Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Easy - 23. kapitola

"Tak kde je…" Benjiho hlas se vytratil, když jsem se na něho podívala a větu dokončil rychlým kývnutím hlavy směrem k Lucasovu neobsazenému místu, doprovázeným jeho typickým zvedáním obočí.
"Je poslední hodina, to znamená souhrnné hodnocení, nemusí tu být."
"Aha." Usmál se, naklonil se blíž k mojí lavici a stišil hlas. "Takže … jakto, že víš takovou důvěrnou informaci? Navíc spolu vy dva posledních pár dní odcházíte po hodinách spolu …takže můžu předpokládat, že někdo teď dostává soukromý doučování?"
Když jsem stiskla rty k sobě, odfrkl si a začal se smát, napřáhl ke mně ruku a prozpěvoval si "Je to tam!"


Protočila jsem oči a plácla rukou do té jeho, bylo mi jasné, že by jí tam měl, dokud bych to neudělala. "Bože, Benji. Jseš jak malej."
Usmál se a vykulil na mně oči. "Ženská, kdybych nebyl na chlapy, tak bych mu tě okamžitě ukradl." Teď už jsme se smáli oba a připravovali jsme si sešity na poznámky z poslední hodiny ekonomiky.
"Ahoj, Jacqueline." Na prázdné místo vedle mě, vklouzl Kennedy a Benji mu věnoval ostražitý pohled, který však můj bývalý neráčil zaznamenat.
"Chtěl jsem tě jen na něco upozornit." Seděl bokem k lavici, tváří ke mně a mluvil potichu. "Disciplinární komise rozhodla, že může do konce týdne zůstat v kampusu, pokud bude dodržovat omezení vydané soudním příkazem - bránil se, že je nevinný a že zbývá už jen týden do konce semestru. Slyšel jsem, že by měl kampus opustit ihned, jak dodělá poslední závěrečnou zkoušku."
Už jsem věděla, že byl Buck propuštěný na kauci a že na něj uvalili dočasný zákaz přibližování, ve čtvrtek odpoledne volal Erin Chaz, aby jí to řekl a ona tu informaci předala mně stejně tak jako Mindi i jejím rodičům.
"To je fakt skvělý. Takže zůstává na koleji?" Všichni jsme doufali, že ho z kampusu školy vyhodí, ale administrativa ho považovala až do prokázání vinny za nevinného.
"Jo, ale jen do konce týdne, pak odejde. Bratrstvo nemusí být tak nezaujaté, jako univerzitní úředníci." Usmál se. "D.J.ovi se zřejmě po tom, co mu řekla Katie rozsvítilo a Dean jim dal nakonec taky zapravdu. To, že souhlasili, že Buck může zůstat během týdne se závěrečnýma zkouškama, byl jedinej kompromis, kterej udělali - a smí jít pouze na naplánované závěrečky a zase zpátky." Položil svojí teplou ruku přes tu mojí a zadíval se mi do očí. "Je něco … je něco, co pro tebe můžu udělat?"
Znala jsem svého bývalého až příliš dobře a věděla jsem, na co se ve skutečnosti ptá, ale moje srdce pro něj žádnou druhou šanci nemělo. To místo už bylo zaplněné, ale i kdyby nebylo, byla jsem si jistá, že bych radši byla sama, než být s někým, kdo mě mohl opustit, tak jako to udělal on. Dvakrát. Vytáhla jsem ruku z pod té jeho a dala si ji do klína. "Ne, Kennedy. Není. Jsem v pořádku."
Povzdychl si a zadíval se na svoje kolena. Přikývl, naposledy se na mně podíval a já byla zároveň vděčná i smutná, když jsem v jeho známých zelených očích zahlédla plné uvědomění si toho, co jsme my dva ztratili. Vstal a odcházel na svoje místo, cestou se omluvil mé pozdě-příchozí spolužačce, kolem které prošel a která pro jednou neříkala nic o jejích víkendových akcích.

*******

V prvním ročníku bylo zapotřebí dát do lajny hudebníky, kteří vedli své středoškolské orchestry, kapely nebo sbory, aniž by měli příliš zkušeností - ty, kteří přišli na vysokou a věřili, že mají nadpozemskou technickou zručnost, včetně důležitého hudebního cítění a samozřejmě hudební teorii v malíku. Většina hudebních předmětů se věnovala zlepšování našich schopností, takže jsme trávili spousty hodin týdně procvičováním - častokrát i spousty hodin denně. Nikdo nemohl být dost perfektní na to, aby mohl polevit.
Na vejšku jsem přišla trošku rozmazlená. Doma, jsem mohla cvičit, kdykoli se mi zachtělo, máma s tátou mně nikdy neomezovali, ale i přesto jsem samozřejmě hrála v rozumných hodinách. Vzhledem k tomu, že svojí basu - velikosti nábytku - jsem v pokoji na koleji mít nemohla, musela jsem si na ní obstarat skříňku v budově, kde jsem měla hodiny. Když jsem chtěla cvičit, musela jsem si zamluvit místnost i časové období. Rychle jsem ale zjistila, že večer bylo hodně rychle obsazeno, přestože budova byla otevřená téměř 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, nicméně chodit přes kampus ve dvě hodiny ráno, kvůli hraní na basu, se mi teda nechtělo.
Plánované zkoušky jazzového souboru byly ještě větší vopruz. Na začátku prváku jsme se scházeli dvakrát nebo i třikrát dýdně. V poslední době bylo celkem zřejmé, proč bylo v neděli ráno sdudio vždycky volné - neděle byla pro většinu studentů den kocoviny a studenti hudebních oborů nebyli žádnou výjimkou. Během poloviny zimního semestru v prváku většina z nás minimálně jednou nebo dvakrát nedělní zkoušky vynechala, ale to, co se dalo dělat v prváku, neznamenalo, že projde i v druháku. Těsně před vystoupením naší skupiny, které se konalo v pátek večer, jsem připomněla jednomu z hráčů na trubku, že se nebudu moct dostavit na poslední chvíli naplánovanou ranní sobotní zkoušku, přestože naše vystoupení mělo být týž večer. "Zítra mám vyučování-"
"Jo, jo vím. Máš vyučování sebeobrany. Fajn. Jestli ten zítřejší večer poděláme, bude to na tebe." Henry byl bezpochyby nadaný, jako by se se saxofonem v rukou už narodil a jeho nafoukaný postoj, provázela skutečná zručnost. Obyčejně naši skupinu tímto přístupem zastrašoval, abychom podávali lepší výkony, ale v tuto chvíli jsem byla naštvaná, jaký to byl blbec.
"To jsou kecy Henry." Když se samolibě zadíval na Kelly, naší pianistku, která se rozhodla se naší hádky neúčastnit, zamračila jsem se. "Za celý semestr jsem vynechala jen jednu zkoušku."
Pokrčil rameny. "Tak to už potom budou dohromady dvě, ne?"
Dřív, než jsem stačila odpovědět, začal koncert. Posadila jsem se zpět na své místo a skřípala zuby. Byla jsem zodpovědným hudebníkem, jako kdokoli jiný v naší skupině, ale v sobotu měla být poslední hodina sebeobrany, vrchol všeho, co jsme se naučili. Bylo to důležité.

Erin se vyžívala v očekávání zápasu jeden na jednoho, který Ralph naplánoval - každá z nás se měla utkat buď s Donem, nebo s Lucasem.
"Pokusím se dostat Dona." Slibovala mi, zatímco se oblékala do práce a já jsem se připravovala na poslední povinný koncert naší skupiny pro tento semestr.
Zatímco přivřela jedno oko a na druhé si nanášela řasenku, si mě dobírala. "Nechci ublížit nějaké životně důležité části těla tvýho chlapečka na hraní, dokud s ním nebudeš hotová!"
O Lucasovi jsem neslyšela celý den, oba jsme byli příliš zaneprázdnění a já téměř neměla čas zabývat se nedostatkem naší komunikace, nebo tím, co to pro nás znamenalo. Téměř …

Ještě před rokem jsem si nemyslela, že bych spala s někým jiným, než s Kennedym. On přede mnou měl jiné holky - pokud nic jiného, jeho zkušenosti během mého poprvé, to jasně dokazovaly. Tato skutečnost mi nikdy nevadila, ačkoli jsme o tom vlastně nikdy nemluvili.
Lucas byl evidentně také zkušený, ale přiznal se, že žádná z těch minulých holek pro něj nebyla důležitá. Pokud by se mi s něčím takovým svěřil Kennedy, cítila bych úlevu, možná bych byla i nadšená. Díky Lucasově tragické minulosti působilo toto jeho přiznání srdcervoucně a já si nebyla jistá, co to znamenalo pro něj, pro mě, pro nás.

*******

Na začátku hodiny, jsme si zopakovali každý krok, který jsme se naučili a Ralph mezitím procházel místností, povzbuzoval nás a dával nám poslední rady. Don s Lucasem se této první části neúčastnili. Ralph nás nechtěl rozptylovat jejich přítomností, abychom se necítili trapně, že jim v následující hodině budeme způsobovat fyzickou újmu. Přemýšlela jsem nad tím, kolik z nás by promarnilo drahé vteřiny času tím, že bychom sami sebe přesvědčovaly, že přeháníme - drobné, důležité úseky času, které bychom strávily tím, že se nebudeme bránit, protože si budeme říkat, ale já ho přece znám.

Když jsem sledovala, jak každá moje spolužačka z této hodiny, použila svoje nově nabyté obranné techniky, aby se bránila plně chráněnému tělu Lucase s Donem, měla jsem srdce až v krku. Střídali jsme se na matraci a každou z nás podporovalo zbylých jedenáct krvelačných, povzbuzujících přihlížejících. Kluci se také střídali, aby si mohli odpočinout od našeho bušení, kopání a slovních nadávek. Vzhledem k tomu, že jejich vycpávky tlumily naše rány, museli také trošku hrát - přizpůsobit své reakce tak, jakoby každá rána nebo kop udělala svojí práci. Takže když Erin spatřila možnost a předvedla perfektní kop do rozkroku, Don sebou praštil na zem, jako by byl zcela zneškodněn a jedenáct hlasů křičelo, "Uteč! Uteč!"
Ale Donovo velké vycpané tělo blokovalo únikovou cestu do "bezpečné zóny" u dveří a Erin na zlomek vteřiny zaváhala.
Don se k ní převalil a my jsme začali křičet ještě hlasitěji. Vzpamatovala se, skočila mu na hrudník a odrazila se, jako by to byl odrazový můstek a vrhla se dopředu, když došlápla na zem, otočila se a ještě dvakrát ho kopla, pak teprve začala utíkat pryč. Když se dostala ke dveřím, zvedla obě ruce nahoru do vzduchu a vyskočila, my ostatní jsme jí tleskali. Ralph jí poplácal po rameni a já jsem se podívala na Lucase. V obličeji měl ten tajemný úsměv a sledoval Erin. O jednu zkušenou ženu víc. O jednu ženu víc, které byla dána schopnost ubránit se proti útoku. O jednu víc, kterou by nemusel potkat osud jeho matky. Vyhledal mě očima a mě napadlo, jestli tyto malé momenty naděje mohou vůbec někdy být dost, aby zmírnily tu bolest, která ho pronásledovala. Bolest, o které jsem já neměla vědět.

Odvrátil ode mě pohled a šel čekat na svojí další potencionální oběť, která měla přijít k matraci. Zůstali jsme už jen dvě - velmi jemným hlasem hovořící sekretářka, jménem Gail ze studentského zdravotnického centra a já. Ralph se na nás podíval. "Tak která je další?"
Gail vykročila vpřed a viditelně se třásla. Když jí Ralph pošeptal pár rad - což neudělal pro žádnou z nás - Lucas na ni šel zlehka. Příručka říkala, že mít sebejistotu, že se dovedete ubránit, bylo důležitou součástí tréningu sebeobrany a mě bylo jasné, že právě o to se zrovna oba dva snažili. Čím více ran a kopů mu zasadila, tím hlasitěji jsme jí povzbuzovali a tím více se ona snažila. Když se vrátila ke skupině a přijala naší nadšenou chválu - měla slzy ve tváři, stále se trochu třásla, ale zeširoka se usmívala.
Přišla jsem na řadu jako poslední - proti Donovi. Adrenalin mi vzrostl ve chvíli, kdy jsem došlápla na matraci a přemýšlela jsem nad tím, jestli ty malé šokové vlnky, které mnou probíhaly, byly viditelné i pro ostatní, tak jako Gailiny nejisté ruce, když postavila svoje malé tělo do obranné pozice. Věděla jsem, že Lucas a Erin mně pozorně sledovali, byli jediní, kdo věděl, co mně sem přivedlo.
Celé to bylo za mnou během minuty, maximálně dvou. Don mně jednou obkroužil a pokřikoval na mně Hej, kočko hlášky - součást scénáře. Nespouštěla jsem ho z očí, celé tělo jsem měla napjaté, vyčkávalo. Najednou vyrazil směrem ke mně a chtěl mně chytit za ruku. Udělala jsem blok zápěstím, ale pak jsem to pokazila při kopu a skončila v předním medvědím obětí. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo jen v mé hlavě, nebo jestli ty výkřiky opravdu zaznívaly kolem - protože se mi všechno zdálo zpomalené a tlumené, jako bychom byli pod vodou - ale slyšela jsem ječet Erin "KOULE!"
Koleno mi vystřelilo vzhůru a zatímco on vrčel a povolil svoje sevření, já se mu vytrhla.
Běžela jsem ke dveřím a slyšela Erinin roztleskávačský hlas vystupovat nad všechny ostatní. Když jsem se dostala do bezpečné zóny, přeběhla přes místnost a objala mě. Přes její rameno jsem sledovala Lucasův výraz. Sundal si chránič hlavy a rukou si projížděl spocené vlasy, takže jsem mu viděla do obličeje a spatřila i ten jeho tajemný úsměv.

*******

Lucas: Dneska ráno sis vedla dobře.
Já: Opravdu?
Lucas: Jo
Já: Díky
Lucas: Zítra třeba kafe?Vyzvednu tě kolem třetí?
Já: Jasně :)

*******

Sobotní večerní vystoupení se dožadovalo veškeré mé pozornosti a rozptylovalo mně až dokud jsem se nevrátila zpět do našeho pokoje. Erin se ještě nevrátila ze zasedání jejího sesterstva, ale měla přijít každou chvíli. Celá kolej byla vzhůru. Učili se nebo vyšilovali ze závěrečných zkoušek, užívali si poslední víkend před začátkem prázdnin, a nebo se připravovali na návrat domů. Hlasy v chodbě se střídaly - mezi napjatými ze závěrečných zkoušek a nadšenými z blížících se prázdnin.
Skrz zeď u mé postele prosakoval hluboký zvuk basy a mně se samovolně začaly hýbat prsty podle jejího tónu. Občas si někteří cizí lidé mysleli, že hraju na baskytaru a představovali si elekrický nástroj a garážovou kapelu.
Na něco takového by se hodil spíš Lucas, než já - tmavé vlasy, padající mu do očí, stříbrný kroužek, který obtáčel jeho spodní plný ret, nemluvě o tetování a pevném, vypracovaném těle, které by na podiu vypadalo tak žhavě, kdyby na sobě měl jen tenké tričko, nebo žádné tričko. Oh, pane Bože. Takhle nikdy neusnu.
Zapípal mi telefon a zobrazil zprávu od Erin.

Erin: Mluvim s Chazem. Přijdu později - jsi v pořádku?
Já. Já jsem v pohodě a TY?
Erin: Jsem zmatená. Možná bych se cítila líp, kdybych ho nakopla.
Já: KOULE!!!
Erin: Přesně tak.

*******

"Všichni ti lidi jsou šílení."
Kolena jsem měla přitažená k hrudi a choulila jsem se k Lucasovi, který maloval pár kajakářů, kteří byli na jezeře. "Na vodě musí být ještě větší zima, než tady na břehu."
Usmál se a natáhl se za mně, aby mi nasadil kapucu od kabátu, přestože jsem na sobě měla kašmírovou šálu a čepici.
"Myslíš, že tohle je zima?" Povytáhl na mně obočí.
Zamračila jsem se a dotkla se prsty v rukavicích svého nosu, o kterém jsem byla přesvědčená, že dostal umrtvovací injekci, která se dává u zubaře, než vám vytrhnou zub.
"Můj nos je tuhož! Jak se opovažuješ vysmívat se mojí citlivosti na teploty doby ledový. Navíc jsem si teda myslela, že si vyrůstal na pobřeží? Není tam náhodou tepleji?"
Chechtal se a zastrčil si tužku za ucho pod čepicí. Zavřel skicák a položil ho na lavičku.
"Jo, na pobřeží je rozhodně tepleji, ale tam jsem nevyrůstal. Ale vzhledem k tomu, jaká seš zmrzlina si fakt nejsem jistej, jestli bys přežila zimu v Alexandrii."
V předstíraném pobouření jsem zalapala po dechu a zatímco on předstíral, že není schopný blokovat můj úder, jsem ho praštila do ramene.
"Au, Ježiši, beru to zpátky, jseš tvrdá jako skála." Otočil se, objal mně kolem ramen a obdařil mně tím plným úsměvem. "Totální tvrďačka."
V jeho objetí po fyzické stránce a blízkostí po té psychické jsem se tetelila štěstím, přitulila jsem se k němu ještě blíž a zavřela oči.
"Praštím tě pěstí," zamumlala jsem do jeho mikiny. Koženou bundu měl odloženou na lavičce vedle skicáku. Tvrdil, že na ní není dost velká zima, s výjimkou jízdy na motorce.
Reagoval na moje zamumlání tím, že mi svými kupodivu nezmrzlými prsty bez rukavic zvedl bradu a řekl, " vím, že bys to zvládla. Ve skutečnosti se tě začínám trochu bát."
Naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe a naše dechy se mísily do bílého obláčku mezi námi.
"Nechci, aby ses mně bál."
V hlavě mi kroužila slova, která jsem se nemohla přinutit říct nahlas: mluv se mnou, mluv se mnou. Abych to dokázala snést, chtěla jsem, aby mně políbil - abych necítila tu vzrůstající vinu, hrozící, že se zvrhne v neodvolatelnou zpověď.
Jako kdybych svoje přání pronesla nahlas, se sklonil a něžně mně políbil.

2 komentáře: