Elena sevřela pevněji zábradlí balkónu, na kterém stála a pohled jí padl dolů, na roklinu, která se pod ní rozprostírala. Z místa, kde se nacházela, vypadaly jednotlivé kameny jako ostré zuby, připravené se zakousnout a trhat na kusy. Když zafoukal ledový vítr, který hrozil, že by ji mohl poslat do neodpouštějícího chřtánu propasti pod ní, chytila se zábradlí ještě pevněji. "Před rokem," zamumlala, "jsem neměla tušení, že nějaký Útočiště existuje a dneska jsem jeho součástí."
Do všech směrů kolem ní se rozprostíralo město postavené ze skla a mramoru. Jeho elegantní linie působily pod ostrým světlem slunečních paprsků ještě nádherněji. Po obou stranách rokliny, která protínala a rozdělovala město, poskytovalo tmavé listí stromů ostatní zeleni uklidňující zastínění, zatímco nebesům kralovaly sněhem pokryté špičky hor. Nevedly tu žádné silnice, nic, co by mohlo narušit nadpozemskou krásu tohoto místa.
A přesto, přes veškerou nádheru tohoto místa, na něm bylo něco cizího, neurčitý pocit temnoty, která klíčila pod elegantním povrchem města. Elena nasála do plic vzduch, ve kterém byla cítit svěžest studených horských větrů, vzhlédla ... a spatřila anděly. Mnoho andělů. Jejich křídla zaplnila výhled na oblohu, která se linula nad městem. Městem, které působilo, jako by vyrostlo ze samotných skal.
Smrtelníci, kteří se narodili s kondicí zvanou Ohromení Anděly - kteří byli doslova uchváceni pohledem na andělská křídla - by udělali cokoli, jen aby se mohli ocitnout na tomto místě, které obývali bytosti, které oni uctívali. Elena ale byla svědkem toho, kdy se archanděl smál, když vydloubl oční bulvy z upírovy lebky a předstíral, že je chce sníst, jen aby je v zápětí rozdrtil botou na kašovitou břečku. To, pomyslela si, určitě nebyla její představa ráje.
Zaslechla za sebou šelest křídel a pak na bocích ucítila sevření silných rukou. "Jsi unavená Eleno. Vrať se do postele."
Elena zůstala stát, kde byla, ačkoli z pocitu jeho doteku - silný, nebezpečný a nekompromisně mužný - proti citlivému povrchu jejích křídel, se jí chtělo zachvět se v extázi. "Myslíš si, že teď máš právo dávat mi rozkazy?"
Archanděl New Yorku, stvoření tak smrtící, že jedna část její bytosti se ho stále obávala, jí odsunul vlasy ze zátylku a přejel jí rty po kůži. "Samozřejmě, jsi moje."
V jeho výroku nebyla ani známka humoru, nic kromě čirého majetnictví.
"Nemyslim si, že si tak docela pochopil význam sousloví pravá láska."
Krmil jí ambrosií, změnil ji ze smrtelníka na nesmrtelnou, dal jí křídla - křídla! - a to všechno z lásky. Z lásky k ní, lovkyni, smrtelnici ... už ne smrtelnici.
"Ať je to jak chce, je čas, aby ses vrátila do postele."
A v tu chvíli se ocitla v jeho náručí, sice si vůbec nepamatovala, že by se pustila zábradlí - ale zřejmě musela, protože se jí do rukou opět začínala vracet krev. Bolelo to. Snažila se je pomalu rozhýbat.
Raphael ji pronesl skleněnými posuvnými dveřmi a vešel s ní do úchvatné prosklené místnosti, která se nacházela na nejvyšším bodě pevnosti z mramoru a křemene. Pevnost byla tak mohutná a pevná jako hory, které ji obklopovaly. Eleninu mysl naplnil vztek. "Pryč z mojí hlavy, Raphaeli!"
Proč?
"Protože, jak jsem ti už několikrát řekla, nejsem tvoje hračka." Když ji položil na nebesky měkkou postel s načechranými polštáři, zaťala zuby a vytáhla se do sedu. Stále ji překvapovalo, že matrace pod jejími dlaněmi - přestože tak měkká - byla pevná.
"Milenka" -Bože, stále nemohla uvěřit tomu, že zašla tak daleko a propadla archandělovi- "by měla být partnerkou, ne hračkou, kterou budeš manipulovat."
Dívala se do kobaltových očí ve tváři, která dělala z lidí otroky, prameny vlasů barvy noční temnoty rámovaly obličej, který v sobě nesl naprostý půvab, eleganci... a více než trochu krutosti.
"Jsi vzhůru přesně tři dny a před tím jsi byla rok v kómatu," řekl jí. "Já jsem žil více, než tisíc let. Nyní mi nejsi rovna o nic víc, než si mi byla v době, než jsem tě Stvořil a udělal tě nesmrtelnou."
Elenu zachvátil vztek. Chtěla ho střelit, tak jako už to jednou udělala. V mysli se jí vyrojil vodopád obrazů, které s sebou tato myšlenka přinesla - mokrý rudý proud krve, rozervané křídlo, Raphaelovy oči, ve kterých se zračil šok. Ne... znovu by ho nestřelila, ale přiváděl jí k nepříčetnosti. "Tak co teda sem?"
"Moje."
Bylo špatně, že když řekl něco takového, když zaslechla tu čirou majetnickost jeho hlasu a spatřila temnou vášeň v jeho tváři, ucítila kolem páteře jemné mravenčení? Pravděpodobně ano. Ale jí na tom nezáleželo. Jediná věc, která jí zajímala, byla ta, že nyní byla připoutaná k archandělovi, který byl přesvědčený, že základní pravidla jejich vztahu se změnila. "Ano," souhlasila. "Moje srdce patří tobě." V jeho očích zahlédla záblesk uspokojení.
"Ale to je všechno." Podívala se Raphaelovi zpříma do očí, protože mu odmítala ustoupit. "Tak jsem ještě nesmrtelný mimino - fajn. Ale taky jsem pořád ještě lovec a evidentně dost dobrej, když sis mě sám najal."
Vášeň, která se ještě před okamžikem zračila v Rapahelových očích, nahradila otrávenost. "Jsi anděl."
"S kouzelnejma andělskejma penězma?"
"Peníze nejsou problém."
"Samozřejmě, že pro tebe nejsou - seš bohatší, než sám Midas," zamumlala. "Ale já se nehodlam stát tvojí vydržovanou hračkou-"
"Vydržovanou hračkou?" V očích se mu zablesklo pobavení.
Elena ho ignorovala. "Sára mi řekla, že se můžu vrátit do práce, kdykoli budu chtít."
"Tvoje loajalita vůči rase andělů je ale nyní přednější, než tvoje loajalita vůči Spolku."
"Michaela - Sára - Michaela - Sára," mumlala si Elena s výsměchem. "Královská Mrcha versus moje nejlepší kamarádka, ježíš, kterou stranu myslíš, že si asi tak vyberu?"
"Na tom vcelku nezáleží, že?" Pozvedl na ni jedno obočí.
Elena měla pocit, že Raphael ví něco, co jí ušlo. "Proč ne?"
"Protože nemůžeš uskutečnit žádný ze svých plánů, dokud se nenaučíš létat."
To jí zavřelo ústa. Zírala na něho a praštila s sebou zpět do polštářů. Na posteli se rozprostírala její křídla barvy půlnoci, která bledla do indigo a nejtemnější modré, než zbledla do tónů svítání a nakonec úžasné zlato-bílé. Její pokus o trucování trval přibližně dvě vteřiny. Elena a trucování nikdy nešlo moc dohromady. Dokonce i Jeffrey Deveraux, který opovrhoval naprosto vším, co se ohavnosti, kterou byla jeho dcera, týkalo, jí tento hřích nemohl přičíst.
"Tak mě to nauč," odpověděla a narovnala se. "Jsem připravená." Z touhy po létání se jí kolem vnitřností svírala pěst. Létání se stalo potřebou, kterou pociťovala samotná její duše.
Výraz Raphaelovi tváře se nezměnil. "Bez pomoci nemůžeš dojít ani na balkón. Jsi slabší než andělské děti."
Elena už viděla menší křídla, menší tělíčka, na které dohlíželi starší andělé. Nebylo jich mnoho, ale bylo jich dost.
"Útočiště," zeptala se, "to je vaše bezpečné místo pro andělské děti?"
"Je to vše, co zrovna potřebujeme, aby to bylo." Raphaelovi oči, plné hříchu se zaměřily na dveře. "Přichází Dmitri."
Elena zalapala po dechu, protože najednou ucítila Dmitriovu svůdnou vůni, která se kolem ní začala ladně omotávat a byla cítit po kožešinách, sexu a zhýralém požitkářství. Bohužel během své transformace Elena vůči této speciální upírské schopnosti imunitu nezískala. Na druhou stranu to mělo i své výhody. "Jednu věc mi ale upřít nemůžeš - pořád dokážu vycejtit upíry." A to ji dělalo rozeným lovcem.
"Máš potenciál nám být velmi ku prospěchu, Eleno."
Zajímalo ji, jestli si Raphael vůbec uvědomuje, jak arogantně zní. Měla dojem, že ne. Být neporazitelným po více let, než si uměla představit, způsobilo, že arogance se stala součástí jeho povahy... To nebyla pravda, napadlo ji. Rapahel mohl být poražen. Když vypuklo peklo a Anděl Krve se pokusil zničit New York, raději než aby nechal její polámané tělo ležet na okraji zničené budovy vysoko nad Manhattanem, zvolil si Raphael zemřít spolu s ní.
Její vzpomínky byly zamlžené, ale pamatovala si roztrhaná křídla, krvácející obličej i ruce, které ji ochranitelsky držely, když se oba nezadržitelně řítili k zemskému povrchu ulic města, které se pod nimi rozprostíralo. Eleně se sevřelo srdce. "Řekni mi něco, Raphaeli."
Už se otáčel a měl namířeno ke dveřím. "Co bys chtěla vědět, Lovče Spolku?"
Elena potlačila úsměv, který vyvolalo jeho přeřeknutí. "Jak ti mam teda říkat? Manžel? Druh? Přítel?"
Raphael se zastavil s rukou na klice od dveří a zadíval se na ni neproniknutelně záhadným pohledem. "Můžeš mi říkat 'Můj Pane'."
Děkuju. :D
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat