Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Easy - 18. Kapitola

Ve chvíli, kdy nás řidič, určený pro tuto noc, vysadil na koleji, byli jsme s Erin díky hře obsahující pití alkoholu úplně na šrot, měly jsme v sobě tolik panáků a piv, že nám hrozila přinejlepším noc plná točících se stěn a přinejhorším objímání záchodové mísy.
Poprvé jsme promluvily hlasitěji, než šeptem, až v sobotu po třetí odpoledne. Erin se měla odpoledne dostavit na plánované sezení jejího sesterstva a proklínala toho, kdo to tak hloupě naplánoval na den následující po párty bratrstva.
"Stejně se tam o ničem nerozhodne, sakra, a minimálně polovina z nás bude chtít zabít toho, kdo tam bude mlátit soudcovským kladívkem." Stále jsme na sebe ještě mluvily tlumenými hlasy. Zatímco jsem čekala, až mi naběhne notebook, sledovala jsem jí, jak si kolem krku motala fialovou šálu a natahovala si rukavice stejné barvy.
"Alespoň tam nebudeš trpět sama."
"To je pravda." Přes divoce rozházené vlasy si nasadila fialovou čepici a vklouzla do kabátu. "Uvidíme se za pár mizerných hodin."


Lucas mi poslal pracovní listy na pondělí, ale stejně jako minulý týden nepřipojil žádnou osobní poznámku. Chápala jsem, proč jsme se nemohli vídat a možná jsem chápala i to, že byl konec s čímkoli, co mezi námi bylo. Ale nechápala jsem, proč naše e-maily musely taky skončit. Chybělo mi to a byla jsem zvědavá, co by udělal, kdybych mu odepsala zpátky. Chtěla jsem mu vyprávět o včerejším večeru, o Buckovi, o tom, že jsem mu řekla Ne, o tom, jak jsem byla k smrti vystrašená i o tom, jak těžké to všechno bylo. Do závěrečných zkoušek a do konce semestru chyběl už jen týden, ale já neměla tušení, jestli to na jeho rozhodnutí bude mít nějaký vliv.

S třeštící hlavou jsem si udělala ten nejméně náročný úkol - označení souhvězdí pro zítřejší laboratorní práci z astronomie a poskládala jsem vyprané prádlo, které bylo už asi tři dny … možná čtyři nebo pět v koši vedle mojí postele. Uvědomila jsem si, že jsem celý týden vynechala hodiny basy, šla jsem pouze na zkoušky našeho sboru, takže to v týdnu budu muset dohnat.

Když se Erin konečně vrátila, právě jsem přemýšlela nad tím, že půjdu prospat přetrvávající zbytky kocoviny. Zývajíc jsem se otočila ke dveřím: "Přemýšlela jsem nad tím, že jsem totálně…"
Erin tam nestála sama. Měla ruku kolem ramen Mindy, mojí partnerky ze včerejší párty. Nejprve jsem si myslela, že má Mindy jen větší kocovinu, než my dvě, ale potom jsem si všimla Erinina pochmurného výrazu a rudých, krví podlitých očí Mindy. Očividně se necítila mizerně jen z velkého množství alkoholu. Plakala, a hodně. Posadila jsem se na posteli. "Erin?"
"J. máme problém." Zavřela dveře a táhla Mindy, aby se posadila na postel. "Včera v noci, potom, co jsme odešly, Mindy tancovala s Buckem."
Mindy sebou trhla a ze zavřených očí, jí začaly stékat slzy. Rozbušilo se mi srdce. Napadalo mně spousty věcí, jak mohla Erin pokračovat, ale nic z toho nebylo dobré. Už dlouho jsem se nemodlila, ale přistihla jsem se, že doslova žebrám. Prosím Bože, nedopusť, aby to zašlo dál, než to zašlo se mnou. Prosím. Prosím.
"Řekl jí, aby s ním šla do pokoje." V tu chvíli si Mindy zakryla tvář dlaněmi a Erin si ji přitáhla blíž k sobě a začala jí kolíbat, jako malé dítě. "Pšššt… pšššt." Utěšovala ji a objala ji oběma rukama.
S Erin jsme se na sebe zadívaly a mně bylo jasné, že jí žádný Lucas nezachránil.
"J. musíme to nahlásit. Tentokrát to musíme někomu říct."
"Nikdo mi to nebude věřit." Zamumlala Mindy. Zněla ochraptěle a já jsem přesně věděla z čeho - z prošení, aby přestal. Bylo mi jasné, že celou noc a polovinu dnešního dne probrečela. Byla jsem naštvaná tak, jako nikdy předtím a vystrašená.
"Já nejsem …" ztlumila hlas do šepotu, "nebyla jsem panna."
"Na tom přece nezáleží." Odpověděla jí přesvědčivě Erin. Polkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku.
"Budou ti věřit. On se to pokoušel … asi před měsícem se pokusil napadnout i mně."
Mindy zalapala po dechu, na tvářích se jí objevily červené skvrny a vyvalila na mně oči. "Tebe taky znásilnil?"
Zakroutila jsem hlavou a celým tělem mi proběhl mráz.
"Někdo ho zastavil. Měla jsem štěstí." Až do tohoto momentu jsem neměla tušení, jak velké štěstí jsem ten večer měla. Myslela jsem si, že to vím, ale ve skutečnosti jsem neměla nejmenší tušení.
"Oh." Řekla potichu, zatímco pokračovala v pláči. "A bude to stačit?"
Erin ji položila na postel a přehodila přes ní deku.
"Bude." Posadila se vedle ní a držela ji za ruku. "Potvrdí Lucas tvojí verzi J.? Podle toho, co o něm vím, to udělá, viď?"
Lucas byl tenkrát naštvaný, když jsem mu nedovolila zavolat policii. Tehdy mně nenapadlo, že tím, že jsem to nenahlásila, jsem nechala Bucka, aby si myslel, že je nedotknutelný. A udělal to znovu. Myslela jsem si, že to, co mu udělal Lucas bylo dost odstrašující. Očividně mu to ale nezabránilo v tom, aby mně přepadl na schodišti, ani v tom, aby mi vyhrožoval na veřejnosti a to dokonce přímo před Kennedym.
Přikývla jsem. "Udělá to."
Erin se roztřeseně nadýchla a podívala se na Mindy. "Musíme zavolat policii, nebo jít do nemocnice, nebo něco takovýho. Nemám potuchy, co z toho udělat jako první."
"Nemocnice?" Zeptala se vystrašeně Mindy a já jsem se jí vůbec nedivila.
"Budou ti muset udělat vyšetření … nebo něco takovýho." Erin sice při slově vyšetření zjemnila hlas, ale i přes to Mindy vytřeštila oči a ty se jí zalily slzami. Zbledla a pevněji chytla přikrývku. "Nechci žádné vyšetření! A nechci do nemocnice!"
Nemohla jsem jí to vyčítat, bylo mi jasné, že vyšetření i nahlášení na policii ji ještě víc poníží a přinese víc bolesti.
"Půjdeme s tebou. Zvládneš to." Erin se obrátila ke mně. "Co bysme měli udělat jako první?"
Zakroutila jsem hlavou a myslela na kampuskou policii. Někdo jako Don by pravděpodobně věděl, jak se v takovéhle situaci zachovat. Jiní možná ne. Mohly jsme jít rovnou do nemocnice, ale nebyla jsem si tím jistá. Zvedla jsem mobil a vytočila číslo.
"Ahoj?" Lucasův hlas byl ostražitý a já si v tu chvíli uvědomila, že jsme spolu po telefonu nikdy nemluvili.
"Potřebuju tě." Bylo to víc, jak týden, co jsme spolu naposledy komunikovali. Kromě pracovních listů, které mi posílal a včerejší hodiny sebeobrany.
"Kde jsi?"
"V pokoji na koleji." Čekala jsem, že se mně zeptá, o co jde, ale neudělal to.
"Budu tam za deset minut."
Zavřela jsem oči. "Děkuju."
Zavěsila jsem telefon. Už zbývalo jen čekat.

*******

Lucas si klekl na zem, aby byl v úrovni Mindiných očí. "Jestli to nenahlásíš, udělá to znovu. Někomu dalšímu." Jeho hlas procházel celým mým tělem, přestože byl z druhé strany místnosti stěží slyšitelný. "Tvoje kamarádky zůstanou s tebou." Erin si opět sedla vedle Mindy na postel a chytila ji za ruku. Sotva jsem tu holku znala, ale díky Buckovi jsme teď byly spojenci. Byly jsme spojené způsobem, jakým by nikdy nikdo být nechtěl.
"Ty tam budeš taky?" Zašeptala Mindy.
"Jestli budeš chtít." Odpověděl jí.
Přikývla a já jsem musela potlačit pocit žárlivosti. Nebylo tu nic, co by se na této situaci dalo někomu závidět.

*******

Televize v čekárně byla puštěná s ohlušující hlasitostí a to ani trochu nepomáhalo mojí třeštící hlavě. Chtěla jsem ji vypnout, nebo alespoň ztišit, ale asi tři metry ode mě seděl starší muž a se zkříženými pažemi sledoval opakování nějakého seriálu. Pokud mu ten hluk pomáhal zapomenout na důvod, proč tu byl, kdo jsem byla já, abych mu to brala?
Lucas seděl vedle mě a jeho ohnuté koleno se dotýkalo mého stehna. Ruku měl položenou blízko té mojí, mohla jsem na něj dosáhnout prsty a pohladit ho. Neudělala jsem to.
"Máš něco proti tomu seriálu?" Jeho hloupá otázka mně vytrhla ze zamračení. "Ne, ale mam pocit, že bych to slyšela i z druhé strany ulice."
V obličeji se mu opět usadil ten tajemný úsměv, ve kterém jsem se chtěla rozplynout. "Hmm…" řekl a zadíval se na botu, kterou měl opřenou o koleno. "Máš taky kocovinu?" Když mu Erin s Mindy vyprávěly všechny podrobnosti z minulé noci, snadno se dovtípil, že jsem tam byla taky.
"Možná trochu." Napadlo mně, jestli si bude myslet, že tím, že jsem šla na párty, jsem se nesmyslně vystavila nebezpečí, když bylo víc než jasné, že tam bude i Buck. Jeho kárání z noci, kdy jsme se potkali poprvé - o zodpovědném chování - mnou stále otřásalo, hlavně proto, že měl pravdu.
"A mluvil s tebou? Včera?" Stále se díval na svojí botu.
"Jo, chtěl se mnou tančit." Napnuly se mu svaly na čelisti a když se na mně podíval, jeho oči byly chladné. "Řekla jsem mu, Ne." Zaslechla jsem ve svém hlase obranný tón. Zhluboka se nadechl a otočil se ke mně celým tělem, hlas měl tichý a hrozivý. "Jacqueline, právě teď dělám co můžu, abych tady zůstal sedět a nechal to na policajtech. Mam sto chutí se sebrat a vymlátit z něj zasranou duši. Nedávám ti to za vinu, ani jí ne. Ani jedna z vás se neprosila o to, co vám udělal - neexistuje nic takovýho, jako říkat si o to. To je zasraná lež, kterou se oháněj psychopati a hlupáci. Jasný?"
Přikývla jsem, byla jsem bez dechu z jeho prohlášení. Přimhouřil na mně oči. "Respektoval tvoje ne?" Na konci jeho věty jsem slyšela nevyřčené: tentokrát?
Znovu jsem přikývla. "Zrovna se mnou byl Kennedy. Všiml si, že jsem se k Buckovi chovala divně, tak jsem mu řekla, co se stalo. Neřekla jsem nic o tobě, ani o té rvačce. Řekla jsem mu, že jsem prostě utekla." Mezi obočím se mu objevila vráska. "Jak to vzal?"
Vybavila jsem si pro Kennedyho netypický výbuch nadávek.
"Byl naštvanější, než jak jsem ho kdy viděla. Vzal Bucka ven a řekl mu, aby se ode mě držel dál … a to mohl být důvod, že se Buck cítil ponížený a proč pak …" Proč potom znásilnil Mindy.
"Co jsem ti zrovna říkal? Není to tvoje chyba!" Přikývla jsem a sklopila pohled do klína, do očí se mi začínaly valit slzy. Chtěla jsem uvěřit tomu, že to nebyla moje chyba, ale Mindy … on jí ublížil hned potom, co na něho Kennedy uhodil kvůli mně. Vypadalo to jako moje chyba. Měla bych být chytřejší, ale nemohla jsem si pomoct, myšlenky mi prostě ubíhaly tímhle směrem. Lucas mi prsty chytil bradu a otočil mi tvář k sobě.
"Není To Tvoje Chyba!"
Znovu jsem přikývla a tentokrát jsem se těch slov snažila držet, jako by to bylo záchranné lano.

*******


Zaparkovala jsem auto před domem sousedů. Dveře jsem zabouchla tak potichu, jak jen to šlo a po špičkách se vydala ke slabě osvětlené příjezdové cestě, která vedla ke garáži.
Bylo pozdě - doufala jsem, že dost pozdě na to, aby nikdo nevyhlížel holku, která se plížila nocí do bytu kluka.
Lucasova motorka byla zaparkovaná pod schodištěm. Stála jsem na začátku schodů s rukou na zábradlí a srdce mi divoce bušilo. Podívala jsem se na dům Dr. Hellera, neviděla jsem uvnitř žádný pohyb, ačkoli se tam svítilo. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem stoupat po schodech nahoru. Zlehka jsem zaklepala. Na dveřích bylo kukátko a podle jeho zmateného výrazu, který měl v obličeji, když otevřel dveře, jsem si byla jistá, že mně skrze něj viděl stát na lehce osvětlené verandě.

Před několika hodinami mně společně s Mindy a Erin vysadil před kolejí a odjel. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem mu neřekla nic z toho, co jsem mu říct chtěla. A většina z toho, vyžadovala potřebu ho vidět, zatím co s ním budu mluvit.
"Jacqueline? Proč-?" Zarazil se, když se mi podíval do obličeje, vtáhl mně dovnitř a zavřel za mnou dveře. "Co se děje?"
Dívala jsem se na něj a on mě svíral rukama těsně nad lokty. Měl na sobě oblečené kalhoty od pyžama zavázané šňůrkou a tmavé tričko, z jehož rukávů se linuly řádky sexy tetování, které mu končilo na zápěstí. Také měl na očích brýle s tenkými tmavými rámečky, které zdůrazňovaly jeho modré oči a tmavé řasy. Zhluboka jsem se nadechla a vyhrkla jsem všechno najednou, abych si to už náhodou nemohla rozmyslet. "Chtěla jsem ti jen říct, že … chybíš mi. A možná to vyzní směšně - vim, že se sotva známe, ale díky těm e-mailům a zprávám a … všemu ostatnímu, mi přišlo, že se známe. Chybí mi - nevím, jak jinak to říct - chybíte mi oba."
Polkl, zavřel oči a pomalu vydechoval. Bylo mi jasné, že se zachová rozumně a bude chtít udělat-správnou-věc a znovu mně od sebe odstrčí pryč, ale já byla rozhodnutá, nedat mu k tomu příležitost.
Ale pak otevřel oči a řekl, "srát na to," přitlačil mně ke dveřím, z každé strany mé hlavy se o ně opřel předloktím a políbil mně s větší razantností, než jsem kdy byla políbená. Líbal mně s takovou důrazností, že jsem cítila kroužek, který měl na okraji rtu, jak se zařezává do povrchu těch mých. Přitiskl ke mně svoje tvrdé tělo a já se tiskla zpátky k němu. Zatímco mi jazykem hladil vnitřek úst, chytila jsem se jeho trička a tiskla se k němu ještě víc. Když se ode mě o kousek odtáhl, zaprotestovala jsem trapně nesrozumitelným zvukem a on se potichu zasmál. Snažil se mi jen svléknout kabát a vedl mně k pohovce. Posadil se a strhl mně obkročmo na svůj klín. Jednou rukou mi zajel do vlasů a tou druhou si mě přitáhl blíž k sobě.

Po chvíli jsme se od sebe odtáhli, oba jsme byli bez dechu, zahodil brýle na konferenční stolek, v mžiku si přetáhl triko přes hlavu a potom trochu opatrněji svlékl i to moje. Rukama mi svíral boky, a jak se naše rty pohybovaly ve společném rytmu, chytil mně ještě pevněji. Jazykem dělal pomalé klouzavé pohyby po mém spodním rtu. Omotala jsem mu ruce kolem krku, otevřela ústa a vsála jeho jazyk dovnitř.
Když mně políbil do koutku úst a pak sklouzl rty na můj krk, zaklonila jsem hlavu. Nemohla jsem se ubránit tichému, dychtivému zasténání, které ve mně vyvolaly jeho sající polibky.
"Máš tady pihu…," zašeptal a přejel mi jazykem těsně pod hranicí čelisti.
"Když si nade mnou, přivádí mně k šílenství. Vždycky chci udělat přesně tohle…" Něžný pohyb jeho úst mně zbavil ovládání, stiskla jsem koleny jeho boky a přirážela k němu. Jeho světlé oči vzplály, pomalu mi sundal podprsenku a při tom se mně dotýkal tak něžně, že jsem z toho měla závrať a chtěla mnohem víc. Vzal moje prsa do dlaní a palci přejížděl po jejich spodní straně, naklonila jsem se k němu dolů a vsála jeho jazyk do úst. Rukama jsem klouzala po jeho pevném břiše až dolů na jeho měkké flanelové kalhoty. Zatáhla jsem za jednu šňůrku.
"Bože, Jacqueline," zalapal po dechu a vzepjal se proti mé dlani, rukama mi zajel do vlasů na zátylku a naše ústa se oddávala hladovému polibku.
Najednou se odtáhl, opřel si čelo o mé rameno a se zaťatými zuby zasténal. "Řekni mi, ať přestanu."
Zmateně jsem zavrtěla hlavou, neměla jsem tušení jestli ten pohyb byl horlivý nebo naopak nepostřehnutelný. Cítila jsem jeho dech na prsou, naklonila jsem se k jeho uchu a zašeptala jsem, "nechci, abys přestal."
Bez dalších slov nás převalil dolů na pohovku, leželi jsme na boku, rozepnul mi džínsy a vsunul ruku mezi slabou látku kalhotek a mojí kůži. Zatímco mě náruživě líbal, pátral prsty a pak našel, co hledal. Zalapala jsem po dechu, zabořila mu prsty do ramen, a uprostřed polibku mu do úst zasténala jeho jméno.
Pak jsem zaslechla jeho tichý hlas. "Jacqueline. Řekni stop." Zakroutila jsem hlavou a dlaní sklouzla po jeho těle níž, zatlačila jsem na důkaz toho, jak moc mně jeho tělo chtělo. "Nepřestávej." Vydechla jsem, řekla jsem mu, že chci přesně to, co chce i on. Políbila jsem ho zpátky, ujišťovala jsem ho tím, že moje chování a slova byla veškerý souhlas, který potřeboval, k tomu, aby pokračoval.
Neměla jsem pravdu.
"Řekni stop, prosím. Prosím." To poslední šeptané slovo, bylo žadonění, které jsem nemohla odmítnout, přestože jsem nechápala důvody, které ho k tomu vedly.
"Stop," zašeptala jsem, přestože jsem to tak nemyslela, nechtěla to. Zachvěl se a vytáhl svoji ruku pryč.
Měla jsem ruce schoulené mezi našimi těly, nehýbala jsem se, nepromluvila jsem. Jen jsem dlouhé minuty ležela v jeho náručí, dokud se jeho dech nezpomalil a nestal se hlubokým a vyrovnaným. Landon Lucas Maxfield usnul na své pohovce. Se mnou v náručí.

*******

Vzbudily mně tlumené mňoukavé zvuky, které vydával Francis, protože chtěl pustit domů. Opatrně jsem se vymotala z Lucasova náručí, sklouzla jsem z pohovky a šla ho vpustit dovnitř. Po cestě jsem našla svoji podprsenku a tričko s dlouhým rukávem a oblékla se. Spolu s kocourem se dovnitř vkradl i závan chladného vzduchu a já jsem v momentě, kdy byl kocour doma okamžitě zavřela dveře. Asi tak na dvě vteřiny se mi omotával kolem nohou a pak zamířil do ložnice. Předpokládala jsem, že to byl projev díků, za to, že jsem mu otevřela. Vrátila jsem se k pohovce, ale místo toho, abych Lucase vzbudila, nebo si lehla zpátky do jeho obětí, jsem se posadila na zem a prohlížela si ho. Tvář měl napůl skrytou pod tmavými vlasy, jeho plná ústa byla pootevřená a husté řasy se mu ze spánku mírně mihotaly. Lépe než kdy předtím, jsem mohla vidět jeho chlapecký výraz ve tváři muže. Nechápala jsem, co se to před pár hodinami stalo, proč mně donutil, abych ho zastavila, nebo proč se každého tolik stranil, i mně, ale chtěla jsem to pochopit. Napadlo mně, že ta vytetovaná růže by mohla být vodítkem, vzhledem k jejímu umístění na srdci. Většina jeho tetování na rukou se skládala ze symbolů a složitých motivů a mně napadlo, jestli něco z toho, byla jeho vlastní tvorba. Přetočil se na záda a já jsem si konečně mohla přečíst text vytetovaný na jeho boku:

Láska neznamená nepřítomnost logiky
Ale logika zvažovaná a přepočítávaná
Tavená a tvarovaná aby se vpasovala
Do toho správného místa v srdci

Nepotřebovala jsem žádný další důkaz, že v jeho ne-tak-vzdálené minulosti, Lucas někoho hluboce miloval. Někoho, koho musel ztratit, protože se nezdálo, že by byla kolem. Pak jsem se pozorněji zadívala na tetované pásky, lemující jeho zápěstí, které mu teď leželo blízko tváře.
Uprostřed tetovaného vzoru, byla zamaskovaná dlouhá tenká zubatá jizva. Táhla se od jedné strany zápěstí k té druhé - po celé délce byla schovaná pod tetováním, jakoby to byl nějaký skrytý kód.
Na pravém zápěstí měl vytetovaný stejný vzor, podívala jsem se na jeho obličej a hledala známky bdělosti. Zlehka jsem mu nadzvedla dlaň z hrudi a otočila ji. I toto zápěstí měl zjizvené - jizvu však skryl talentovaný tattér. Ohromeně jsem seděla na podlaze a sledovala ho, jak spí. Neměla jsem tušení, jestli to bylo něco, o čem by byl ochotný mluvit, nebo to bylo něco, co by mi nikdy dobrovolně neřekl.
I já jsem byla nějakou dobu po rozchodu s Kennedym v depresi, ale nikdy ne natolik, abych se dostala až do bodu takové beznaděje. Bylo pozdě a já se potřebovala vrátit zpátky na kolej. Naše vyučování - moje vyučování - mělo začít za pár hodin. Na kuchyňské lince jsem našla odhozenou obálku a napsala jsem na ní vzkaz, aby věděl, že jsem se vrátila zpátky na kolej a že se uvidíme zítra.
"Počkej," zastavil mně Lucasův hlas, když jsem měla ruku na klice dveří. Posadil se na sedačce, stále byl ještě dezorientovaný ze spánku.
"Nechtěla jsem tě budit, nechala jsem ti vzkaz." Zvedla jsem ho ze stolku, složila a zastrčila do kapsy. Měla jsem hlavu plnou věcí, které jsem mu chtěla říct, plnou otázek, na které jsem se chtěla zeptat. Bylo toho tolik, že bychom odsud asi ani neodešli.
Protřel si oči a protáhl si krk a ruce. Při těch pohybech se mu napínaly svaly na bicepsech a na prsou a já jsem od něho nemohla odtrhnout pohled.
"Doprovodím tě k autu."
Otočil se aby si vzal tričko a oblékl ho na sebe, znovu jsem na něj bez jakéhokoli pocitu hanby zírala. Podél horní části jeho vypracovaných ramen a zad bylo více vytetovaných slov a znaků, ale tričko je zakrylo příliš rychle. Zmizel v ložnici a vyšel oblečený v mikině a v teniskách, které jsem na něm nikdy předtím neviděla.
"Co dělá Francis v posteli? Tys ho pouštěla dovnitř?" Přecházel místností ke mně a usmíval se. Přikývla jsem. Když se ke mně přiblížil, jeho úsměv opadl. Bylo mi jasné, že myslí na to, co se stalo předtím, než jsme si usnuli v náručí. Zajímalo mně, co si myslel o své žádosti, abych ho zastavila, když jsem mu dala jasně najevo, že ho chci.
Kdyby jen věděl - moje zmatení ohledně jeho podivného odmítnutí nebylo nic v porovnání s obavami, které ve mně vyvolaly jizvy na jeho zápěstích.

1 komentář: