Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Easy - 14. Kapitola

Po třech měsících, co jsem nebyla doma, voněl dům zvláštně. Byl tu cítit pes, v kombinaci s parfémem od Chanellu, který nosí moje máma a k tomu další neidentifikovatelné vůně, které ale moje mysl poznala jako domov. Ta vůně už pro mě ale byla cizí. Už jsem sem nepatřila a moje tělo to vědělo.
Dotáhla jsem basu dovnitř, stále byla bezpečně zabalená uvnitř cestovního futrálu na kolečkách. Vzhledem k tomu, že rodiče, ani Coco nebyli doma, nemělo smysl jí stěhovat dál, než do obýváku. Opřela jsem ji o zeď, kde se tvářila jako další kus nábytku.
Světla v domě byla nastavená časovačem, když byli rodiče pryč. Rozhodla jsem se je tak nechat, s výjimkou osvětlení v kuchyni a mého pokoje, která by se asi stejně nezapínala. Ve špajzce a v mrazáku jsem našla nějaké jídlo, ale v ledničce nebylo nic. Rodiče před odjezdem zlikvidovali všechno, co by se mohlo zkazit. Nevěděli, že přijedu domů, protože jsem jim to neřekla. Máma mi napsala zprávu, že už jsou v letadle a dodala: Bav se s Erin. Uvidíme se příští měsíc. Nikdy se znovu nezeptala, jaké mám plány, prostě došla k závěru, že jedu domů se svojí spolubydlící.
K večeři jsem si ohřála krabici zdravých vegetariánských lasaní a přendala jsem z mrazáku do lednice plněné turecké placky, které jsem plánovala k obědu na Díkuvzdání. V mrazáku jsem ještě objevila půl balení plněných bramborových knedlíků a ve špajzce neotevřený brusinkový džus. Všechno jsem to přesunula do ledničky. Ta-dá - Díkuvzdání pro jednoho.
Po shlédnutí pár dílů situačních komedií, jsem vypnula televizi a přesunula konferenční stolek, který byl umístěný v dokonalém středu celého pokoje na ručně tkaný tibetský koberec. Vybalila jsem si basu a improvizovala se stojanem na kytky, protože jsem nemohla najít svůj stojan na noty. Přehrávala jsem začátek předehry, kterou jsem začala skládat na svoje sólové vystoupení na konec školního roku.
Poslední věc, kterou jsem očekávala, že uslyším, když jsem zapisovala noty, byl zvonek u dveří. Nikdy jsem se nebála být sama doma, ale nikdy dřív jsem úplně sama doma nebyla. Chtěla jsem předstírat, že tu nikdo není, ale samozřejmě, že kdokoli to byl, mně slyšel hrát a taky slyšel, že jsem přestala.
Odložila jsem basu stranou a vydala se ke vstupním dveřím. Postavila jsem se na špičky a podívala se do kukátka. Stál tam Kennedy a usmíval se přímo na mně. Byl osvětlený světly z verandy. Samozřejmě, že mně neviděl, ale dveře u nás otevíral tolikrát, že úhel kukátka znal stejně dobře jako já. Odemkla jsem a otevřela dveře, ale neustoupila jsem, aby mohl vejít.
"Kennedy? Co tu děláš?"
Díval se na mě a zaznamenal absolutní ticho, které se rozléhalo domem.
"Tvoji rodiče jsou pryč?"
Povzdychla jsem si. "Nejsou tady."
Zamračil se. "Nejsou tu jen dnes večer, nebo tu nejsou přes celý prázdniny?"
Zapomněla jsem na Kennedyho schopnost, slyšet nevyřčené. Na schopnost, díky které pravděpodobně vyhrál většinu debatních soutěží.
"Nejsou tu vůbec, ale proč si tu ty?"
Opřel se ramenem o rám dveří. "Nejdřív jsem ti psal zprávu, ale neodpověděla si mi."
Upozornění na zprávu jsem patrně neslyšela. Když jsem hrála, tak přes zvuk basy, bylo slyšet jen máloco.
"Při večeři mi máma připomínala, že tě zítra mám přivézt před jednou a ano, to znamená, že jsem jim nikdy neřekl, že jsme se rozešli. Chtěl jsem jim to říct dneska, ale pak mě napadlo, že bys mohla uvítat vysvobození od svých rodičů. Kde vůbec jsou?"
