavých, po krátké a sexy. Převládající barevné téma byla opět černá s rudou, s příležitostnou vyzývavou ukázkou bílé.

Ve vteřině, kdy ji spatřili, veškerá konverzace ustala. Poté, jejich pohledy zamířily za ní a Elena mohla téměř slyšet, tu kolektivní úlevu - protože, ta lovkyně byla přeci na krátkém vodítku archanděla. Elena se snažila potlačit tu dětinskou potřebu ukázat jim, že to není pravda a místo toho nenápadně vrátila nůž do pouzdra.
Stihla to jen tak tak, než si všimla upíra, který se sklenkou vína v ruce, kráčel jejím směrem. Alespoň doufala, že to bylo víno - ta temně rudá tekutina stejně tak mohla být krev.

"Zdravím, Eleno." Ten pozdrav byl vysloven nádherným, hlubokým hlasem, ale skutečně omračující byla upírova vůně - bohatá a temně svůdná.

"Upír-vrátný," zašeptala Elena zastřeným hlasem. Teprve ve chvíli, kdy si všimla, že se opírá o živoucí teplo Raphaela, si uvědomila, že před krásou toho neviditelného, voňavého pohlazení couvala.
"Moje jméno je Dmitri." Usmál se na ni upír a předvedl tak řadu běloskvoucích bílých zubů, beze známky špičáků. Starý upír, zkušený upír. "Pojď, zatanči si se mnou."

Mezi nohama se jí rozvinulo teplo, nedobrovolná reakce na Dmitriovu přirozenou vůni. Vůni, která měla velmi speciální - a vysoce erotický - půvab pro rozené lovce.

"Přestaň, nebo přísahám, že z tebe udělám eunucha."
Dmitri se podíval dolů, na ostří, které mu momentálně tlačilo na poklopec. Když zvedl hlavu, výraz jeho tváře byl více, než otrávený. "Pokud tu nejsi, aby ses bavila, proč si sem vůbec chodila?" Ta vůně odezněla, jako kdyby ji do sebe ve vteřině vstřebal. "Tohle je bezpečný místo určený pro zábavu. Odnes si svoje zbraně jinam."

Elena se začervenala a uklidila nůž zpět do pouzdra. Bylo jasné, že se právě dopustila obrovského faux pas.

"Raphaeli." Pozdravil Dmitri.
Archanděl ji chytil jednou rukou za paži. "Elena je tu, aby se učila. Nerozumí té fascinaci, kterou k vám lidé cítí."
Dmitri pozvedl obočí. "Rád ti to předvedu, Eleno"
"Dnes večer ne, Dmitri." Odpověděl Raphael.
"Jak si přeješ, pane." Po mírném uklonění, Dmitri odešel ... ale ještě před tím, kolem ní omotal slabý pramen své svůdné vůně, jakoby na rozloučenou. Jeho úsměv prozrazoval, že mohl cítit reakci, kterou v ní vyvolal. Že si byl dobře vědom, že se jí z toho podlamují kolena. Ale s každým krokem, se kterým se Dmitri vzdaloval, jeho vůně slábla, až už Elena dál netoužila po té smyslné bolesti, která by doprovázela jeho dotek ... - Dmitriova vůně byla stejně tak nástrojem ovládání mysli, jako Raphaelovi schopnosti. Ale poprvé ve svém životě Elena porozumněla proč se někteří lovci sexuálně - někdy dokonce i emocionálně - zapletli se stvořeními, která lovili.

Samozřejmě nelovili takové, jako byl Dmitri. "On je dost starej na to, aby svůj stoletej dluh splatil už několikrát za sebou." Nehledě na jeho výraznou sílu osobnosti - nikdy dříve nepotkala upíra s takovým čirým šarmem. "Proč s tebou zůstal?"

Raphaelova ruka na její paži byla jako cejch, propalovala se skrz materiál její košile, aby jí poznamenala na kůži. "Dmitri vyžaduje neustálé výzvy. S prací pro mne, přicházejí příležitosti, jak mohou být jeho potřeby naplněny."
"Ve více směrech," zamumlala Elena a sledovala Dmitriho, který kráčel k malé, vnadné blondýnce a chytil ji kolem pasu. Blondýnka k němu celá uchvácená vzhlédla. To ale nebylo vůbec překvapivé, protože Dmitri byl snem každé ženy - hedvábné černé vlasy, temně temné oči, barva kůže, která odpovídala spíše středomoří, než studenému klimatu Slovanských národů.

"Já nejsem žádný dohazovač." Raphael byl otevřeně pobaven. "Upíři v této místnosti žádné takové služby nepotřebují. Rozhlídni se kolem sebe Eleno. Koho vidíš?"

Elena se zamračila a chtěla mu odseknout nějakou jedovatou poznámkou, když překvapením vyvalila oči. Tam, v rohu, ta dlouhonohá bruneta ... "To neni možný." Vypískla. "To je Sarita Monaghan, ta super-modelka."
"Pokračuj."
Pohledem zamířila zpět k Dmitriho vnadné blondýně. "Tu jsem taky někde viděla. Nějakej seriál?"
"Ano."

Vyvedená z rovnováhy, Elena dál zkoumala místnost. Tam byl slavný novinový hlasatel, seděl uvelebený v sedačce v doprovodu uchvacující rudovlasé upírky. Kousek vlevo od nich seděl pár, který měl v New Yorku obrovskou moc, většinoví vlastníci akcií jedné z těch úspěšnějších světových firem.

Nádherní lidé. Chytří lidé.

"A oni jsou tu z vlastní vůle?" Ale odpověď na svojí otázku už znala. V pohledech, se kterými se setkala, nebyl ani náznak zoufalství, žádná známka ovládané mysli. Místo toho vzduch naplňovalo flirtování, zábava a sex. Rozhodně sex. Jeho žár přímo odkapával z okolních zdí.

"Cítíš to Eleno?" Raphael ji svou volnou rukou chytil za druhou paži a přidržoval si ji zádama přitisknutou k hrudi. Když se sklonil, aby na ní promluvil, rty se otřel o její ucho. "Tohle je droga, po které touží, tohle je jejich závislost. Rozkoš."
"To neni to samý," odpověděla a stála si za svým názorem. "Upíří děvky nejsou nic víc, než pronásledující fanoušci."
"Jediná věc, která je odlišuje od této společnosti je bohatství a krása." Vracel jí Raphael.

Zarazilo ji, když si uvědomila, že měl pravdu. "Fajn, beru to zpátky. Upíři a jejich fanynky jsou všichni děsně hodní, rozumní lidé." Stále nemohla uvěřit tomu, co viděla - ten televizní hlasatel zrovna sunul ruku k rozparku sukně svojí společnice, nevnímajíc nikoho ve svém okolí.

Raphael se zasmál. "Ne, nejsou hodní. Ale nejsou ani špatní."
"To jsem nikdy neřekla." Odsekla mu, očima přilepená k hlasateli a výrazu trýznivé rozkoše, kterou měl v obličeji, když hladil bledě, bledou kůži té zrzky. "Vím, že jsou to jen lidé. Chtěla jsem tim jen říct-"

Elena polkla, když zaslechla nějakou ženu sténat, ústa jejího upířího milence se ve žhavém příslibu extáze pohybovala škádlivé centimentry nad jejím pulsujícím hrdlem.

"Chtěla si říct?" Raphael jí přejel rty po jejím vlastním hrdle.
Cukla s sebou a přemýšlela nad tím, jak se sakra ocitla v objetí archanděla - muže, kterému plánovala vyříznout srdce. "Nemám ráda způsob, jakým upíři využívají svoje schopnosti k tomu, aby si podmanili lidi."
"Ale, co když si to ti lidé přejí? Vidíš někoho, kdo by si ztěžoval?"

Ne. Viděla jen letmé doteky a smyslné hrátky eroticky naladěné směsice mužů a žen - upírů a lidí. "Tos mi přišel ukázat zatracený orgie?"
Znovu se zasmál a tentokrát to byl příjemný zvuk, teplý, linoucí se kolem její kůže jako tekutý karamel.
"Občas nějaké meze překročí, ale je to přesně to, co vidíš. Večírek, kde můžeš natrefit na partnera."

Raphael jí hladil po pažích dolů a zpět nahoru, jeho dech jí rozvlnil prameny vlasů kolem spánku. Na letmý zlomek vteřiny zaváhala. Jaké by to bylo se o něj opřít, nechat Raphaela ... - pane Bože. Co se jí to dělo?

"Už jsem viděla dost. Můžeme jít." Řekla Elena a vzepřela se jeho objetí.
Raphael ji sevřel pevněji a roztáhl kolem nich křídla tak, že jí odřízl výhled na místnost a svůj teplem sálající, pevný hrudník ji opět přitiskl k zádům. "Jsi si jistá?" Zašeptal a rty se při tom dotýkal její příliš citlivé kůže. Elena musela sama se sebou bojovat, aby se nezachvěla.

"Už jsou to staletí, co jsem neměl lidskou milenku. A ty jsi ... fascinující."