Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Easy - 1. kapitola

Před tou osudnou nocí jsem si Lukase nikdy nevšimla. Bylo to, jako kdyby neexistoval a pak byl najednou všude.
Zrovna jsem vypadla z Halloweenské párty, která byla stále v plném proudu. Proplejtala jsem se parkovištěm, které bylo přecpané autama a bylo za kolejí mého ex-přítele. Vyťukávala jsem smsku svojí spolubydlící. Noc byla nádherná a teplá - typické jiho Indianské léto. Z otevřených oken koleje duněla přes celé parkoviště hudba, občasně přerušená výbuchy smíchu, výzvami k pití a voláním po dalších panákách.

Pro dnešní noc na mně vyšla služba řidiče, mojí zodpovědností bylo dostat Erin v jednom kuse zpátky na naší kolej, která byla přes celý kampus, a nezáleželo na tom, jestli jsem byla schopná vydržet byť další minutu na párty. Ve zprávě jsem jí psala, aby mi zavolala nebo napsala, až bude připravená k odchodu. Nicméně vzhledem k tomu, jak se svým přítelem Chezem, oba nasáklý tequilou, hříšně tančili a pak se ruku v ruce odebrali nahoru do jeho pokoje, mi možná nezavolá až do rána. Zahihňala jsem se představě nad jejím zítřejším odchodem v hanbě, který by musela přetrpět po cestě z jeho koleje k mému náklaďáčku, pokud by to tak dopadlo.

Hrabala jsem se v kabelce, hledala klíčky od auta a při tom stiskla 'odeslat'. Měsíc byl schovaný za mraky a rozsvícená okna z koleje už byla příliš daleko, aby mi poskytla nějaké světlo v tomto vzdáleném konci parkoviště. Musela jsem klíče hledat po hmatu. Nadávala jsem, když jsem se nabodla do prstu o ostrý hrot tužky. Pochodovala jsem dál ve svých botách na jeholovém podpatku a byla jsem si celkem jistá, že mi z prstu teče krev. Jakmile jsem našla klíče, strčila jsem si nabodnutý prst do pusy, jemná pachuť kovu, mi napověděla, že jsem si opravdu propíchla kůži. "To jsem si myslela," zamumlala jsem a odemkla dveře od auta.

V několika málo vteřinách, které následovaly, jsem byla příliš dezorientovaná na to, abych pochopila, co se dělo. V jednu chvíli jsem otevírala dveře auta a v další chvíli jsem ležela s obličejem přitlačeným na přední sedadla, sotva jsem popadala dech a nemohla jsem se pohnout. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to, protože váha, která ležela na mých zádech, byla příliš velká.
"Ten titěrnej ďábelskej kostýmek ti sekne, Jackie." Ten hlas byl nesrozumitelný, ale známý.

Moje první myšlenka byla - neříkej mi tak - ale tuhle reakci jsem velice rychle zamítla, kvůli hrůze, která mně přepadla ve chvíli, kdy jsem ucítila jeho ruku, která mi vytahovala už tak krátkou sukni ještě výš. Moje pravá ruka byla nepoužitelná, uvězněná mezi sedačkou a mým vlastním tělem. Zapřela jsem tu levou do sedadla vedle svého obličeje a zkusila se znovu nadzvednout, ale ruka, která zkoumala holou kůži mého stehna, vylítla a chytla mně za zápěstí. Vykřikla jsem, když mi ruku zkroutil za záda a předloktím mi tlačil do zad. Nemohla jsem se hýbat.

"Bucku, slez ze mě, nech mě bejt." Hlas se mi třásl, ale snažila jsem se to říct s nějvětší autoritou, jakou jsem zvládla. V jeho dechu jsem cítila pivo a v jeho potu ještě něco silnějšího, přepadl mně pocit na zvracení.
Jeho volná ruka už byla zase zpátky na mém stehně, váhu přenesl na pravou stranu a lehl si na mně. Nohy mi koukaly z auta ven a dveře byly stále otevřené. Zkoušela jsem pod sebe ohnout koleno a on se jen smál mému marnému úsilí. Při snaze podepřít se kolenem, jsem dala nohy od sebe a jeho ruka nezaváhala, vykřikla jsem a dala nohy zase k sobě, ale příliš pozdě. Nadzvedávala jsem se a svíjela se, nejdřív mně napadlo vytlačit ho pryč, ale pak jsem si uvědomila, že vzhledem k jeho velikosti, jsem se s ním nemohla měřit a tak jsem ho začala prosit. "Bucku, přestaň. Prosím - jseš jen opilej a zítra tě to bude mrzet. Pane bože-"

Vklínil mi koleno mezi nohy a přes boky mi zavanul čerstvý vzduch. Zaslechla jsem nezaměnitelný zvuk rozepínajícího se zipu a jeho smích vedle mého ucha, když jsem přešla z rozumného prošení ke křiku "Ne-ne-ne-ne..."

Pod jeho váhou, jsem se nemohla dostatečně nadechnout, abych mohla pořádně křičet a pusu jsem měla přitisknutou k sedadlu, keré utlumilo jakýkoli protest, který jsem křičela. Při tom marném zápasu jsem stále nemohla uvěřit, že kluk, kterého jsem znala více než rok, a který se mnou za celou dobu, co jsem chodila s Kennedym, ani jedenkrát nejednal neuctivě, mně napadnul v mém vlastním autě, na parkovišti vedle jeho koleje.
Strhnul mi kalhotky ke kolenům a mezi jeho snahou stáhnout je ještě níž a mojí znovuzískanou odhodlaností utéct, jsem slyšela, jak se trhá látka. "Ježiši, Jackie, vždycky jsem věděl, že máš skvělej zadek, ale Kriste, holka, ty seš fakt kus." Rukou mi znovu zajel mezi nohy a na zlomek vteřiny se ze mě nadzvedl - přesně na tak dlouho, abych se mohla nadechnout a křičet. Pustil moje zápěstí a chytil mně vzadu za hlavu a otočil mi jí obličejem do koženého sedadla, dokud jsem nestichla, téměř neschopná dýchat. I uvolněná, byla moje levá ruka na nic. Zapřela jsem se s ní proti podlaze a zatlačila, ale moje bolavé svaly neposlouchaly. Vzlykala jsem do sedadla, slzy a sliny se mi míchaly pod obličejem. "Prosím, nedělej to, prosím nedělej to, bože, přestaň, přestaň, přestaň..." Nenáviděla jsem zvuk mého bezmocného hlasu.

Jeho váha se na zlomek vteřiny zmenšila - rozmyslel si to, nebo měnil polohu - nečekala jsem na to, abych zjistila, která to byla varianta. Zkroutila jsem nohy a přitáhla si je k sobě, když jsem lezla na vzdálenou stranu auta a šátrala po klice, slyšela jsem, jak ostré podpadky mých bot trhají poddajnou kůži sedadel. Krev se mi nahrnula do uší, když moje tělo shromažďovalo síly pro znovu-bránění se nebo útěk. A pak jsem se zastavila, protože Buck už v autě vůbec nebyl.

Nejdřív jsem nemohla pochopit, proč tam tak stojí, hned vedle dveří, zády ke mně. A pak jeho hlava odletěla do strany. Dvakrát. Divoce se po něčem rozmáchl, ale jeho pěst nic netrefila. Dokud nezakopl a nespadl na moje auto, jsem neviděla s čím - nebo s kým - se pral.

Ten kluk z Bucka nikdy nespustil pohled, ještě dvakrát ho praštil do obličeje a pak uhýbal do stran. Kroužili kolem sebe a Buck se marně pokoušel ho zasáhnout, zatímco mu z nosu tekla krev. Nakonec, Buck sklonil hlavu a rozeběhl se dopředu jako býk, ale tahle snaha byla jeho zkázou, protože ten neznámý kluk snadno uskočil stranou a vrazil Buckovi další ránu ze spoda přímo do čelisti. Když Buckova hlava vylítla nahoru, vrazil mu s ošklivým zaduněním další ránu loktem do spánku. Buck znovu narazil do auta, odstrčil se a zase vyrazil proti tomu klukovi. Jako kdyby celý ten zápas měl plánovanou choreografii, kluk znovu uhnul, popadl Bucka za ramena a postrčil ho ještě víc kupředu - tvrdě a pak ho kolenem nakopl do brady. Buck se svalil na zem, úpěl bolestí a svíjel se.

Ten neznámý kluk z něj stále nespouštěl pohled, ruce zabalené do pěstí, lokty lehce ohnuté. Byl v pozici, ze které ho mohl znova udeřit, kdyby to bylo nutné. Ale už nebylo. Buck byl téměř v bezvědomí. Krčila jsem se u dveří spolujezdce, těžce oddechovala a stočila se do klubíčka, protože počáteční šok nahradila panika. Musela jsem plakat, protože jeho pohled střelil k mým očím. Jednou nohou odvalil Bucka stranou a došel ke dveřím řidiče, nakoukl dovnitř.

"Jseš v pohodě?" Jeho hlas byl tichý, opatrný. Chtěla jsem říct ano. Chtěla jsem přikývnout. Ale nemohla jsem. Byla jsem všechno, jen ne v pohodě. "Volám policii. Potřebuješ i doktora, nebo jen policii?"
Představila jsem si příjezd univerzitní policie, pařmeny, kteří by vystartovali z koleje, hned jak by zaslechli sirény. Erin a Chez byli pouze dva z mnoha přátel, které jsem tam měla a víc, jak polovina z nich ještě nesměla pít alkohol. Byla by to moje chyba, kdyby policie tu párty ukončila. Byla bych vyvrhel. Zavrtěla jsem hlavou. "Nikam nevolej." Můj hlas byl chraplavý.

"Nemam volal doktora?"
Odkašlala jsem si a znovu zavrtěla hlavou. "Nevolej nikoho. Nevolej policii."
Koukal na mně s otevřenou pusou. "Mýlím se, nebo se ten týpek zrovna pokusil tě znásilnit-" Trhla jsem sebou při tom ošklivém slově-" a ty mi říkáš, abych nevolal policii?" Zatnul zuby, zavrtěl hlavou a dál na mně koukal.
"Nebo jsem přerušil něco, co jsem neměl?"

Zalapala jsem po dechu a oči se mi naplnily slzama. "N-ne. Jen chci jít domů."
Buck zasténal a převalil se na záda. "Kuuuuurva," řekl, aniž by otevřel oči, jedno z nich bylo tak nateklé, že by otevřít patrně stejně nešlo.
Můj zachránce na něj koukal dolů, čelist mu pracovala. Prokřupnul si krk na jednu stranu, pak na druhou a zakroužil rameny. "Fajn, odvezu tě."
Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem uniknout jednomu útoku, jen abych udělala něco stupidního, jako třeba pustit si nějakého cizince do auta. "Můžu řídit sama," zasípala jsem. Oči mi zamířily ke kabelce, zaklíněné pod palubní deskou, jejíž obsah byl rozsypaný po celé podlaze na straně řidiče. Podíval se dolů a shýbl se, aby zvedl klíčky, které se povalovaly mezi mými osobními věcmi.

"Myslím, že si předtím hledala tohle." Pohupovaly se mu na prstě a já si uvědomila, že jsem se ještě nepohla ani o kousek směrem k němu. Olízla jsem si rty a podruhé té noci ucítila krev. Posunula jsem se v chabě osvětlené kabině směrem k němu a dávala si pozor, aby moje sukně zůstala dole. Zalila mně vlna nevolnosti, najednou jsem si plně uvědomovala, co se skoro stalo a když jsem se natahovala pro svoje klíče, začaly se mi třást ruce.