Ignorovala jsem jeho otázku. Nemohla jsem si pomoct, ale říkal - my jsme se rozešli - jako kdyby náš rozchod byl vzájemným rozhodnutím. Jako kdybych já v té rovnici nebyla idiot, který nic netušil.
"Ty chceš, abych zítra přišla na oběd k Díkuvzdání a předstírala, že je všechno v naprostém pořádku, jen abys rodičům nemusel říkat, že jsme se rozešli?"
Usmál se a na tvářích se mu objevily dolíčky. "Zas tak velký zbabělec nejsem. Jestli chceš, můžu jim to říct a pozvat tě jako kamarádku. Ale jestli nechceš, tak jim to říkat nemusim. Věř mi, že nejsou natolik vnímavý, aby to poznali sami. Můj mladší brácha už rok hulí trávu a chodí na tak hustý párty, že by mohl zahanbit většinu našeho bratrstva a naši o tom nemaj ani páru."
"A ty se o něj nebojíš?"
Pokrčil rameny. "Známky má pořád slušný. Prostě se nudí. Kromě toho, není to moje dítě."
"Ale je to tvůj mladší brácha." Sourozeneckým vztahům jsem rozumněla jen teoreticky, protože jsem žádného sourozence neměla, ale předpokládala jsem, že logicky by měl cítit nějakou zodpovědnost. Zdálo se, že Kennedy ale žádnou necítil.
"Neposlouchal by nic z toho, co bych mu řekl."
"Jak to můžeš vědět?" Přitlačila jsem na něj.
Povzdychl si. "Nemůžu. Ale nikdy předtím mně neposlechl. No tak. Přijď zítra. Vyzvednu tě před jednou. Bude to lepší než … jakákoli mražená věc, kterou sis plánovala ohřát v mikrovlnce."
Protočila jsem oči a on se zasmál. "Pořád nechápu, proč si jim to ještě neřekl, už je to víc, jak měsíc."
Znovu pokrčil rameny. "Nevim. Možná, protože vím, jak moc tě moje rodina miluje."
Tak tohle byly kecy. Zdvihla jsem na něj obočí a on se zasmál.
"Tak dobře, dobře. Zvykli si na tebe - zvykli si na nás. Předpokládám, že tys to rodičům řekla."
Na studené mramorové podlaze mě začínaly zebat prsty u nohou, štiplavý chlad z venku začínal ochlazovat podlahu.
"Řekla jsem to mámě a ta to pravděpodobně řekla tátovi. Zdáli se neurčitě otrávení, ale nevim, jestli jejich hněv směřoval na tebe, za to, že si mně odkopl, nebo na mně, za to, že se mi nepodařilo si tě udržet." Chtěla jsem si dát facku za to, co jsem řekla, protože to vyznělo, jako kdybych po něm stále toužila.
Ve skutečnosti jsme se s mámou jen vrátili k hádce, kterou jsme spolu vedli ve chvíli, kdy jsem jí poprvé oznámila, jaké mám plány s vysokou školou. Neschvalovala to a říkala, že holky si mají budovat svoje vlastní vzdělání a ne následovat svoje středoškolské přílete na vysokou jejich výběru. Dělej si co chceš. Tak jako vždycky. Pak se sebrala a odešla z mého pokoje.
Dokud se se mnou Kennedy nerozešel, tak toto téma znovu nevytahovala, ale potom … Nemusím příliš zdůrazňovat, že jsem o něm měla pravdu. Povzdychla si do telefonu. I o tvém neuváženém rozhodnutí ho tam následovat.
Kdykoli jsem zjistila, že jsem v nějakém našem sporu měla pravdu já, máma mi na to odpověděla: Dokonce i rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správný čas. Hodila jsem jí tu její moudrost zpátky do obličeje, ale přesně jako tenkrát, když jsem jí oznámila svoje plány s vysokou, si povzdychla tak, že to vyznělo, jaká jsem beznadějně hloupá a přešla k jinému tématu. Neměla tušení, že jsem s ní alespoň pro jednou souhlasila. Následovat svého přítele na vejšku do jiného státu byla snad ta nejhloupější věc, jakou jsem kdy udělala.
Kennedy přede mnou stál s palci zavěšenými do poutek džínsů a tvářil se kajícně. "Předpokládám, že nemáš v plánu trávit Díkuvzdání s rodinou Dahlie nebo u Jilian, jinak bys to už řekla."
Chtěla jsem počkat až se přežene Díkuvzdání a teprve pak zavolat svým středoškolským kamarádkám a říct jim, že jsem doma.
Jilian na konci prváku odešla ze Státní Univerzity v Luisianě a přestěhovala se zpátky domů, začala pracovat v obchodě "Navždy jednadvacetiletá" a zasnoubila se s klukem, který dělal ředitele v klenotnictví k obchoďáku.
Dahlia byla ve druháku ošetrovatelského programu na škole v Oklahomě. Po maturitě jsme šly každá jiným směrem. Bylo to zvláštní, ale už jsem necítila to spojení, které jsme mezi sebou měly ty čtyři roky na střední škole. Teď chodila Dahlia na ošetřovatelskou praxi v sousedním státě a Jilian zase měla modré proužky ve vlasech, práci na plný úvazek a snoubence. Obě dvě byly v šoku, když zjistily, že jsme se s Kennedym rozešli. Byly mezi prvními, kterým jsem psala nebo volala, soucítily se mnou - nebo se o to alespoň snažily, přestože jsme se už přes rok neviděly. Doufala jsem, že bychom si spolu mohly vyrazit ven, aniž bychom diskutovaly o detailech týkajících se Kennedyho.
"Nemám žádné plány. Myslela jsem, že bude příjemné být doma sama."
Zdůraznila jsem poslední slovo a podívala se na něho.
"Nemůžeš být na Díkuvzdání přeci sama."
Nenáviděla jsem soucit a ten byl podstatnou částí jeho předpokladu, podívala jsem se mu do očí. "Ale jo, můžu."
Jeho tmavě zelené oči přejížděly po mém obličeji. "Ano, můžeš." Souhlasil. "Ale není žádný důvod, proč bys měla být. Můžeme být přátelé, ne? Vždycky pro mě budeš důležitá, to přeci víš."
To jsem rozhodně nevěděla. Ale kdybych řekla Ne, kdybych trvala na tom, že zůstanu sama v domě svých rodičů a ohřeju si něco v mikrovlnce, vypadalo by to, jako že se přes něj nemůžu dostat. Jako, že jsem tak zničená, že nesnesu být v jeho blízkosti.
"Fajn," řekla jsem a téměř okamžitě jsem toho litovala.
*******
"Takže ty a muj kreténskej brácha jste zase spolu nebo co?" Ptal se mně nenápadně Carter. Kdyby nebyl tak mohutný, byl by věrnou kopií jeho staršího bratra - stejné zelené oči a rozházené špinavě blond vlasy. Ale Kennedy byl vysoký a štíhlý, zatímco Carter byl sice stejně vysoký, ale mnohem více svalnatý. Znala jsem ho už od doby, kdy byl čtrnáctiletý šlachovitý klučík, nad kterým se Kennedy tyčil - jeho proměna byla ohromující. Pamatovala jsem si ho jako tichého, zamračeného kluka, který byl zastíněný svým starším bratrem. Tahle fáze evidentně skončila.
Rozhlédla jsem se kolem nás, prostírali jsme zrovna stůl, a s úlevou zjistila, že nás nikdo jiný neposlouchal. "Ne."
Popošel za mnou a položil vidličku na ubrousek, který jsem tam zrovna rozprostřela. "Jeho škoda."
Nad jeho poznámkou jsem trochu vykulila oči a když jsem se na něj podívala, ušklíbl se.
"Co? Každej vidí, že seš pro něj příliš dobrá. Tak proč si vůbec chodila?"
"Uhm, díky. A jsem tu, protože moji rodiče jeli do Breckenridge."
Zastavil se a chvíli se na mně jen díval. "Kurva, to myslíš vážně? A já si myslel, že moji rodiče jsou největší hovada ve městě."
Nemohla jsem si pomoct a usmála se, ale opravdu jsem se snažila svůj úsměv omezit na mimimum. Carter se vždycky zdál nezvladatelný a vedle své chladné rodiny velice emocionální. Nikdy mně nenapadlo, že se vedle nich musel cítit jako outsider. Byl impulsivní prostřední dítě, vedle něj Kennedy a jejich mladší sestra Reagan, která působila, že se narodila jako třiceciletá úřednice.
"Dávej si pozor na jazyk, Cartere." Napomenul ho Kennedy, když se k nám blížil.
"Jdi do prdele, Kennedy." Odsekl bez zaváhání Carter.
Zcela se ovládnout bylo nemožné. Moje čelist byla jako skála, ale stejně mi uniklo malé odfrknutí, které mi vysloužilo Carterův plný úsměv. Než odešel pomoct mámě do kuchyně, mrkl na mně. Zamrkala jsem a litovala holky z mojí bývalé střední školy. Musely omdlívat u skříněk, když kolem nich Carter procházel.
Kennedy se zamračil.
"Co se stalo s tvým tvrzením, že on přece není tvoje dítě?" Zeptala jsem se ho, položila na stůl poslední lžíci a otočila se k němu.
"Je v pořádku ho peskovat za sprostá slova, ale s jeho možným drogovým problémem si nechceš špinit ruce?" Rozhodně jsem si o to říkala. V debatování byl Kennedy neporazitelný. Naklonil hlavu do strany. "V tom máš asi pravdu."
Znovu jsem zamrakala a říkala si, že než odjedu z města, kluci Moorovi mně vyšokují k smrti.
Grant a Bev Moorovi byli přesně tak nevnímaví, jak Kennedy sliboval. Nezdálo se, že by během těch čtyř hodin, které jsem u nich strávila, odhalili jakékoli dusno mezi mnou a jejich synem, ani absenci našich obvyklých veřejných projevů náklonnosti. Když jsme jedli, nepoložil si ruku na opěradlo mojí židle, ale přisunul mi ji, když jsem si sedala - tak, jak bych vychován, aby to dělával - nepolíbil mně na tvář ani na ruku. Když na nás Reagan přimhouřila oči, předstírala jsem, že jsem si jejího zkoumání nevšimla. Carter po mně samozřejmě chlípně pošilhával a okatě se mnou flirtoval, snažil se mně rozesmát a naštvat svého bratra. Uspěl v obou směrech, ale jeho rodiče si ničeho nevšimli.
Během celé návštěvy jsme se vzájemně nedotkli, kromě okamžiku, kdy jsme s Kennedym seděli vedle sebe na sedačce, a naše nohy se tiskly k sobě. Sledovali jsme velkoplošnou televizi, kde vysílali fotbalový zápas. Carter byl každou chvíli rozzuřený, vstával a nadával na televizi, zatímco zbytek jeho rodiny - všichni čtyři - mu v poklidu vynadali. Už po druhé odešel z obýváku a vrátil se až po pár minutách. Ze způsobu, jakým zatínal ruku, když se vrátil, jsem měla pocit, že odešel do svého pokoje, aby mohl do něčeho praštit.
Jakmile Kennedy zastavil na naší příjezdové cestě, aby mně odvezl zpátky domů, vystoupila jsem z auta, poděkovala jsem mu za pozvání a doufala, že jasně vyznělo, že dovnitř jdu sama.
Nuceně se usmál. "V sobotu bysme mohli něco podniknout. Zavolám ti."
Naštěstí se ani nepokusil z auta vystoupit. Jako kdyby nic nenavrhnul, jsem mu znovu poděkovala a rozloučila se s ním. Když jsem zašla domů, pozorovala jsem ho z okna zpoza závěsu.
Asi minutu zamyšleně hleděl na zavřené dveře, pak vytáhl mobil, někomu zavolal a vycouval z naší příjezdovky pryč.
*******
Potom, co jsem si s Dahlií a Jilian domluvila plány na páteční večer, jsem v obývacím pokoji cvičila na basu až dokud časovač před jedenáctou večer nezhasl světla. Zasmála jsem se do tmy a po hmatu opřela basu o stěnu. Smičec jsem položila na poličku vedle knihovny.
Na stojanu na kytky se mi rozsvítil mobil, přišla mi zpráva. Stála jsem tam, po tmě, přečetla zprávu a odpověděla.
Lucas: Kdy se vracíš na kolej?
Já: Asi v neděli. Ty?
Lucas: V sobotu.
Já: Rodinné drama?
Lucas: Ne. Můj odvoz potřebuje být v sobotu zpátky.
Lucas: Dej mi vědět, kdyby ses vrátila dřív. Chci tě vidět.
Lucas: Potřebuju tě znovu namalovat.
Já: Co?
Lucas: Zkoušel jsem to párkrát z paměti, ale nejsou tak dobré.
Lucas: Nesedí mi tvar tvojí brady… křivka tvého krku.
Lucas: A tvoje rty. Potřebuju se na ně víc času dívat a míň času je ochutnávat.
Já: Nemůžu říct, že bych s tímhle nápadem souhlasila.
Lucas: Pak teda potřebuju strávit víc času obojím. Napiš mi, až se vrátíš.
Okay, takže spát teď asi nebudu.
Znovu jsem si přečetla jeho zprávy, vynořovaly si mi kradmé vzpomínky na jeho rty přitisknuté k těm mým a podněcovaly malé plamínky touhy, které se zvětšovaly a vyvolávaly vzpomínky na sobotní noc, které se mi do nejmenších detailů přehrávaly v hlavě. Stála jsem tam ve tmě a zavřela oči. Měla bych být naštvaná, nebo alespoň nedůvěřivá, co se Lucasa/Landona týkalo, ale když jsem se snažila vyvolat v sobě nějaký hněv, kvůli jeho prohřešku s vynechanou pravdou, jednoduše jsem nemohla.
Odůvodňovala jsem si to tím, že jsem byla příliš rozhořčená kvůli Kennedymu a Buckovi a v porovnání s tím, byl Lucas spíš hádanka než risk. Konec konců, mým plánem bylo využít ho, abych se dostala přes Kennedyho - Operace: Fáze Rebel - a to jsem s ním taky nesdílela. Pokoušela jsem se ovládnout svoje přelétavé myšlenky, popadla jsem z ledničky láhev s vodou a šla nahoru do svého pokoje, jediné místnosti, která v celém domě stále svítila.
Když jsem kontrolovala svoje e-maily, tak mezi úvěrovými nabídkami a různými dalšími informačními letáky byl i jeden od LMaxfielda. Moje srdce nadskočilo. Poslal to dnes po poledni, několik hodin před naší sms-kovou konverzací. Daleko od školní půdy, jsem si začínala spojovat svého doučovatele s Lucasem - s Lucasem, který ke mně promlouval za touhle fiktivní osobou - Landonem. Chtěla jsem vědět, proč mi to neřekl, ale nechtěla jsem se ho na to ptát - chtěla jsem, aby mi to řekl sám.
Jacqueline,
přišel jsem na to, že do Bait&Tackle přidali kávu a internet - spolu s novou tabulí, která upozorňuje na tyto inovativní věci. Joe (majitel) se neobtěžoval vytvořit celou tabuli znovu, jen k původní tabuli přidal nabílenou desku, takže teď je na tabuli (tabulích) ručně psáno: Bait&Tackle&Káva a pod tou kávou je teprve: & internet. Mají tu tři malé stolky a pár květinově čalouněných židlí - jako ve Starbucks, pokud by to tam měli zařízené nábytkem z výprodeje od něčí babičky.
Je to jediné místo ve městě, které je dnes otevřené, takže je tu plno. Kafe vlastně ani není tak špatné, ale to je to nejlepší doporučení, které můžu upřímně dát. Nepřekvapivě celé místo smrdí rybinou, která trochu brání zamýšlené atmosféře kavárny.
Šlo Díkuvzdání podle tvých plánů? Zamykáš se a nastavuješ alarm každý večer, že ano? Nechci se tě dotknout, ale psala si, že budeš doma sama.
LM


Landone,
Ano, v zamykání na noc jsem dostatečně vycvičená. Bezpečnostní systém je plně automatizovaný. (Nejsem dotčená. Oceňuji tvou starost.) Díkuvzdání jsem strávila u svého bývalého. Jeho rodiče netuší, že jsme se rozešli - z nějakého důvodu jim to nikdy neřekl. Bylo to trapné. Nevím proč jsem se od něho nechala přesvědčit, abych přišla. V sobotu mně chce vidět, abychom si "promluvili". Možná se vrátím na kolej dřív. Ještě jsem se nerozhodla.
Co vaše rodina? Co jste dělali vy?
JW
Nemohla jsem si být jistá, kdy dostane mou odpověď, vzhledem k tomu, že potřeboval Bait&Tackle&Káva, kde měli internet, aby se dostal do e-mailu.
Po neklidné noci - která se neskutečně vlekla a po které jsem byla více vyčerpaná, než když jsem si šla večer lehnout, jsem si uvařila kávu a přihlásila se do svého školního e-mailu. Nebyla jsem překvapená, že jsem od LMaxfielda neměla žádnou odpověď. Napadlo mě, že bych mohla napsat zprávu Lucasovi, ale co bych mu napsala? Že jsem sebou celou noc házela a převalovala se, protože jsem si neustále představovala, jak se mně dotýkají jeho ruce?

2 komentáře: