"Celej ne," zamumlala a sáhla po telefonu. Zatímco se toto místo mohlo jevit jako kdyby existovalo v dávných dobách kavalírství a půvabu, vybavení bylo velmi moderní. Když se nad tím zamyslela, nebylo na tom nic zvláštního - andělé nepřežili tisíciletí tím, že by tíhli k minulosti. New Yorkská Archandělská Věž toho byla mraky-protínajícím důkazem.
Zatímco telefon na druhé straně vyzváněl, Elena se dívala skrz balkónové dveře a hledala úchvatné stvoření, které té Věži vládlo. Bytost, kterou se odvážila nazývat svým milencem.
Zvonění přestalo. "Ahoj, Ellie." Ozval se ospalý hlas, následovaný slyšitelným zývnutím.
"Do háje, já tě vzbudila." Úplně zapomněla na rozdílná časová pásma mezi kdekoli, kde se to sakra nacházela a New Yorkem.
"To je v pohodě - zabalili jsme to brzo. Vydrž." Ozvaly se šustivé zvuky, klapnutí a pak už byla Sára zase u sluchátka. "Nikdy dřív jsem nezažila, že by Deacon usnul tak rychle - i když jsem zaslechla, že mumlal něco, co znělo skoro jako: Ahoj, Ellie. Myslim, že mu dneska naše holčička dala pěkně zabrat."
Elena se musela usmát představě Sářina 'děsivého-jak-samo-peklo' manžela, kterého zmohla malinká Zoe. "Nevzbudila jsem jí?"
"Ne, ta toho má taky dost." Zašeptala Sára. "Zrovna jsem jí kontrolovala. Jdu do obýváku."
Elena si uměla velice snadno představit Sářino okolí - od elegantních pohovek karamelového odstínu, které dovnitř vnášely pocit tepla až po veliký černo-bílý portrét Zoe, který visel na zdi. Celou jeho plochu zabíral její smějící se obličejík, pokrytý koupací pěnou. Jejich úžasný dům pro ni byl více domovem než jakékoli jiné místo, kromě jejího vlastního bytu. "Sáro, co se stalo s mým bytem?" Během Sářiny návštěvy v Útočišti před dvěma dny ji nenapadlo se na to zeptat, protože její mysl byla stále ještě plná chaosu a umírání… a probuzení se s křídly barvy půlnoci a úsvitu.
"Promiň, zlato." Sáry hlas v sobě ukrýval bolestné ozvěny vzpomínek. "Po tom... všem, Dmitri zamezil jakémukoli přístupu a mě daleko víc zajímalo, co udělali s tebou, takže jsem na něj kvůli bytu ani moc netlačila."
Naposledy, když Elena svůj byt viděla, v jedné ze zdí byla obrovská díra a všude bylo mokro a krev. "Já tě rozhodně z ničeho neobviňuju," odpověděla Elena a snažila se pohřbít bolest, která jí bodla u srdce při představě svého bytu, svých nebes, svých rozbitých a ztracených pokladů. "Sakra, pravděpodobně si měla víc než dost svejch vlastních problémů." New York pohltila během bitvy dvou archandělů, černo-černá tma. Dráty vysokého napětí byly zpřetrhané a trafostanice přetížené. Uram i Raphael vysávali z města pod sebou veškerou dostupnou energii. A nebyly to pouze věci přímo spojené s elektrickým proudem, které se staly vedlejší obětí této katastrofální bitvy mezi dvěma nesmrtelnými. V mysli jí vyvstaly obrazy rozpadlých budov, nabouraných aut a zkroucených kovových lopatek, což znamenalo minimálně jednu zřícenou helikoptéru.
"Bylo to špatný," přiznala Sára, "ale většina škod byla opravená. Všechno to zorganizovali Raphaelovi lidi. Dokonce jsme byli svědky toho, že andělé pracovali na staveništích - a to se nevidí každej den."
"Asi ani nepotřebovali jeřáby, co?"
"Nee. Dokud jsem je neviděla zvedat některý z těch betonovejch bloků, netušila jsem, jak vlastně silní andělé jsou." Sára se odmlčela a Elena pocítila nevyřčenou hloubku emocí, která jí sevřela hrdlo.
"Zejtra ráno se stavim v tvym bytě," řekla nakonec Sára a její hlas už byl opět přísně kontrolovaný, "a pak ti dam vědět co a jak."
Elena polkla, přála si, aby tu Sára opět mohla být, aby se stačilo natáhnout a obejmout svou nejlepší kamarádku. "Díky. Řeknu Dmitrimu, aby se ujistil, že jeho hlídací psi vědí, že tam přijdeš." Přestože se snažila, aby jí to nezasáhnlo, jí to nedalo a přemýšlela, zda nějaké z jejích pokladů, malých věcí, které sbírala při pracovních cestách, mohly přežít.
"Ha! Hlídací psi zvládnu i s jednou rukou zavázanou za zádama." Zasmála se hrozivě Sára. "Bože, Ellie. Pokaždý, když slyšim tvůj hlas, tak si příšerně oddychnu."
"Teď ho budeš slýchat daleko dýl - jsem nesmrtelná," zavtipkovala Elena, přestože ještě stále plně nechápala tu obrovskou změnu, která se v jejím životě odehrála. Aktivní lovci umírali mladí. Nežili věčně.
"Jo. Budeš tu, abys dohlídla na mojí holčičku a její vlastní děti, i když já už budu dávno pryč."
"O tomhle se bavit nechci." Z představy budoucnosti, ve které nebyla Sára, Ransom ani Deacon ji bolelo u srdce.
"Jseš hloupá. Já si myslim, že je to nádherný - je to dar."
"Já si tim nejsem zas až tak jistá."
Elena Sáře vylíčila své obavy ohledně její ceny, kterou by mohla představovat jako rukojmí. "Jsem paranoidní?"
"Ne." V tuto chvíli druhá žena zněla jako tvrdá Ředitelka Spolku, kterou byla.
"To je taky důvod, proč jsem ti do tašky se zbraněma přibalila Vivekovu speciální pistoli. Už je to na cestě k tobě."
Elena zaťala pěsti.
Naposledy, když tuto pistoli použila, Raphael nezastavitelně krvácel na koberci v jejím bytě a Dmitri jí téměř podřízl krk. Ale nic z toho, řekla si a narovnávala jeden po druhém prsty, které měla sbalené do pěsti, nesnižovalo důležitost zbraně, která měla vyřadit z provozu křídla, ne když - pohled jí zamířil na oblohu za okny - byla obklopena nesmrtelnými na místě, které se hemžilo věcmi, které nesměl znát žádný smrtelník. "Díky. I když si to vlastně byla ty, kdo mě do tohodle všeho dostal."
"Hej, taky jsem tě udělala neuvěřitelně bohatou." Elena zamrkala a snažila se najít hlas, který se jí vytratil.
"Tys na to zapomněla, že jo?" Smála se Sára.
"Byla jsem příliš zaměstnaná tím, že jsem byla v komatu," podařilo se ze sebe vymáčknout Eleně. "Raphael mi zaplatil?"
"Všechno, do posledního halíře."
Eleně chvíli trvalo, než si uvědomila, co to znamenalo. "Vau." Jen záloha byla větší obnos peněz, než mohla doufat, že by si do konce života zvládla vydělat. A záloha byla pouze čtvrtina celkové sumy. "Myslim, že 'neuvěřitelně bohatou' je docela podceněný."
"Možná. Ale práci na kterou tě najal, si dokončila, protože bych řekla, že to mělo něco společnýho s bitvou s Uramem?"
Elena se kousla do rtu. Raphael byl velice přímý, když ji varoval o veškerých informacích, spojených se sadistickým monstrem, které mučilo a zabilo tolik lidí - jakýkoli smrtelník, kterému by něco prozradila, zemře. Bez vyjímek. Možná se to změnilo, ale Elena odmítala riskovat život své nejlepší kamarádky na základě víry ve vztah, kterému sotva rozumněla. "To ti nemůžu říct, Sáro."
"Ty mi prozradíš všechna ostatní tajemství, ale ne tohle?" Sára nezněla naštvaně, zněla zaujatě. "Zajímavý."
"Vůbec po tom nepátrej." Elenině se neudělalo dobře od žaludku, protože v mysli se jí vyrojily ohavné obrazy hrůz, které Uram spáchal. Ta poslední místnost... zápach rozkládajícího se masa, záblesky krví potřísněných kostí, kašovitá břečka z očních bulv, které vydloubl z lebky umírajícícho upíra.
Elena se snažila dát opět dohromady, snažila se svému hlasu dodat hloubku obav, které s tímto tématem souvisely. "Nenašla bys nic hezkýho."
"Neboj, ještě se mi nechce umř- ah, Zoe se vzbudila." Z každé slabiky byla cítit mateřská láska. "A podívejme, Deacon taky. Zoein tatínek, se vzbudí při jejím sebemenším zakňourání, že jo srdíčko?"
Elena se zhluboka nadechla. Láskyplné obrazy, které vyvolala Sářina slova, vyhnaly obrazy, které jí v mysli zanechala Uramova zkaženost.
"Myslim, že si vás oba každym dnem víc a víc omotává kolem prstíků."
"Moje holčička už je jednou tak veliká, než byla před rokem, Ellie," zašeptala Sára. "Chci, abys jí viděla."
"Uvidim." Byl to slib. "I kdyby mě to mělo zabít, tak se hodlam naučit, jak ta křídla používat." Když ta slova opustila její rty, padl jí pohled na Lijuaninu pozvánku a smrt jí sevřela svou kostnatou rukou hrdlo.
Děkuju.
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat