Easy - 25. kapitola

Když jsem v neděli večer jela k Lucasovu bytu, opakovala jsem si všechny důvody, pro které bylo objevit se u něj neohlášená a nepozvaná opravdu špatný nápad: nemusí tam být, může být zaneprázdněný, myslí si, že mě odstrčil pryč, myslí si, že jsme se rozloučili.
Na druhou stranu, ve městě budu jen do úterního rána a nemůžu mu dovolit, aby mě takhle odstrčil bez boje.
Po tom, co jsem zaklepala, slyšela jsem otočení zámku a pak Lucasův drsný hlas, který se ozýval i skrz dveře, "Kdo to je Carlie? Nemůžeš jen tak otevřít dveře-"
"Je to nějaká holka." Dveře se otevřely a v nich se objevila pěkná blondýnka s tmavýma očima. Zamrkala na mně, zjevně čekala na vysvětlení kdo jsem a co jsem chtěla. Nemohla jsem mluvit. Byla jsem si jistá, že mi srdce vyskočilo až do krku a přestalo bít. Najedno se vedle ní objevil Lucas, mračil se. Když mně spatřil, obočí se mu ztratilo pod vlasy, které mu spadaly do čela. "Jacqueline? Co tu děláš?"
Moje srdce se rozhodlo, že zase začne bít a já se otočila, abych mohla prchnout po schodech pryč. Najednou jsem letěla vzduchem a pak mně chytil za paži, vytáhl mně ze schodů a přitáhl si mně k sobě. Téměř, téměř jsem mu šlápla na nohu, tak, jak nám ukazovali při hodinách sebeobrany.
"Tohle je Carlie Heller." Pošeptal mi do ucha, ale já stála bez hnutí.
"Její brácha, Caleb, je tu taky. Hrajeme videohry."
Srdce mi stále bušilo jako o závod, ale začala jsem vstřebávat jeho slova, uvolnila jsem se v jeho náručí a cítila se jako žárlivý idiot. Opřela jsem si čelo o jeho hruď. Srdce mu bušilo stejně silně jako to moje. "Omlouvám se," zamumlala jsem do jeho jemného trička. "Neměla jsem sem chodit."
"Možná si neměla chodit, když si mi to neřekla, ale rozhodně mně nemrzí, že tě vidím."
Vzhlédla jsem k němu. "Ale tys říkal…"
Pod světly verandy vypadaly jeho oči stříbrné. "Snažím se tě chránit. Přede mnou. Já nejsem na …" Začal ukazovat prstem mezi námi dvěma "… tohle."
Když jsem promluvila, drkotali mi zuby. "To nedává žádný smysl. Jen proto, že jsi doteď nebyl na nic vážnějšího, neznamená, že teď být nemůžeš." Příliš pozdě mi začal docházet jiný, pravděpodobnější důvod jeho slov. "Ledaže … bys nechtěl."
Povzdechl si, pustil mojí paži a oběma rukama si zajel do vlasů. "Tak to … není …"
"Brrr! Jdete dovnitř, nebo co? Protože já jdu ty dveře zavřít."
Nakoukla jsem kolem Lucas dovnitř. Carlie Heller vypadala mladě, ale ne zase tak mladě. Nezdála se být rozčílená, spíš vypadala zvědavě.
"No, řekla sis o to." Propletl si prsty s mýma, otočil se ke dveřím a řekl, "jdeme dovnitř."
Carlie se usadila na jednom konci pohovky, kde se na dece rozvaloval Francis. Vzala ho a dala si ho přes rameno, jako kdyby to byl neživý předmět. Nasoukala se pod deku, posadila si kocoura do klína a vzala si do ruky ovladač od herní konzole. Vedle ní seděl mračící se kluk se stejně tmavýma očima, byl trochu mladší (ale stejně mrzutý), než moji studenti na doučování.
"Dejte si načas," zabručel Lucasovým směrem.
"Nevychovanče." Carlie ho dloubla loktem a on na ní protočil oči. Lucas vzal herní ovladač z polštáře na sedačce a naznačil mi, abych si sedla na její opačný konec, než seděla Carlie.
"Lidi, tohle je moje kamarádka Jacqueline. Jacqueline, tyhle opice jsou Carlie a Caleb Hellerovi."
S Carlie jsme si vyměnily pozdrav, zatímco Calem mým směrem zamumlal něco nesrozumitelného. Přitáhla jsem si nohy k sobě na sedačku a přes Lucasovu hlavu sledovala hru.
Když o patnáct minut později, uháněla Carlie Caleba pryč, jeho mrzutost nezmizela. Podíval se na mně a řekl, "já ve svým pokoji holky mít nesmim, když jsem tam sám."
Na hlavě mu přistál pohlavek, "Mlč. Lucas je dospělej a ty jseš nadrženej puberťák."
Snažila jsem se zamaskovat svůj smích kašlem, protože Calebova tvář zrudla, vystřelil ke dveřím a schody dolů bral po dvou. Carlie se otočila, objala Lucase a podívala se směrem ke mně, "a vám dvěma přeju dobrou noc," zaštěbetala a zmizela ve dveřích.

Lucas ji sledoval, jak přecházela před dvůr směrem k domu, řekl dobrou noc a pak zavřel a zamkl dveře. Otočil se, opřel se o ně a díval se na mně. "Takže… já myslel, že jsme si řekli, že si dáme pauzu?"
Nezdálo se, že by byl naštvaný, ale šťastný zrovna taky nebyl.
"Tys řekl, že si dáme pauzu."
Stiskl rty. "Nemusíš se náhodou na pár týdnů odhlásit z koleje?"
Zůstala jsem sedět na pohovce, schoulená v jejím rohu. "To je pravda. Budu tu už jen dva dny."
Díval se do země a dlaně měl přitisknuté na dveřích. Snažila jsem se polknout, ale nešlo to, mluvila jsem roztřeseně.
"Je tu něco, co ti potřebuju říct-"
"Není pravda, že tě nechci." Jeho hlas byl něžný, a když mluvil, tak se na mně nepodíval. "Předtím jsem lhal. Když jsem říkal, že tě chci chránit." Zvedl bradu a přes místnost jsme si pohlédli do očí. "Chráním tím sebe." Zhluboka se nadechl, viditelně mu stoupla a klesla hruď. "Nechci bejt tvoje porozchodový rozptýlení, Jacqueline."
Hlavou mi prolítla vzpomínka na Operaci: Fáze Rebel. Erin s Maggie mi vymysleli plán, ve kterém jsem měla Lucase využít, abych se dostala přes Kennedyho, jako kdyby Lucas neměl žádné city a já s tím souhlasila. Tenkrát jsem neměla tušení, že jsem se mu líbila už od začátku semestru. Že jakmile jsme spolu začali mluvit, jeho zájem o mně ještě vzrostl. Že nakonec, bude cítit potřebu mně od sebe odstrčit kvůli hloubce jeho citů, ne kvůli jejich nedostatku.
"Tak proč se do tý role stavíš?" Zvedla jsem se z pohovky, kde jsem byla stočená a pomalu přecházela přes pokoj. "Já to tak taky nechci." Když jsem se k němu přiblížila, zůstal stát na místě a sál kroužek na jeho spodním rtu do úst.
Narovnal se a díval se na mě, jako by si myslel, že bych mu mohla zmizet před očima. Zvedl ruce a chytil mi obličej do dlaní. "Co s tebou budu dělat?"
Ušklíbla jsem se na něj. "Pár věcí by mně napadlo."

*******

"Moje máma se jmenovala Rosemary. Ale říkala si Rose."
Jeho odhalení mně přivedlo zpátky na zem. Ležela jsem přitisknutá k jeho boku a bez přemýšlení obkreslovala prsty tmavě červené okvětní lístky růže na jeho srdci, přemýšlela jsem, jak mu mám říct, to, co jsem věděla. Nebo jestli mu to vůbec mám říkat.
"To sis udělal na její památku?" Když jsem prstem přejížděla po stonku, udělal se mi knedlík v krku.
"Jo." V setmělé místnosti zněl jeho hlas tiše a vážně. Držel v sobě tolik tajemství, že jsem si neuměla představit, jak dokáže přežít den za dnem a to břímě nikdy s nikým nesdílet.
"A ta báseň na mým levým boku. Tu napsala ona. Pro mýho tátu."
Pálily mně oči. Nebylo divu, že se jeho otec uzavřel do sebe. Z toho, co mi řekl Dr. Heller, byl Ray Mxfield analytická osobnost uznávající logiku. Jeho jediná emocionální výjimka, byla jeho žena. "Ona skládala básně?"
"Někdy."
Měla jsem hlavu položenou na jeho rameni a z profilu zahlédla na jeho obličeji ten tajemný úsměv, z tohoto úhlu vypadal jinak. Měl drsnou, neoholenou tvář a kůže na několika místech mého těla, byla na důkaz toho podrážděná.
"Obvykle spíš malovala."
Snažila jsem se ignorovat svoje svědomí, které nechtělo přestat s nabádáním, abych mu řekla, co vím. S nabádáním, že jsem mu dlužila pravdu. "Takže to ona je zodpovědná za ty umělecké geny, které se smíchaly s tvými inženýrskými částmi, je to tak?"
Převalil se na bok a zopakoval po mně, "inženýrské části? Které části by to tak měly být?" Po tváři se mu rozlil rošťácký úsměv. Pozvedla jsem obočí a on mně políbil.
"Máš nějaké její obrazy?" Prsty jsem přejížděla dokola kolem růže a jeho prsní sval se pod mým dotykem zaťal. Přitiskla jsem na jeho hrudník celou dlaň a vnímala rytmické buch-buch jeho srdce.
"Jo … ale jsou buď ve skladu, nebo vystavené u Hellerových, protože byli blízkými přáteli mých rodičů."
"Tvůj táta už se s nimi nepřátelí?"
Přikývl a sledoval mou tvář. "Přátelí. Oni byli můj odvoz domů na Díkuvzdání. Nemůžou ho donutit, aby přijel sem, tak obrok jezdí oni tam."
Přemýšlela jsem nad svými rodiči a přáteli a sousedy, se kterými se stýkali.
"Moji rodiče nemají žádné tak blízké přátele, aby s nimi trávili dovolenou."
Díval se do stropu, "byli si všichni opravdu blízcí - předtím."
Jeho smutek byl téměř hmatatelný. V tu chvíli mi bylo jasné, že se přes to nikdy nedostal - ani po těch osmi letech, před kterými se to stalo. Jeho ochranná zeď se stala pevností, která už pro něj nebyla útočištěm, stal se z něj rukojmí. Možná, že se z toho hororu, který se stal té noci, nikdy plně nevzpamatuje, ale musí existovat možnost, kdy už ho to nebude ničit.
"Lucasi, musím ti něco říct." Srdce mu pod mojí dlaní tlouklo silně, pomalu a klidně. Otočil hlavu a podíval se na mně, nehýbal se, ale já jsem cítila jak se napjal, když čekal, co řeknu.
Ujišťovala jsem sama sebe, že možnost odloučení byla jen v mojí hlavě - produkt mé viny, nic víc.
"Chtěla jsem vědět, jak si přišel o mámu a bylo mi jasné, že se ti o tom nikdy nechtělo mluvit. Tak … jsem si našla její nekrolog." Během vteřin, které ubíhaly, aniž by něco řekl, se mi zrychlil dech. Nakonec promluvil a jeho hlas byl nepopiratelně chladný. "Našla si, co si hledala?"
Polkla jsem, ale můj hlas byl pouhý šepot. "Ano." Neslyšela jsem se přes hlasitý tlukot vlastního srdce. Odtrhl ode mě pohled, lehl si na záda a zkousl si ret.
"Je tu ještě jedna věc."
Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval, díval se do stropu a čekal na moje další přiznání.
Zavřela jsem oči a řekla to. "Mluvila jsem o tom s Dr. Hellerem-"
"Co?" Jeho tělo se vedle mého změnilo ve skálu.
"Lucasi, omlouvám se, jestli jsem narušila tvoje soukromí-"
"Jestli?" Vystřelil z postele, nebyl schopný se na mně ani podívat a já se posadila a vytáhla si s sebou i přikrývku.
"Proč bys za ním chodila? Nebyly pro tebe ty krvavé detaily na internetu dost ohavné? Nebo dost osobní?" Natáhl si na sebe boxerky a džínsy, jeho pohyby byly trhané. "Chtěla si vědět, jak vypadala, když ji našli? Jak vykrvácela? Nebo to, že když můj táta holejma rukama roztrhal koberec-" nahlas vydechl "-byl pod ním metr široký kruh zaschlý krve, který byl tak zažraný do podlahy, že nikdy nešel vyčistit?" Zlomil se mu hlas a odmlčel se.
Byla jsem v šoku a nenacházela jsem slova, ztěží jsem se mohla nadechnout. Posadil se na okraj postele, mlčel a obličej měl zabořený do dlaní. Byl tak blízko, že kdybych se natáhla, dosáhla bych na něj, mohla bych pohladit kříž, který měl uprostřed zad, ale neodvážila jsem se. Opatrně jsem vstala z postele a oblékla se. Nazula jsem si boty a zastavila se vedle postele.
Seděl s lokty opřenými o stehna a s obličejem stále zabořeným v dlaních. Dívala jsem se na jeho tmavé vlasy, které dosahovaly k jeho ramenům, zaťaté svaly na jeho rukou a tetování, které obtáčelo jeho bicepsy a táhlo se dolů, po jeho předloktí. Na jeho krásné vypracované tělo a slova tetovaná na jeho boku. "Chceš, abych odešla?" Překvapila jsem samu sebe, že jsem ta slova dokázala říct tak pevným hlasem.
Nevím proč jsem si myslela, že by mohl říct ne, nebo alespoň neříct nic. V každém případě jsem se spletla.
"Ano."
V tu chvíli mi začaly téct slzy, ale on je nemohl vidět, protože se ze své pozice na posteli nepohnul. Nemohla jsem být naštvaná, protože jsem překročila hranici a byla jsem si toho dobře vědoma. A ani fakt, že jsem to myslela dobře, nebyl dostatečnou omluvou.
Vzala jsem si z kuchyňského stolu kabelku a klíče, z pohovky jsem zvedla svůj kabát. Poslouchala jsem, jestli neuslyším nějaký zvuk toho, že se vydal za mnou, aby mi řekl, abych zůstala. Ale z jeho ložnice se neozývalo nic, než ticho.
Když jsem otevřela vchodové dveře, spolu se studeným vzduchem vstřelil dovnitř i Francis. Stihla jsem za sebou zavřít dveře dřív, než ze mě vyšel první vzlyk. Vdechovala jsem studený vzduch a přemýšlela, jak jsem zvládla všechno takhle moc podělat. Byla jsem odhodlaná se nerozplakat, dokud nebudu uvnitř auta. Když jsem nemotorně pospíchala dolů po schodech, přidržovala jsem se zabrádlí, protože jsem přes kombinaci noci bez měsíčního svitu a slz nic neviděla. Dva schody před koncem schodiště jsem si zarazila do ruky třísku.
"Au! Sakra." Fyzická bolest poskytla dobrou omluvu k tomu, abych začla plakat už teď. Utíkala jsem po dlouhé kroucené příjezdové cestě a v odhodlání, nerozplakat se dřív, než budu v autě, nebyla moc úspěšná.
"Sakra. Sakra. Sakra. Kurva!" Po hmatu jsem zasunula klíče do zámku.

Deja vu. To byla první věc, která mě napadla, když jsem se ocitla povalená na předních sedadlech. Ale tady všechna podobnost končila.
Buck za sebou zavřel dveře a zmáčkl zamykání. Svojí vahou mi znehybněl nohy a dřív než jsem si uvědomila, kdo to byl, ačkoli mi to bylo okamžitě jasné, mně chytil za levé zápěstí.
"Roztáhneš nohy pro každýho, kromě mě? Co Jackie?"