Archangel's kiss - 2/2 1. kapitola

Elena zůstala zírat na zavřené dveře a přemýšlela, jestli si s ní zahrával. Nedokázala to posoudit. Neznala ho natolik dobře, aby dokázala číst jeho nálady a odhadnout kdy říkal pravdu a kdy lhal. Jeden druhého našli během období naplněného ukrutnou bolestí a strachem. Byli pod nátlakem hrozby smrti a tento nátlak je vrhl do spojení, které by se nebýt Urama, který se rozhodl stát z krve zrozeným a razit si cestu skrz svět posetou mrtvými těly, mohlo utvářet roky.



Raphael jí sice řekl, že podle legendy se amrosia na archandělově jazyku objevila pouze z pravé lásky - aby mohl přeměnit člověka na anděla, ale možná její přeměna neměla nic společného s nejhlubšími city a všechno společného s velmi vzácnou biologickou symbiózou? Konec konců upíři byli Stvořeni anděly a biologická kompatibilita hrála základní část celé transformace.

"Sakra." Elena si třela dlaní místo, kde bušilo její srdce, snažila se zbavit se toho náhlého bolestivého bodnutí.
"Zaujala si mě."
Tato slova jí Raphael řekl hned na začátku. Možná, že nějakou úlohu mohla hrát i uchvácenost. "Buď upřímná, Eleno," zašeptala si pro sebe a přejela si prsty po nádherných křídlech, která jí Raphael daroval, "ty si ta, která je jím uchvácená."
To ale neznamená, že se jím také nechá zotročit.

"Můj Pane, to určitě. Polib mi."

Elena se dívala na cizí oblohu, která prosvítala za prosklenými dveřmi a cítila, jak její odhodlání rostlo - už žádné čekání. Kdyby byla stále člověkem, během kóma by její svaly utrpěly, jenže ona člověkem nebyla. Všechny její svaly ale prošly transformací tak složitou, že si to neuměla vůbec představit - všechny byly oslabené, nové. Přesto, že nepotřebovala rehabilitovat, potřebovala procvičovat. Obzvláště pak svá křídla. "Neodkládej na zítřek, co můžeš udělat hned teď."

Zvedla se do sedu, zhluboka a pomalu se nadechla... a roztáhla křídla.
"Ježíš, to bolí!" Zaťala zuby. Z koutků očí jí vytryskly slzy, ale Elena se nevzdala a stále protahovala nepoužívané, neznámé svaly. Pomalu zabalila svá nová křídla a pak je opět znovu roztáhla. Ještě třikrát to zopakovala, tou dobou už se jí slzy zkutálely ke rtům a slaná chuť byla vše, co zrovna byla schopna cítit. Na kůži jí vyrazila vrstva potu, který se ve slunečním svitu, prosvítajícím skrz skleněná okna, lehce třpytil.

V tu chvíli se Raphael vrátil zpět. Elena očekávala výbuch, ale on se místo toho posadil do židle, která stála naproti posteli. Pohled z ní však nespustil. Když si položil kotník přes koleno druhé nohy a začal poklepávat tlustou bílou obálkou se zlatým lemováním o botu, Elena ho ostražitě sledovala.
Dívala se mu zpříma do očí a udělala další dvě protažení. Záda už měla jako z rosolu a břišní svaly zatínala takovou silou, že to bolelo. "Co je-" musela se odmlčet, aby se mohla nadechnout- "v tý obálce?"

Složila si křídla a opřela se o čelo postele. Trvalo jí několik vteřin, než si uvědomila, co Raphael udělal. Vstal, položil na postel ručník a opět se usadil na své místo. V útrobách duše se jí rozvinulo něco studeného. Sakra, v žádném případě se tohle nebude opakovat.
Navzdory nepříčetnosti svého vzteku si Elena otřela obličej a zůstala mlčet. Protože Raphael měl pravdu - ani náhodou mu nebyla rovna. Kóma ji nějak vyvedlo z míry. Od teď se chystala začít pracovat na štítech, které se u ní začaly vyvíjet před tím, než se stala andělem. Existovala šance, že - vzhledem ke změnám, které u ní nastaly - by se je mohla naučit udržet delší dobu.

Přinutila se uvonit své ramenní svaly, zvedla nůž, který si odložila na noční stolek a začala ručníkem čistit už perfektně čisté ostří. "Je ti líp?"
"Ne." Odpověděl a stiskl rty. "Musíš mě vyslechnout, Eleno. Neublížím ti, ale nemůžeš se chovat tak, aby se začala zpochybňovat moje kontrola nad tebou."
"Cože? Jakej přesně druh vztahů mezi sebou maj archandělé?" zeptala se ho s upřímnou zvědavostí.
Její otázka ho na minutu umlčela. "Nyní, když už Michaela není s Uramem, vím pouze o jednom stabilním vztahu."
"A Královna Mrcha je taky archanděl, takže oni dva si byli rovni." Rapahel přikývl, ale spíše než souhlas s jejím výrokem to působilo jako jeho vlastní zamyšlení. Byl tak zatraceně nádherný, že přestože věděla, že charakter jeho osobnosti obsahoval i krutost, která byla součástí samotné jeho duše, měla při pohledu na něj problém přemýšlet. Tato krutost se v posteli změnila v divoký druh nadvlády. Nadvlády, která přiměla ženu křičet, její kůže byla jejímu tělu v tu chvíli příliš těsná a znala pouze toužebný hlad.

"Kdo jsou ti další dva?" zeptala se ho a při tom polkla svou prudce vzrůstající potřebu. Od té doby, co se probrala jí mnohokrát držel v náručí, jeho objetí bylo silné, mocné a občas srdcervoucně něžné. Ale dnes její tělo toužilo po daleko temnějších dotecích.
"Elijah s Hannou." V očích se mu zatřpytilo a jejich barva se změnila do odstínu, který jedou spatřila v uměleckém studiu. Pruská. Tak jí nazývali, Pruská modrá. Sytá. Exotická. Otevřená způsobem, kterým by nikdy nevěřila, že by anděl mohl být, dokud si ji nezýskal Archanděl New Yorku.

"Uzdravíš se, Eleno. A pak tě naučím, jak spolu tančí andělé."
Z žáru, který ukrývalo jeho navenek velice klidné prohlášení, jí vyschlo v ústech.
"Elijah?" Připomněla mu, ale její hlas zněl zastřeně jakoby to byla toužebná výzva.
Raphael z ní nespustil oči, jeho rty zase jednou působily smyslně a bez lítosti. "On a Hannah jsou spolu již po staletí. Sice během času získala moc, ale říká se, že byla spokojená i s tím, když byla jen větrem pod jeho křídly."
Elena musela chvíli přemýšlet nad tím staromódním výrazivem. "Jako že byla jeho oporou?"
"I tak by se to dalo říct." Rysy Raphaelovy tváře najednou ztvrdly - mužská krása v její nejryzejší, nejnelítostnější podobě. "Ty se nevytratíš."
Nevěděla, jestli to bylo obvinění nebo rozkat. "Ne, moje osobnost se nevytratí." Už ve chvíli kdy ta slova říkala, si byla vědoma, že bude muset použít každičký kousek své vůle, aby si vedle té silné Raphaelovy, zachovala svou vlastní osobnost nedotčenou.

Raphael začal znovu poklepávat obálkou, jeho pohyby byly přešné a záměrné. "Dneškem počínaje máš konečný termín. Musíš být na nohou a ve vzduchu během dvou měsíců."
"Proč?" zeptala se a do krve jí začalo proudit potěšení.
Pruská modrá zamrzla do ledově černé. "Protože na tvou počest pořádá Lijuan ples."
"Mluvíme tu oba o Zhou Lijuan, o nejstarším archandělovi?" Potěšení, které jí začalo proudit krví se vytratilo. "Ona je… jiná."
"Ano. Vyvinula se." V jeho tónu zaslechla závan půlnoci, stíny tak husté, že byly téměř hmotné.
"Už není tak docela z tohoto světa."
Elena pocítila po celém těle mravenčení, protože když toto prohlásil jiný nesmrtelný...
"Proč by kvůli mně pořádala ples? Vždyť mně vůbec nezná."
"Naopak, Eleno. Celý Kádr Desíti ví, kdo jsi - nakonec my jsme tě přeci najali."
Z představy nejmocnější bytosti světa a toho, že se zajímá právě o ni, se Eleně po kůži rozlila vrstva studeného potu. Nepomohlo ani to, že Raphael byl jedním z nich. Věděla, čeho byl schopný. Znala sílu, která v něm dřímala i jak snadné by pro něho bylo, překročit hranice skutečného zla. "Už jen devíti," prohlásila.
"Uram je mrtvej. Pokud jste za něj během mýho kóma nenašli náhradu?"
"Ne. Lidský čas pro nás nic neznamená." Zazněla bezstarostná lhostejnost nesmrtelného.

"A pokud jde o Lijuan, je to celé o moci - chce vidět mého domácího mazlíčka, moji slabinu."