Easy - 19. Kapitola

Po týdnu, co Lucas během vyučování ignoroval mojí existenci, jsem si nebyla jistá, co jsem v pondělí ráno mohla čekat.
Změna byla sice malá, ale nepopiratelná. Když jsem vstoupila do třídy, zadíval se mi do očí a na rtech se mu objevil téměř neznatelný úsměv. Všechno mi na něm teď připadalo známější.
Tenkrát v klubu, když jsem s ním tančila, jeho vzhled působil dojmem neobyčejného kluka, do kterého stálo zato se zamilovat. Teď už jsem vnímala detaily - výraznou bradu, silnou čelist a nos s velmi jemným náznakem zakřivení, pravděpodobně způsobeného dřívějším zraněním. Jizvu tvaru půlměsíce, která mu seděla vysoko na lícní kosti a jeho světlé oči, které působily tajuplně, někdy až děsivě. Prameny vlasů postelového střihu měl dlouhé tak akorát, aby zjemnily celý dojem z jeho obličeje, pokud by se někdy ostříhal na krátko, vypadal by jako úplně jiný člověk.

Obrátil svou pozornost ke všudypřítomnému skicáku a já se snažila dívat se zpátky před sebe, abych náhodou nespadla ze schodů.

Jen o pár hodin dřív, držel mou tvář ve dlaních, tiskl mě ke dveřím auta a líbal mě, jako bychom předtím dělali to, co jsem já dělat chtěla. Zpátky na kolej jsem jela ve stavu neutěšené touhy.

Došla jsem na svoje místo vedle Benjiho a odolávala pokušení ohlédnout se přes rameno. Pokud by se na mě nedíval, byla bych zklamaná. A pokud by se díval, byla bych přistižená.
Holka po mojí pravici podávala svojí spolusedící obvyklou pondělní rekapitulaci víkendu … a spolu s ní i dalším dvěma nebo třema desítkám lidí, kteří ji mohli slyšet. Benji ji dokonale napodoboval, i když trochu přeháněl a já jsem musela předstírat kašel, abych zamaskovala smích. Bohužel kašel přitáhl její pozornost.
"Umíráš, nebo něco takovýho?" ptala se s arogantním posměškem a já zakroutila hlavou.
"No, vykašlat si plíce na veřejnosti není zrovna moc přitažlivý - jen řikám." Zrudla jsem, ale Benji se ke mně naklonil a odpověděl jí, "uhmm, dávat každý pondělní ráno polovině třídy vyčerpávající souhrn včetně celkem šokujících detailů o tom, jak povolná seš násoska, taky není zrovna atraktivní - jen řikám."
Když se pár lidí v našem okolí rozesmálo, ona zalapala po dechu. Musela jsem se kosnout do rtu a snažila jsem se dívat přímo před sebe, abych se nerozesmála. Naštěstí právě v tu chvíli vešel do třídy Dr. Heller a hodina začala. Dalších padesát minut jsem strávila ve snaze zapomenout na Lucasovu přítomnost.

"Takže … zbývá už jen devět dní." Benji si uklidil poznámky do batohu a ušklíbl se na mně.
"Mmm-hmm."
"Devět dní a už nebudou žádná … omezení." Když na mně začal vytahovat obočí, protočila jsem oči.
"Ehe?"
Nemohla jsem si pomoct a zkontrolovala, jestli byl Lucas ještě ve třídě. Hovořil s holkou ze Zeta sesterstva, se kterou jsem ho viděla mluvit už dřív - ale díval se na mně. Benji se vydal do uličky mezi lavicemi a na tváři se mu rozlil úsměv. "Vybírám si otázku z téma Sexy Doučovatelé v hodnotě 200 bodů, pane Rosák." Řekl v nepřirozeném ženském tónu, a pak si začal pobrukovat ústřední hudbu, ze soutěže Riskuj.
Když procházel cestou ven ze třídy kolem Lucase, stále si ji pobrukoval. Mohla jsem jen doufat, že se nečervenám.
Lucas se ke mně připojil, ale dokud jsme nebyli venku z budovy, ani jeden z nás nepromluvil. Odkašlal si a ramenem ukázal na vzdalujícíse Benjiho záda. "On …um… on to ví? O…?" Tvářil se ustaraně a byl zamračený, zachytil mezi zuby svůj spodní ret i s malým stříbrným kroužkem.
"Díky němu jsem vlastně přišla na to … kdo si."
"Co?" Kráčel se mnou směrem k budově, kde jsem měla hodinu španělštiny, tak jak to už jednou v minulosti udělal. "Všiml si nás … když jsme po sobě pokukovali." Pokrčila jsem rameny. "A ptal se mně, jestli jsem byla na tvých doučovacích sezeních."
Na moment zavřel oči a pomalu se nadechoval. "Bože. Moc mně to mrzí." Čekala jsem a doufala, že by mi už konečně mohl říct důvod celé té Landon/Lucas šarády. Minutu, nebo možná dvě jsme šli kampusem beze slova a každým krokem jsme se blížili ke třídě, kde jsem měla mít vyučování. Na obloze nebyl ani mráček, slunce nás hřálo svými přímými paprsky světla, zatímco ve stínech, které vrhali budovy a stromy jsme mrzli.
"Všiml jsem si tě už první týden semestru." Mluvil potichu. "Nejen, protože si krásná, ale to samozřejmě hrálo taky svojí roli." Usmála jsem se a sledovala naše nohy, které vyrovnaly krok.
"Bylo to způsobem, jak si se opírala o lokty, když si při vyučování zaslechla něco, co tě zaujalo. A způsob, jakým si se smála - nikdy to nebylo proto, abys získala pozornost, byl to prostě jen upřímný smích. Nebo jak sis posedle dávala vlasy na levé straně za ucho, zatímco na pravé straně sis je nechávala splývat, jako závěs. Nebo když si se nudila a začala sis neslyšně poklepávat nohou a pohybovala prsty po slole, jako kdybys hrála na nějaký hudební nástroj. Chtěl jsem tě namalovat."
Zastavili jsme se na místě osvětleném sluncem, daleko od stínu, který vrhala budova jazykových věd.
"Téměř pokaždý, když jsem tě viděl, si byla s ním. A pak jednoho dne si vcházela do budovy sama. Držel jsem dveře několika holkám, které šly před tebou a čekal, až projdeš i ty. Když si ke mně došla, vypadala si potěšeně a trochu překvapeně. Na rozdíl od ostatních si nečekala, že by ti cizí kluk podržel otevřené dveře. Usmála ses na mně a řekla si, "děkuju ti." A to byla poslední kapka. Modlil jsem se, abys nikdy nezačala chodit na doučování a hlavně ne s ním. Nechtěl jsem, abys věděla, že jsem doučovatel. Byl si tebou tak jistej, dokonce i když si stála vedle něj a držela ho za ruku. Jako bys byla jen jeho doplněk."
Zamračil se a já jsem si vzpomněla, že přesně takhle jsem se s Kennedym cítila. Často.
"Nidky jsem nechtěl, abys trpěla, ale chtěl jsem mu tě vzít. Neustále jsem si musel připomínat, že na tom nezáleží - jestli jsi jeho nebo ne, protože si byla na druhé straně hranice, kterou já jsem nesměl překročit.
A pak si nepřišla na čtvrtletní zkoušky a nepřišla jsi ani ten následující den a ani ten další. Bál jsem se, že se ti něco stalo. Prvních pár dní byl trochu odměřenej, ale během týdne s ním začaly flirtovat holky a způsob, jakým na to reagoval, mi napověděl, co se stalo.
Byl jsem si jistej, že si s ekonomikou skončila, z čehož jsem měl sobeckou radost. Aniž bych tušil, že to vlastně dělám, jsem tě začal hledat po kampusu." Ztišil hlas ještě víc a zadíval se mi do očí. "A pak přišla ta Haloweenská párty."
Nemohla jsem dýchat. "Ty si tam byl? Na té párty?"
Přikývl.
"Jak? Nejsi v žádném bratrstvu, nebo jo?"
Zakroutil hlavou. "Den předtím jsem jim opravoval klimatizaci. Správa kampusu opravuje pouze nouzové věci a už vůbec nic neopravuje večer nebo o víkendech. Mám s nima pro takovéhle případy smlouvu, tak jsem s tím souhlasil. Když jsem si nechtěl vzít dýško, pár kluků mně pozvalo na tu párty. Souhlasil jsem jen proto, že jsem doufal, že bys mohla přijít. Už to byly dva týdny a kampus je tak veliký, že jsem si začínal myslet, že na tebe nikdy nenatrefim." Potichu se zasmál a podrbal se vzadu na krku.
"Vau, to vyznělo, jako bych tě pronásledoval."
Nebo totálně žhavě a sexy. Bože! "Proč si za mnou tenkrát nepřišel? Předtím …"
Zavrtěl hlavou. "Bylas tak odtažitá a nešťastná. Téměř každýho kluka, kterej se k tobě přiblížil, si odmítla, aniž by ses na něj podívala. Nechtěl jsem se stát jedním z nich. Tančila si jen s pár kluky a to jen s těmi, které už si znala - a on byl jedním z nich."
"Buck."
"Jo. Když si odešla, šel za tebou a já si říkal, že možná … možná jste se vy dva rozhodli, že spolu odejdete dřív, jen jste nechtěli, aby to někdo věděl. Že na něj čekáš venku, nebo tak něco."
Sledovala jsem trio mých spolužáků, jak vstupují do budovy.
"On je nejlepší kamarád přítele mé spolubydlící. Teď už vlastně bývalého přítele mé spolubydlící. Znala jsem ho. Považovala jsem ho za přítele. Bože, víc mýlit jsem se už nemohla."
Přikývl a zamračil se. "Chystal jsem se odjet - motorku jsem měl zaparkovanou hned před barákem. Ale něco se mi nezdálo, bojoval jsem se stejnou touhou se ho zbavit, s jakou jsem bojoval půl semestru ohledně tvýho bejvalýho, takže jsem zpochybňoval svoje vlastní motivy. Ztratil jsem minutu dohadováním se sám se sebou a je mi to hrozně líto. Nakonec jsem se rozhodl, že pokud si to vy dva budete rozdávat v autě, prostě projdu kolem, vrátim se k motorce a skončím s tím. Skončím s tebou."
"Ale to se nestalo."
"Ne."
Najednou jsem si všimla, že kolem nás prochází nějak málo lidí a vytáhla jsem z kapsy mobil. Byly dvě minuty po desáté.
"Sakra. Jdu pozdě."
"Uh-oh. Není to náhodou ten profesor, kterej z tebe udělá exemplární příklad, když přijdeš pozdě?"
Působivé. "Ty si to pamatuješ." Zasténala jsem a uklidila mobil zpátky do kapsy. "Tentokrát hodinu asi záměrně vynechám."
Jeden koutek úst mu vyletěl vzhůru. "Co bych to byl za univerzitního zaměstnance, kdybych tě podporoval v záškoláctví týden před koncem semestru?"
"Stejně už jen opakujeme. Mám za jedna. Opakovat opravdu nepotřebuju."
Podívali jsme se na sebe. Naklonila jsem hlavu do strany a zadívala se přímo do jeho světlých očí. "Ty nemáš žádnou hodinu?"
"Ne, až do jedenácti mam volno."
Nebylo to poprvé, kdy na mně jeho pohled, kterým přecházel mojí tvář, působil jako lehký vánek, nebo nejlehčí dotyk. Zastavil se na mých ústech.
Rozevřela jsem rty, zrychlil se mi dech i tepová frekvence. "Nikdy si mně znovu nemaloval."
Podíval se mi do očí, ale nic neříkal a já si myslela, že už si nepamatuje zprávu, kterou mi psal a ve které mě o to žádal. "Psal si, že se ti těžko maluju z paměti. Moje brada. Můj krk…"
Přikývl. "A tvoje rty. Psal jsem, že se na ně potřebuju víc času dívat a méně času je ochutnávat."
Přikývla jsem. Dobrý Bože. Co on si nepamatuje?
"Myslim, že ode mě bylo opravdu hloupý, něco takovýho tvrdit." Pohled mu padl k mým rtům. Pod jeho zkoumavým pohledem mně začaly brnět. Chtěla jsem se jich dotknout prsty. A nebo je chytit do zubů a zastavit ten mravenčivý pocit. Když jsem si je navlhčila jazykem, zhluboka se nadechl.
"Kafe. Pojďme si dát kafe."
Přikývla jsem a bez dalšího slova jsme oba zamířili směrem ke studentskému centru, které bylo v tuto část dne nejrušnějším místem v celém kampusu.

"Takže ty nosíš brýle?"
Seděli jsme u maléhu stolku, popíjeli jsme kávu a rozprostřelo se mezi námi napjaté, nepříjemné ticho. Vyhrkla jsem první, normální věc, která mi přišla na mysl.
"Uhm. Jo."
Skvěle. Právě jsem vytáhla tu noc. Ale neměla bych ji vytáhnout úmyslně? Neměli bysme si o tom popovídat? Neměla bych se ho zeptat, jestli mně odmítl, protože je třídní doučovatel, nebo jestli ten důvod souvisel s jizvami na jeho zápěstích?
"Nosim kontaktní čočky. Ale večer už z nich mám unavený oči."
Vynořil se mi obrázek Lucase, když mi otevřel dveře, zaskočení v jeho obličeji, brýle, ve kterých vypadal jako nějaký businessman, zatímco pyžamové kalhoty měly přesně opačný účinek.
Odkašlala jsem si. "Vypadají na tobě opravdu dobře. Ty brýle. Chci říct, že kdyby si chtěl, mohl bys je nosit pořád."
"Je s nima trochu problém při nasazování helmy na motorku a taky při taekwondu."
"Ou. Jo, to si umím představit."
Znovu jsme mlčeli, zbývalo ještě čtyřicet minut do jeho vyučování a do mé hodiny hry na basu, kterou jsem si na dnešek přeložila.
"Mohl bych tě namalovat teď." Řekl mi. Bezdůvodně jsem se začervenala. Naštěstí se zrovna skláněl do batohu a vyndaval z něj skicák, který otočil na prázdnou stránku. Vzal si tužku, kterou měl zastrčenou za uchem a podíval se na mně. Pokud si všiml výraznější barvy mých tváří, nic na to neřekl. Beze slova se opřel do opěradla židle, skicák si položil na koleno a začal malovat. Tužka lítala po papíře bez sebemenší námahy, maloval jako někdo, kdo dobře ví, co dělá. Pohledem se přesunul od skicáku ke mně a zpět ke skicáku, znovu a znovu a já jsem jen mlčky seděla, upíjela kávu a sledovala jeho tvář. Sledovala jeho ruce.
Na tom, stát někomu modelem, bylo něco intimního. V prváku na střední škole jsem jednou dobrovolně dělala model, při hodinách výtvarné výchovy a za extra kredity. Nebyla jsem v malování zrovna zručná a tak jsem po extra kreditech skočila, aniž bych dvakrát přemýšlela nad tím, že budu po celou dobu vyučování sedět na stole.
Dát třídě náctiletých kluků prostor k tomu, aby na mně zírali celou hodinu, byl pro mě zcela nový druh ztrapnění se. Zvlášť, když Jillianin přítel Zeke, začal malovat portrét od mého hrudníku. Bez zrnka hanby si mně prohlížel, ukazoval svoje umělecké dílo všem ostatním klukům a já se červenala a předstírala, že neslyším jeho poznámky o bradavkách, výplni mého výstřihu ani to, že by si přál, abych si tu halenku svlíkla - nebo alespoň rozepla.
"Většina umělců začíná hlavou." Řekla mu paní Wachowski, když se dívala přes jeho rameno. Zeke i ostatní kluci frkali smíchy, zatímco já jsem hořela ponížením a celá třída se na to dívala.
"Na co myslíš?"
Tento zážitek mu teda vyprávět nebudu. "Na střední školu."
Vlasy měl spadané do čela a zastínily vrásku, o které jsem věděla, že se mu udělala, rty měl pevně sevřené.
"Co je?" Zeptala jsem se a přemýšlela, co za změnu mohla ta dvě slova přinést. Byli jsme obklopeni konverzacemi, hudbou i mechanickými zvuky a tahy tužky na papíře byly v kavárně těžko slyšitelné. Sledovala jsem tanec tužky v jeho ruce, přemýšlela, jakou část mně právě maloval a které části mě by asi mohl chtít malovat.

Jaký byl, když mu bylo šestnáct? Maloval už i tenkrát? Vycházel s ostatními kluky svého věku? Byl zamilovaný? Zlomila mu nějaká bezohledná holka srdce? Měl ty jizvy na zápěstích už tenkrát, nebo to přišlo až později?

"Říkala si, že jste spolu byli tři roky."
Řekl to potichu, abych to slyšela jen já, díval se do skicáku a ruka s tužkou mu stále jezdila tam a zpět. Jeho tón nenaznačoval otázku. Předpokládal, že jsem myslela na Kennedyho.
"Nemyslela jsem na něj." Zaťal zuby a znovu stiskl rty. Žárlivost? Zasáhl mě pocit viny, uvědomila jsem si, že bych chtěla, aby žárlil.
"Jaká byla střední škola pro tebe?" Zeptala jsem se, ale hned to chtěla vzít zpět. Podíval se mi do očí a přestal malovat.
"Řekl bych, že úplně jiná, než pro tebe." Pohledem stále bloudil po mojí tváři, ale už nemaloval, výraz jeho obličeje byl napjatý.
"Jak to?" Usmála jsem se a uvědomila si, že nás jeho nedůvěra z téhle situace na hraně zavede zpátky nebo nás jeho zpověď posune někam dál. Zadíval se mi do očí a řekl, "tak zaprvé, nikdy jsem neměl přítelkyni."
Vzpomněla jsem si na růži, na jeho srdci a na báseň, vytetovanou na jeho levém boku. Nechtěla jsem, aby ta láska byla z nedávné doby.
"Opravdu? Ani jednu?"
Zakroutil hlavou. "Byl jsem … nestálý, dalo by se říct. Užíval jsem si s holkama, ale nechtěl jsem žádné vztahy. Do školy jsem stejně často přišel, jako nepřišel. Byl jsem samá párty na pláži s místníma i s turistama. Dost často jsem se rval - ve škole i venku. Byl jsem tak často vylučovanej, že když jsem ráno vstával, nikdy jsem si nebyl jistej, jestli jsem do školy měl jít nebo ne."
"A co se stalo?"
Jeho tvář byla prázdná. "S čím?"
"Chtěla jsem tim říct, jak ses dostal na vysokou a jak to, že je z tebe-" ukázala jsem na něj a pokrčila rameny, "seriozní student?"
Zadíval se na tužku, kterou stále držel v ruce.
"Bylo mi sedmnáct, když mně naposledy vyloučili a byl jsem připravenej začít s tátou po zbytek života pracovat na lodi.
Jednou v noci jsem byl s pár přáteli na párty. Rozdělali jsme oheň, kterej vždycky přitáhl turisty - chtěli se k nám připojit. Jeden z mých kamarádů byl dýler. Ne nic velkýho, jen párty drogy. Prodal jim to dráž a tak jsme si za to, co na nich vydělal, mohli dát do nosu i my, aniž bysme za to museli platit distributorovi.
Jeho sestra tam tenkrát byla s náma. Byla do mě zabouchnutá, ale bylo jí jen čtrnáct. Byla úplně nevinná, ale nebyla můj typ. Moje odmítnutí nevzala moc dobře a začala flirtovat s klukama, kteří jak jsem říkal, zafinancovali naší párty. Její blbej brácha byl tak mimo, že na ní vůbec nedával bacha. Já na tom nebyl o moc líp, ale když jí ten kluk, se kterým tancovala, tahal dolů na pláž, vypadala, jako by se snažila od něj utéct. Vzpomínám si, že jsem šel za nima, ale pak už je všechno zamlžený.
Bylo mi řečeno, že jsem mu zlomil čelist. Zatkli mě a obvinili. Patrně bych skončil ve vězení, ale ten týden u nás byli na návštěvě Hellerovi a Charles to nějak zařídil a dostal mně ven. On a můj otec se pohádali a další věc, kterou jsem věděl, bylo, že jsem byl zapsanej na kurzy bojových umění. Byl jsem natolik hloupej, že jsem to bral jako dobrou věc, že budu umět někomu nakopat zadek ještě líp, než předtim a tak jsem neprotestoval. To, co jsem tehdy nevnímal, bylo, že jsem po dlouhý době, byl sám se sebou spokojenej. Než Charles odjel, dával mi přednášky a radil mi tak, jak to můj táta nikdy neudělal. Nelíbilo se mi, když jsem ho zklamal." Pozorně se na mně zadíval. "Stále se mi to nelíbí."

Oba dva jsme se napili kávy a já čekala, byla jsem zticha, věděla jsem, že tu bylo ještě něco dalšího.

"Řekl mi, že zahazuju svojí vlastní budoucnost, že mám na víc, než na drogy a rvačky. Řekl mi, že moje máma se na mě dívá a ptal se mně, jestli chci, aby na mně byla hrdá, anebo aby se za mě styděla. Pak mi slíbil, že mi pomůže dostat se na vejšku, že zatahá za každej provázek, za kterej bude moct, jen když to budu chtít zkusit. Věděl, že jsem hledal únik a dal mi druhou šanci."

Po jeho slovech mi přejel mráz po zádech. "V nabízení druhých šancí je opravdu dobrý."
Lehce se pousmál. "Jo. To je. Vzal jsem ji.
Můj poslední ročník střední školy vypadal dobře i když celkový průměr na přijímačky jsem předtím podělal. Nevim, jak dokázal, že mně přijali, i když jen podmínečně. Můj táta samozřejmě nemůže platit školný, proto mám všechny ty divný práce. Platím nájem za byt, ale účtuje mi tak málo, že za to bych si jinde nepronajal ani postel.

"Je skoro jako tvůj strážnej anděl." Znovu se mi těma světlýma a sklíčenýma očima zadíval do těch mých a řekl. "Nemáš ani tušení."