Easy - 11. Kapitola

"Mnohé z vás jsou pravděpodobně přesvědčené, že beze zbraně nemáte proti agresivnímu muži žádnou šanci."
Ralph k nám mluvil z druhého konce velkého čtverce rohoží (tatamy), uprostřed kterého stáli tváří v tvář Don s Lucasem.
Zbytek z nás se rozmístil podél vnějšího okraje čtverce, abychom mohly sledovat všechno, co se chystali předvádět. Lucas stále nebral na vědomí moji přítomnost.
"Pravdou je, že máte k dispozici několikero zbraní a my vám ukážeme, jak je co nejlépe použít, pro svoji obranu. Don bude představovat útočníka a Lucas s těma jeho pěknejma vlasama bude zamýšlená oběť." Několik holek, stojících poblíž Lucase vybuchlo smíchy, on jen stiskl rty a rošťácky si odhrnul tmavé prameny vlasů, které mu spadaly do obličeje.
"Vaše zbraně jsou ruce, nohy, kolena, lokty a vaše hlava a tím nemyslím jen to, co máte uvnitř, ale i to by se dalo počítat. Když se vaše čelo a zadní část hlavy dostane do kontaktu s citlivějšími místy na vašem útočníkovi, uvidí z toho hvězdičky."
Použil Dona a ukazoval na něm citlivější místa, ("Ano" zasyčela Erin, když ukazoval na slabiny).
"A potom máme méně citlivá místa, jako horní část stehna a předloktí."
Ralph vyzval pohybem ruky Lucase a on začal s Donem předvádět asi půl tuctu různých choreografických útoků, předváděli to zpomaleně a Ralph jasně vysvětloval každý jejich pohyb. Jak jsem je sledovala, začala jsem se cítit ještě víc beznadějně, ne míň. Lucasovo svalnaté tělo bylo cvičené pro vykonávání blokování úderů a absorbování úderů útočníka.
Viděla jsem, jak si poradil s tou sviní Buckem, zatímco já jsem ho nedokázala ani odtlačit tak daleko, abych mohla křičet, natož mu způsobit nějaká zranění.
"Cílem není porazit útočníka." Ralph se zasmál nad Erininým zklamaným nadáváním. "Cílem je poskytnout vám dostatek času na útěk. Vašim cílem je dostat se z toho pekla pryč."
Rozdělili jsme se do dvojic a začali si cvičit blokování a údery. Všichni tři instruktoři nás obcházeli, pomáhali nám a opravovali nás. Ulevilo se mi, když ke mně a Erin přišel Don. Zrovna jsme zpomaleně zkoušeli kryt proti facce.
"Měj oči stále na útočníkovi." Připomenul mi, pak se obrátil k Erin.
"Dej do toho útoku trochu víc síly. Ona to zvládne."
Byla jsem v šoku, když jsem zjistla, že má pravdu. Byla jsem tak překvapená, že jsem vykryla její první úder, že mně napodruhé téměř uhodila.
Don přikývl "Dobrá práce."
Hloupě jsme se na sebe usmály a vyměnily si úlohy útočníka a oběti.
"A kdy se dostaneme k těm kopům?" Ptala se ho Erin.
Don zavrtěl hlavou a povzdychl si. "Přísahám, že se v každý skupině jedna najde. Kopy budou příště a ujistím se, že ty budeš v Lucasový skupině."
Na tváři se jí usadil nevinný výraz. "Nenosíte náhodou ty nafukovací obleky?"
"Ano … ale ani obleky nepohltí všechno."
"Heh-he," reagovala Erin a Don na ní pozvedl jedno obočí.
Během jejich slovní výměny jsem se rozhlédla po tělocvičně a sledovala Lucase s několika smějícími se holkami.
"Takhle?" Ptala se ho jedna z nich, mrkala na něho a dělala, jakoby nevěděla, že drží ruku špatně.
"Ne…" Obrátil jí dlaň a opravil pozici jejího lokte.
