"A to jsou její slova, nebo tvoje?"
"Záleží na tom?" Následovalo lhostejné pokrčení ramen. "Je to pravda."
Se smrtelnou přesností vrhla nůž, který držela v ruce. Raphael ho za letu chytil - za ostří. Jeho krev byla proti zlaté barvě jeho pokožky šarlatově rudá. "Nebylas to ty, kdo naposledy krvácel?" zeptal se konverzačním tónem, když upustil nůž na dříve neposkrvrněný bílý koberec a zaťal ruku do pěsti. Proud krve se ve vteřině zastavil.
"Přinutil si mě sevřít ruku kolem ostří." Z toho, co právě spatřila - jeho neuvěřitelnou rychlost - se Eleně rozbušilo srdce jako o závod. Pane Bože. A ona šla s tímto mužem do postele a toužila po něm dokonce i v tomto okamžiku.
"Hmm." Raphael vstal a zamířil k ní.
V tuto chvíli, ačkoli řekl, že by jí nikdy neublížil, si tím nebyla až tak jistá. Když se posadil před ní, zaťala ruce do přikrývky. Jedno z jeho křídel si položil přes její nohy. Bylo teplé a překvapivě těžké. Andělská křídla nebyla pro parádu - jak sama začínala zjišťovat, byla samý sval a šlachy, které překrývaly kosti a jako každý jiný sval, musela být posilována, aby se mohla používat. Dříve, se musela obávat pouze toho, aby nezakopla, když byla vyčerpaná. Nyní, se bude muset obávat toho, že by mohla spadnout z oblohy. Ale to nebylo nebezpečí, které jí v tuto chvíli tančilo před očima.
Ne, vše, co právě viděla, byla modrá.
Dokud nepoznala Raphaela, modrá pro ni nikdy neznamenala barvu hříchu, svůdnosti. Bolesti.
Naklonil se k ní a prsty, které mohli přinést tak trýznivou rozkoš, až to mohlo bolet, ji odsunul vlasy z krku... a políbil ji na místo, kde jí zběsile tepal puls. Zachvěla se a zjistila, že mu zapletla prsty do vlasů. Políbil ji a Eleně se po těle s lenivou ladností rozvinul hřejivý pocit, který se při každém tepu jejího srdce dožadoval něčeho víc.
Když se na pokraji jejího periferního vidění něco zatřpytilo, uvědomila si, že ji zasypal andělským prachem. Dekadentní, lahodnou substancí, za kterou smrtelníci platili neuvěřitelné částky. Ale Raphael měl speciální směs jen pro ni. Když Elena několik částeček vdechla, svůdnost se zesílila natolik, že vše, na co dokázala myslet, byl sex. Bolest jejích křídel a dokonce i její vztek byli zapomenuty.
"Ano," zašeptal do jejích úst. "Myslím, že mě budeš fascinovat celou věčnost."
Jeho prohlášení mělo ten kouzelný okamžik zničit, ale nestalo se tak. Nebylo to možné, protože v Raphaelových očích, i v tónu jeho hlasu zazníval obrovský erotický příslib. Elena se pokusila si ho přitáhnout blíž, ale Raphael zaťal čelist. "Ne, Eleno. Ublížil bych ti." Bylo to přímočaré prohlášení. Pravda. "Přečti si toto."
Položil na přikrývku obálku a vstal. Máchl svými skvostně zlato-bílými křídly - každé pírko mělo blyštivou pozlacenou špičku - a zasypal jí další extází.
"Přestaň s tím." Elena byla téměř bez dechu, její ústa byla plná jeho žhavě mužné chuti. "Kdy tohle budu umět já?"
"Je to schopnost, která se vyvíjí časem a ne každý anděl ji má." Raphael složil svá křídla. "Zjistíš to možná tak za čtyři sta let."
Elena na něho zírala. "Čtyři sta? Let?"
"Nyní jsi nesmrtelná."
"Jak přesně nesmrtelná?" Nebyla to úplně hloupá otázka. Protože sama dobře zjistila, že umřít mohou i archandělé.
"Nesmrtelnost potřebuje čas, aby se rozvinula - usadila - a u tebe se sotva utvořila. Právě teď by tě mohl zabít i silný upír."
Raphael naklonil hlavu lehce do strany a obrátil svou pozornost k obloze za skleněným oknem, o kterém jí řekl, že je reflexní. Poskytovalo jí tak soukromí, když sledovala Útočiště, protože ji při tom nemohl nikdo spatřit.
"Zdá se, že Útočiště je dnes velmi populární." S tímto prohlášením se Raphael vydal k dveřím na balkón. "Toho plesu se musíme zúčastnit, Eleno, protože kdybychom to neudělali, byl by důkaz mé fatální slabiny."
Zavřel za sebou dveře, roztáhl křídla a vzlétl přímo vzhůru.
Při té neúmyslné ukázce síly, Elena zalapala po dechu. Nyní, když na vlastních zádech pociťovala tíhu křídel, si začínala uvědomovat mimořádnou přirozenost Raphaelových vzletů z místa. Jak ho sledovala, mávl jimi znovu a byl pryč. Když se podívala na obálku, srdce jí z kombinace, kterou byl jeho polibek smíchaný s ukázkou jeho vzdušných dovedností, stále bušilo jako o závod.
Ve chvíli, kdy po hutném bílém papíru přejela prsty, se jí na rukou postavily chloupky. Pečeť byla zlomena, ale když k sobě správně přiložila konce, stále byla viditelná. Byl to obrázek anděla. Samozřejmě, napadlo ji a nemohla od pečeti odtrhnout oči. Byla černá, ale nemohla přijít na to, proč ji tolik rozrušovala. Zamračila se a podívala se na ni zblízka.
"Oh, Ježíši." Uniklo ji potichu, když si všimla tajemství, které pečeť ukrývala. Byla to iluze, trik. Když se na ni zadívala z jednoho úhlu, na pečeti byl klečící anděl se skloněnou hlavou. Když změnila úhel pohledu, anděl se díval přímo na ni, jeho oční jamky byly prázdné a jeho kosti byly viditelné, bílé.
Už není tak docela z tohoto světa.
Najednou mělo Raphaelovo prohlášení zcela nový význam.
Oklepala se, otevřela obálku a vyndala kartu, která byla uvnitř. Byl to tvrdý krémově barevný papír, který jí připomínal drahé karty, které používal její otec při osobní korespondenci. Písmo, které kartu pokrývalo, bylo starobilé a zlaté. Elena po něm přejela prstem - proč, to nevěděla - protože jestli šlo o pravé zlato stejně by to nepoznala.
"Ačkoli by mě to vůbec nepřekvapilo." Lijuan byla stará. A takto mocná, pradávná bytost určitě během času nashromáždila obrovské bohatství.
Vtipné bylo, že ačkoli o Raphaelovi smýšlela jako o mocném, nikdy ji nenapadlo o něm přemýšlet jako o pradávném. Vyzařoval z něho pocit života, který to popíral. Pocit ... lidskosti? Ne. Raphael nebyl člověk a neměl k němu ani blízko.
Ale nebyl jako Lijuan.
Pohled jí opět padl na kartu, kterou držela v rukou.
Zvu tě do Zakázaného Města, Raphaeli. Přijď, nech nás přivítat tu lidskou bytost, kterou si pojal za svou. Nech nás spatřit nádheru spojení mezi nesmrtelným a tím, co bývalo smrtelné. Poprvé po miléniích jsem fascinována.
-
Zhou Lijuan
Elena Lijuan nechtěla fascinovat. Ve skutečnosti se nechtěla ocitnout nikde v blízkosti Kádru Desíti. Po většinu času si byla naprosto jistá, že Raphael by jí nezabil. Ale co se týkalo ostatních... "Do háje."
Můj domácí mazlíček.
Moje slabina.
Mohla jeho slovy opovrhovat, ale to je nedělalo méně pravdivá. Pokud ji Archanděl New Yorku skutečně miloval, znamenalo to, že měla na zádech terč. Znovu se jí v mysli vyrojily obrazy jeho zakrvácené tváře a rozrthaných křídel. Archanděl si namísto věčnosti zvolil smrt. Byla to pravda, kterou nikdy nezapomene, pravda, která byla kotvou jejího světa, který se celý změnil.
Ďakujem
OdpovědětVymazat