Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Easy - 24. kapitola

Většina lidí odjížděla pryč hned, po jejich poslední závěrečné zkoušce. Erin měla odjíždět v sobotu, ale já jsem zůstávala, protože můj oblíbený středoškolský student mně pozval na svůj koncert, který se měl konat v pondělí večer - měl hrát "první housle" a chtěl se mi předvést. Kvůli zimním prázdninám jsme museli koleje opustit nejpozději v úterý, takže bych stejně musela odjet, ať bych chtěla nebo ne.


S Maggie a Erin jsme se setkaly při naší studijní skupince, chtěly jsme se společně učit na naší poslední skoušku z astronomie. Kolem druhé hodiny ráno padla Maggie obličejem do otevřené učebnice a dramaticky si povzdychla, "uuuuuugh … Jestli si nedáme od téhle hrůzy přestávku, tak se z mýho mozku stane černá díra."
Erin na to nereagovala, a když jsem se na ní podívala, kontrolovala svůj mobil. Stiskla Odeslat a zjistila, že ji pozoruju.
"Huh?" Její tmavé oči byly trochu vykulené.
"Um, Chaz mi zrovna dával vědět, že se kluci střídají v hlídání Bucka. Ujišťujou se, že neopustí kolej."
"Já myslela, že se s Chazem nebavíme," zamumlala Maggie ospale - se zavřenýma očima a tváří stále přitisknutou ke stránce v učebnici, kde jsme zrovna skončily.
Erin se mi vyhýbala pohledem a mně bylo jasné, že tenhle plán už neplatil. Rozhodla jsem se, že ji v tom nechám koupat ještě o chvilku déle, než ji z toho vysvobodím. Chaze jsem měla vždycky ráda a chybu udělal přesně jen tu jednu. Já bych taky nechtěla věřit tomu, že moje nejlepší kamarádka je monstrum.
Zkontrolovala jsem si svůj mobil a znovu si přečetla zprávy, které jsme si s Lucasem odpoledne poslali.

Já: Závěrečka z ekonomiky: bezchybně zvládnutá
Lucas: A to všechno jen díke mně, mám pravdu?
Já: Ne, díky Landonovi.
Lucas: :)
Já: Už mně bolí mozek a ještě mi zbývají tři zkoušky.
Lucas: Mně už jen jedna v pátek. Pak práce. Uvidíme se v sobotu.

"Mindi má zítra poslední zkoušku." Erin si kreslila klikaté vzory kolem rovnice v sešitě. "Slyšela jsem, že během všech jejích závěreček její táta seděl na chodbě," řekla Maggie.
Já jsem to také slyšela. "Pokud to je pravda, tak se mu nedivím."
Sledovali jsme Erin, která znala rozdíl mezi pravdou a pomluvami. Přikývla. "Je to pravda. A kromě svědectví se zpátky už nevrátí. Přechází na nějakou malou místní vysokou v jejich městě." Lítost v jejích očích byla snadno čitelná. "Její máma říkala, že stále trpí nočníma můrama - každou noc. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem jí tam prostě nechala."
Maggie se narovnala. "Hej. Nechali jsme tam spousty lidí. Nebyla to přece naše chyba, Erin."
"Já vim, ale-"
"Má pravdu." Donutila jsem Erin, aby se na mně podívala. "Hoď tu vinu na toho, na koho patří. Na něj."

*******

Nakonec jsem rodičům o Buckovi řekla. Od Díkuvzdání jsem s nima nemluvila. Vzhledem k tomu, že ve špajze to nevypadalo stejně, jak to tam máma nechala, když odjížděli, zjistila, že jsem byla doma a zavolala mi. Měla jsem pocit, že se jen chtěla ujistit, že se do našeho domu nevkradl někdo cizí a nerozházel jí tam všechny podle abecedy seřazené kořenící směsi, tak jsem se přiznala.
"Ale … neříkalas, že pojedeš k Erin?"
Místo toho, abych jí řekla, že k tomuto závěru došla ona sama - že jsem Erin zmínila jen jednou, a že se nikdy neobtěžovala se znovu zeptat a ověřit si, co jsem vlastně o prázdninách dělala - jsem lhala. Bylo to tak lehčí pro nás pro obě.
"Jet domů, bylo rozhodnutí na poslední chvíli. Nic se neděje."
Začala blábolit o věcech, které přes prázdniny potřebujeme stihnout - byla jsem objednaná k zubaři a technická u auta mi měla vypršet už v únoru.
"Potřebuješ objednat ke Kevinovi, nebo sis tam našla nějakého kadeřníka?" Ptala se mně. Místo toho, abych jí odpověděla na její otázku, jsem vyhrkla všechno o Buckovi - jeho útok na parkovišti, jak mně Lucas zachránil, jak Buck znásilnil další holku, přiznání, které jsme podaly na policii a z toho vzniklý soudní proces. Když už jsem jednou spustila, nemohla jsem se zastavit.
Nejdřív jsem si myslela, že mně neslyšela a pevně jsem stiskla telefon. V hlavě mi běželo: Pokud je sakra tolik zaneprázdněná dekorací baráku kvůli její párty a nemůže mně ani na vteřinu věnovat pozornost, tak já to opakovat nebudu.
A pak z ní přiškrceně vylezlo. "Proč si mi to neřekla?"
Myslím, že věděla proč. Nemusela jsem to říkat nahlas. Nebyli nejlepšími rodiči, ale nebyli ani nejhorší.
Povzdechla jsem si. "Říkám ti to teď."
Docela dlouhou dobu bylo napjaté ticho, slyšela jsem ji chodit po domě. V sobotu měli jako každý rok hostit prázdninovou párty a já věděla, že máma chtěla mít, tak jako vždy, všechno pod kontrolou a dávala si záležet na tom, aby byl dům na tuto událost prostě perfektní. Když jsem vyrůstala, naučila jsem se být během celého týdne, před touto událostí, neviditelná.
"Hned jdu zavolat Martymu, řeknu mu, že zítra nepřijdu." Márty byl mámin šéf ve firmě programového poradenství.
"Můžu u tebe být kolem jedenácté."
Poznala jsem zvuk kufru na kolečkách, který právě vytahovala ze skříně pod schodištěm. Na chvíli jsem byla jak omráčená, ale pak jsem se vzpamatovala. "Ne - ne, mami, já jsem v pohodě. Ani ne za týden jsem doma."
Když mi odpověděla, třásl se jí hlas a znovu mně šokovala. "Je mi to tak líto, Jacqueline."
Vyslovila moje jméno tak, jako by se mně snažila dotknout přes telefon. "Je mi tak líto, že se ti něco takého stalo."
Pane Bože, pomyslela jsem si - ona pláče? Moje máma nikdy nepláče.
"A mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyla, když si přijela domů. Potřebovala si mně a já tu nebyla."
Omámeně jsem seděla na posteli ve svém pokoji. "To je v pořádku mami. Nevěděla si to."
Věděla sice o mém rozchodu s Kennedym … ale to jsem taky nechala být. "Vždycky si mi říkala, že musím být silná, mám pravdu? Jsem v pořádku." A když jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že je to pravda.
"Můžu-můžu ti domluvit schůzku s mým terapeutem? A nebo s někým z jeho kolegyň, pokud bys radši?"
Na mámina občasná terapeutická sezení jsem úplně zapomněla. Když jsem já byla ještě malá, diagnostikovali jí poruchu příjmu potravy. Ale nevěděla jsem, co přesně to bylo - bulímie, nebo anorexie? Nikdy jsme o tom spolu nemluvily.
"Samozřejmě. To by bylo fajn."
Povzdychla si a já jsem byla přesvědčená, že jsem zaslechla úlevu, protože jsem jí dala něco na práci.

*******

Potom, co jsme dojedli několik krabiček čínského jídla a povídali si o tom, jak jsme si vybrali naše hlavní obory, vylovil Lucas z přední kapsy iPod a podal mi sluchátka.
"Chci aby sis poslechla tuhle skupinu, nedávno jsem na ní natrefil. Mohli by se ti líbit." Seděli jsme na podlaze a zádama se opírali o postel. Když jsem si dala sluchátka do uší, stiskl přehrát a sledoval mně, jak jsem poslouchala. Zatímco mi v uších pulzovala muzika, jeho pohled se střetl s mým. Kromě hudby, jsem neslyšela nic jiného a všechno, co jsem viděla, byly jeho oči. Naklonil se ke mně blíž a já se nadechla jeho uklidňující vůně. Chytil mojí tvář do dlaní, přiblížil se ke mně ústy a políbil mně pomalým tempem, které se zázračně shodovalo s rytmem písně. Chutnal jako větrové TicTac, které předtím cucal. Podal mi iPod a zvedl mě. Položil mně na postel a lehl si vedle mě. Přitáhl si mně do náručí a líbal mně, dokud první píseň nesplynula s druhou a pak s další a další. Když se ode mě odtáhl a prstem obkresloval záhyby mého ucha, vyndala jsem jedno sluchátko a podala mu ho. Leželi jsme vedle sebe na mojí úzké posteli - délky, která jen tak tak stačila délce jeho těla - a společně jsme poslouchali, ponoření do hudby. Otevřel nový playlist a já jsem věděla, že ta písnička, kterou vybíral byla něco pro mě - něco víc, než jen skupina, o kterou se chtěl podělit nebo něco hudebního, o čem si chtěl popovídat. Jak jsme poslouchali, moje srdce se po něm natahovalo, dívali jsme se jeden na druhého a já jsem se s ním cítila spojená - křehká vlákna, která mohla snadno prasknout. Jako ta báseň vytetovaná na jeho boku, jsme se i my stáčeli tak, abychom pasovali jeden do druhého a toto tavení a přetvarovávání mohlo být ještě hlubší, odolnější. Zajímalo mně, jestli to také cítil a když jsem se zaposlouchala do slov písně, kterou vybral, myslela jsem si, že mohl.

Teď se nesměj, protože já bych mohl být …
Jemnou křivkou ve tvých nekompromisních postojích …

Na chodbě za dveřmi mého pokoje bylo převážně ticho, konečně, po dni, kdy většina lidí balila a vyrazili zpátky domů. Povídali jsme si - jen o nedávné historii - a Lucas mi vyprávěl příběh o tom, jak se Francis stal jeho spolubydlícím.
"Jednoho večera se ukázal u dveří a dožadoval se, abych ho pustil dovnitř. Hodinku si schrupnul na sedačce a pak se zase dožadoval, abych ho pustil ven. Stal se z toho každodenní rituál, ale každým dnem zůstával o něco dýl až jsem si jednoho dne uvědomil, že se ke mně nastěhoval. Prakticky je to nejdrzejší skvoter, jakýho znam."
Smála jsem se a on mě políbil, taky se smál. Stále se usmíval a znovu mně políbil, ruce se mu zatoulaly k mému pasu a na boky. Když to začalo zacházet dál, s přerývaným dechem jsem ze sebe dostala, že Erin odjíždí až zítra a tudíž může kdykoli přijít.
"Myslel jsem, žes říkala, že odjíždí už dneska."
Přikývla jsem. "To měla. Ale její bývalý přítel naplánoval neúprosnou kampaň za to, získat jí zpět a chtěl ji dnes večer vidět."
Jeho ruka putovala pod moje tričko a zkoumala. "A co se s nima vlastně stalo? Proč se rozešli?"
Když chytil jedno moje prso do ruky, vešlo se mu akorát do dlaně, rozevřela jsem rty.
"Kvůli mně."
Nevěřícně se na mně díval a já se usmála
"Ne - tak jsem to nemyslela. Chaz byl … Buckův nejlepší přítel." Nesnášela jsem, jak se celé moje tělo napjalo, když jsem pomyslela na Bucka, jak jsem zaťala zuby, když jsem vyslovila jeho jméno nahlas. Aniž by tu byl přítomný, spouštěl ve mně reakce, které jsem nemohla ovládnout a to mně rozzuřilo.
"Už tu není, že ne?" Zeptal se mně. "Už odešel z kampusu?" Přesunul jednu ruku na moje záda a přitáhl si mně blíž, zatímco tou druhou mi zajel do vlasů. Zavřela jsem oči, opřela si hlavu o jeho hrudník a přikývla.
"Pochybuju, že mu dovolí se příští semestr vrátit, i kdyby ještě neproběhl soud," řekl.
Nadechla jsem se jeho vůně, pevně jsem sevřela rty a znovu ho vdechla nosem. Bezpečí. "Pořád se ohlížím přes rameno. Je jako jeden z těch klaunů vyskakujících z krabičky … nikdy jsem ti neřekla o tom, co se stalo na schodišti, že ne?"
Nebyla jsem jediná, kdo nezvládal potlačit fyzické reakce. Jeho tělo ztuhlo a jeho dotyk najednou nebyl tak jemný, byl nabitý napětím. "Ne."
Mumlala jsem příběh, který se odehrál na schodišti, do jeho hrudě, snažila jsem se zůstat u faktů a nezmiňovat nic navíc, abych se jednodušeji ovládla a zakončila to s, "udělal to tak, aby to vyznělo, že jsme to dělali na schodišti. A z výrazů, které měli všichni na chodbě … z historek, které pak kolovaly … mu to všichni uvěřili." Zatlačila jsem zpátky slzy. Už jsem kvůli Buckovi nechtěla plakat. "Ale alespoň se nedostal ke mně do pokoje."
Lucas mlčel tak dlouho, že jsem si myslela, že na to nebude vůbec reagovat, ale nakonec mně položil na záda, jedno koleno mi vsunul mezi nohy a hrubě mně políbil. Konečky jeho vlasů mně lechtaly na tváři a já jsem si uvolnila ruce - které jsem měla zaklíněné mezi našimi těly - zajela jsem jimi do jeho vlasů a přitáhla si ho blíž. Způsob, jakým mně líbal, byl jako by si mně chtěl označit. Jako by sám sebe tetoval pod mojí kůži. Teď už znal všechna moje tajemství a já znala všechna jeho. Ale ta vzájemnost byla lží - protože on nebyl tím, kdo by ta svoje prozradil. Odhalila jsem je sama a co hůř, on to nevěděl. Moje vina mezi nás zasahovala spolu s touhou, aby tuhle svojí část se mnou sdílel. Aby mi věřil. Za tři dny jsem měla odjet domů. Tohle téma jsem nemohla vytáhnout ve chvíli, kdy by nás dělilo tolik mil a hodin, nebo si to nechat pro sebe další spousty týdnů.
Když jsme zamotaní jeden do druhého zase zpomalili a dovolili našim touhám a srdeční frekvenci o kousek klesnout, spatřila jsem příležitost.
"Takže tak trochu žiješ s Hellerovými a jsou to rodinní přátelé?"
Díval se na mně a přikývnul.
"Jak se s nima tvoje rodiče seznámili?"
Otočil se na záda, zuby přejel po kroužku na jeho spodním rtu a pak ho vsál do úst. Poznala jsem, že to byl jeho ekvivalent Kennedyho škrábání se na krku, které prozrazovalo stres.
"Chodili spolu na vysokou."
Sluchátka nám z uší vypadla už někdy během poslední půl hodiny. Vypnul iPod a navinul je kolem něj.
"Takže je znáš celý život?"
Vložil si iPod do přední kapsy kalhot. "Jo."
Myslí mi probleskly obrázky toho, co mi odhalil Dr. Heller i toho, co jsem četla na internetu. Lucas potřeboval utěšit - nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by to potřeboval víc - ale nemohla jsem ho utěšovat ohledně něčeho, co mi neřekl.
"Jaká byla tvoje máma?"
Zadíval se do stropu, pak oči zavřel a ani se neponul.
"Jacqueline-"
Zaskřípání klíče ve dveřích nás oba překvapilo. V pokoji byla s výjimkou malé stolní lampičky tma. Když se dveře otevřely, uprostřed pokoje dopadl na podlahu pruh světla, vyplněný siluetou Erin.
"J. spíš už?" Zašeptala, její oči se stále přizpůsobovaly přechodu z osvětlené chodby, jinak by si všimla, že jsem nebyla na posteli sama.
"Ehm, ne…"
Lucas se posadil a spustil nohy na podlahu a já udělala to samé. Načasování je půlka úspěchu - napadlo mně.
Potom co odhodila kabelku na postel a zkopla boty se Erin otočila zpátky k nám. "Oh! Ahoj … ehm. Myslím, že mám ještě nějaké prádlo, které potřebuje vyprat …"
Pokrčila rameny v ještě nesvlečeném kabátě a vzala do ruky téměř prázdný koš na prádlo.
"Právě jsem byl na odchodu." Lucas se sklonil, aby si obul svoje černé boty a zavázal si tkaničky.
Erin mi rty naznačovala, Oh pane Bože, moc mě to mrzí! Byla jak obrázek kajícnosti. Pokrčila jsem rameny a naznačila ji zpět, Nic se neděje.
Následovala jsem Lucase na chodbu a chytila se za paže, najednou mi byla zima, když jsem neležela vedle něj.
"Zítra?"
Zapnul si svojí koženou bundu a pak se ke mně otočil, rty měl pevně stisknuté. Odvrátil ode mě pohled a já příliš pozdě ucítila zeď, která mezi námi vyrostla. Pak se pohledem vrátil ke mně a povzdechl si. "Zítra oficiálně začínají zimní prázdniny. Pravděpodobně bysme je měli využít k tomu, abychom si jeden od druhého dali pauzu."
Snažila jsem se dát dohromady inteligentní protest, ale nebyla jsem si jistá, co na to říct. Konec konců jsem ho k tomu zrovna sama dostrkala.
"Proč?" Vylítlo ze mě.
"Odjíždíš z města. Já taky - minimálně na týden. Ty si potřebuješ zabalit a já budu minimálně den nebo dva pomáhat Charlesovi opravovat závěrečné písemky."
Jeho zdůvodnění bylo tak logické, nebyla v tom ani známka skrytých emocí, kterých bych se mohla chytit.
"Dej mi vědět až se vrátíš zpátky do města." Sklonil se, aby mně v rychlosti políbil. "Měj se Jacqueline."

1 komentář: