"Ta popálenina vybledne." Raphael se díval upírovi přímo do očí. "Ztratí se."
Dmitri se na několik vteřin odmlčel a pak se zhluboka nadechl. "Lékaři našli něco nacpaného v Noelově hrudníku. Ten kdo ho unesl, mu otevřel hruď a pak ho nechal natolik zahojit, aby se opět zacelil."
Tento akt byl dalším důkazem metodické brutálnosti celého útoku. "Co to bylo?"
Dmitri vytáhl z kapsy dýku. Na rukojeti bylo malé, ale charakteristické S, symbol Lovců Spolku.
V Raphaelovi se vnítil studený, ostrý vtek, který se mu prořezával žílami. "Má v plánu stát se členem Kádru tím, že zničí, co jiný archanděl stvořil."
Ti staří viděli Elenu přesně tímto způsobem - jako Raphaelův výtvor, jeho majetek. Nerozumněli tomu, že jí patřilo jeho srdce, že neexistovalo nic, co by nebyl schopný udělat, žádná hranice, kterou by nepřekročil, aby jí udržel v bezpečí. "Našel si na místě činu něco, co by vedlo k identifikaci toho, kdo za tím stojí?"
"Ne, ale není mnoho těch, kteří by se odvážili se ti vysmívat," odpověděl Dmitri a zasunul dýku zpět do kapsy. "A ještě méně těch, kteří by si mysleli, že jim to může projít."
"Nazarach je v Útočišti," řekl Raphael. Věděl, že tento anděl je dost starý na to, aby byl nebezpečný. "Zjisti, koho dalšího bychom mohli považovat za podezřelého."
"Existuje jen jeden, který je blízko tomu stát se archandělem."
Do této skutečnosti měl být zasvěcený pouze Kádr, ale Raphael Dmitrimu věřil daleko více, než ostatním archandělům. "On ale nemá potřebu hrát se mnou tento druh her." Stát se archandělem znamenalo stát se členem Kádru. Bylo to přesně tak jednoduché - a přesně tak nevyhnutelné.
"Je to někdo starý." Andělská historie ukrývala pár vzácných případů těch, kteří nebyli archanděli a přesto se stali členy Kádru. Nikdy ale nežili dlouho. Fakt, že se něco takového v minulosti již stalo, dával naději těm, kteří toužili po droze, kterou představovala moc, aniž by porozumněli ceně, kterou to s sebou nevyhnutelně neslo. "Někdo natolik silný, aby přesvědčil ostatní."
"Je tu ještě něco," řekl Dmitri, když se Raphael otočil, aby se vydal zpět za Elenou.
"Michaela," - vyslovil Dmitri jméno dalšího člena Kádru Desíti - "poslala zprávu, ve které vzkazuje, že dorazí do Útočiště."
"Čekala déle, než jsem myslel." Michaela s Elenou byly jako olej a oheň. Žena archanděl nemohla vystát být něco méně, než středem veškeré pozornosti. A přesto, když Elena, ve svém drsném oblečení lovce, vešla do místnosti, rovnováha sil se velice rafinovaně změnila. Raphael byl přesvědčený, že Elena to vůbec nevnímala - ale byl to důvod proč jí Michaela od samého začátku tolik opovrhovala. "Ať už proti Michaele, nebo proti tomuto napodobyteli, ona-" Dmitri se podíval směrem k zavřeným dveřím, za Raphaelovými zády - "není natolik silná, aby se mohla sama bránit. Bylo by velice snadné jí zabít."
"Illium i Jason jsou tady. Co Nasasir?" Raphael ohledně Eleny důvěřoval pouze své Sedmě.
"Je na cestě zpět." Dmitri, jako vůdce Raphaelovi bezpečnosti věděl naprosto přesně, kde byli všichni členové Sedmy. "Ujistím se, že nikdy nebude sama."
Raphael četl mezi řádky. "A bude v bezpečí i s tebou?"
Výraz upírovy tváře se změnil "Ona tě oslabuje."
"Ona je také mým srdcem. Chraň ji tak, jak už si to jednou udělal."
"Kdybych tušil, jaké následky bude moje rozhodnutí mít... Ale už se stalo." Když se Dmitri Raphaelovi lehce poklonil, Raphael si byl jistý, že jeho Sedma proti Eleně nezakročí. Někteří archandělé by Dmitriho za jeho troufalost se mu vzepřít, popravili. Ale upír si toto právo zasloužil.
Více než to, Raphael chápal hodnotu toho, co mu Dmitri a zbytek jeho Sedmy daroval. Bez nich, by se mohl velice snadno stát dalším Uramem nebo další Lijuan a to ještě dříve, než se Elena vůbec narodila. "Dej Illiovi nejvíce směn. U něj je nejméně pravděpodobné, že se bude Elena vzpouzet."
Dmitri si odfrknul. "Její milovaný Bluebell se do ní zamiluje a pak ho budeš muset zabít."
"A kdo by mohl být pro Elenu lepší stráží, než ten, kdo ji miluje?" Tak dlouho, jak si tato stráž bude uvědomovat, že dohlíží na partnerku archanděla. Zrada by nebyla tolerována. "Kdy má Michaela dorazit?"
"Během jedné hodiny. A protáhla své pozvání i na večeři."
"Přijmi to." Vždy bylo lepší poznat záměry svého nepřítele.
Elena se probudila z milosrdného, bezesného spánku a zjistila, že je v pokoji sama. Její smysly nezachytily žádnou čistou vůni deště a větru. Její štíty zůstaly dole. Přetočila se na posteli a podívala se skrz otevřené balkónové dveře. Spatřila Illiova roztažená, osobitě modrá křídla. Nenuceně seděl na zábradlí a nohy se mu pohupovaly nad hlubokým spádem rokliny.
Jeho silueta proti hvězdami poseté obloze působila přesně jakoby vyšel z bájí a mýtů. Ale jak se sama přesvědčila dnes odpoledne, pokud mělo být toto místo vytažené z pohádky, byl to velmi temný a krvavý originál. "Jestli nebudš opatrnej, tak přepadneš." Illium se otočil a podíval se na ni. "Pojď si sednout ke mně."
"Ne, díky. Zrovna mi srostly všechny polámaný kosti." Po pádu v New Yorku, měla polámané opravdu téměř všechny. Zvláštní ale bylo, že v těch posledních okamžicích necítila žádnou bolest. Vše, co si pamatovala, byl pocit míru.
A pak ji Raphael políbil.
Zlatá a omamná a tak erotická, že neměla přirovnání. Když ji Raphaelovy paže svíraly v bezpečí, naplnila její ústa chuť ambrosie a její archanděl jí vyrval z náruče samotné smrti.
"Ten pohled, co máš zrovna ve tváři," zamumlal Illium. "Jednou jsem znal ženu, která se na mě také dívala tímto způsobem."
Elena věděla, že Illium kdysi přišel o své peří, o svou schopnost létat. Vše proto, že prozradil andělská tajemství smrtelnici... smrtelnici, kterou miloval. "A ty ses na ní taky takhle díval?"
Oči barvy tekutého zlata byly i na vzdálenost, která mezi nimi panovala velice podmanivé. "To věděla jen ona. A obrátila se v prach dlouho před tím, než na zemi vyrostla města ze skla a oceli." Illium svou pozornost obrátil k výhledu, který měl před sebou. Elena se posadila a sledovala nádhernou klenbu jeho křídel, která se ve tmě stříbrno-modře třpytila. Přemýšlela, zda Illium nad svou smrtelnicí ještě stále truchlil. To ale byla otázka, na kterou neměla žádné právo se ptát. "Co ten upír?"
"Jmenuje se Noel, ale zatím nenabyl vědomí." Illiův tón hlasu byl jako ostří nože. "Je jedním z nás."
A Eleně bylo jasné, že nepřestanou, dokud jeho útočníka nevypátrají. Lovec, uvnitř ní s nimi souhlasil. "A co ten anděl, kterej se pokouší stát se členem Kádru?" Svět rozhodně nepotřeboval dalšího archanděla s brutálními choutkami.
"To je teď vedlejší." Prohlásil nezaujatě. "O to bude postaráno až popravíme toho, který napadl Noela a tím napadl i Raphaela."
Elena chápala co znamenalo odříznout zlo hned v zárodku, ale nebyla zvyklá na okamžitou spravedlnost, kterou aplikovali nesmrtelní. "Řekla bych, že andělé nemaj soudce a porotu."
Illium si odfrknul. "Viděla si Urama - chtěla bys, aby měl nárok na soud?"
Ne. V mysli se jí opět přehrávaly vzpomínky zvěrstev, která Uram spáchal. Elena se uchýlila k jinému tématu. "Řekni mi o Erotique."
Illium na ni při zmíňce exkluzivního Manhattanského klubu, sponzorovaného upíry pozvedl jedno obočí. "Přemýšlíš nad změnou kariéry?"
"Geraldine tam pracovala jako tanečnice." Elena nikdy nezapomene na žádost, která se zračila v pohledu té ženy, když umírala po té, co jí Uram podřízl hrdlo. "Tak strašně moc chtěla bejt Stvořená."
"Nemyslím si, že by si nesmrtelnost užila." Illium přehoupl nohy přes zábradlí a přistál na podlaze balkónu, pak popošel a opřel se ramenem o rám dveří. "Geraldine mi připadala jako oběť od přírody."
Elena si vzpomněla na její bledě bledou pleť, která byla cítit po upírech. Svět by ji nazval upíří děvkou a kdysi by s tím Elena souhlasila - to ale bylo před tím, než vstoupila do místnosti plné upírů a jejich milenek a milenců. Před tím, než si uvědomila, že svádění mohlo být drogou, ale také to mohlo být dospělým způsobem výměny - hry, ve které se vítězi dostalo noci, ve které dopřával rozkoš poraženému.
Geraldine ale nebyla jako muži a ženy, které Elena ve Věži viděla - plní snadného smyslného sebevědomí. Illium měl pravdu. Ona byla přirozenou obětí. "A tou obětí by byla celou věčnost."
"Přesně tak." Illiova křídla za jeho zády tvořila hladký oblouk. Podíval se jí do očí. "V tomhle mi věř, Ellie. To není dobré pro nikoho."
"Proč to zní, jako kdybys o tom něco věděl?" Zeptala se ho a byla si jistá, že nikdy nezapomene na tichou bznaděj v očích umírající Geraldin. "Ty přeci nejsi žádná oběť."
"Jednou jsem někoho Stvořil," zašeptal a výraz jeho očí byl skrytý dlouhými řasami. "Byl biologicky kompatibilní a prošel všemi psychologickými testy. Neměl ale žádné... jádro osobnosti. Na to jsem ale přišel až když už bylo příliš pozdě. Tou dobou už se připoutal k jinému andělovi. Takovému, který se vyžíval v tom, když si z někoho mohl udělat oběť."
"Zemřel?"
"Samozřejmě. Oběti nikdy nepřežijí moc dlouho."
To byl pro Elenu náhled do temnějších stránek nesmrtelnosti. "Čím dýl žiješ, tím víc času máš na to, abys chyboval."
"A tím více smutku si s sebou neseš."
Možná by tím vážným komentářem měla být poděšená, ale jak začínala zjišťovat, Illium byl andělem, který zřídka ukazoval světu svou pravou tvář. Stejně tak jako muž, kterému říkal pane. "Pamatuješ si všechno?"
"Ano."
Dar. Kletba.
Děkuji moc
OdpovědětVymazat