Angel's Judgment - 1. kapitola

Sára nebyla zvyklá cítit vůči upírům lítost. Její prací bylo je chytit, očipovat a dovést je zpět k jejich pánům - andělům. Nebyla fanouškem nuceného nevolnictví, ale andělé se cenou za nesmrtelnost netajili. Každý, kdo chtěl být Stvořen, musel svému andělovi sloužit po dobu dalších sta let.

Žádné vyjednávání.
Když jste se nechtěli celé století klanět a dřít pro jiného, prostě jste žádnou Smlouvu nepodepisovali. Jednoduché. Utíkat od svých povinností po té, co andělé dodrželi svou část dohody? To z vás jednoduše dělalo zrádce. A nikdo neměl rád zrádce.

Nicméně tenhle chlápek měl horší problém, než to, že ho vrátí jeho naštvanému andělovi. "Můžeš mluvit?"
Upír si dlaní svíral téměř odříznutý krk a podíval se na ni, jako by byla šílená. "Jasně, promiň." Zajímalo ji, jak je sakra možné, že byl stále naživu. Upíři nebyli skutečně nesmrtelní - mohl je zabít obyčejný člověk, nebo ostatní jejich druhu. Nejjistějším způsobem usmrcení upíra bylo odnětí hlavy, ale většina lidí se do této krajnosti nepouštěla - protože upíři obvykle nestáli nehnutě v pozoru a nečekali, až je připravíte o hlavu. Střelit je do srdce – to byl dobrý začátek, ale zatímco byli dočasně zneškodněni, museli jste jim odříznout hlavu. Nebo je zapálit. To také fungovalo dobře.

Sára byla stopař - její prací bylo je odchytit, ne je zabít. "Potřebuješ krev?"
Upírovi se najednou ve tváři zračila naděje.
"Trhni si," řekla mu. "Nejsi mrtvej a to znamená, že seš silnej. Musíš to vydržet, než tě dostanu zpátky domu."
"Dheeee."

Sára jeho bublavé odmítnutí ignorovala, klekla si na zem, vsunula mu ruku pod záda, a pomohla mu vstát na nohy. Měřila pouhých 162 centimetrů a upír byl značně větší. Ona ale na rozdíl od upíra nekrvácela ze zraněného krku a pracovala na sobě sedm dní v týdnu. Když ho zvedala, zanadávala, ale zvládla mu pomoci dojít téměř až k autu, kde se upír začal vzpírat.
"Potřebuješ pomoct?" Ozval se hluboký, tichý hlas s podtónem vyzrálé whisky a žhavých doutnajících uhlíků.

Sára jeho hlas nepoznala a nepoznala ani figuru, která se objevila z poza stínů - přes metr devadesát pevných mužských svalů. Muž byl mohutný v ramenou, měl vypracovaná stehna a pohyboval se s ladností, která prozrazovala trénovaného bojovníka. Takového bojovníka, proti kterému by se rozhodně nechtěla postavit, přestože přemohla upíry dvakrát své vlastní velikosti.

"Jo," odpověděla. "Pomoz mi ho dostat k autu, je zaparkovaný támhle u chodníku."

Cizinec vzal upíra - který začal vydávat značně srozumitelnější zvuky - a odhodil ho na zadní sedadla. "Máš kontrolní čip?"
Sára si ze zad sundala kuši a namířila ji na upíra. Ten chudák se před ní schoulil a zasunul se celým tělem do auta. Protočila oči, dala si kuši zpět na záda a vytáhla obojek, který měla připevněný k poutku černých džín. Natáhla se dovnitř do auta, ale zaváhala.

"Opovaž se na mně zkusit něco vtipnýho, nebo tě opravdu střelim."
Upír se sesunul do sedadla a nechal si kolem velmi rychle se hojícího krku připnout kovový obojek. Věda, která se skrývala za funkčností těchto zařízení, byla spjata s biologií upírů a byla velmi složitá. Její výsledek byl ale jednoznačný - upír nyní musel poslouchat její rozkazy. Slova "velmi nápomocný" nemohla dostatečně vyjadřovat popis kontrolních čipů, protože i takto zraněný, by byl upír schopný utrhnout jí během dvou vteřin hlavu.
A Sára měla svou hlavu ráda tam, kde byla.

Vysoukala se z auta, zavřela dveře a podívala se na toho druhého lovce - a opravdu ani trochu nepochybovala o jeho povolání. "Sára." Natáhla k němu ruku.
Přijal ji, ale dlouhou dobu nepromluvil. Nemohla se přinutit, aby protestovala - něco v jeho temně temných zelených očích ji na místě zmrazilo. Síla, napadlo ji, vyzařovala z něho neuvěřitelná síla. Pak promluvil a ta dekadentní whisky v jeho tónu způsobila, že téměř nevnímala, co říkal.
"Já jsem Deacon. Seš mnohem menší, než naznačuje tvoje pověst."
Sára mu vytrhla svou ruku. "Dík. A příště nenabízej pomoc."
Většina mužů by v tuto chvíli odešla s pošramoceným egem, ale Deacon tam zůstal stát a stále ji sledoval svýma intenzívníma očima. "To nebyla kritika."
Proč tu s ním sakra pořád ještě postávala? "Musim vrátit Rodneyho jeho pánovi."
"Máš slušnou reputaci." Popošel k ní o kousek blíže a jeho pohled se zaměřil na pásek, který měla napříč přes tělo. "Ty a tvoje kuše máte slušnou reputaci."
Bylo to pobavení, co zahlédla v jeho oh-tak-seriózním výrazu? "Neodsuzuj, dokud si jí nevyzkoušel. Moje šípy jsou vyrobený tak, aby v sobě mohly mít zabudovaný stejný věcičky, jako v sobě maj obojky - ale já tím pádem můžu zůstat z dosahu nebezpečí, až dokud neni můj cíl bezpečně očipovanej. A vzhledem k jejich sakra rychlý schopnosti se hojit, to neni vůbec na škodu."
"A přesto si u sebe měla obojek."

Sára si sundala kuši. "Uhni." Když stál takhle blízko, neviděla nic jiného, než Deacona a jeho míli široký hrudník. Možná z něj byla trochu mimo, ale co - měla přeci puls. A on byl sakra sexy. To ale na věci nic neměnilo. Sára byla lovec. A on možná patřil ke Spolku, ale zároveň byl také jedna velká neznámá.

"Moje nejlepší kamarádka na ně nedá dopustit." Sára sice nechápala proč, ale Ellie zase nedokázala pořádně ocenit kuši, tudíž si byly kvit. Nicméně, Sára jí slíbila, že obojky vyzkouší. Ellie totiž na svém posledním lovu dala šanci kuši. "Řekla jsem ti, abys uhnul." Konečně se o pár centimetrů posunul. Dost na to, aby mohla otevřít dveře spolujezdce a hodit kuši dovnitř auta. Rodney už byl skoro uzdraven, ale zakrvácel téměř celý interiér auta z půjčovny. Sakra.
Spolek náklady sice zaplatí, ale Sáře se zrovna moc nechtělo jezdit v takovém svinčíku. "Musim doručit zásilku."
"Co kdyby sme si s nim nejdřív promluvili."
Zabouchla dveře spolujezdce. "A proč bysme to dělali?"
"Nejsi ani trochu zvědavá, kdo ho chtěl oddělat?"

Deacon měl směšně dlouhé řasy, napadlo ji. Tmavé a hedvábné a to bylo absolutně nefér.
"Pravděpodobně nějaká skupinka upířích odpůrců." Sára se zamračila. "Pitomci. Nikdy jim nedojde, že napadaj něčího manžela, otce nebo bratra."
Deacon se na ni stále beze slova díval.
"Co?" Přejela si rukou po tváři a byla nesmírně vděčná za tmavší odstín své pleti, který momentálně schoval její stupidně žhavou reakci na tohoto cizince. Ale okukování bylo povoleno, správně?

"Řekli mi, že máš hnědou pleť, hnědý oči a černý vlasy."
To na ní tak nějak sedělo. "Kdo je - oni?"
"Řeknu ti to, až si promluvíme s tim upírem."
"Lákáš mně na sejra?" Sára na něj přimhouřila oči. "Já ale nejsem myš."
Koutky jeho úst se zvedly do nepatrného úsměvu. "Pro dobrý vycházení mezi spolupracovníkama…" Deacon sáhl do kapsy obnošené kožené bundy a vytáhl identifikační kartu Spolku.
Sára byla natolik zvědavá, že souhlasila a trhla hlavou směrem k autu. "Sednu si na přední sedadlo, sundej mu obojek." Naneštěstí - nebo naštěstí, to záleželo na úhlu pohledu - upíři s připnutým obojkem nemohli mluvit. "Sedni si k němu dozadu a ujisti se-"
"Tam se rozhodně nevejdu."

Sára ho od shora dolů sjela pohledem... a měla co dělat, aby mu neřekla, že se má okamžitě svléknout, protože ho chtěla od hlavy až k patě ochutnat. "Dobře," odpověděla a snažila se umlčet své najednou velice aktivní hormony. "Novej plán. Přikážu mu, aby stáhnul okýnko a zatímco s nim budeme mluvit, budeš ho držet pod krkem."
A přesně to také udělali. Jakmile se mu Sára představila, Rodney byl více, než šťastný, že si může popovídat.
"Ty ráda střílíš po lidech." Řekl to tak, že to vyznělo, jakoby byla nějaký maniak. "S lukem a šípama!"
"Seš pozadu - loni jsem luk vyměnila za kuši." Kuše byla sice rychlejší, ale její speciálně upravený luk jí chyběl. Možná se k němu zase vrátí. "A ani to nebolí."
"Řikáš ty."
Sára zamrkala. "Jak si starej?"
"Zrovna mi byly tři." Upíři počítali svůj věk od roku, kdy byli Stvořeni.
Zavrtěla hlavou. "A to už si zkusil zdrhnout? Proč bys sakra dělal něco tak idiotskýho?" Jeho pán, Pan Lacarre byl šílený vzteky.
"Já nevim." Upír pokrčil rameny. "V tu chvíli se to zdálo jako dobrej nápad."
Očividně nejednali s žádným chytrolínem. "Doooobře." Sára se zadívala Deaconovi do očí, v jejichž zelené hloubce, ztmavlé nočními stíny nespatřila žádnou reakci, a přesto by mohla přísahat, že zadržoval smích.
Potlačila svůj vlastní úsměv a obrátila pozornost zpět k Rodneymu. "Jednoduchá otázka."
"Oh, to je dobře." Upír se zaculil, přičemž ukázal oba špičáky - gesto, kterého se ti staří nikdy nedopouštěli. "Nemám rád těžký úkoly."
"Kdo tě pořezal, Rodney?"
Upír naprázdno polkl a pak několikrát zamrkal. "Nikdo."
"Takže sis zkoušel uříznout vlastní hlavu?"
"Jo." Přikývl Rodney a to znamenalo, že ho Deacon držel velmi lehce. Ne že by na tom záleželo. Sára měla svou kuši při ruce jako pojistku.
"Rodney!" Do toho jediného slova vložila veškerou hrozbu, které byla schopna. "Nelži mi."
Upír znovu zamrkal a - o, pane Bože - vypadal, že se rozpláče. A teď se Sára cítila jako vyvrhel. "No tak, Rody. Proč seš tak vyděšenej?"
"Protože."
"Protože..." Přemýšlela nad tím, co by mohlo upíra takhle vyděsit. "Udělal ti to anděl?" Pokud by se ukázalo, že to udělal jeho pán, nemohla by s tím dělat nic jiného, než to ohlásit Úřadu na Ochranu Upírů.
Na druhou stranu bylo klidně možné, že útok připravil nějaký z Lacarreových nepřátel a pokud by tomu tak bylo, anděl by se o to postaral sám.

"Ne." Rodney zněl natolik překvapeně, že vypadal, že říká pravdu. "Samozřejmě, že ne. Andělé nás přece Stvoří. Proč by nás zabíjeli?"
A tenhle klučina žil v pohádce. "Tak kdo jinej by tě takhle vyděsil?" V tu chvíli opět zachytila Deaconův pohled a tentokrát v něm spatřila odpověď na svou otázku. "Lovec." Nebo někdo, koho si Rodney s lovcem spletl. Protože skuteční lovci upíry nezabíjeli.

Rodney začal popotahovat. "Prosím, neubližujte mi, já jsem nic neudělal."
"Hej." Sára se k němu natáhla, ignorovala jeho ucuknutí a poplácala ho po rameni. "Rozhodně mam v plánu vybrat si svojí odměnu, a když budeš mrtvej, dostala bych jenom půlku. Takže vidíš, že nedává vůbec žádnej smysl, abych tě zabíjela."
Rodney se na ní zadíval s nadějí v lesknoucích se očích. "Opravdu?"
"Jo, opravdu."
"A co-" Rodney ztichl a ukázal na paži, kterou měl kolem krku.
Deacon poprvé promluvil. "Já patřim k ní a dělám, co mi řekne, abych udělal."
Sára na něho udiveně zírala, ale Rodneyho, jak se zdálo, Deaconovo prohlášení velice uklidnilo.
"Jo, ty si tu šéf," zopakoval po něm Rodney. "Poznám to. Moje Mindy si taky ráda hraje na šéfa. Řekla mi, že bych měl utéct a pak bysme… však víš, mohli bejt spolu."
Sára mu přitiskla prst na rty. "Soustřeď se Rodney a řekni mi o tom lovci, co tě pořezal."
"Řekl, že vy lovci nenávidíte upíry." Rodneyho hlas byl najednou velmi tichý. "To jsem nevěděl. Vím, že je vaší prací nás stopovat, ale nikdy mně nenapadlo, že nás nenávidíte."
"To neni pravda." Sára ho chtěla pohladit po vlasech, jak jí ho bylo líto... Pane Bože! "Byl prostě jenom zlej."
"Myslíš?"
"Nemyslim - vim. Co dalšího řekl?"
"Že upíři jsou spodina a že existence andělů je naší přítomností pošpiněná." Rodney se ušklíbl. "Nevim, jak by tohle mohla být pravda, jsou to přece andělé, kdo nás Stvoří."
Sára byla jeho slovy natolik překvapená, že jí chvíli trvalo, než to všechno zpracovala. "Jo, v tom máš pravdu, takže vidíš, že ti lhal. Řekl ještě něco?"
"Ne, pak už vytáhl svůj meč-"

Meč?

"-a pokusil se mi uříznout hlavu." Rodney se opřel do sedadel, jeho vyprávění právě skončilo.
"Jak vypadal?" zeptal se ho Deacon.
Rodney nadskočil, jakoby na nebezpečí, které stále setrvávalo velmi blízko něho, zcela zapomněl. "Neviděl jsem ho. Měl na sobě černou masku a vlastně všechno černý. Ale byl vysokej a silnej."

To byl popis poloviny Lovců Spolku. Sára se z Rodneyho pokoušela dostat více, ale byla to jen ztráta času.
Nasadila mu zpět obojek a vyrazila k Panu Lacarremu. Velice dobře si uvědomovala, že Deacon ji sledoval na své obrovské monstr-motorce. Když vjela na pozemky, aby doručila Rodneyho, Deacon zůstal za jejich branami.

Rodneyho pán na něho čekal v návštěvních prostorách svého okázalého domu. "Běž," nařídil mu. Sára upírovi sundala obojek a položila ho na stolek před Lacarrem, aby ho mohl vrátit zpět do Spolku. Rodney se odšoural pryč jako potrestaný nezbedný školák. Anděl ve vzteku složil svá křídla a zvedl ze stolu obálku. "Potvrzení o převedení platby na účet. Peníze jsem poslal, jakmile si zavolala, že si našla Rodneyho."

Sára potvrzení v rychlosti zkontrolovala a zastrčila si obálku do kapsy. "Díky."
"Slečno Haziz," řekl anděl a zamračil se, "budu k tobě upřímný. Nikdy bych neočekával, že zrovna Rodney uteče a nejsem si jist, jak ho mám potrestat." Sára nebyla zvyklá mluvit s anděly déle, než bylo zapotřebí k popisu jejího úkolu. Ve většině případů se s nimi dokonce ani nesetkala - byli příliš důležití na to, aby se scházeli s pouhými smrtelníky. Na to měli upíry. "Znáš nějakou Mindy?"
Lacarre ztuhl. "Ano. Je jedním z mých nejstarších upírů."
"A je to žárlivej typ?"
"Hmm, chápu." Anděl přikývl. "Trávil jsem s Rodneym spousty času - je to ještě dítě a já se obával, aby ho ostatní nerozcupovali. Potřeboval jsem ho naučit, jak se o sebe postarat."

Sára se nehodlala ptát, jak mohl Rodney projít výběrem Kandidátů. Stvořeno chtělo být příliš mnoho lidí, a tudíž předpokládala, že výběry probíhaly velmi povrchně. "Rodney neni zrovna vůdčí osobnost," odpověděla mu. "Myslim, že když ho potrestáš příliš tvrdě, mohl bys ho zničit."
Pan Lacarre přikývl. "Velmi dobře, Lovče Spolku. Děkuji ti." A to znamenalo, že byla propuštěna. Nechat tu Rodneyho s pánem, který byl stále naštvaný, i když už ne zuřivý, jí připadalo divně nesprávné. Ale upír učinil svou volbu, když si zažádal o Stvoření a příštích devadesát-sedm let bude jeho otrokem.

Když odcházela pryč, cestu jí zkřížila hubená zrzka. Žena byla oblečena ve vyzývavých rudých šatech, které k jejímu tělu přilnuly jako druhá vrtsva kůže. To o něčem vypovídalo. Sára by beze slova pokračovala dál, ale zrzka ji zastavila. "Tys přivedla Rodneyho zpět."
Hmm, tohle bude Mindy. "To je moje práce."
Starší upírka - mnohem starší soudě podle naprosté lehkosti, se kterou předstírala lidskost - zaťala zuby. "Nečekala jsem, že přežije takhle dlouho - je sotva schopný zavázat si tkaničky u bot."
"Tak jak je možný, že prošel výběrem a byl Stvořen?" zeptala se Sára, protože už déle nebyla schopná potlačit svou zvědavost.
Mindy jen mávla rukou. "Byl zcela normální než-" V tu chvíli si zřejmě uvědomila, s kým mluví. "Sbohem, Lovče Spolku."
"Sbohem." Zajímavé, pomyslela si Sára. Každý věděl - přestože tato znalost nebyla nikdy potvrzena - že malé procento Kandidátů se během transformace zbláznilo. Ale tohle bylo poprvé, co Sára viděla příklad toho, že se mu pouze snížilo IQ.

Když se dostala zpět k autu, Deacon už tam nebyl, ale jakmile dorazila ke svému hotelu, opět se objevil. Sára zaparkovala v podzemních garážích a vystoupila z auta. V tu chvíli spatřila jeho monstrózní motorku, kterou zaparkoval těsně vedle ní. "Jak ses dostal přes ostrahu?"

Deacon si sundal helmu, rozepnul bundu a slezl z motorky. Nádherné mužské svaly. Oh, tak doteku-lákavé. Sářiny svírající se vnitřnosti, se sevřely ještě víc. Pane Bože, ten chlap byl prostě chodící sex.