Raphael sledoval Michaelu - pozvedla křišťálovou číši a s nenucenou ladností ženy, která měla celá staletí, aby dotáhla své elegantní vzezření k dokonalosti, si ji přiložila ke rtům. Nezaujatě řečeno, byla nádherná, pravděpodobně nejkrásnější žena na světě. Pokožku měla v bezchybném odstínu nejexotičtější kávy smíchané se smetanou a oči tak zelené, že vedle nich bledly závistí i drahokamy. Vlasy jí padaly k bokům v pramenech černé, bronzové, hnědé a tisíci odstínech mezi tím.
Byla úchvatná - a svůj vzhled uměla využívat stejně efektivně a nemilosrdně jako jiní používali zbraně. Pokud muži - smrtelníci i nesmrtelní - padli jako oběti její krásy, byla to jejich vlastní chyba.
"Tak," zapředla a její hlas byl jako jed obalený medem, "tvoje lovkyně přežila." Když jí na to Raphael nic neodpověděl, udělala zvuk vyjadřující nespokojenost. "Proč s tím naděláš takové tajnosti?"
"Nemyslel jsem si, že tě tolik zajímalo, zda Elena přežila." Spíš jestli zemřela.
Musel Michaele přičíst k dobru, že nepředstírala, že ho nepochopila. "Máš pravdu." Pozvedla číši k přípitku a zlehka upila zlaté tekutiny. "Byl bys hodně naštvaný, kdybych ji zabila?"
Raphael se zahleděl do jejích jedovatých, zářivě zelených očí a přemýšlel nad tím, zda jí Uram někdy prokoukl až do zkaženého jádra, které žena, jíž nazýval svou manželkou ukrývala.
"Zdá se, že tě moje lovkyně velice fascinuje." Bylo to velmi úmyslné prohlášení. Elena byla jeho a on by ji chránil.
Michaela jeho slova odmávla. "Byla zajímavou kořistí, ale nyní, když o své schopnosti přišla, bylo by to pro mě až příliš jednoduché. Předpokládám tedy, že ji prostě nechám být."
Jednalo se o velmi nenápadnou a velmi vypočítavou nabídku. "Myslím," odpověděl Raphael, aniž by opravil její mylný předpoklad, "že Elena je více než schopná se o sebe postarat sama."
Michaelina pokožka, kvůli které muži umírali, jen aby se jí směli dotknout, se napjala přes ostré linie jejích lícních kostí. "Jistě ji nepovažuješ za mě rovnou?"
"Ne." Raphael se na okamžik odmlčel a sledoval, jak se v Michaelině tváři opět usadilo potěšení a uspokojení, pak větu dokončil. "Ona je naprosto jedinečná."
Na jedinou ledově řezavou vteřinu se z Michaeliny tváře vytratila její maska. "Buď opatrný, Raphaeli." V tu chvíli na něj zpět hleděl predátor, který by si s ledovou pečlivostí otíral z prstů krev, zatímco by sledoval svou oběť, jak se mu v agónii zmítá u nohou. "Nebudu schovávat své drápy jen proto, že je teď tvým mazlíčkem."
"Pak řeknu Eleně, aby své drápy také neschovávala." Raphael se napil ze své vlastní číše a opřel se do židle. "Zúčastníš se plesu?"
Michaela mrkla a její perfektní maska dokonalosti byla opět na místě. "Samozřejmě." Projela si rukou vlasy a tím pohybem upozornila na svá ňadra, která byla zakrytá látkou olivově zelených šatů tak akorát, aby sváděla muže k šílenství. "Byl si někdy v Lijuanině pevnosti?"
"Ne." Nejstarší z archandělů žila v horské pevnosti ukryté někde u rozlehlých Čínských hranic. "Nemyslím si, že by tam kdokoli z Kádru kdy byl." Ačkoli během staletí se Raphaelovi zadařilo dostat tam několik ze svých mužů. V současnosti patřil tento úkol Jasonovi a pokaždé, když se odtamtud Raphaelův šéf špionáže vracel, přinášel s sebou z Lijuanina dvora více a více znepokojivých zpráv.
Michaela zakroužila tekutinou ve své číši. "Uram tam byl jednou pozván, to ale bylo v dobách, když byl mnohem mladší," prozradila.
"Lijuan na něho byla zvědavá."
"Nejsem si jistý, zda měl být Uram polichocen, nebo ne."
Ozval se lehký ženský smích. "Ona je... jiná, že?" Takové prohlášení od člena Kádru hovořilo o rozsahu Lijuanina "vyvinutí".
"Co ti Uram řekl o její pevnosti?"
"Že je neproniknutelná a plná nespočtu bohatství." V Michaeliných očích se zablesklo, ale zda kvůli zmíněnému bohatství, nebo vzpomínce na jejího milence, Raphael nedokázal posoudit. "Řekl, že nikdy neviděl takové umění, takové tapiserie a klenoty. Nevím, jestli mu to mám věřit - viděl si někdy, že by Lijuan na sobě měla jediný diamant?"
"Ona nemá potřebu žádné nosit." S vlasy nejryzejší bílé a očima zvláštní perlově šedé barvy, kterou nikde jinde na zemi nespatřil, byla Lijuan nezapomenutelná dokonce i bez dokrášlování. A v posledních dnech, zamyslel se Raphael, byla pozornost tohoto archanděla soustředěna na svět, který si zbytek z nich neuměl vůbec představit. Lijuan svojí pevnost za posledního půl roku ani jednou neopustila, dokonce ani aby se setkala s ostatními archanděly. Vzhledem k této skutečnosti bude ples, který se rozhodla uspořádat opravdu vyjímečný. "Pozvala celý Kádr?"
"Chari pozvánku obdržel," řekla Michaela o dalším z jejích dřívějších milenců, "A zmínil se, že Neha také, tudíž předpokládám, že pozvala i ostatní. Měl by ses zeptat Favashi, jestli by tě nedoprovodila. Myslím, že naše Perská princezna by tě za svého chotě ráda přijala."
Raphael se Michaele podíval zpříma do očí. "Pokud bys mohla zabít každičkou krásnou ženu na zemi, udělala bys to?"
Michaelin úsměv se nevytratil. "Okamžitě."
Elena se zamračením ukončila telefonní hovor a vešla na balkón. "Illium, víš něco o Lijuaniných mazlíčcích?"
Anděl se na ni nevěřícně zahleděl. "Ransom má velmi dobré zdroje."
To má, pomyslela si Elena. Ale dokonce ani on nebyl schopný zjistit identitu těchto stvoření, díky kterým si ti upíři byli tolik jistí, že zemře.
"Co jsou zač?" Elena ztuhla, když jí mysl nabídla vysvětlení. "Nejsou to upíři, kteří propadli krvežíznivosti, že ne?" Uvězněni v nekončící smyčce násilí, krmení a hladu, byli tito upíři nejpsychopatičtější vrazi.
"Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej."
Illim zavrtěl hlavou a Elena před vzpomínkou, která odmítala zůstat pohřbená, zabouchla dveře. Andělovy vlasy vlály v mírném vánku přicházejícího z hor. V temnotě noci působil jako klenot a jeho krása byla tak intenzivní, že vábila pohled k sobě namísto ke hvězdám noční oblohy. Elena se udržela v přítomnosti.
"Proč tě ještě Michaela nezabila?"
"Jsem muž. Radši by mě ošukala."
Jeho přímá odpověď ji na chvíli zaskočila. "A udělala to?"
"Vypadam snad, že chci bejt po sexu sežranej zaživa?"
Elena se usmála, otočila se tváří proti větru a vychutnávala si jeho studenou čerstvost. "Takže, Lijuanini mazlíčci?"
"Na to se zeptej Raphaela."
Když si uvědomila, kde zrovna Raphael byl, úsměv se jí z tváře vytratil. Hledala něco, čím by se mohla rozptýlit a kývla směrem ke světlům, které zahlédla. Byly to malé tečky a lemovaly boky rokliny, která se pod nimi rozprostírala a tvořila obrovskou puklinu v zemském povrchu.
"Neřikej mi, že tam dole někdo žije." Voda tekla až úplně na dně, o hodně níže, než svítila ta světla, ale i tak vnímala bouřlivý spád přístupové cesty.
"Proč ne? Jeskyně jsou nejlepšími hnízdy." Jeho úsměv byl jako bílý záblesk. "Taky tam jedno mám. Až budeš umět létat, můžeš se přiletět podívat."
"Při rychlosti, s jakou mi to jde, mi v době, kdy budu skutečně umět lítat bude přibližně osmdesát."
"Stačí jeden pokus," řekl tiše Illium a vzhlédl k zářivému měsíci, jehož paprsky mu osvěcovaly tvář, jako by jím byly fascinovány. Proměnily jeho pleť do průsvitné barvy a jeho vlasy do tisíců pramenů tekutého ebenu ponořeného do modrých safírů. "První let je něco, na co nikdy nezapomeneš - proud větru, když roztáhneš křídla, opojná svoboda, čirá radost, která se ti roztančí v duši, protože se právě staneš tím, čím jsi byla předurčená být."
Elena byla uchvácená poetičností jeho slov takovým způsobem, že si téměř nevšimla Raphaela, který roztáhl křídla k přistání. Téměř. Přestala vnímat Illia, který vedle ní utichl a sledovala devastující eleganci Raphaelova přistání. Illium byl překrásný jako lesknoucí se čepel ostří, ale Raphael... Raphael byl prostě skvostný.
Ďakujem.
OdpovědětVymazat