Zamračil se, schoval klíče do pěsti a ruku stáhl zpátky k tělu. "Nemůžu tě nechat řídit." Soudě podle jeho výrazu, můj obličej musel vypadat příšerně. Zamrkala jsem, ruku jsem měla pořád nataženou dopředu pro klíčky, které zrovna zabavil. "Co? Proč?"
Vyjmenoval na prstech tři důvody. "Třeseš se, pravděpodobně následkem toho útoku. Nemám ponětí, jestli ve skutečnosti nejsi zraněná. A pravděpodobně jsi pila."
"Nepila," odsekla jsem. "Dneska jsem měla být řidič."
Zvedl jedno obočí a rozhlédl se kolem. "Koho přesně si měla odvážet? Mimochodem, kdyby s tebou někdo byl, mohla si být dneska v noci v bezpečí. Místo toho si vyrazíš na neosvětlený parkoviště sama a nevěnuješ absolutně žádnou pozornost svýmu okolí. Opravdu zodpovědný."

Najednou jsem byla strašně naštvaná. Naštvaná na Kennedyho za to, že mi před dvěma týdny zlomil srdce a že dneska v noci nebyl se mnou a nedoprovodil mně do bezpečí mého auta. Naštvaná na Erin za to, že mně přesvědčila, abych šla na tuhle pitomou párty a ještě víc naštvaná sama na sebe, že jsem s tím souhlasila. Vzteklá na téměř bezvědomého kreténa, který slintal a krvácel na chodník pár metrů ode mě. A pěnila jsem vzteky na toho neznámého kluka, který držel moje klíčky jako rukojmí, zatímco mně obviňoval z toho, že jsem byla hloupá a neopatrná. "Takže je to moje chyba, že mně napadl?" V krku mě bolelo, ale odstrčila jsem tu bolest stranou. "Je moje chyba, že nemůžu dojít z koleje ke svýmu autu, aniž by se mně jeden z vás nepokusil znásilnit?" Vrátila jsem mu to slovo, aby věděl, že ho zvládnu použít.

"Jeden z nás? Tys mně zrovna srovnala s tímhle pytlem sraček?" Ukazoval na Bucka, ale oči nespustil ze mě. "Nejsem jako on." Tehdy jsem si všimla tenkého stříbrného kroužku, který měl na levé straně spodního rtu. Skvělý. Byla jsem na parkovišti, sama, s násilníkem a neznámým klukem, co měl propíchanej obličej a stále měl moje klíčky od auta. Na jednu noc, už toho bylo až moc. Přestože jsem se snažila zůstat klidná, z hrdla mi unikl vzlyk. "Mohl by si mi prosím vrátit moje klíčky?" Natáhla jsem ruku a snažila se potlačit třas.

Polkl, stále se díval na mně a já koukala do jeho jasných očí. V té tmě jsem nepozala jakou mají barvu, ale kontrastovaly v porovnání s jeho tmavými vlasy. Jeho hlas byl jemnější, méně nepřátelský. "Bydlíš v univerzitním areálu? Nech mně tě odvézt. Zpátky pudu pěšky."

Už jsem se nehádala, přikývla jsem a shýbla se pro svoji kabelku, která mu překážela v cestě. Pomohl mi posbírat můj lesk na rty, peněženku, tampóny, gumičky do vlasů, propisky, které byly rozházené po celé podlaze a všechno to vrátit do mé tašky. Poslední věc, kterou zvedl z podlahy byl balíček kondomů. Odkašlal si a podával mi je. "To není moje," řekla jsem a ucukla. Zamračil se. "Jseš si jistá?"
Zatnula jsem zuby a snažila se znovu nerozzuřit. "Jsem si jistá."
Ohlédl se zpátky k Buckovi. "Hajzl. Pravděpodobně nechtěl, aby se..." Podíval se mi do očí a pak se znovu otočil k Buckovi. "Uh... našly důkazy."
Nad tím, jsem nemohla vůbec přemýšlet. Zastrčil si balíček do přední kapsy džínů. "Vyhodím to - jemu to zcela určitě vracet nebudu." Obočí měl stále stažené a podíval se zpátky na mně, vlezl do auta a nastartoval. "Určitě nechceš, abych zavolal policii?"
Zaslechla jsem smích, který vycházel z koleje a přikývla jsem. Přímo uprostřed okna stál Kennedy a tančil s holkou, která měla průsvitné, kratičké šaty, křídla a svatožář. Perfektrní. Prostě perfektní.

V průběhu mého boje s Buckem, jsem ztratila svoje ďábelské růžky, které mi Erin připevnila do vlasů, zatímco jsem seděla na posteli a skučela, že nechci jít na tu pitomou kostým-párty. Bez tohodle doplňku, jsem byla jen holka v kraťounkých červených flitrovaných šatech, které bych si na sebe jinak nikdy nevzala.
"Ne. Nechci."
Když jsme vycouvali z parkoviště, přední světla osvítila Bucka. Rukou si stínil oči a pokoušel se posadit. Viděla jsem jeho rozseklý ret, zdeformovaný nos a nateklé oko, dokonce i z téhle vzdálenosti. Nakonec bylo dobře, že jsem neseděla za volantem. Pravděpodobně bych ho chtěla přejet.

Když se mně zeptal, řekla jsem mu adresu svojí koleje a dál zírala z okýnka spolujezdce, neschopná říct cokoliv dalšího během celé cesty skrz areál univerzity. Objala jsem se rukama, pevně se sevřela a zkoušela potlačit třas, který mnou každých pět vteřin proběhl. Nechtěla jsem, aby to viděl, ale nemohla jsem to zastavit.
Parkovistě u koleje bylo téměř plné, místa u vstupu byla obsazená. Zaparkoval auto v zadní části a vystoupil. Zatímco jsem vystupovala já, obešel auto směrem ke mně. Balancovala jsem na hraně, každou chvíli se přestanu ovládat a zhroutím se. Aktivoval zamykání dveří, já si od něj vzala svoje klíčky a šla za ním směrem k budově.
"Tvojí kartu?" ptal se mně, když jsme dorazili ke dveřím. Když jsem otevírala přední kapsu své kabelky, abych mohla vyndat přístupovou kartu, třásly se mi ruce. Když si jí ode mě bral, všimla jsem si krve na jeho kloubech a zalapala po dechu. "Pane Bože. Ty krvácíš."

Podíval se na svojí ruku a zavrtěl hlavou. "Ne. To je převážně jeho krev." Rty se mu stáhly do úzké linky a otočil se ode mě pryč, aby mohl projet kartou skrz zámek dveří a mně v tu chvíli zajímalo, jestli má v plánu jít se mnou dovnitř. Nemyslela jsem si, že bych se zvládla ovládat ještě moc dlouho.

Když se dveře otevřely, podal mi kartu zpátky. Ve světle ze vstupní haly jsem jeho oči mohla vidět jasněji - byly jasné šedo-modré, pod přikrčeným obočím. "Jseš si jistá, že seš v pohodě?" zeptal se už po několikáté a já se zašklebila.
S bradou dole jsem si uklidila kartu zpátky do kabelky a zbytečně přikývla. "Jo. Je mi fajn," lhala jsem. Rozzlobeně a nevěřícně si povzdechl a rukou si projel vlasy. "Mám někomu zavolat?" Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem se dostat do svého pokoje, abych se už konečně mohla rozbrečet. "Děkuju ti, ale ne."

Proklouzla jsem kolem něj, opatrně, abych se ho nedotkla a zamířila ke schodům.
"Jackie?" zavolal potichu a odstoupil ode dveří. Ohlédla jsem se směrem k němu a pevně se chytla zábradlí, naše pohledy se setkaly. "Nebyla to tvoje chyba."
Kousla jsem se do rtu, hodně, přikývla jsem, otočila se a pospíchala nahoru po schodech, podpadky mi klapaly na betonových schodech. V mezipatře jsem se najednou zastavila a stočila svůj pohled zpátky ke vstupním dveřím. Byl pryč. Nevěděla jsem, jak se jmenuje a nemohla si vybavit, že bych ho už někdy předtím viděla, natož abych se s ním někdy dřív bavila. Tyhle jasnéoči bych si zcela určitě zapamatovala. Neměla jsem ponětí, kdo to byl … a on mě zrovna oslovil mým jménem. Ne jménem z mojí přístupové karty - Jacqueline - ale Jackie, přezdívkou, kterou mám od doby, co mi jí Kennedy ve třeťáku na střední škole vymyslel.



************


Před dvěma týdny:

"Zdržíš se? Nebo tu přespíš? Erin bude o víkendu u Cheze." Můj hlas byl hravý, zpěvný. "Jeho spolubydlič je mimo město a to znamená, že já budu úplně sama …"

S Kennedym už nám chyběl jen měsíc do našeho tříletého výročí. Nebylo třeba chovat se zdrženlivě. V poslední době si Erin vzala do hlavy, že nám bude říkat starý manželský pár. Na což jsem jí odpovídala "žárlíš." A ona mně pak odpálkovala.

"Um, jo. Na chvíli jo." Když se dostal na internátní parkoviště a hledal si místo, kam zaparkovat, masíroval si krk a jeho výraz byl záhadný. Sevřel se mi hrudník a naprázdno jsem polkla.
"Jsi v pohodě?" Tření krku byl jeho známý signál stresu. Vrhl mým směrem letmý pohled. "Jo, jistě." Zaparkoval auto na první volné místo, napasoval svoje BMW mezi dvě menší dodávky. Nikdy, opravdu nikdy neparkoval svoje drahé dovezené auto do stísněných prostor. Zabouchl dveře, popohánělo ho šílenství. Něco se dělo. Věděla jsem, že má organizovat "mixer" další večírek, který byl úplně hloupě naplánovaný na víkend před závěrečnými zkouškami.

Pospíchala jsem do budovy, ze zvyku jsem zamířila na zadní schodiště, po kterém jsem chodila vždycky, když jsem šla sama. S Kennedym v patách jsem si víc všímala svého okolí, všechno bylo špinavé, stěny byly počmárané, zatuchlý téměř kyselý zápach. Vyběhla jsem poslední schody a objevili jsme se na chodbě. Když jsem odemykala dveře, otočila jsem se na něj a potřásla hlavou nad úchvatným ztvárněním penisu, který byl načmáraný na tabuli. S Erin jsme si na ní nechávaly vzkazy, ke kterým přibyly poznámky od našich spolubydlících. Vysokoškolští studenti bydlící na internátě byli zjevně méně dospělí, než jak byli vykreslovaní na stránkách školy. Někdy to bylo, jako bydlet s partou dvanáctiletých dětí.
"Víš, mohl bys zavolat, že jsi nemocný a že zítra nedorazíš." Položila jsem mu dlaň na rameno. "Zůstaň u mě, schováme se před světem a náplní našeho víkendu bude učení, jídlo a jiné, stres snižující aktivity…" Uličnicky jsem se na něj usmála. Sledoval svoje boty. Srdce mi začalo bít rychleji a po těle se mi rozlilo horko. Něco bylo určitě špatně. Chtěla jsem, aby to vyklopil, ať už to bylo cokoliv, protože moje mysl vymýšlela jen ty nejhorší možnosti. Bylo to tak dávno, kdy jsme měli nějaký problém, skutečný konflikt, kdy bych cítila, že se věci vyhrocují. Vstoupil do mého pokoje a posadil se na židli, ne na postel. Šla jsem za ním, naše kolena se dotkla, chtěla jsem, aby mi jednoduše řekl, že má jen špatnou náladu, nebo že má starosti s blížícími se zkouškami. Srdce mi bušilo, jako o závod, položila jsem mu ruku na rameno.
"Kennedy?"
"Jackie, musíme si promluvit."

Bubnující pulz v uších mi zesílil a ruka mi z jeho ramene sklouzla pryč. Chytila jsem se za zápěstí druhé ruky a posadila se na postel tři metry od něho. V puse mi vyschlo takovým způsobem, že jsem nemohla polknout, natož mluvit. Mlčel, pár minut se mi ani nepodíval do očí, těch pár minut se mi zdálo jako věčnost. Nakonec se na mně podíval. Vypadal smutně. Ach Bože. Achbožeachbožeachbože.

"Měl jsem nějaké … problémy … v poslední době. S jinýma holkama."
Zamrkala jsem, ráda že zrovna sedím. Kdybych stála, podlomily by se mi nohy a skončila bych na zemi.
"Co tím chceš říct?" vyštěkla sem. "Co myslíš tím problémy a jiný holky?"
Povzdychl si. "Takhle to není, opravdu ne. Zatím jsem nic neudělal." Podíval se pryč a znovu si povzdychl. "Ale myslím, že chci."
Co to sakra má znamenat? "Nějak tomu nerozumim." Moje mysl pracovala na plné obrátky, snažila jsem se přijít s nejlepším možným řešením, ale každá možnost, která mně napadla, vzápětí selhala. Vstal a začal chodit sem a tam po pokoji, nakonec se zastavil na půl cesty mezi mnou a dveřmi. "Ty víš, jak důležité pro mě je věnovat se kariéře v oblasti práva a politiky." Přikývla jsem, stále ohromená do němosti a jen těžko s ním dokázala držet krok.
"Znáš naše bratrstvo?"
Znovu jsem přikývla, jak bych ho mohla neznat, tolik jsem se toho bála, když se tam přestěhoval. Zdá se, že jsem se nebála dostatečně.
"Je tu jedna holka … no vlastně pár holek."
Snažila jsem se svůj hlas udržet racionální a vyrovnaný. "Kennedy, to nedává vůbec smysl. Řekl jsi, že jsi ještě nic neudělal-"
Zadíval se mi do očí, aby nemohlo dojít k žádnému omylu. "Ale já chci."
Bylo to, jako kdyby mi dal pěstí do břicha, protože můj mozek odmítal chápat slova, která zrovna říkal. Fyzické napadnutí by pro mě bylo srozumitelnější. "Ty chceš? Co tím sakra myslíš, že chceš?"
Začal zase přecházet po pokoji - vzdálenost čtyř metrů. "Co si myslíš, že tím asi myslím? Ježíši, nenuť mně to říkat nahlas."
Zůstala jsem na něj zírat. "A proč ne? Proč to neříct nahlas? Když si můžeš představovat, jak to děláš, proč to sakra neříct nahlas? A co to má společnýho s plánem tvojí kariéry?"
"K tomu se dostanu. Podívej, každý ví, že jedna z nejhorších věcí, kterou může zvolený politický kandidát udělat, je zaplést se do nějakého sexuálního skandálu."
Pohledem se vrátil ke mně a já poznala jeho řečnický výraz. "Jsem jenom člověk Jackie a mám svoje potřeby, který teď potlačuju, v budoucnosti je budu mít taky, možná ještě horší, tak se prostě potřebuju vybít dokud můžu."
Jestli je to pravda a měl by ty svoje potřeby následovat, tak ze mě by byl masový vrah. Bezmocně rozhodil rukama. "Nemám jinou možnost, kdy to ze sebe dostat, pokud nechci ohrozit svojí budoucí kariéru."
Opakovala jsem si, že to nemůže být pravda. Můj přítel, který se mnou byl tři roky, by se se mnou nerozešel jen proto, aby mohl beztrestně ojíždět jiný holky. Několikrát jsem zamrkala a pokoušela jsem se zhluboka nadechnout, ale nešlo to. V místnosti nebyl vůbec žádný kyslík. Podívala jsem se na něj, ale on mlčel.
Sevřela se mu čelist. "Okay, mam pocit, že pokusit se tě pustit k vodě opatrně nebyl dobrej plán-"
"Ty si to plánoval? Pustit mně k vodě? Rozejít se se mnou, aby si pak mohl šukat s jinejma bez pocitu viny? To snad nemyslíš vážně?!"
"Myslím to smrtelně vážně."


Poslední věc, která mně napadla ve chvíli, kdy jsem zvedala učebnici a házela ji na něj, byla: Jak může v takový chvíli použít tak zasraný klišé?

1 komentář: