Easy - 2. Kapitola

Probudil mně Erinin hlas. "Jacqueline Wallace zvedni ten svůj zadek z postele a běž zachránit svoje studijní výsledky. Proboha, kdybych kvůli každýmu chlapovi měla zahodit svoje akademický "mojo" tak jako ty, moc často bych ve škole nebyla."
Než jsem se na ní podívala, udělala jsem pod prošívanou dekou odmítavý zvuk. "Ty máš nějaké akademické mojo?"
Založila si ruce v bok, byla zabalená v ručníku, čerstvě vysprchovaná. "Ha. Ha. Velmi vtipné. Vstávej."

Odfrkla jsem si, ale nepohnula se. "Ve všech ostatních předmětech si vedu dobře. Nemůžu pro tentokrát prostě lhát?"
V úžasu otevřela pusu. "Posloucháš se vůbec?"
Poslouchala jsem se. I já jsem byla znechucená svými zbabělými pocity, možná víc než Erin. Ale myšlenka na to, že budu celou dlouhou hodinu sedět vedle Kennedyho a třikrát v týdnu, byla prostě nesnesitelná. Nebyla jsem si jistá, co pro něj jeho nově objevený svobodný stav bude znamenat, jestli bude otevřeně flirtovat nebo navazovat nové sexuální známosti, ale ať to znamená cokoliv, nechtěla jsem se na to dívat. Detaily, které jsem si představovala, byly i tak dost špatné.

Kdybych tak nebyla nucená sdílet s ním tenhle semestr vyučování. Když jsme se na podzim zapisovali na vyučování, ptal se mně, proč jsem si vybrala ekonomiku, když to nebyl povinný předmět pro dosažení mého titulu hudebního vzdělání, který chci. Napadlo mně, jestli už tenkrát necítil, žo by to takhle mohlo skončit. Anebo jestli to už třeba nevěděl.
"Nemůžu."
"Můžeš a půjdeš." Strhla ze mě deku. "Teď vstaň a dej si sprchu. Musim na francouzštinu dorazit včas, nebo se mně Monsineur Bidot bude nemilosrdně ptát na passé composé. Umím sotva poskládat minulej čas v rodným jazyce. Bůh ví, že fakt nemůžu hned první hodinu vymejšlet podělanej en francais."

Do třídy jsem dorazila přesně na devátou, věděla jsem, že Kennedy, vždy přesný, tam už bude. Třída byla široká a stupňovitá. Proklouzla jsem dveřmi a hned si ho všimla, šestá řada uprostřed. Místo po jeho pravici bylo prázdné - moje místo. Chyběla jsem už druhý týden vyučování a Dr. Heller stále jako první kontroloval docházku, kterou pak používal pro prezentace a na jejíž základě nám dával kredity za účast na hodině. Po vyučování si s ním budu muset promluvit, protože neexistuje možnost, že bych na tom místě mohla sedět.

Očima jsem zkoumala horní řady. Byla tam dvě prázdná místa. Jedno bylo ve třetí řadě od shora, mezi klukem opírajícím se o ruce, který převážně spal a holkou, která pila energy drinky a bez přestání kecala se svojí spolužačkou. To druhé volné místo bylo v poslední řadě vedle kluka, který vypadal, že si kreslí po okrajích učebnice. Podívala jsem se na něj v momentě, kdy profesor vešel bočními dveřmi a umělec zvedl hlavu, aby viděl přední část třídy.

V tu chvíli jsem ztuhla. Poznala jsem svého zachránce z předminulé noci. Kdybych se mohla pohnout, otočila bych se a utekla ze třídy. Znovu mně zaplavily vzpomínky na ten útok. Bezmoc. Hrůza. Ponížení. Celou noc jsem strávila v posteli schoulená do klubíčka a brečela jsem. Za Erininu smsku, že zůstane u Chaze jsem byla opravdu vděčná.

Neřekla jsem jí, co Buck udělal částečně proto, že jsem věděla, že se cítila zodpovědná za to, že jsem tam vůbec šla a že mně nechala odejít samotnou a částečně také proto, že jsem chtěla zapomenout, že se to vůbec kdy stalo.

"Až budou všichni usazení, můžeme začít." Profesorův hlas mně vytáhl z mého omámení - byla jsem jediný student, který stál.

Proklouzla jsem k prázdnému místu mezi ukecanou holkou a spícím klukem. Podívala se na mně, ale vůbec nepřestala se svojí víkendovou zpovědí o tom, jak byla opilá, kde byla a s kým byla. Kluk neměl oči zavřené natolik, aby si mně nevšiml, když jsem vklouzla na zmíněné místo, ale nijak na to nereagoval.
"Je tohle místo volné?" zašeptala jsem směrem k němu. Potřásl hlavou a zamumlal. "Bylo obsazené … ale buď si přesedla a nebo sem přestala chodit. Vyber si."
Ulevilo se mi a vytáhla jsem si z tašky sešit. Snažila jsem se na Kennedyho nedívat, ale stupňovité sezení dělalo moje úsilí ještě náročnější.
Jeho perfektně vystajlované blond vlasy a známá nemuchlavá košile přitáhly můj pohled při každém jeho pohybu.
Znala jsem účinek té kostkovaně zelené košile s jeho výraznýma zelenýma očima. Znala jsem ho velmi dobře už od deváté třídy. Znala jsem celý proces přeměny od chlapečka, který nosil každý den volné šortky s teniskama až do muže, který nosil nažehlené košile, udržoval svoje boty dokonale naleštěné a vždy vypadal jakoby právě vystoupil z přední strany módního časopisu. Viděla jsem více, než jednu učitelku, které za ním otáčely hlavy, když je míjel a pak odtrhávaly zrak od jeho perfektního, zakázaného těla.

Poslední rok na střední škole jsme měli angličtinu spolu. Zaměřil se na mně už od prvního dne vyučování. Než se posadil, blýskl tím svým úsměvem s dolíčky mým směrem. Pozval mně, abych se připojila k jeho studijní skupině, zkoumal moje plány na víkend a nakonec je spojil s těmi jeho.
Nikdy jsem se necítila víc pyšná a hrdá. Jako prezident třídy se koncentroval na svoje úsilí být známý a s každým dobře vycházet.
Jako sportovec byl hvězdou basebalového týmu.
Jako student byl v první desítce v procentovém bodování.
Jako člen debatního týmu byl známý pro svoje přesvědčivé argumenty a neporazitelné záznamy.
Jako přítel byl trpělivý a pozorný, nikdy mně netlačil příliš daleko nebo příliš rychle. Nikdy nezapomněl na narozeniny nebo na výročí. Nikdy mně nenutil pochybovat o jeho záměrech mezi námi dvěma. Najednou jsme spolu prostě oficiálně chodili, vymyslel mi přezdívku - a všichni ji přijali.

"Jseš moje Jackie." Říkal mi, podle manželky Jacka Kennedyho, který byl jeho jmenovec a osobitý idol. Nebyl na nikoho politicky vázaný. Jeho rodiče byli jen podivně politicky smýšlející - jeho sestra se jmenuje Regan a mladší bratr Carter.
Od doby, kdy jsem byla Jacqueline uplynuly tři roky a já se den za dnem snažila dosáhnout alespoň kousku mého já, který jsem kvůli němu odložila stranou. To byla jedna z věcí, které jsem se vzdala, možná ta nejdůležitější. A jen já jsem mohla bojovat o to, abych ji dostala zase zpátky.

*******

Celých padesát minut vyučovací hodiny jsem se snažila vyhnout se tomu, abych zírala přímo na Kennedyho a sečteno s mou dvoutýdenní vyučovací pauzou, byl můj mozek prostě pomalý a nespolupracoval. Když hodina skončila, uvědomila jsem si, že jsem z přednášky zachytila jen opravdu malé množství.

Následovala jsem Dr. Hellera do jeho kanceláře a cestou si v hlavě promítala způsoby, jak ho přimět k tomu, aby mně nenechal propadnout a dal mi šanci všechno dohnat. Až do téhle chvíle jsem se vůbec nestarala o to, že jsem vynechala vyučování. Teď, když se tato možnost stala pravděpodobnou, jsem se vyděsila. Nikdy jsem nechyběla na vyučování. Co by jsem asi tak řekla rodičům a svému poradci? Tu kouli bych měla v záznamech až do konce života.

"Tak, slečno Wallace," Dr. Heller z aktovky vytáhl učebnici a chaoticky vypadající poznámky a pochodoval směrem ke své kanceláři, jakobych tam ani nebyla.
"Co byste ráda?"
Odkašla jsem si. "Co bych ráda?"
Unaveně se na mně zadíval přes obroučky brýlí. "Vynechala jste dva týdny vyučování, zápočtové zkoušky a chyběla jste i dnes. Předpokládám, že stojíte v mojí kanceláři proto, abyste mi vysvětlila, proč byste neměla propadnout z makroekonomie. A já na vaše vysvětlení čekám se zatajeným dechem."
Povzdechl si a odložil učebnici do šuplíku. "Vždycky jsem si myslel, že už jsem musel slyšet všechno, ale studenti mně stále umějí překvapit. Tak do toho, nemám na to celý den a vy určitě také ne."

Nasucho jsem polkla. "Dneska jsem na hodině byla, jen jsem seděla na jiném místě."

Prikývl. "Budu vám to věřit, protože jste za mnou přišla hned po konci přednášky. Tak to je jedna hodina, kterou vám uznám ve váš prospěch, což dělá asi čtvrtinu bodu. Stále máte šest zmeškaných hodin a nulu z hlavní zkoušky."

Ach Bože. Bylo to jako kdyby ze mě někdo vytáhl špunt a já začala chrlit nauspořádané myšlenky. "Můj přítel se se mnou rozešel, na hodině jsme seděli vedle sebe a já se teď na něj nemůžu ani podívat, natož vedle něj sedět … Bože můj, chyběla jsem při zkoušce, nikdy v životě jsem nevynechala vyučování." Jako by moje řeč nebyla dost ponižující sama o sobě, oči se mi začaly zalívat slzama. Kousla jsem se do rtu, abych v sobě zadusila vzlyky drásající se ven a zírala na jeho pracovní stůl, neschopná zahnat představy o tom, jak momentálně asi musím vypadat.

Zaslechla jsem jeho povzdych a v tu chvíli se mi před očima objevily papírové kapesníky. "Máte šťastný den, slečno Wallace."
Vzala jsem si jeden kapesník, otřela si slzy z tváře a opatrně jsem si ho prohlížela.
"Věc se má tak, mám dceru, která je jen o trochu mladší než vy. Nedávno si procházela nepěkným rozchodem. Sledoval jsem, jak jí to měnilo - jak se z vynikající studentky stala emocionální troska, která nedělala nic jiného než spala a plakala. Někdy dokonce víc plakala než spala. Trvalo to asi dva týdny a pak přišla k rozumu a rozhodla se, že ten chlapec přece nezničí její školní záznam a tudíž i budoucí studium. I v zájmu mé dcery vám dám jednu šanci. Jednu. Jestli ji zahodíte, dostanete známku, která vám tu vychází. Rozumíme si?"

Přikývla jsem a po tváři se mi rozlily další slzy.

"Dobře." Můj profesor si nervozně poposedl a podal mi další kapesník.

"Pro všechno co je mi drahé, jak jsem řekl svojí dceři, žádnej chlap na světě nestojí za vaše slzy. Vím to, býval jsem jedním z nich."

Načmáral něco na kus papíru a podal mi ho. "Tady máte e-mailovou adresu na mého třídního doučovatele, Landona Maxfielda. Jestli nedocházíte na jeho doučovací sezení, navrhuji vám, abyste začala. Taky budete potřebovat osobní doučování. Před dvěma lety byl mým nejlepším studentem a od té doby moje žáky doučuje. Předám mu informace pro váš projekt a očekávám, že jeho splněním si nahradíte známku ze zkoušky."

Když jsem mu děkovala, unikl mi další vzlyk.
"Dobře, dobře … ano, samozřejmě … nemáte za co." Vytáhl plán třídního zasedání. "Ukažte mi, kde budete od nynějška sedět, abych si mohl zapsat tu čtvrtinu bodu za účast." Ukázala jsem na svoje nové místo a on si do toho prázdného čtverce zapsal moje jméno.

Dostala jsem svojí šanci. Všechno, co jsem musela udělat, bylo napsat tomu Landonovi Maxfieldovi a začít s projektem. Jak těžké by to asi tak mohlo být?

*******

Fronta u Starbucks kavárny byla směšně dlouhá, ale pršelo a já jsem neměla náladu zmoknout jen proto, abych si došla do India kavárny vedle školního areálu. Potřebovala jsem kafe, abych se před odpoledním vyučováním dala trochu dohromady. Vůbec s tím nesouviselo to, že by tam s největší pravděpodobností byl Kennedy.
Chodili jsme tam po obědě skoro každý den a to prostě z principu, že neměl rád obchodní konglomerace typu Starbucks, i když Starbucks má daleko lepší kafe.

"Neexistuje způsob, jak se dostat přes celej školní areál včas na vyučování, když budem čekat takhle dlouhou frontu." Mrzutě zavrčela Erin a naklonila se, aby se podívala kolik ještě lidí před námi je. "Devět lidí. Devět?! A pět ještě čeká na kafe! Kdo sakra jsou všichni ty lidi?"

Kluk před námi se s úšklebkem otočil. Zamračila se na něj a já jsem stiskla rty, abych se nerozesmála. "Závisláci na kofeinu, stejně jako my?" Navrhla jsem.
"Ugh," odfrkla si a potom mně chytila za ruku. "Skoro sem zapomněla, slyšela si, co se stalo Buckovi v sobotu večer?"
Sevřel se mi žaludek. Noc, na kterou jsem chtěla zapomenout mně nikdy nenechá na pokoji. Zakroutila jsem hlavou.
"Skončil na parkovišti za kolejí. Nějaká bandička chtěla jeho peněženku. Říkal, že to byli pravděpodobně bezdomovci, hrozný, že se takový věci dějou nejen v centru města, ale i ve školním areálu. Nedostali nic, bastardi, ale Buckův obličej je sakra poničenej."
Naklonila se ke mně bíž. "Vlastně teď vypadá ještě víc sexy. Jestli víš, co tim myslim."
Udělalo se mi špatně. Oněměle jsem tam stála, místo toho, abych vyvrátila Buckovo vysvětlení událostí, které vedly k jeho rozbitýmu obličeji.
"No skvělý. Budu to na hodině politických věd muset vydržet a nemyslet na svoje rychlý kafe Rockstar. Nemůžu přijít pozdě, máme test. Uvidíme se po škole."
V rychlosti mně objala a rozeběhla se pryč. Postupovala jsem v řadě, zatímco mi hlavou už asi po tisící procházela sobotní noc. Nemohla jsem se zbavit toho, jak zranitelně jsem se stále cítila. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že kluci jsou silnější.
Kennedy mně bral do náručí víckrát, než jsem mohla spočítat, jednou si mně dokonce přehodil přes rameno a rozeběhnul se po schodech, zatímco já jsem se přidržovala jeho zad, visela hlavou dolů a smála se. Jednoduše otevřel láhev, kterou já jsem otevřít nedokázala nebo stěhoval nábytek, se kterým jsem já sotva hnula.
Když se nade mnou tyčil a jeho bicepsy byly pod mýma rukama, byla jeho větší síla evidentní. Před dvěma týdny mi zlomil srdce a já se nikdy necítila zranitelnější a prázdnější. Ale nikdy proti mně nepoužil fyzickou sílu.

Ne, za to mohl Buck. Buck, školní sexy týpek, který neměl problém dostat jakoukoliv holku. Kluk, který mi nikdy, ani náznakem, nedal najevo, že by mi mohl ublížit, nebo mi dokonce chtěl ublížit, nebo že by si mně byl vůbec vědomý, s vyjímkou toho, že jsem byla Kennedyho přítelkyně.
Mohla bych vinit alkohol … ale ne. Alkohol jen odstraňuje zábrany, nevyvolává násilné chování tam, kde předtím žádné nebylo.

"Další."

Probrala jsem se ze svého snění a podívala se přes pult, připravená říct svojí obvyklou objednávku, a tam stál kluk ze sobotního večera. Kluk, kterému jsem se chtěla vyhnout a vybrala si jiné prázdné místo ráno na ekonomii.

Pusu jsem měla otevřenou, ale nic ze mě nevycházelo. A stejně jako dneska ráno, mně nanovo zaplavily vzpomínky na sobotní noc. Začaly mi červenat tváře, vzpomněla jsem si na pozici, ve které jsem byla, čeho právě on byl svědkem, předtím, než zasáhl a jak hloupá mu musím připadat.

Ale potom přece řekl, že to nebyla moje chyba. A zavolal na mně mým jménem. Jménem, které jsem nepoužívala už šestnáct dní. Na zlomek vteřiny jsem si přála, aby mně nepoznal. Vrátila jsem mu jeho pronikavý pohled a bylo mi jasné, že si všechno vybavil. Každý kousek mého těla se styděl a tváře mi hořely.

"Máš vybráno?" Jeho otázka mně vytáhla z transu. Hlas měl klidný, ale cítila jsem podráždění nespokojených zákazníků v řadě za mnou.

"Grande caffé Americano, prosím." Zamumlala jsem svojí objednávku a chvíli očekávala, že mi řekne, abych to zopakovala. Ale on vzal kelímek, který měl připravený a v tu chvíli jsem si všimla dvou nebo tří tenkých vrstev bílé gázy, kterou měl omotanou kolem kloubů. Mezi tím, co jsem mu podávala platební kartu, podal kelímek baristovi a zopakoval mu mojí objednávku
"Máš se dneska dobře?" Zeptal se mně. Jeho slova byla zdánlivě ležérní, ale bylo jasné, na co se mně ptá. Projel kartou snímačem a vrátil mi ji i s potvrzovacím lístkem.
"Jsem v pořádku." Klouby na levé ruce měl odřené, ale nebylo to nic vážného. Když jsem si brala kartu s lístkem, jeho prsty zavadily o moje a já rychle stáhla ruku pryč.
"Díky."
Rozšířily se mu oči, ale nic dalšího už neřekl.
"Dám si lehké venti caramelo macchiato." Ozvala se netrpělivá holka za mnou a popostoupila směrem ke mně, nedotkla se mně, ale tlačila se do mého osobního prostoru a to mi bylo nepříjemné. Když k ní obrátil pozornost, téměř nepostřehnutelně mu ztuhla čelist. Vzal do ruky další kelímek a začal vyřizoval její objednávku. Když jsem vykročila pryč, ještě jednou se na mně podíval. Nevím, jestli se za mnou díval i potom, na svojí kávu jsem čekala na druhém konci baru a potom jsem se vydala pryč, aniž bych si přidala svojí obvyklou dávku mléka a pár balíčku cukru navíc.

Ekonomika byla žádaný předmět, počet studentů musel být kolem dvou set. Mohla bych se vyhnout očnímu kontaktu se dvěma kluky, když budu mezi takovým množstvím lidí, zbývalo jen šest týdnů zimního semestu. A nebo přece jen nemohla?