Když jsem na půl cesty zpátky na kolej zastavovala, abych natankovala, poslala jsem Kennedymu zprávu, že jsem se rozhodla odjet dřív. Než jsem se stihla vrátit zpátky na silnici, už mi zvonil telefon. Kennedy. Zhluboka jsem se nadechla, vypnula rádio a přijala hovor.
"Ty už si odjela? Měl jsem za to, že odjíždíš až zítra. Chtěl jsem s tebou dnes večer mluvit."
Povzdychla jsem si, chtělo se mi mlátit hlavou o volant, což nebyl nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že jsem zrovna jela stovkou po dálnici.
"Opravdu netuším, o čem bys se mnou chtěl mluvit Kennedy." Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem byla připravená a ochotná s ním mluvit a on to zcela ignoroval.
"Myslim, že jsem udělal chybu, Jackie." Špatně si vyložil moji ohromenou němotu a dodal, "chtěl jsem říct, Jacqueline. Promiň, asi mi bude chvíli trvat, než-"
"Co tím chceš říct, že udělal chybu?"
"Nás. Rozchod."
Znovu jsem byla zticha, ta slova mi uvízla někde na půl cesty, když jsem se je snažila vstřebat. Vyhýbala jsem se vysokoškolským klepům, jak jen to bylo možné, ale i tak jsem zaslechla a viděla dost na to, abych věděla, že Kennedy se posledních pár týdnů, které jsme strávili odděleně nechoval jako svatoušek. Také o ochotné fanynky neměl nouzi. Ale holky, které byly více, než ochotné hupsnout s ním do postele nebyly zrovna ochotné snášet jeho mizerné nálady nebo poslouchat vyčerpávající právní názory, natož podporovat jeho životní cíle, tak jak by to dělala přítelkyně, která by ho milovala. Ne, - to jsem dělávala já. A mně se zbavil.
"Proč?"
Povzdychl si a já jsem úplně viděla, co zrovna dělá - díval se do stropu, zčesal si vlasy z čela a ruku nechal zabořenou ve vlasech. Svoje obvyklé chování přede mnou nemohl schovat, dokonce ani přes telefon.
"Proč jsem udělal chybu? Nebo proč si myslím, že to byla chyba?"
Taky jsem věděla, že odpověď otázkou byl jeho způsob, jak si koupit čas, zatímco přemýšlel, jak vykličkovat z problematické situace.
"Takhle konverzace by byla jednodušší osobně-"
"Byli jsme spolu skoro tři roky a ty ses se mnou prostě rozešel - bez jediného - ani si -" Mluvila jsem zmateně. Odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla.
"Možná to nebyla chyba."
"Jak to můžeš říct?" Měl tu drzost, že to vyznělo ublíženě.
"Já ti nevim," odsekla jsem mu. "Možná to můžu říct stejně jednoduše, jako ty, když ses se mnou rozešel."
"Jackie-"
Stiskla jsem zuby. "Neříkej Mi Tak."
Mlčel a všechno, co jsem slyšela byl jen hluk mého jedoucího auta, které projíždělo mílemi ničeho, které se táhly mezi posledním městem, kterým jsem projela a tím, do kterého jsem směřovala.
Většina polí na obou stranách byla vzhledem k ročnímu období neobdělaná, ale na jednom z nich se skrz bavlnu prodíral obrovský zelený traktor, zírala jsem na něj. Bez ohledu na to, co se stalo nějaké konkrétní osobě, život jinde prostě běžel dál. Když mně Kennedy poprvé políbil, někde jinde se pravděpodobně zrovna jiní lidé rozcházeli. A toho večera, kdy se se mnou Kennedy rozešel, někde jinde a možná třeba i na mojí koleji se do sebe jiní lidé zamilovali.
"Jacqueline. Nevim, co chceš, abych řekl."
Po několika vteřinách jsem projela městem, ve kterém kromě obchoďáku nebylo nic moc dalšího. Každým dalším ujetým kilometrem jsem byla dál od Kennedyho. Blíž k Lucasovi. Znepokojila mně představa, že Lucas pro mě byl někým, ke komu jsem směřovala, ale pak jsem si uvědomila, že od chvíle, kdy jsem ho potkala pro mě znamenal bezpečí.
"Nic." Odpověděla jsem mu. "Nechci, abys cokoli říkal."
Můj bývalý měl šestý smysl, kterým vždycky poznal, kdy byl v koncích. Poděkoval mi, že jsem přišla na Dikuvzdání a řekl, že budeme v kontaktu, až se vrátí na kampus, na což jsem mu už nic neodpověděla.
*******
Jacqueline,
Zní to, jako by tě chtěl zpátky, nebo chce minimálně víc, než přátelství. Otázkou je, co chceš ty?
Moje rodina jsme jen já a můj táta. Díkuvzdání s námi strávili staří přátelé a tak se i rozpovídal. Když jsme spolu jen my dva, obejdeme se hodiny bez konverzace, pokud nepočítáš "promiň" nebo "podej mi sůl" a tak podobně existujeme v tichu i celé dny.
Táta vlastní rybářskou loď. V tuhle roční dobu se toho v zálivu moc neděje, jinak ale pořádá rybářské výlety na otevřené moře a přes zimu výlety za pozorováním dravých ptáků. Na dnešek měl zrovna jeden v plánu, takže jsme se v pět ráno rozloučili a tady jsem, chvilku po poledni, zpátky doma.
LM
Od Lucase mně dělilo pouhých deset minut.
Zápasila jsem s nutkáním mu napsat a říct, že jsem už taky zpátky. Bylo mi jasné, že tuhle bitvu sama se sebou brzy prohraju. Vybalila jsem si a šla vyprat prádlo. Pračky na našem poschodí byly volné, protože nás tu bylo jen málo, kteří se vrátili už dnes. Zítra, až se vrátí všichni už to tak nebude. Prádlo jsem chodila prát v časech, kdy jsem nemusela chodit do jiných pater. Vyhýbat se schodišti se stalo jedním z mých rozmarů. Nešla bych po něm ani ve skupině. Moje výmluvy zabíraly na každého, kromě Erin, která se na mně pozorně zadívala už po druhé, když jsem použila výmluvu typu: "Zapomněla jsem si něco na pokoji, dohoním vás dole."
Jednou večer se mně na rovinu zeptala, "ty se po tom schodišti bojíš chodit, mám pravdu?" Zrovna jsem si lakovala nehty na nohou na korálovou červenou, zadívala jsem se na tenký štětec a pokoušela se udržet ruku v klidu, aby se mi neklepala. Nanést u lůžka a táhnout. Nanést u lůžka a táhnout. "Ty by ses nebála?"
"Asi jo." Odpověděla mi. Při další takové situaci to byla Erin, která řekla, "Sakra, zapomněla jsem si v pokoji kabelku. J. půjdeš se mnou?" Otočila se k ostatním a řekla jim. "Za pět minut jsme dole."
Já: Jsem zpátky.
Lucas: Měl jsem za to, že se vracíš až zítra.
Já: Rozmyslela jsem si to.
Lucas: To vidím. Máš večer čas?
Já: Ano
Lucas: Co třeba večeře?
Já: Ano
Lucas: Vyzvednu tě v sedm.
"Nikdy dřív pro mě kluk nevařil."
Usmál se na mně z druhé strany kuchyňského pultu, zrovna krájel syrovou zeleninu a zakapal jí něčím, co právě smíchal v misce.
"Dobře, to by mělo efektivně snížit tvoje očekávání." Vysypal všechny ingredience na folii a vložil je do trouby. Zhluboka jsem se nadechla. "Hmmm, voní to dobře a ty vypadáš, že moc dobře víš, co děláš. Obávám se, že moje očekávání jsou abnormálně vysoká."
Nastavil časovač, umyl a osušil si ruce a vyšel zpoza kuchyňského pultu. Vzal mě za ruku a vedl mně k sedačce. "Máme patnáct minut čas."
Posadili jsme se vedle sebe a on zkoumal moji ruku. Když mi prsty přejížděl po krátkých nehtech, které byly nezbytné, kvůli hře na basu, polštářky jeho prstů mně studily. Palcem mě hladil po hřbetu ruky. Pak mi ji jemně otočil a ukazováčkem přejížděl nahoru a dolů podél citlivé vnitřní strany mých prstů. Na dlani mi směrem od kraje ke středu kreslil prstem spirálu, sledovala jsem ten pohyb a byla uchvácená z toho, jak jemně se mě dotýkal.
Prsty vklouzl mezi ty mé, dlaň přitiskl k té mojí a se rty přitisknutými k mému hrdlu si mně přitáhl na klín.
Když časovač o chvíli později zazvonil, nebyla jsem schopná ho slyšet.
Jídlo, které připravil, bylo v několika balíčcích - zelenina, pečené brambory a červený mořský okoun, kterého před dvěma dny ulovil.
Francis zamňoukal tak nahlas, že zněl jako požární alarm, dožadoval se svojí vlastní porce.
"Hádám, že si zvyklý vařit pro jednoho?" Ptala jsem se, když jsme se přesunuli k malinkatému stolu, který stál u jediné prázdné zdi.
Přikývl. "Poslední tři roky jo. Předtím jsem vařil pro dva."
"Ty si vařil? Ne tvoje máma nebo táta?"
Odkašlal si a nabral vidličkou brambory. "Máma mi umřela, když mi bylo třináct. Předtím samozřejmě vařila. Potom … no, buď jsem se musel naučit vařit sám, nebo přežít na toastech a rybách - což můj táta asi pořád dělá, když nejsem doma, přestože jsem se ho snažil přinutit, aby si občas koupil nějaký ovoce nebo něco alespoň trochu zdravýho."
Oh. Jeho příběh seděl s tím Landonovým - žil se svým tátou, žádní sourozenci - a on si to musel také uvědomit. Taky to byl kluk, který přišel o svojí mámu a já si to moc dobře uvědomovala a proto na tu podobnost neupozornila.
"To mě mrzí."
Přikývl, ale nic dalšího k tomu už neřekl. Když jsme se najedli, pustil kocoura ven, vrátil se ke stolu, vzal mně za ruku a vedl do ložnice. Mlčky jsme leželi na boku, uprostřed postele a dívali se na sebe. Jeho dotyk byl téměř nesnesitelně něžný, přejížděl mi prsty po tváři, po krku a pak mi začal jeden po druhém rozepínat knoflíky bílé košile, kterou jsem si rozhodla vzít na sebe. Když mi ji stáhl z jednoho ramene, dotkl se rty mé odhalené kůže a já vzdychla a zavřela oči. Rukama jsem mu zajela pod tričko a on se posadil, jedním pohybem ho přetáhl přes hlavu a odhodil. Pak se položil na mně a znovu mně líbal. Jeho rty se dožadovaly těch mých, jazykem mi je rozevřel a vklouzl dovnitř. Měla jsem pocit, že jsem cítila, jak se zachvěl, když jsem ho chytila za bok, kde měl vytetovanou báseň. Převalil mě na sebe a svlékl mi košili i z druhého ramene, pak svou pozornost přesunul k nahé kůži nad podprsenkou tělové barvy. Celé moje tělo se napnulo směrem k tomu jeho, jako bych byla magnet, který k sobě přitahoval.
Bez otázek nebo vysvětlování zastavil u hranice, kterou jsme stanovili minulý týden. Mluvení se omezovalo pouze na přesně tam a Bože a oh. A kromě toho pak ještě sténání a nesrozumitelné zvuky, které mohli být interpretované pouze jako ano, ano, ano.
"Měl bych tě odvézt zpátky." Jeho hlas byl chraplavý. Nepromluvili jsme minimálně hodinu. Hodiny na stole ukazovali, že se blížila půlnoc. Podal mi odhozenou podprsenku a oblékl si zpátky svoje tričko. Když jsem vstala, přidržel mi košili, abych mohla vklouznout do rukávů a potom si mě otočil a pozapínal mi knoflíky. Sklonil se ke mně, aby mě políbil a položil mi ruce na obličej.
Stáli jsme u motorky, zrovna jsem si oblékala rukavice, když se otevřeli dveře přilehlého domu a v nich se objevil nějaký muž s pytlem smetí. Otevřel popelnici a hodil ho dovnitř. Když se otáčel, aby zašel zpátky do domu, všimla jsem si, že Lucas ztuhl a bez hnutí ho pozoroval. Jako by ten muž na sobě cítil naše pohledy, pod světly verandy se otočil.
Byl to Dr. Heller.
"Landone?" Řekl a ani jeden z nás se nepohnul ani neodpověděl.
"Jacqueline?" Dodal zmateně.
Najednou vypadal, že si uvědomil kolik je hodin a taky fakt, že jsme zrovna odešli z Lucasova bytu. Nešlo se vymluvit na doučování - ne že by bylo vhodné, chodit na doučování k němu do bytu, ať už by byla jakákoli denní doba. Dlouhou dobu nikdo nepromluvil a pak si Dr. Heller povzdychl a zadíval se na Lucase s odhodlaným výrazem.
"Až se vrátíš, chci s tebou mluvit. A ať ti to netrvá déle jak třicet minut, prosím."
Lucas pevně svíral helmu. Přikývl na požadavek Dr. Hellera a pak si ji nasadil. Když se otočil, aby se ujistil, že moje helma je správně zajištěná, naše pohledy se střetly, ale nic neřekl a já také ne.
Během desetiminutové jízdy zpět jsem nebyla schopná jasně myslet. Žádná kouzelná slova, žádné vysvětlení jeho lží. Nevymyslela jsem nic, co bych měla říct nebo udělat, mohla jsem čekat, až mi řekne proč.
Když jsme dorazili před mojí kolej, slezla jsem dolů a nemotorně si rukama v rukavicích sundala helmu a gumičku z vlasů. Také si sundal helmu, ale stále seděl na motorce. Obě je položil stranou, jakoby neměl v plánu si tu svojí zase nandat. Když jsem se na něj podívala, díval se na své ruce, kterými svíral široká řídítka.
"Ty si to už věděla, mám pravdu?" Mluvil potichu a já nedokázala odhadnout jeho rozpoložení.
"Ano."
Podíval se mi do očí a zamračil se. "Proč si nic neřekla?"
"Proč si nic neřekl ty?" Vrátila jsem mu jeho otázku. Nechtěla jsem mu odpovídat otázkou. Chtěla jsem odpovědi a zdálo se, že očekával, že se na ně zeptám. "Takže tvoje jméno je Landon? Ale Ralph ti říká Lucasi. A ta holka - a všichni ostatní ve škole ti taky říkají Lucasi. Tak jak se teda jmenuješ?"
Na chvíli se zadíval zpátky na svoje ruce a můj hněv povyrostl do velikosti nafukovacího balónu, který mi poletoval pod žebry. Zdálo se, že přemýšlí, kolik mi toho má říct. Harley tiše bručel, připravený ve vteřině vystřelit.
"Obojí jsou moje jména. Landon je moje křestní jméno a Lucas je prostřední. Teď … používám Lucas. Ale Charles - Dr. Heller mně zná už dlouho a pořád mně oslovuje Landone." Znovu se na mně podíval.
"Řekl bych, že moc dobře víš, jak je těžké přimět lidi, aby ti přestali říkat tak, jak jsou zvyklí."
Velmi logické. Všechno z toho. Až na to, že se mnou předstíral dva různé lidi.
"Mohl jsi mi to říct. Ale neřekl. Lhal si mi."
Vypnul motor a slezl z motorky. Stoupl si přede mně a chytil mně za ramena. "Nikdy jsem ti nelhal. Usoudila si tak na základě toho, jak mně Charles - Dr. Heller oslovoval. Projdi si naše e-maily. Nikdy jsem se sám nenazval jako Landon."
Vykroutila jsem se z jeho sevření. "Ale nechal si mně ti tak říkat."
Ruce mu klesly zpátky k tělu, ale stále se na mně díval a bránil mi tím v pohybu. "Máš pravdu, tohle byla moje chyba. A za to se omlouvám. Chtěl jsem tě a to se nemohlo stát, kdybych pro tebe byl Landon. Cokoli, co mezi námi je, je proti pravidlům a já jsem je porušil."
Těžce jsem polkla a bojovala jsem s tím, abych se nezačala dusit. Slyšela jsem to, co nahlas ještě neřekl. Říkal mi, že je po všem, prostě jen tak.
Strašná realita, kterou začal Kennedy, když mně před několika týdny opustil, se vrátila zpět. Aniž bych si toho všimla, se protrhla hráz a já jsem se začala znovu topit. Moji rodiče mě opustili, Kennedy mě opustil, moji přátelé, kromě Erin a Maggie mě opustili. A teď Lucas - a Landon. Dva odlišné vztahy, které se pro mě oba staly velice důležitými.
"Takže je prostě konec."
Díval se na mně, ale já už nemohla cítit jeho prsty, které by mi přejížděly po tváři.
"Tvoje známka by jinak byla v sázce. Dneska, až se dostanu zpátky, na sebe vezmu plnou odpovědnost. Dr. Heller tě nebude z ničeho obviňovat."
"Takže je prostě konec." Zopakovala jsem.
"Ano, je." Odpověděl.
Otočila jsem se a odcházela zpátky do budovy. Až když jsem byla na schodech, jsem zaslechla rachot motorky, která se probudila k životu.
Děkuji moc
OdpovědětVymazat