Angel's Judgment - 8. kapitola

Sára neměla čas na dohadování. "Měla si bejt opatrnější."
"To máš pravdu, že měla." Odpověděla jí Mindy. "Je mi 400 let a nedokážu se ani pořádně zbavit nějakýho ňoumy. To ale neni tvoje chyba. Vydrž."

Sára byla překvapená a potěšená, že se alespoň něco zadařilo. Jakmile v telefonu zaslechla Lacarrův kultivovaný hlas, zhluboka se nadechla.
"Lovče." V tónu jeho hlasu zaznělo povolení promluvit a vysvětlit proč mu volala - vše v jediném slově.

Sára začala mluvit. "Kdyby jsme si mohli na pár minut půjčit Rodneyho, pomohlo by nám to objasnit spousty věcí."
"Vzhledem k tomu, že dvě z těch obětí patřily mě, by mne velice zajímala identita pachatele. Budeme tam za chvíli."

Sára zavřela telefon a objala Deacona. "Myslíš, že by si někdo všimnul, kdybych s křikem utíkala tak rychle, že by se mi prášilo za patama?"
Na zádech ji pohladila silná, teplá ruka. "Poslali by za tebou Slayera."
"Žádný flirtování. Ne teď."
"Tak teda později." Ale po zádech jí Deacon hladit nepřestal. "Myslim, že tohle je oficiálně ten nejdivnější případ mojí kariéry."
"Nás obou. Nevim, proč mě pořád překvapuje, že se upíři chovaj stejně divně jako normální lidi. Se svojí přeměnou rozhodně nezískaj moudrost věků." Jeho srdce jí pod tváří bilo silně a pravidelně. Spolehlivě. Žena by si na takovou oporu mohla rychle zvyknout.

Stáli v tichu dlouhou dobu - dokud Sářino srdce nebilo ve stejném rytmu, jako to jeho. "Přemejšlel si někdy o jiný kariéře?" zeptala se ho tichým, důvěrným šepotem a uvědomila si, že o jeho minulosti vlastně nic nevěděla. Nezáleželo jí na tom. Deacon byl mužem, který jí fascinoval.
"Mimo Spolek? Ne." V jeho slovech byla obsažená hojná historie.

Netlačila na něho. "Já taky ne. Prvního lovce jsem potkala, když jsem žila v komun- radši se ani neptej, tenkrát mi bylo deset a ona byla tak chytrá, drsná a praktická. Zamilovala jsem si její práci na první pohled."
Jeho potlačovaný smích zněl trochu chraplavě. "Já viděl toho svého po krvežíznivym řádění upíra, kterej zničil celý naše sousedství. Ten Lovec mě našel, jak stojim nad tim upírem a řežu mu hlavu sekáčkem."
Sára ho objala pevněji. "Kolik ti bylo?"
"Osm."
"Zázrak, že z tebe neni psycho upírobijec."
Byla to automaticky vyřčená reakce. Deacon se tiše pousmál, přitiskl se k ní ještě blíž a políbil ji na spánek s takovou něžností, že se Sářina zbývající obranná zeď roztříštila jako sklo.
"Rozhodl jsem se, že budu radši jeden z těch hodnejch. To ale neznamená, že rád pronásleduju a popravuju lovce - každý zabití mě bolí jako svině."
A v tu chvíli Sáře najednou došlo, proč si poslední Slayer zvolil jako svého nástupce právě Deacona.

Slayer musel Spolek milovat celým svým srdcem i duší a každé jeho rozhodnutí muselo být hybnou silou té lásky. Deacon by nikdy nepopravil lovce bez absolutních a nezvratných důkazů. Jinak by byl Marco už pár dnů po smrti.
Zvedla hlavu a políbila ho na krk. "Jak by ses tvářil na tajnou aférku s Ředitelkou Spolku?" Nemohla ho nechat odejít. Ne bez boje.

"Dávám přednost tomu, když celej svět ví, která žena je moje." Byla to nekompromisní odpověď.
"Tajemství se vždycky vrátěj, aby tě kousla do zadku."
Takže tahle možnost nevyšla. Než se vzmohla na další, začaly vstupní dveře vibrovat pod silou panovačných úderů.
Dorazil Lacarre.
"Je to tady." Sára se odtáhla od Deacona, přešla ke dveřím a pustila dovnitř Lacarra i s jeho doprovodem – s Mindy, sRodneym a nečekaně i s upírem, který je původně žádal o pomoc. "Prosím, pojďte dál." Pozvedla obočí směrem k jedinci, který sem nepatřil.

"Potkali jsme ho, jak se tu potlouká okolo." Řekla Mindy a bezstarostně mávla rukou, což mělo znamenat, že jí to absolutně nezajímalo. "Lacarre je přesvědčen, že by mohl pomoct."
Cizí upír nevypadal zrovna potěšen, že ho zatáhli dovnitř, ale andělům se nikdo neopovážil odporovat.
"Kde jsou ti dva muži?" Zeptal se Laccare a udržoval svá křídla pár centimetrů nad zemí, aby je nevláčel v lepkavé směsi skla, krve a alkoholu, která pokrývala lakovaný povrch podlahy.

"Jeden je támhle vzadu." Sára kývla hlavou směrem k zavřeným dveřím, které vedly do Marcova bytu. "A ten druhej je ve sklepě."
Mindy sjela dlaní po Deaconově paži. "Vypadají jako tenhle?" Znělo to jako svůdná výzva.
Deacon nic neřekl, ale sledoval ji s tak ledovým výrazem v obličeji, že i Sáře naskakovala husí kůže. Uměl lidi děsit velmi, velmi dobře. Mindy ucukla rukou, jako kdyby se spálila a v mžiku se vrátila k Lacarrově boku. Rodney se schovával za andělovými křídly.

"Byl by z tebe dobrý upír," řekl anděl Deaconovi. "Dokonce bych věřil, že se město neobrátí v prach, kdybych ti to tu nechal na starost."
"Preferuju lov."
Anděl přikývl. "Škoda. Rodney, víš, co máš udělat?"
Rodney švihnul hlavou tak rychle, že to vypadalo, jako by ji měl připevněnou na pružince. "Ano pane." Chtěl andělovi dětinsky dychtivě vyhovět.
"Tak pojď." Řekla Sára jemně a natáhla k němu ruku. "Posleně jsem ti přeci neublížila, že ne?"
Rodney se nad tím na chvilku zamyslel, pak k ní přistoupil a vzal ji za ruku. "Nemůžou se ke mně dostat, že ne?"
"Ne." Poplácala ho po paži druhou rukou. "Všechno, co po tobě chci, je, abys poslouchal jejich hlasy a řekl mi, který z nich je ten, co ti ublížil."

První zamířili k Marcovi. Lacarre s Mindy je následovali a Sáře z toho vstávaly vlasy na krku. Mít za zády mocného anděla a jeho krvežíznivou upírskou běhnu … zvládla to jen díky tomu, že Deacon byl se Silasovým přítelem, který šel před ním, zcela vzadu.
"Marco." Zabušila na dveře. "Chci abys zahrozil, že uřízneš Rodneymu hlavu."
Rodney po ní hodil pohled s doširoka vytřeštěnýma očima. Sára mu zašeptala, "je to jenom jako."
O vteřinu později začal Marco vyhrožovat. Se stále vytřeštěnýma očima, Rodney uskočil ode dveří. Sára cítila, jak se jí sevřel žaludek. "Je to on?" zeptala se, jakmile Marco utichl.
Rodney se klepal jako osika. "Ne, ale jde z něj hrůza."

Lacarrovi se nelíbila představa sklepení, ale následoval je dolů. A když Silas odmítnul udělat, co mu bylo řečeno, anděl zašeptal, "byl bys raději, kdybych šel dovnitř na soukromý. . . rozhovor JÁ?"
Andělův tón hlasu zněl sametově sladce, čokoládově temně a ostře jako dýka zaražená mezi žebry.

Jestli měla Sára někdy nějaké pomyšlení na to, že by se stala upírem, teď si byla jistá, že by radši na místě umřela. Nikdy by nechtěla být pod kontrolou někoho, kdo dokázal do jednoduché věty vměstnat tolik krutosti a tolik bolesti.
Vyděšený Silas chabě zahrozil, ale zněl asi tak hrůzostrašně jako plyšový méďa. Sára mu chtěla rozkázat, aby do toho vložil více emocí, jenže v tu chvíli se Rodney otočil a pokusil se vyběhnout do schodů a utéct pryč. Deacon ho zachytil. "Ššš."

K Sářině překvapení se k němu upír natulil, asi tak, jako by to udělalo dítě se svým otcem. "On to byl, to je ten zlej pán."
Lacarre zíral na temeno Rodneyho hlavy a pak na Sáru. "Přiveď toho Silase nahoru. Od lovce si vyslechnu, co se tu stalo."
Sára měla v ruce nabitou kuši, ale ukázalo se, že nebyla potřeba. Vysoký, tmavý a okouzlující Silas, v potrhaném a zakrváceném oblečení, je následoval jako jehňátko. Nechala ho stát před Lacarrem a Mindy. Cizí upír se schovával v pozadí. Pak propustila Marca a šla s ním k ostatním.

Silas zlostně hleděl na svého expřítele. "Zabíjel si a svedl to na mě."
Marco ho ignoroval, zíral dopředu a přednášel, co si Sára myslela, že byla pravda. Když se dostal zhruba k okamžiku, kdy se se Silasem rozešel, cizí upír zalapal po dechu a řekl, "Já ti věřím!"
"Buď zticha!" vykřikl Silas.

Lacarre pozdvihl obočí. "Ne. Pokračuj."
"Udělal to samé už dřív," řekl cizí upír. "Před třiceti lety, když ho člověk, s kterým měl poměr, nechal kvůli jinému upírovi. Zabil čtyři svého druhu."
Sára se na něho podívala. "Měly ty oběti silné vazby k lidskosti?"
"Ano," následovala upírova roztřesená odpověď. "Řekl mi, že ho ovládla touha po krvi. Byl mladý… tenkrát jsem ho chránil." Očividně otřesený upír se zhluboka nadechl a otočil se zády k bývalému příteli. "Ale teď už ne."

Silas zařval a vyskočil do zamýšleného útoku. Deacon ho však srazil k zemi jedinou ranou do krku. Upír se skácel jako strom. Marco sebou trhnul, ale neotočil se.
"Jak jsem říkal," zašeptal Lacarre, "škoda, že nechceš, abych tě Stvořil. Kdybys někdy změnil názor, dej mi vědět."
Deaconův úsměv byl téměř neviditelný. "Nic proti, ale jsem rád svým vlastním pánem."
"Mohl bych tě lákat takovými kráskami jako je Mindy, ale zdá se, že už ses rozhodl." Anděl vykročil k Silasovu bezvědomému tělu. "Spolek má právo žádat patřičný trest. Co navrhuješ?" Jeho otázka byla adresována Sáře, jako kdyby už byla ředitelkou. Sára se podívala na Marca a spatřila v jeho výrazu odehrávající se boj. V tu chvíli jí došlo, že existovala pouze jedna odpověď.

"Slitování," řekla. "Poprav ho se slitováním." Všichni věděli, že Silasovi nebude dovoleno žít. "Žádné mučení, žádná bolest."
Laccare zavrtěl hlavou. "Taková lidskost."
Sáře bylo jasné, že to nemyslel jako kompliment. "To je vada, se kterou dokážu žít." Nikdy by se nechtěla stát ničím jen vzdáleně podobným Laccarovi - který byl chladný i když ji zrovna sledoval se zjevným zájmem.
"Budiž." Došel k Silasovi a bez zjevné námahy zvedl upíra do náruče. "Stane se, jak žádáš."

Když odcházeli pryč, Midny s ostatními v závěsu za andělovými krémově zbarvenými křídly, Sára si všimla, že Deacon položil Marcovi na rameno ruku a stiskl ho. Pak mu něco tiše pošeptal, ale neslyšela, o co se jednalo. Když se Deacon vrátil k ní, Marco už nevypadal jako by umíral pomalou a bolestivou smrtí. Stále ho to bolelo, ale také z něj vyzařovala odhodlaná vůle, která dělala z obyčejných lidí lovce.

Marco se otočil k Sáře. "Beru zpátky svojí rezignaci u Spolku. Myslel jsem ... doufal jsem, ale tady prostě nemůžu zůstat."
"Ujistim se, že se to Simon dozví."
"To už nebude zapotřebí, že Sáro?" odpověděl jí šeptem. "Proto to říkám tobě."

O šest hodin později se před hotelem Sára s Deaconem rozloučila. Měl sbalené svoje věci a Sára zase ty své. V čistém, novém autě z půjčovny už na ni čekala Ellie, připravená vyrazit na cestu zpět do New Yorku. Měl to být poslední výlet před tím, než zabředne do povinností, které přijdou ruku v ruce s vedením nejmocnější odnože Spolku.

"Následujucí rok bude tvrdej," řekla Deaconovi, který seděl bokem na své motorce, nohy natažené před sebou a ruce zkřížené přes prsa. "Vim, že si s tim nesouhlasil - a mam pocit, že bych stejně nemohla mít žádnou tajnou aférku i kdybych chtěla." Měla se tomu smát, ale nějak v sobě nemohla najít ani špetku pobavení.
Deacon neudělal nic přihlouplého. Byl to prostě Deacon. Postavil se, položil jí ruce na šíji, přitáhl si jí a začal jí s nepříčetnou vášní líbat. Pak jí políbil ještě jednou. "Mám něco na práci. A na tebe čeká ředitelská pozice."
Sára přikývla. V ústech stále cítila jeho chuť - půlnoční whisky. "Jo."
"Měla bys vyrazit. Čeká na tebe Ellie."

Naposledy ho pevně objala, otočila se a odešla. Měl pravdu. Cokoli, co mezi nimi bylo - sladký, zářivý příslib něčeho úchvatného, který stále vnímala - si zasloužilo, namísto toho, aby to zničili příchodem nenaplněných očekávání, zůstat neposkvrněné.
"Jeď," řekla Eleně ve chvíli, kdy za sebou zavřela dveře.
Ellie stačil jediný pohled jejím směrem, ale neřekla ani slovo. Ve skutečnosti, ani jedna z nich nepromluvila, dokud nepřejely hranice státu. Pak se na ni Ellie znovu podívala a řekla, "měla jsem ho ráda."

Elenino prosté prohlášení zbořilo veškerou Sářinu obranu.
Položila si obličej do dlaní a rozplakala se. Ellie zastavila u kraje široké silnice a zatímco Sára plakala, ji držela. Její nejlepší kamarádka se nenamáhala ji utěšovat prázdnými přísliby. Místo toho řekla, "Víš co, Deacon mi nepřipadal jako typ chlapa, kterej by nechal plavat věci, na kterejch mu záleží."
Sára se usmála a bylo jí jasné, že její obličej musel být samá červená skvrna. "Umíš si ho představit v obleku?" Nad tou představou se jí sevřely vnitřnosti.
"Nech mě si ho představit… dobře. Už ho vidim." Elena si povzdechla. "Oh, zlato, v obleku bych ho chtěla olízat od hlavy až k patě."
"Hej! Je můj!" Zavrčela na ni Sára.

Ellie se zaculila. "Mám puls a on je žhavej."
"Seš idiot." Takovej, kterej jí dokázal rozesmát ... i když jen na okamžik. "Nějak si ho neumim představit, jak si potřásá rukama s ostaníma hostama na nějaký události a hraje Spolkovou politiku."
"No a?" Pokrčila Ellie rameny. "Tohle všechno je práce Ředitelky Spolku. Kdo řiká, že její milenec nemůže bejt jenom velkej, děsivej zkurvysyn?"

Bylo lákavé s Ellie souhlasit, držet se té naděje, ale Sára zavrtěla hlavou. "Musim bejt realistická. Ten chlap je absolutní samotář. To je důvod, proč se z něj stal Slayer." Sára se roztřeseně nadechla a narovnala se v sedadle. "Jeď. Musim se dostat do New Yorku, mam tam práci."

Byla to odvážná slova, ale její prsty si našly cestu do kapsy, ve které jimi začala přejíždět po drobném ostří, ve tvaru kulatého listu pilky, které tam měla schované. Patřilo Deaconovi. Ten muž měl opravdu zajímavé zbraně - jako třeba tu, kterou střílel namísto kulek, tahle rotující kulatá miniostří. Byla to zbraň, kterou použil na Timově vrakovišti. Najednou ji napadlo, jak se asi má Lucy.

Sáře se na rtech objevil nepatrný úsměv - kdo by si pomyslel, že její nejoblíbenější vzpomínka na Deacona bude, jak k sobě tulil obrovského a zlého pekelného psa?