Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Kiss - 2/2 6. kapitola

"Myslím, že je na čase, abych šel." Elena si byla vědoma, že Illium odletěl, ale byla to jen letmá vědomost někde na pozadí mysli. Pohledem visela na archandělovi, který přistál přímo před ní. "Jaká byla večeře?" zeptala se ho a při pohledu do jeho kobaltových očí spatřila tolik tajemství, že jí bude trvat celou věčnost, než je všechna odhalí.
"Přežil jsem."

Nad jeho slovy by se měla pousmát, ale vše, co cítila, byla agresivní majetnickost, kterou vybrousila do nejsmrtonosnějšího ostří vědomost, že zelenooká žena archanděl ji mohla zabít, aniž by se při tom musela příliš namáhat.
"Označila si tě Michaela?"
"Proč se nepodíváš?" Raphael roztáhl křídla.
Z ničeho nic se cítila hloupě zranitelná, otočila se a pevně se chytila zábradlí. "Jestli chceš trávit čas se ženou, která by s radostí snědla tvoje srdce a nadšeně tančila na tvym hrobě, kdyby jí to přineslo nějakou moc, mě do toho nic neni."
"Oh, s tím si dovolím nesouhlasit, Eleno."
Najednou měla po obou stranách těla silné paže a jeho ruce se zaťaly kolem zábradlí. "Sevři svá křídla."



Trvalo jí celou minutu, než přišla na to, jak udělat to precizní zatažení křídel k tělu, které viděla dělat ostatní anděly. "Je to těžší, než to vypadá."
"Vyžaduje to kontrolu nad svaly." Cítila jeho dech na krku, Raphael se k ní přitiskl blíže a její křídla uvízla mezi jejich těly. Bolelo to... druhem bolesti, ze kterého se tetelila hladovou potřebou. Každý pohyb jeho těla, každý dotek jeho rtů, směřoval přímo do jejího hladového jádra. Elena proti své přitažlivosti k Raphaelovi bojovala od samého začáku - a díky tomu nebyla nikdy snadným terčem.
"S čím nesouhlasíš?" zeptala se ho a její pohled přitáhla křídla, která zahlédla ve svěží černi hvězdné noci, andělé letěli ke svým odlehlým hnízdům.
Mířili domů.

Byl to zvláštní pocit, zvláštní vědomost... stát uprostřed jejich nejskytějšího místa, když v minulosti pro ni bývali vždy jen vzdálenými stíny v temnotě.
"Dle mého názoru je ti do toho velmi mnoho, zda trávím čas s Michaelou."
Elena zaslechla v jeho hlase velmi nebezpečný podtón, takový, ze kterého se jí sevřely vnitřnosti a ozvaly její instinkty lovkyně. "Opravdu?"
"Stejně tak, jako je mně velmi mnoho do toho, že na tvých křídlech je modrý prach."
Elena vykulila oči a odstrčila se od zábradlí. Nebo se o to alespoň pokusila. "Raphaeli pusť mě, ať se můžu podívat."
"Ne."

Frustrovaně si povzdychla. "Přestaň. Illium tím nic nemyslel."
"Andělský prach není žádný instinktivní pud... pokud anděl neztratí kontrolu při sexu." Raphael stiskl prsty její ztuhlou bradavku, skandálně smyslná připomínka toho, že Archanděl New Yorku nad sebou s ní v posteli kontrolu ztratil. "Je to velmi plánovaný čin."
"Pokud by nebyl někde tam dole," pokusila se odpovědět a bojovala proti dožadující se potřebě, "tak bych mu jednu natáhla. Zbytečně tě provokuje."
Ucítila jeho rty na uchu a dlaněmi jí s ničivou intimností sevřel ňadra. "Illium byl vždy divoký a nebral zřetel na svůj vlastní život."

Elena si nemohla pomoci a nahnula hlavu do strany, aby mu umožnila lepší přístup. "A přesto je členem tvé Sedmy."
"Myslím, že v tomto případě si je dobře vědomý, že je z nich tvůj nejoblíbenější." Líbal ji podél křivky krku a jeho polibky byly žhavé a sexuální takovým způsobem, že přesně poznala, na co myslel.
Zasmála se, ale znělo to zastřeně. Natáhla ruku a přejela prsty po jeho tváři. "To tě můžu tolik ovlivnit?"
Raphael jí přejel po krku zuby. "Pokud bude tvůj Bluebell zítra naživu, pak dostaneš odpověď na svou otázku."

Přitiskl se k jejímu tělu blíže, to jeho bylo žhavé, tvrdé a dožadující se. Rukama jí zajel pod oblečení a dlaněmi sevřel její nahá ňadra.
"Raphaeli."
Konečně jí dovolil se otočit a přitiskl ji zády k zábradlí. Elena instinktivně roztáhla křídla nad kovovem, který byl v tuto chvíli vše, co jí chránilo před pádem do skalnaté rokliny přímo pod ní. Ne, napadlo ji ihned, Raphael by ji nikdy nenechal spadnout. A pokud by přeci jen spadla, on by jí následoval. "Polib mě, Archanděli."
"Jak si přeješ, Lovče Spolku." Jeho rty se dotkly těch jejích, byly drsně mužné a vstřícné. Vyvracely lži o tom, že andělé byli příliš vyvinutí na to, aby se oddávali fyzickým potěšením.

Elena zasténala, chytila se ho kolem krku a postavila se na špičky, aby mu mohla polibek po polibku vyjít vstříc. Když jí přejel rukou po straně ňadra, zachvěla se rozkoší. Zkousla jeho spodní ret a otevřela oči. "Teď."
"Ne." Následoval další žhavě sexuální polibek.
Elena se od něho odtáhla a sjela rukou po jeho svalnaté hrudi a stále níž. Raphael jí ale ruku zachytil dříve, než stihla prsty sevřít kolem jeho tvrdého mužství.
"Nejsem zase až tak slabá." Zaprotestovala.
"Nejsi ani dostatečně silná." V jeho očích se zrcadlila moc. "Ne pro to, co chci já."
Elena ztuhla. "A co je to?"

Všechno.

Ucítila moře a vítr. Čistý a divoký... a uvnitř své hlavy.
"Dám ti svůj toužebnej hlad i svoje srdce," odpověděla mu a bojovala sama se sebou, aby si zachovala nezávislost, a daleko více - bojovala, aby vybudovala základy pro jejich vzah, který bude trvat věčnost. "Ale moje mysl je jen moje. Smiř se s tim."
"Nebo?" Zeptal se klidným hlasem bytosti, která byla zvyklá dostat přesně to, co chtěla.
"Řekla bych, že si budeš muset počkat a uvidíš." Elena se zaklonila proti zábradlí, tělo jí bolelo nenaplněnou touhou a jen ho sledovala. Vyzařovala z něho mimořádná rovnováha krásy a krutosti, dokonalosti a temnoty. Jeho vlastní touha změnila jeho tvář do kamenného výrazu, do bezchybného tvaru dramatické kostní skladby pod pokožkou. Raphael se ale nepohnul, aby jí znovu políbil.

"Ublížil bych ti."
V mysli se jí znovu vynořila slova, která jí řekl dříve a vytvořila mezi nimi neviditelnou zeď. Věděla, že měl pravdu a nahals si povzdychla. "Mam na tebe otázku."
Raphael čekal, nebyl netrpělivý - jako kdyby měl věčnost a ona byla jedinou ženou ve vesmíru. Byla jeho chováním unešená. Jak se povedlo jí, Eleně Deveraux, obyčejné lovkyni - tvrzení jejího otce - skončit s právem klást otázky samotnému archandělovi?
"Co viš o Lijuaniných mazlíčcích?"
Jediným důkazem toho, že ho překvapila, bylo jeho pomalé mrknutí. "Mám se vůbec odvažovat ptát, jak o něčem takovém víš?"
Elena se na něho usmála.
Výraz jeho tváře se změnil, odrážela se v ní intenzita, která ji sežehla skrz na skrz. "Jak jsem již řekl," -jeho oči se přeměnily do barvy chromu- "s tebou bude věčnost daleko zajímavější."

V tu chvíli si všimla světla, které vycházelo z jeho křídel. Bylo jasné a smrtící tak akorát, aby působil přesně takový, jaký ve skutečnosti byl - nesmrtelný, který vládl takovou silou, že mohl srovnávat se zemí celá města. Eleně se instinktivně zaťaly svaly, připravující se na boj. Příval adrenalinu byl tak vysoký, že pro ni v tu chvíli bylo těžké promluvit. "Záříš."
"Skutečně?" Rozpustil jí vlasy a pomalu jimi projížděl prsty. "Lijuanini mazlíčci jsou znovuzrození." Elena byla natolik překvapená přímou odpovědí, že zhluboka nasála vzduch do protestujících plic - bojovala s účinkem Raphaelovi přítomnosti. Přítomnosti jeho síly a moci. Neřekla mu to, protože si byla velice dobře vědoma, že to nedělal, aby ji zastrašil. Byla to prostě jeho součást a pokud měla v plánu tančit s archandělem, bude se muset naučit vyrovnat se s důsledky. "Maj něco společnýho s upírama?"
"Ne. Jak archandělé stárnou," odpověděl a jeho záře začínala blednout, jeho oči však zůstaly zbarvené odstínem kovu, který nikdy nemohl patřit žádnému smrtelníkovi. "získávají moc a sílu."
"Jako tvoje psychický schopnosti," zamumlala a srdce jí stále bilo jako o závod. "A Neviditelnost." Kdyby se tato skutečnost dostala do povědomí populace - že archandělé mohou chodit mezi lidmi, aniž by o nich někdo věděl, aniž by je někdo viděl, vypukla by panika.
"Ano. Lijuan je z nás nejstarší a proto má největší škálu schopností."
"Takže tihle znovuzrození, jsou něčím, co umí vytvořit jen ona?"
Raphael přikývl a do čela mu spadl pramen černých vlasů.
Elena se natáhla, aby mu ho odhrnula pryč, ale prsty jí zůstaly zabořené v jeho hustých hedvábných vlasech, aby si s nimi mohla pohrávat. "Co jsou zač?"

"Lijuan," prohlásil tónem, který byl obalen půlnocí, "umí vskřísit mrtvé."

Eleně se na vteřinu zastavilo srdce, v jeho očích si přečetla pravdu a zpracovávala odpornost toho, co jí právě řekl. "Nemyslíš vážně, že umí nějakym způsobem znovu oživit mrtvý, že ne?"
"Nenazýval bych to přímo oživit." Raphael se předklonil a opřel si čelo o její.
Elena sjela rukou k jeho zátylku a když jí vyprávěl o věcech, které neznal žádný smrtelník, pevně ho držela u sebe.

"Chodí, ale nemluví. Jason mi řekl, že prvních pár měsíců jejich existence, vypadají, jakoby si uvědomovali, čím se stali - ale nad svými znovuzrozenými těly nemají vůbec žádnou kontrolu. Jsou Lijuaninými loutkami."
"Pane Bože." Být uvězněná ve svém vlastním těle a uvědomovat si, že se stala noční můrou... "Jak je udrží naživu?"
"Vzkřísí je svou schopností, svou silou, ale pak se musejí krmit krví." Raphaelův hlas se kolem ní ovinul a vyplnil každou buňku jejího těla hrůzou jeho slov. "Ti staří, ti, kteří zemřeli před dlouhou dobou, se nejdříve musejí krmit masem těch nedávno zemřelých, aby obalili své vlastní kosti masem."

Elenina duše se naplnila hrůzou, obrovskou hrůzou. "Budeš mít taky takovou schopnost?"

2 komentáře: