Archangel's Kiss - 1/2 14. kapitola

V minulosti už jednou padala. Ale tenkrát ji v náručí držel archanděl. V tuto chvíli mezi ní a neodpouštějícím chřtánem skal pod ní, nebylo nic. Začala se jí zmocňovat panika, ale čirá vůle přežít ji ubila do pozadí. Elena P. Deveraux se nikdy nevdává.

Zaťala zuby a roztáhla křídla. Nebyla si jimi jistá, pro let byla stále ještě příliš slabá, a přesto zvládla svůj pád trochu zpomalit. Ale pořád to nebylo dost, pomyslela si. Z větru jí slzely oči a její zádové svaly začínaly protestovat. Dokonce i nesmrtelný - obzvláště mladý nesmrtelný - nemohl přežít takto zdrcující pád.



Její tělo by se rychlostí dopadu roztrhalo na kusy a hlava by se jí oddělila od těla. To dokázalo zabít i upíry. A Raphael říkal- "Oh!"
Závan prudkého větru ji poslal do spirály a její tělo zaplavila čirá hrůza. Poté ji s ocelovou silou zachytily paže, které by si nikdy nemohla splést, protože patřily Raphaelovi.

Padali dalších pár metrů a jejich rychlost se ještě zvýšila, pak je Raphael v letu ustálil a začali bouřlivou rychlostí stoupat. Elena se ho chytila kolem krku a úlevou se roztřásla. "Vypadá to, že pokaždý, když spadnu, ty mě chytíš."
Místo odpovědi ji pevněji stiskl.
Přistáli na opuštěné části útesu, nejbližší andělský domov byl skrytý z dohledu vyčnívajícími zuby ostře řezané tváře hor. "Dobře, lekce číslo jedna," řekla Elena, když ji Raphael postavil na zem a ona se snažila vzpomenout, jak se dýchá, "nikdy nepředpokládat, že pod nohama bude pevná zem."
"Musíš přestat myslet jako člověk." Raphelův tón hlasu zněl jako prásknutí biče. "Dneska si mohla zemřít."

Elena k němu vzhlédla. "Nemůžu prostě lusknout prstama a přestat. Nic jinýho jsem nikdy nepoznala."
"Tak se to nauč." Raphael ji chytil prsty za bradu. "Nebo zemřeš."
Jejím prvním instinktem bylo zaútočit zpět, ale něco ji zastavilo. Možná to byla důležitost života, který byl zrovna v sázce, nebo to možná byla jeho křídla, která ji zrovna obklopila a zakryla ji před studeným horským větrem, přestože na ni byl zrovna naštvaný.

"Potřebuju se dostat zpátky dovnitř," řekla, "ujistit se, že jsem se nespletla."
Raphael ji držel za bradu ještě dalších pár vteřin a pak přitiskl rty k těm jejím. Když s ní vzlétl, stále byli ponořeni do polibku, ze kterého čišela zlost i úleva, ale odletěl s ní k předním dveřím Samova domova. Stále byla otřesená, ale odhodlaná. Prošla domem a všechny smysly měla v pohotovosti... ale došla ke stejnému závěru.

"Odešel tudy," řekla Elena a byla vděčná, že Samova matka už v místnosti nebyla. Bylo pro ni téměř nemožné dívat se na ni a nevzpomenout si na utrpení jiné matky, které se odehrálo v malém předměstském domku před téměř dvěma desítkami let.
"To znamená, že měl andělského komplice." Raphaelův hlas byl neurčitý - a proto také daleko děsivější. V tomto rozpoložení by mohl Archanděl New Yorku začít bez výčitek zabíjet a bez slitování mučit.
"Vycítila jsi členy Sameonovy rodiny - dokážeš poznat pach i toho anděla?"
"Raphaeli," zeptala se, potřebovala to vědět, "budeš zase v období Ticha?"
Tenkrát, v těch děsivých hodinách, než ho střelila, se stal někým, koho nepoznávala - Archandělem, který ji neúnavně pronásledoval ulicemi New Yorku.
Ne.

Srdce ji stále zběsile bušilo strachy - o něj, kvůli tomu, co by ho období Ticha mohlo stát, kdyby ho znovu pohltilo - vrátila se myšlenkami zpět do přítomnosti, k otevřeným dveřím, které měla před sebou a úmyslně se pokusila spustit svoje nově objevené schopnosti.
Jaro a kožichy.
Jablka se závanem čerstvého sně-

Tvrdě ji zasáhlo zklamání. "Jestli moje Stvoření pozměnilo moje lovecký smysly, tak ta změna neni dokončená. Zdá se, že to chvíli funguje a chvíli zase ne." Projela si rukou vlasy a vrátila se zpět ke svému trénovanému způsobu a zkušenostem. "Tak jako tak bych řekla, že dveří se nedotknul - pach toho upíra byl příliš intenzivní, příliš silnej, než aby byl zředěnej ještě nějakym dalšim pachem."
Podívala se dolů, do temné hloubky průrvy a cítila, že se jí tváře proměnily v led. "Jak silnej by musel bejt anděl, aby dokázal chytit někoho, o kom věděl, že bude skákat?"

"Minimálně tři sta let." Stáli bok po boku a jeho křídla se otřela o ta její, oba sledovali hutnou temnotu, která se pod nimi rozprostírala. "Začnu pročesávat okolí." Pak Raphael vyslovil to, čeho ona nebyla schopná. "Existuje možnost, že tomu pádu nebylo úspěšně zabráněno."
Celá Elenina bytost se vzbouřila proti představě Samova malého tělíčka, které by mohlo bez možnosti záchrany ležet na dně té chladné, temné díry. "Jestli mu nějakej parchant ublížil, osobně ho vykucham."

A to je důvod, proč si moje, Eleno.

Sledovala ho, když vkročil do prázdna chladné noci, zavřela za ním dveře a vrátila se ke vstupu do domku. Všichni andělé byli pryč, ale když opustila dům, ze stínů se objevil upír. Jeho kůže měla odstín, který rozhodně přitahoval pohled a lákal k doteku - tmavě tmavá hnědá, s podtónem pravého zlata. Ta barva byla tak výrazná, tak hřejivá, že se dokonce i v momentě, kdy měsíc zaplul za mraky a Útočiště pohltila temná noc, intenzivně třpytila. Jeho oči byly jako neuvěřitelně blyštivé stříbro, které prozářilo noc, jako kdyby vůbec neexistovala. Vlasy měl stejného odstínu jako oči a spadaly mu kolem tváře, byly hladké a střižené v ostrých liniích, které zdůrazňovaly úhel jeho čelisti.

"Tygr," zašeptala a sledovala ho, když se k ní blížil, ačkoli nazývat jeho pohyb chůzí bylo těžce nevhodné. Pohyboval se s ladností, jako tiše se plížící zvíře, které z něj cítila. "Jseš cejtit jako tygr na lovu." Výrazná, hrozivá vůně plná života.
"Jmenuji se Naasir." Hovořil vzdělaně, jeho slova byla zdvořilá, ale jeho kovově se lesknoucí oči ji ostražitě sledovaly. "Dmitri mě požádal, abych ti vypomohl."

"Jsi členem Sedmy." Z Naasira vyzařovala síla, ne jako z Dmitriho - smyslná a smrtící - ale ostře divoká, jako kdyby ta exkluzivní pokožka, která lákala k pohlazení, nebyla ničím jiným, než maskou predátora, který se skrýval pod ní.
"Ano, jsem."
Mraky se rozestoupily a měsíční záře osvítila jeho tvář. V tu chvíli si Elena všimla, že upírovy oči ve tmě zářily stejně jako kočičí. Neuvěřitelné. Naasir ale nebyl záhadou, kterou musela této noci rozluštit. "Zrovna jsem chtěla začít pročesávat okolí," řekla, "pokusit se najít místo, kde přistáli." Vzhledem ke vzdálenosti, kterou mohli andělé uletět, to sice bylo jako hledat jehlu v kupce sena, ale Elena prostě potřebovala něco dělat.
"Dmitri organizuje skupiny upírů a mladších andělů, kteří mají dělat podobný průzkum."

Eleně došlo, že budou schopni pokrýt daleko větší plochu a daleko rychleji než ona - obzvláště, když neměla žádný výchozí bod, ani pachovou stopu. Ale prostě potřebovala něco dělat. Uhnula pohledem od toho Naasirova upřeného a v dálce si všimla útvaru, který vypadal jako ukazatel. V hrudi jí poskočilo srdce. "Jak dobře znáš Útočiště?"
"Velmi dobře."
"Ukaž mi směr k Michaelině části." Raphael byl velmi krutý ohledně jejího ponížení. Možná vylezl z díry anděl, který zaútočil na Noela... nebo se třeba Michaela rozhodla pro pomstu a zaměřila se na srdce těch, kteří se spoléhali, že je Raphael ochrání.

"Tudy." Naasir s nadpřirozenou ladností stvoření, které považovalo noc za svůj domov, vykročil vpřed. Elena měla co dělat, aby stíhala tempo, které pro něho bylo patrně jen lehkým vyklusáváním. Když o několik minut později vkročili na otevřenou plochu, zvedl upír ruku a něco signalizoval, pak se k ní otočil. "Michaelin domov je pěšky dost daleko."

Když jen pár centimetrů od nich přistál Illium, Elena ztuhla. Kromě Raphaela, nedůvěřovala nikomu natolik, aby se nechala nést. Nejen, že měla problémy s důvěrou, ale ten akt samotný se jí zdál příliš intimní, příliš blízký. Obzvláště pak s až bolestnou citlivostí jejích křídel. Nicméně dnes v noci měla daleko praktičtější důvod pro své zdráhání. "Když poletíme," řekla, "mohla bych minout jeho pach, pokud neletěli rovnou k Michaele."

Illium k ní natáhl ruku. "Bude daleko rychlejší, když poletíme k Michaele, abys to tam zkontrolovala a pak se můžeme vrátit zpět."