"Takhle." Jeho hlas byl téměř neslyšitelný se vším tím boucháním, blokováním a smíchem, který se v té široké otevřené místnosti hodně odrážel. Ale i přes to na mně jeho hlas působil jako jemné pohlazení po zádech.
Jen těžko jsem si spojovala tohoto kluka - rozcuchané vlasy, tetování, čirý sexuální způsob jeho chůze a nízký tón jeho hlasu, s Landonem - s inženýrem, který mi říkal, nebo spíš psal, že můj bývalý je blbec a dobíral si mně, kvůli mým 14letým studentům z orchestru, kteří do mě byli pobláznění. Který mi pomohl dohnat látku, kterou jsem zameškala a vím, že bez jeho pomoci, bych to nezvládla.
Přitahoval mně úplně celý - obě jeho části, jedna neslučitelná s tou druhou. Ale taky to byl lhář. Skutečnost, že ho profesor oslovoval jiným jménem než šéf kampuské policie byla matoucí. Jeho e-mailová adresa byla LMaxfield, což moc nepomáhalo.
Vzhlédl a zachytil můj pohled, bylo to dneska poprvé, ani jeden z nás pohledem neuhnul, dokud na mně nezačala mluvit Erin.
"J. dávej pozor. Máš se snažit dát mi facku."
Přerušila jsem náš pohled a otočila se k ní. Přemístila se čelem ke mně, zády k Lucasovi a obrátila na mně oči v sloup.
"Neunikla ti náhodou podstata hry Jsem-těžko-k-dostání? Zašeptala mi. "Nech. Ho. Ulovit. Tě."
"Tuhle hru už delší dobu nehraju."
Otočila se přes rameno a zpátky ke mně. "Kamarádko, nemyslím si, že on to ví." Pokrčila jsem rameny.
Cvičili jsme obranné postoje a jednoduché údery rukou, a přestože jsem se ze začátku cítila hloupě, ke konci už jsme s Erin obě téměř křičeli: "NE!" když jsme nacvičovali úder dlaní ruky do brady útočníka a nebo spodní úder pěstí, (zpomalený) do nosu té druhé.
"Poslední dnešní obrana bude na zemi. Budeme sledovat Dona s Lucasem, kteří nám předvedou první pozici a obranu a potom si každá dvojice vezme podložku a my vás budeme obíhat, zatímco vy to budete zkoušet na sobě."
Lucas ležel tváří na podložce a Don si na něho klekl, svojí vahou ho tlačil k zemi. Jen ze sledování té scény se mi zrychlila tepová frekvence a začala jsem nepravidelně dýchat. Nechtěla jsem být znovu v té pozici. Nemohla jsem před třídou plnou lidí. Ne před Lucasem. Erin mně chytila za ruku
"J. musíš to udělat. Nejdřív budeš útočník. Mně to nevadí."
Zakroutila jsem hlavou.
"Nechci to dělat. Je to úplně stejná pozice jako-" polkla jsem.
"Což je přesně důvod, proč to musíš udělat."
Než jsem stihla cokoli odpovědět, stiskla mi ruku. "Pomůžeš s tím alespoň mně? A potom uvidíme, jak se budeš cítit."
Přikývla jsem. "Okay."
Pomohla jsem Erin, ale hrát oběť jsem zvládla jen jednou, udělala jsem přesně, co jsem měla a dokázala jí docela snadno vytlačit. Jako bývalá roztleskávačka byla Erin silná, ale nebyla Buck.
Nevěřila jsem, že by tyto pohyby mohly vytlačit někoho jeho velikosti a síly.
Na Lucase už jsem se nedokázala podívat - ne v době toho posledního cvičení a ani když jsme pak odcházeli ze dveří pryč.
*******
"Jseš si jistá, že nechceš jít? Mohla bys mi zabránit, abych pár těch útoků, které jsem se dneska naučila, neotestovala na Chazovi, pokud bude mít koule na to, se na tý párty ukázat." Zvedla jsem oči od románu, který jsem musela přecíst v rámci domácího úkolu. Landon mi stále neposlal můj ekonomický projekt zpátky (vtipné, že jsem o něm stále přemýšlela jako o Lucasovi i Landonovi) a tak jsem se dala do čtení, které mě překvapivě chytilo. Moje spolubydlící nikdy nepochopila mojí potřebu číst, když jsem měla volno. Ne pokud se zrovna konala nějaká společenská vysokoškolská událost, které se mohla zúčastnit.
"Ne Erin, ať už tomu věříš nebo ne, vážně nechci jít na párty spolku. Nemluvě o tom, že by mojí přítomností nikdo nebyl zrovna nadšený."
Dala si ruce v bok a zamračila se na mně. "To máš asi pravdu. Ale na tu akci bratrstva za pár týdnů se mnou půjdeš, jasný? Ty hajzlíci mi nebudou moct říct vůbec nic, když si tě tam přivedu, protože pravidla bratrstva - chlast a holky navíc jsou tu vítaný - rozhodně neporušim."
"Auu. Jak sladké a vůbec ne ponižující prohlášení."
Smála se a obouvala si lodičky na vysokém podpatku. "Já vim, že je to banda kreténů." Úsměv jí opadl. "Ale vážně, budu tě potřebovat použít jako nárazník mezi mnou a Chazem. Nevadí mi, že tam bude. Ale vím o pár holkách, které čekaly, až jim nebudu stát v cestě. Budou se na něj věšet, jak klíšťata na vesnickýho psa a na to se koukat nepotřebuju."
Příkývla jsem. "Chápu to a bleee při představě … i když je to asi přesný popis. Nemůžeš tu akci prostě vynechat? Mohla bys dostat ptačí chřipu nebo malárii. Já ti to dosvědčím."
Přehodila si vlasy přes rameno, popadla kabelku a vyrazila ke dveřím jako modelka - bez sebemenšího zakolísání.
"Ne, bude to obrovská událost. Kromě toho, někdy se tomu budu muset postavit. Plus, už mám pozvánky a před sebou pár týdnů, kdy se na to můžu duševně připravit." Otevřela dveře. "Po prázdninách půjdem načerpat energii nakupováním šatů na tu párty. Sakra, donutim toho idiota, aby si ukousnul vlastní ruku." Když se za ní dveře zavřely, zapípal mi mobil.
Lucas: Stále chceš vidět ty portréty?
Já: Jo
Lucas: Dneska večer?
Já: Ok
Lucas: Budu za 10 minut u tebe před kolejí. Stáhni si vlasy do culíku a obleč si něco teplýho.
Já: Nepřivezeš to s sebou?
Lucas: Přivezu tě k tomu. Pokud ti to nevadí.
Já: Budu dole, ale potřebuju 15 minut.
Lucas: Počkám. Žádný spěch.
Rozběhla jsem se po pokoji jako šílenec, svlékla jsem flanelové pyžamo a z hromady čistého prádla vybrala kalhotky a podprsenku. Teplé oblečení … tepláky? Ne. Džínsy. Černé teplé boty. Měkký safírově modrý svetr, o kterém Erin vždycky říká, že mi zvýrazňuje oči. Vyčistila jsem si zuby, rozčesala vlasy a svázala je do culíku, i když jsem netušila proč. Cestou ven ze dveří jsem sebrala svůj černý bavlněný kabát a vyšla z koleje hlavním vchodem.
Na postranním schodišti jsem nebyla od té doby, co mně tam chytil Buck, i když to znameno pár schodů navíc.
Lucas byl u chodníku, opíral se o svoji motorku a ruce měl zkřížené na prsou. Na sobě měl, pro mě už teď známé, kovbojské boty a onošené džíny a hnědou koženou bundu, díky které jeho vlasy působily téměř černě.
Díval se na mě těma svýma světlýma očima, pohledem mně doprovázel celou cestu až k němu, bez ohledu na rušivé zvuky sobotní noci, které se ozývaly všude z okolí. Vůbec se nesnažil skrýt loudavý pohled, kterým mně přejel od hlavy až k patě, pohled, ze kterého části mého těla roztávaly a toužily po jeho doteku, tak jako před týdnem u mě v pokoji.
Polkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku, připomněla jsem si jeho podvod a snažila se tím zadusit touhu, která se mi začínala šířit po těle jako láva - pomalu tekoucí, těžká a žhavá. Nakonec k mému schlazení stačil pohled na jeho motorku. Nikdy předtím jsem na žádné nejela a nemohla jsem říct, že bych zrovna tuhle skutečnost chtěla měnit.
Když jsem k němu došla, podal mi helmu.
"Myslím, že tohle je důvod těch pokynů ohledně vlasů." Řekla jsem mu, vzala si helmu a váhavě ji začala zkoumat.
"Až dojedem ke mně, můžeš si je rozpustit, jestli chceš. Řikal jsem si, že si je určitě nebudeš chtít cpát dovnitř, ani nechávat jen tak, aby se ti za jízdy nezacuchaly."
Zakroutila jsem hlavou a přemýšlela, jestli budu ty popruhy potřebovat upevnit úplně, nebo jestli můžou zůstat povolené.
"Nikdy dřív si nebyla na motorce?"
Koutkem oka jsem zahlédla Ronu s Olivií, jak zrovna vycházejí z budouvy se skupinkou kluků. Obě hoky se zastavily, zadívaly se na Lucase a pak na mně. Předstírala jsem, že jsem si jich nevšimla.
"Hmmm, ne…"
"Pak mi dovol, abych ti s tím pomohl." Převlékla jsem si ucho tašky přes hlavu a umístila si jí křížem na záda. Lucas vzal helmu, navlékl mi ji na hlavu a pod bradou zabezpečil popruhy. Připadala jsem si jako figurýna s obří hlavou.
Jakmile jsme měli oba helmu a seděli na motorce, objala jsem ho rukama a sepla jsem si je na jeho břiše. Žasla jsem nad tím, jak pevné bylo.
"Drž se." Řekl mi a odkopnul stojan. Když se motor probudil k životu, jeho připomínka nebyla vůbec nutná - můj stisk kolem jeho pasu byl smrtící, celou svojí přední částí těla jsem se kvůli bezpečí tiskla k jeho zádům, obličej jsem měla schovaný a oči pevně zavřené.
Snažila jsem si představit, že jsem byla na horské dráze - v úplném bezpečí a přepevněná ke trati na místo toho, že jsem se řítila ulicemi na chatrné 500librové hromadě kovu a gumy. Doufala jsem, že nepotkáme žádného opilce, který se ve svém bezpečném SUVéčku prořítí na červenou a převálcuje nás. Cesta k němu domů - byt nad samostatně stojící garáží - trvala méně než deset minut.
Z kombinace smrtícího stisku a chladného listopadového vzduchu, který se kolem náš řítil, jsem měla úplně ztuhlé ruce. Zatímco Lucas parkoval motorku na dlážděný úsek mezi garáží a otevřeným schodištěm, já jsem si je třela o sebe a snažila se rozhýbat prsty. Pak ke mně přistoupil, vzal moje ruce do svých a masíroval mi do nich teplo.
"Měl jsem ti říct, aby sis vzala rukavice."
Vytáhla jsem ruku z té jeho a ukázala k domu, který od nás nebyl více, jak padesát kroků.
"Tam bydlí tvoji rodiče?"
"Ne," otočil se a vykročil směrem k dřevěnému schodišti, následovala jsem ho.
"Pronajímám si tu byt." Odemkl dveře do obrovského loftového bytu, ve kterém byla pouze jedna stěna, žádné dveře, která v pravém rohu, jak jsem předpokládala, vymezovala ložnici. Na levo byla malá otevřená kuchyň a uprostřed byla koupelna. Z pohovky na mně s charakteristickou kočičí ignorací koukala velká oranžová kočka. Najednou seskočila a vydala se ke dveřím.
"To je Francis." Lucas otevřel dveře a kocour lenivě pokračoval ven, ještě před prahem se ale zastavil, aby si řádně olízal tlapku. Zasmála jsem se a přešla doprostřed místnosti. "Francis? Vypadá spíš jako … Max. Nebo možná jako Král."
Lucas zavřel dveře a zamkl, na tváři se mu objevil ten tajemný úsměv.
"Věř mi, že se chová nadřazeně i bez toho, aby měl nabušený jméno."
Přecházel místností ke mně a sundaval si bundu. Dívala jsem se na něj a začala si rozepínat kabát. "Jména jsou důležitá." Řekla jsem mu.
Přikývl a pohled mu klesl k mým rukám. "Ano."
Pomalu jsem rozepínala jeden knoflík za druhým, jako bych pod ním nic neměla. Vsunul mi prsty pod kabát a ztáhl mi ho z ramen, palci se dotýkal rukávů mého svetru. "Je heboučkej."
"Je to kašmír." Zněla jsem skoro bez dechu, chtěla jsem navázat na předchozí téma o jménech, abych ho mohla dotlačit k tomu, mi říct, proč mi lhal. Ale nemohla jsem ze sebe vytlačit ani slovo. Kabát mi sklouzl přes konečky prstů a on se otočil stranou a položil ho na svoji bundu.
"Měl jsem skrytý motiv, když jsem chtěl, abys přišla."
Zamrkala jsem. "Opravdu?"
Ušklíbl se a vzal mně za ruce.
"Chci ti něco ukázat, ale nechci tě vystrašit." Povzdechl si.
"Dneska ráno, ta poslední věc, obrana na zemi…" Pozorně se na mě díval a já se snažila podívat se pryč, kamkoli, jen ne do jeho očí, protože mi začínaly hořet tváře. Byla jsem ponížená, ale nemohla jsem od něj pohled odtrhnout.
"Vím, že nevěříš tomu, že by to fungovalo. A já ti chci ukázat, že bude."
"Co tim myslíš, ukázat?" Stiskl mi ruce pevněji. "Chci tě naučit, co přesně máš udělat. Tady. Kde se nikdo jiný nedívá."
Byla to přesná kopie té pozice a dneska ráno, mně znepokojil jen pohled na něj, ale to on nemohl vědět.
"Věř mi Jacqueline. Bude to fungovat. Dovolíš mi ti to ukázat?"
Přikývla jsem. Vedl mně do středu místnosti a stáhl do kleku vedle sebe.
"Lehni si na břicho." S bušícím srdcem jsem ho poslechla.
"Většina mužů nemá žádný výcvik bojových umění, takže nebudou schopni správně čelit tvým pohybům. A ti, kteří by měli, nebudou čekat, že bys věděla, co máš dělat. Vzpomeň si, co říkal Ralph - klíčem je, dostat se pryč."
Přikývla jsem, bradu jsem měla přitisknutou k zemi a srdce mi bušilo jak o závod.
"Pamatuješ si ty pohyby?"
Zakroutila jsem hlavou a zavřela oči.
"To nevadí. Viděl jsem, že si byla na hodině vyděšená. Tvoje kamarádka udělala moc dobře, že tě do toho nenutila. A já tě taky nechci do ničeho nutit. Jen ti chci pomoct, aby ses cítila víc pod kontrolou."
Zhluboka jsem se nadechla. "Okay."
"Pokud se ocitneš v téhle pozici, musíš ty pohyby dělat automaticky, bez zbytečného plýtvání časem, nebo energií při vzdorování." (anglicky vzdorovat = buck)
Jakmile nechtěně použil Buckovo jméno, ztuhla jsem.
"Co?"
"Tak se jmenuje. Buck." Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl nosem, jakoby se pokoušel udržet kontrolu.
"Budu si to pamatovat." Na chvíli se odmlčel.
"První pohyb se zdá kontraproduktivní, protože ti neposkytuje žádnou páku. Ale to je právě ono, zbavuješ ho jeho páky. Vyber si stranu, na kterou se chceš převalit a polož ruku nahoru, jako kdyby si stála a chtěla sáhnout na strop."
Položila jsem levou ruku tak, jak mi řekl.
"Dobře. Teď druhou rukou získáš páku a zbavíš ho jeho už tak nejisté rovnováhy. Dlaň polož na zem a loket vystrč vzhůru. Odstrč se a přetoč se do boku, tím ho ze sebe shodíš."
Následovala jsem jeho pokyny - bylo lehké je vykonat, když jsem na sobě neměla žádnou váhu.
"Můžeme to zkusit? Budu tlačit tvoje ramena dolů a použiju svojí váhu, abych tě přimáčkl k podlaze. Kdybys měla nějaký problém, stačí říct a jsem pryč. Okay?"
Bojovala jsem s panikou. "Okay."
Jeho něha, když si nade mnou klekl a tlačil mi ramena k zemi, byla v naprostém rozporu s násilností Bucka, až se mi z toho chtělo křičet.
Ležel na mně a jeho dech mně šimral na uchu.
"Ruku vzhůru." Poslechla jsem.
"Dlaň na podlahu, loket vzhůru, pořádně se odraž a přetoč se na bok."
Udělala jsem, co mi řekl a on spadl. "Perfektní, zkusíme to znovu."
Prošli jsme to znovu a znovu a znovu a s každým dalším pokusem bylo složitější a těžší ho shodit. I přesto jsem ho pokaždé shodila.
Pak jsem jednou omylem nadzvedla boky ve snaze se zvednout.
Prudce vydechl. "Tohle nebude fungovat, Jacquelin. Je to sice přirozená reakce těla, protože na sobě máš něco nechtěného, ale jediný možný způsob, jak se zbavit muže v téhle pozici je, převalit se na stranu. Jsem pro tebe příliš silný a nedokážeš mně vytlačit pohybem vzhůru. Musíš tuhle reakci potlačit."
Nakonec jsme to zkusili ještě jednou, tentokrát to bylo skutečnější, než kdykoli předtím. Přitlačil mně, ruka mi vyletěla vzhůru, ale druhou ruku jsem nemohla dostat z pod sebe a nemohla jsem ji použít. Nakonec jsem ruce vymněnila, odstrčila se dlaní od podlahy, převalila se do strany a shodila ho.
"Do prdele!" Zasmál se. Oba jsme leželi na boku na podlaze, čelem k sobě.
"Vyměnila sis na mně strany!"
Usmála jsem se jeho chvále a v tu chvíli mu pohled klesl k mým rtům.
"Tohle je chvíle, kdy by si měla vstát a utíkat, jak o život." Hlas měl chraplavý.
"Ale nepoběží za mnou?" Stále jsme leželi na koberci, ani jeden z nás se neposadil.
Přikývl. "Mohl by. Ale většina takových chlapů chce snadnou kořist. Jen hrstka z nich by se vydala za tebou, kdybys utíkala a křičela."
"Aha." Natáhl se a chytil mně za ruku.
"Myslim, že jsem ti slíbil, že ti ukážu tvůj portrét."
"Aby to nevypadalo, že si mně sem přivedl pod úplně falešnou záminkou?"
Rozhořely se mu oči a mně se zastavil dech. "Chtěl jsem ti to ukázat, ale připouštím, že to bylo až na druhém místě. Za tím, co jsme dělali teď. Cítíš se jistěji? Fungovalo to?"
"Jo."
Opřel se o loket a zmenšil vzdálenost mezi námi, zajel mi prsty do vlasů a dlaní mi přejel po tváři.
"Měl jsem ještě jeden skrytý úmysl, kvůli kterému jsem tě sem přivedl."
Pomalu se naklonil a jeho rty se střetly s mými. Vzplál ve mně stejný oheň, který ve mně hořel před týdnem, když jsme byli u mě v pokoji. Rozevřela jsem rty a jeho jazyk vklouzl dovnitř, pohladil můj a zase se stáhl. Pootočil hlavu a rty přejel přes ty mé, vsál můj spodní ret do úst a přejel přes něj jazykem, stejnou pozornost pak věnoval mému hornímu rtu. Pak mi jazykem přejel přes citlivé místo nad horními zuby a já zalapala po dechu.
Nakonec se dali do pohybu i jeho ruce.