Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 1/2 8. kapitola

Elena se probudila sama, ale na nočním stolku na ni čekal hrnek s kávou - hned vedle Růže Osudu. Raphael jí tento neocenitelný poklad daroval - neuvěřitelně nádhernou sošku vyřezanou z jediného kusu diamantu - nedlouho poté, co se poprvé potkali. Sice se mu jí neustále pokoušela vrátit, ale pokaždé ji druhý den ráno našla zpět na nočním stolku.

Dívala se na Raphaelův dar, nepopiratelně romantický dar, posadila se a vdechovala omamnou vůni čerstvé kávy. Jakmile se však poprvé napila, ucítila to - chladné pohlazení saténu, okořeněné příslibem bolesti, která by byla ó-tak-příjemná. "Dmitri." řekla zastřeně, položila hrnek zpět a přitáhla si přikrývku nad prsa.
Právě včas.



Upír po nejledabylejším zaklepání vešel do pokoje. "Máš zpoždění na tréning."
Elena očima zabrousila k obálce, kterou držel v ruce. "Co je to?"
"Je to od tvého otce." Dmitri jí podal obálku. "Buď dole za půl hodiny."
V tu chvíli už ho ale téměř nevnímala, oči měla přilepené na obálce. Co jen mohl Jeffrey Deveraux chtít tentokrát?
"Budu tam." Vysoukala ze sebe přes ztáhlé hrdlo.

Dmitri odešel, ale nezapomněl za sebou nechat závan diamantů se smetanou, smyslný výsměch, který jí uvěznil vzduch v plicích a její stehna se v nedobrovolné reakci tiskla k sobě. Toto rozptýlení bylo ale jen dočasné. Příliš brzo se ocitla sama a zírala na oblálku, jako by jí mohly narůst tesáky a každou chvíli na ni mohla zaútočit. "Nebuď zbabělec, Ellie." pokárala se a rozlepila ji. Byla adresována do Spolku.

Elena se ušklíbla. Jak musel její otec nenávidět skutečnost, že aby ji mohl kontaktovat, musel oslovit jejího morálně odporného, nelidského zaměstnavatele. Ohavnost. Tak jí nazval té poslední noci, kterou strávila pod jeho střechou. Nikdy na to nezapomněla a nikdy nezapomene.

Zaťala prsty kolem zavřeného dopisu a z obálky ho téměř vyrvala. Na okamžik neporozumněla tomu, co viděla, pak jí to došlo a její emoce vyústily do násilné vlny.

Dopis nebyl od jejího otce. Přišel od právního zástupce rodiny Deveraux - vzkaz oznamující, že za ní ze zdvořilosti ke vztahům s jejím otcem, uhradili poplatek za sklad, přestože věci, které se v něm nacházeli patří výhradně jí.

Elena dopis zmuchlala v ruce. Téměř zapomněla... ne, to byla lež. Úmyslně tu vědomost odsunula do pozadí. Její pozůstalost po matce, tomu rozumněla. Marguarite Deveraux zanechala Eleně plovinu svého malého osobního majetku, druhá polovina patřila Beth. Ale věci v tomto skladu... patřily do Elenina dětství.

Kap.
Kap.
Kap.
Pojď blíž, malá lovkyně. Ochutnej.

Odsunula rukama, které momentálně neunfungovaly tak, jak by měly, přikrývky a vstala z postele. Když odešla do koupelny, aby si pustila sprchu, dopis zůstal opuštěně ležet na posteli. Ruka jí sklouzla po sprchové baterii. Skousla si ret tak tvrdě, že ho prokousla a zkusila zaplnout vodu znovu. Konečně, díkybohu začala voda jemným, teplým proudem téct. Sice z ní smyla pozůstatky spánku, ale nic nemohlo vymazat vzpomínky, které se nyní probudily.

Ariel byla tou nejlepší starší sestrou, kterou mohla mít. Nikdy jí neposlala pryč, přestože Elena věděla, že musela být se svou neustálou zvědavostí ohledně teenagerského života své sestry pěkně otravná. Mirabelle, nejstarší z nich, byla k naštvanosti náchylnější, ale také Elenu naučila hrál baseball - trávila s ní dlouhé hodiny, aby jí naučila správně házet i chytat.
Yin a Yang, tak říkala jejich matka dvěma starším dcerám. Ari byla jako cukr a Belle jako koření.

"Belle, kam si myslíš, že jdeš takhle vyparáděná?"
"No tak, mami. To se nosí."
"Možná se to nosí, zlato, ale jestli táta uvidí, jak ti z těch šortek kouká celej zadek, budeš mít měsíc domácí vězení."
"Mami!"

Elena si pamatovala, že tenkrát seděla v kuchyni u stolu a když její patnáctiletá dlouhonohá sestřička dupala nahoru po schodech, zpátky do svého pokoje, hihňala se. Naproti u stolu seděla Beth, bylo jí jen pět, byla příliš malá, aby mohla celou situaci pochopit, ale přesto se hihňala s ní.
"A vy dvě příšerky, koukejte dojíst svoje snídaně."

Při vzpomínce na jedinečný přízvuk hlasu, který měla její matka, Elenu zabodlo u srdce. Prsty jí samovolně přejely po tváři, hledaly zbytky ozvěn Margaretina polibku. "Mami." Vyšlo z ní srdcervoucí zašeptání, dětská prosba.
Později bylo všude kolem ní tolik krve. Elena po ní uklouzla a tvrdě přistála na zemi. Slyšela Belliiny poslední nádechy a dívala se do Ariiných hrůzou naplněných očí. Dokonce i tentkrát se jí sestra snažila zachrániát, snažila se jí říct, aby utekla, ale její hlas byl bublavý krví, která jí naplnila hrdlo. Slater Patalis ale nechtěl Elenu zabít. Měl s ní jiné plány.
"Sladká malá lovkyně."

Elena vypnula vodu, vystoupila ze sprchy a s koncentrovaným soustředěním se utírala. Sevřela křídla, tak jak viděla, že to dělal Raphael, ale v zápětí z bolesti, která jí projela páteří, zalapala po dechu. Vlny bolesti přijala s vděčností, protože přetrhly nekonečnou smyčku vzpomínek, oblékla se do cvičebního oblečení - volné černé cvičební kalhoty s bílým pruhem na bocích a černý top s všitou podprsenkou.


Stejně jako všechno ostatní oblečení, které našla ve svém šatníku, byl i tento top navržen pro bytost s křídly. Top se zavazoval za krkem a na zádech měl tři části - jednu na každé straně křídel a jednu, která vedla středem zad - tento díl končil širokým pruhem, který si omotala kolem pasu a zapnula do nastavitelného zapínání. Přední díl byl vyztužen všitou kosticí, která tvořila oporu prsou. Když se oblékla, byla Elena spokojena, že jí její vlastní tělo nebude rozptylovat od toho, co se potřebovala naučit. Vlhké bledé vlasy si spletla do utaženého copu a pak, protože nebyla zvyklá nechávat po sobě nepořádek, ustlala postel - dopis nacpala do šuplíku nočního stolku - a odešla z pokoje. Ložnice s okny sahajícími od země až do stropu, sousedila s obrovskou obývací místností. Před obývací místností byla chodba a naproti přes ní byla místnost, která vypadala jako pracovna s malou, ale velmi dobře zásobenou knihovnou. Tento pokoj měl také prosklené zdi, skrz které byly vidět nádherné hory. Police v knihovně byly plné knih, některé staré, jiné nové. Elena už si také všimla koutku, ve kterém se nacházel počítač. Všechny pokoje leželi v horním patře pevnosti, která byla vysoko tyčícím se středem Útočiště. V nižších patrech se nacházely další ubikace - pokoje pro členy Sedmy a ostatní anděly i upíry. Ale celé vrchní patro bylo soukromé - Raphaelovo.

Žádné komentáře:

Okomentovat