Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 4. kapitola

Elenin mozek se na pár vteřin odporoučel. Když si myslela, že už byla opět schopná mluvit, místo slov z ní vyšlo zadýchané sténání. "Snažíš se mě zabít?"
Raphael jí stiskl ňadro a jeho stisk byl tak pevný, že se rozkoš téměř změnila v bolest. "Toto je daleko lepší způsob potrestání, než nechat tě roztrhat na kusy."
"Těžko bys mohl mít sex s mrtvou ženou, co?"
"V tom máš pravdu."

Elenu pohltily plameny. Raphael ji hladil oběma rukama a palci jí přejel po pevném zadečku. "Polovinu času si nejsem jistá, jestli mluvíš vážně, nebo si děláš srandu."
Jeho prsty ustaly ve svém smyslném mučení. "Jsi si jistá, že chceš, bych něco takového věděl? Je to tvoje slabina."
"Někdo musí začít jako první." Elena zvedla chodidlo a přejela mu nohou po lýtku.
Raphael jí vtiskl polibek na místo na krku, kde zběsile pulsoval její tep. "Taková upřímnost ti mezi anděly nebude sloužit k užitku."
"A co u tebe?"
"Já jsem zvyklý využívat své vědomosti k udržení moci."



Elena si položila bradu na ruce a nechala Raphaelovy prsty uvolnit ztuhlá místa kolem okrajů na zádech, kde jí vyrůstala křídla. Ten pocit byl naprosto dokonalý - tak nádherný, že jí bylo jasné, že by na tato místa svého těla nenechala nikdy sáhnout jiného muže, dokonce ani kamaráda. Cítila by to jako zradu.
"Ty seš taky celkem upřímnej."
"Možná mezi námi dvěma," odpověděl jí pomalu, jako kdyby to zvažoval, "by se to mohlo jevit jako síla, namísto slabiny."

Elena k němu překvapeně otočila hlavu. "Vážně? Tak mi o sobě něco prozraď."
Raphael přitlačil palcem na obzvláště ztuhlé místo a ona zasténala a položila si hlavu zpět na ruce. "Pane Bože, měj slitování."
"O slitování bys měla žádat někoho jiného a ne Pána Boha." Jeho hlas v sobě nesl majetnický podtón, který jí začínal být velice známý. "Co bys chtěla vědět?"
Elena řekla první věc, která ji napadla. "Jsou tvý rodiče stále naživu?"

Všechno zamrzlo. Teplota vody se snížila tak rychle, že z toho zalapala po dechu a srdce jí začalo panicky bušit.
"Raphaeli!"
"Znovu se omlouvám." Na krku ucítila jeho žhavý dech a voda se začala opět ohřívat do bodu, kdy už nehrozilo, že by se její kůže změnila v mrtvolně modrou. "S kým si mluvila?"
Voda se možná ohřála, ale jeho hlas zůstal chladný jako Arktický vzduch. "S nikym. Zeptat se na rodiče je naprosto normální téma."
"Ne, pokud jsou to moji rodiče, na které se ptáš." Raphael se k ní přitiskl a rukama ji chytil kolem pasu.

Elenu přepadl ten nejpodivnější pocit, že hledal útěchu. Byla to zvláštní myšlenka, když přišlo na bytost, která v sobě ukrývala tak nesmírnou moc a sílu, kterou si ani vzdáleně nedokázala představit. Elena nezaváhala a položila své ruce na ty jeho, věřila, že jí udrží nad vodní hladinou. "Omlouvám se, jestli jsem otevřela nějaké staré rány."

Staré rány.
Ano, pomyslel si Raphael a vzdechoval vůni své lovkyně - divokost, kterou ukrývala pod kůží. Byl zvědavý, co Elena udělá s rasou nesmrtelných - tato smrtelnice, která ho učinila o trochu více člověkem, zatímco se sama stala nesmrtelnou. Nikdy nepřestane být zvědavý, co udělá s ním.

"Můj otec," řekl a byl sám sebou překvapený, "zemřel už dávno."
Všude byly plameny, jeho otec křičel vzteky, a jeho matka plakala. Na svých rtech tenkrát také cítil sůl. Jeho vlastní slzy. Sledoval matku, jak zabila jeho otce a plakal. Byl chlapec, skutečně ještě dítě dokonce i mezi andělským druhem.

"Mrzí mě to."
Tyto vzpomínky vypluly na povrch jen opravdu zřídka - když nechal spadnout své ochranné štíty. Dnes, ho Elena chytila nepřipraveného. Mysl mu zaplnily obrazy, které nepatřily jeho otci, ale jeho matce. Její drobná chodidla, která ladně kráčela skrz trávník, pokrytý krví jejího vlastního syna. Byla tak nádherná, tak talentovaná, že kvůli ní bojovali a umírali i andělé. Dokonce i na konci, když poklekla nad Raphaelovým zlámaným tělem, její krása zastínila i samotné slunce.
"Ššš, zlato moje. Ššš."

"Raphaeli?"
Dva ženské hlasy. Jeden ho táhl zpět do minulosti a ten druhý do přítomnosti. Pokud měl někdy na výběr, svou volbu udělal před rokem v oblacích nad New Yorkem, který ležel v troskách. Nyní přitiskl rty ke křivce Elenina ramene a nasával do sebe její teplo. Teplo, které bylo zřetelně lidské a vyhnalo chlad jeho vzpomínek. "Už si v té vodě byla dlouho."
"Nikdy se nechci znova pohnout."
"Odnesu tě zpět."

Když jí Raphael vynesl z vody, její protesty byly sotva patrné, její tělo stále tak křehké.
"Nehýbej se, Lovkyně." S péčí jí osušil křídla a oblékl si kalhoty. Potom sledoval, jak se oblékala ona a jeho srdce přetékalo mixem pocitů majetnickosti, uspokojení a hrůzou, jakou nikdy dříve nepocítil. Kdyby Elena spadla z oblohy, kdyby byla shozena na neodpouštějící zemský povrch, nepřežila by. Byla příliš mladá, zrovna zrozený nesmrtelný.

Jakmile vešla do jeho objetí, rukama se ho chytila kolem krku a rty mu přitiskla na prsní svaly, zachvěl se. Objal ji a vznesl se do oranžovo rudé záře oblohy, dovedně zbarvené paprsky pomalu zapadajícího slunce. Místo toho, aby vylétl vysoko nad vrstvu mraků, zůstal níž, vědom si toho, že Elena pociťovala chlad. Kdyby tušil, co najdou, rozhodl by se úplně jinak. Ale už bylo pozdě a Elena tu noční můru spatřila jako první.
"Raphaeli, zastav."
Z naléhavosti v jejím hlase se zastavil a vznášel se těsně u hranice, která značila konec jeho území a začátek Elijahova. Dokonce i v Útočišti byly hranice - neoznačené, nedomluvené, ale i přesto existovaly. Jedna mocná síla nemohla být příliš blízko jiné. Ne bez zkázy takového rozsahu, který by ohrozil celý jejich druh. "Co se děje?"

"Támhle. Podívej."

Žádné komentáře:

Okomentovat