Easy - 26. kapitola

Ležela jsem na zádech, s hlavou v nepřirozeném úhlu proti dveřím spolujezdce. Trhla jsem rukou a bez úspěchu se snažila pohnout nohama.
"Vypadni!" Zařvala jsem na něj, ale věděla jsem, že si z toho nebude nic dělat. Parkovala jsem v ulici - příliš daleko, aby mně mohl někdo slyšet.
"Vypadni z mýho auta!" Když mně strčil do auta, upustila jsem klíčky na podlahu a teď jsem se je pravou rukou snažila najít, měla jsem v úmyslu použít je jako zbraň.


"To si nemyslim." Popadl mě za pravou ruku a zavrtěl hlavou, jako by mi četl myšlenky. "Nepudeš nikam, dokud nebudeme hotoví. Ty a ta tvoje zkurvená, prolhaná kámoška jste mi zničily můj zasranej život!"
A pak jsem najednou v hlavě zaslechla Ralphův hlas. Vaše tělo je zbraň. Jen potřebujete vědět, jak ho použít. V mžiku jsem se přestala zmítat a zhodnotila situaci: Nemohla jsem kopat. Pravděpodobně bych si zvládla uvolnit obě zápěstí, kdybych s nimi zakroutila a trhla s nimi dolů, ale pak co? Jen by mně znovu chytil a znehybněl by mně důkladněji.
Potřebovala jsem ho k sobě blíž - i když to byla poslední věc, o kterou bych se přirozeně snažila. Odvrátila jsem od něj svůj pohled.
"Vnímej mně, když na tebe mluvm, sakra!" Hrubě mně chytil za bradu, zaryl mi do ní prsty, naklonil se ke mně blíž a nutil mně se mu podívat do očí.
Pravá ruka volná.
Zatímco jsem pravou ruku protlačila mezi nás, chytla jsem ho za koule, zakroutila a zatáhla za ně tak silně, jak jsem jen mohla, udeřila jsem ho čelem do nosu takovou silou, jakou jsem při přímé trajektorii dokázala.
Tenkrát na parkovišti se všechno odehrálo tak rychle, že uvědomit si pozici svého těla bylo nemožné, dokud nebylo po všem. Tentokrát se vše odehrávalo zpomaleně - takže po nepřirozeně natažený časový úsek jsem si myslela, že nic z toho, co jsem udělala, nefungovalo.
A pak zaječel a začal mu krvácet nos. Nikdy jsem takhle zblízka neviděla tolik krve. Teklo jí z něj tolik, jako bych naplno otevřela kohoutek.
Levá ruka volná.
Nahnul se do strany. Stále jsem ho tahala za koule, zvedla jsem levé koleno a otočila se proti němu, levou rukou jsem mu strčila do ramene. Svalil se na bok do stísněného prostoru před předními sedačkami mého auta. Do nohou se mi vrátil cit a ucítila jsem třas, který mnou začal procházet. Drápala jsem se ke dveřím, a když jsem je chtěla otevřít, strčila jsem do nich takovou silou, že se téměř vrátily celou cestu zpátky. Těsně předtím, než jsem vyběhla z auta, vymrštil pravou ruku a chytil mně za zápěstí, jako ty nikdy-ne-úplně-mrtví psychopati z hororů. Otočila jsem se a praštila ho pěstí do citlivého místa v horní části předloktí, pár centimetrů pod ohybem lokte. Pustil mně, naštvaně křičel a pokoušel se dostat do vzpřímené polohy.
Nečekala jsem, abych viděla, jestli se mu to podaří. Vystřelila jsem od auta a utíkala pryč.
Tohle by byl ideální čas na to, abych začala křičet, ale já mohla sotva dýchat. Zaslechla jsem za sebou nepravidelný dusot jeho kroků a zaměřila jsem svou pozornost na Lucasovy dveře na vrcholu dřevěného schodiště. Byla jsem v polovině příjezdové cesty, když se na mně Buck zezadu vrhl a popadl mně za vlasy, trhl za ně a tím mně bolestivě zastavil. Když jsme padali k zemi, vykřikla jsem a okamžitě jsem se přetočila do strany, přesně tak, jak mě Lucas učil, že ho mám vytlačit.
Najednou tam byl Lucas. Jako temný anděl pomsty ze mě strhl Bucka, odhodil ho pryč a postavil se mezi nás. Krabím stylem jsem se odplížila kousek dál. Lucas mi věnoval jeden pohled, jeho bezbarvé oči žhnuly ve tlumeném osvětlení, které vydávala světla na boční straně domu. Pak se otočil zpátky k Buckovi, který se vyškrábal na nohy. Prostor mezi jeho nosem a ústy pokrývala krev a měl ji rozmazanou i na bradě, ale kromě těchto dvou míst ji na sobě o moc víc neměl.
Na rohu domu se rozsvítilo i druhé světlo a osvětlilo scénu. Se zrychleným dechem jsem se podívala dolů na svůj hrudník a zůstala koukat. Moje růžovo-bílé upnuté tričko bylo od krku až nad břicho temně rudé. Díky pozici, ve které jsem byla, když jsem Bucka praštila do nosu, schytal můj hrudník největší množství krve, která mu vytrysklo z obličeje. Bojovala jsem s nutkáním strkhout ze sebe tričko uprostřed Hellerovic dvoru.
Buck se přikrčil a snažil se Lucase obkroužit. Spíš, než aby kroužil s ním, se Lucas pohl do strany a stále zůstával zády ke mně, blokoval Bucka, aby se ke mně nemohl dostat blíž.
Buckův hlas byl jen mrzuté zavrčení. "Rozmlátim ti držku a vyrvu ti z ní ten zasranej kroužek, emo-chlapečku. Tentokrát to neposeru. Tentokrát jsem střízlivej a až ti nakopu prdel, tak vojedu tu tvojí malou děvku na devět způsobů - znovu."
Prolhanej bastard.
Lucas ho neprovokoval a nějakou dobu ani neodpověděl, ale pak jsem zaslechla jeho velmi kontrolovaný hlas. "To se mýlíš Bucku."
Nespustil z něj zrak ani na vteřinu, rozepnul si bundu, stáhl si ji z ramen a odhodil ji stranou. Když si vyhrnoval rukávy tmavého trika nad lokty, všimla jsem si onošených džínsů, které na sebe natáhl už dříve a okopaných kovbojských bot, které ve spěchu popadl, protože nevyžadují žádný přebytečný čas se zavazováním tkaniček jako jeho kanady.
Buck se zeširoka rozmáchl a Lucas jeho úder zablokoval. Zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem a pak se vyřítil kupředu, aby Lucase chytil. O jeden úder pěstí do ledvin a natržené ucho později, Buck vrávoral do strany a ukazoval na mně. "Děvko. Myslíš, že seš pro mě moc dobrá - ale nejsi nic jinýho, než kurva."
Lucas sledoval jeho pohyby, stál mezi námi. Když se po něm Buck znovu rozmáchl, chytil ho Lucas za předloktí, zkroutil mu ho a ohnul do úhlu, v jakém by ruce být neměly, a pak si ho přetočil a uštědřil mu rychlý hák do čelisti. Buckova hlava odletěla do strany tak daleko, že se téměř díval dozadu přes rameno. Otočil se zpátky a Lucas mu uštědřil další úder přímo do rtů. Lucas držel svůj obranný postoj a prokřupl si krk do obou stran, jeho tajemný úsměv teď působil jako hrozba.
Buck zařval, vrhl se dopředu a oba šli k zemi. Na výšku si byli rovni. Váhově měl Buck převahu a využil toho, aby přišpendlil Lucase k zemi, dvakrát ho praštil do obličeje, než se Lucas přetočil a odhodil Bucka, který dopadl na hlavu. Buck se přetočil na záda a dvakrát zatřásl hlavou, jako by se snažil si ji pročistit.
Lucas ho chytil a přidržoval na zemi a rychle po sobě ho čtyřikrát udeřil. Ten zkuk ve mně vyvolal vzpomínku na tátu klepajícího stejky a zvedl se mi žaludek. Buckova tvář se rychle měnila k nepoznání, ale mně ho rozhodně nebylo líto. Bála jsem se jen, že Lucas překročil hranici, kdy by se jeho chování interpretovalo jako nepřiměřená obrana.
"Landone! Přestaň!"
Po příjezdové cestě spěchal Dr. Heller.
Odtáhl Lucase od Bucka, který se už nehýbal. Na zlomek vteřiny se mu Lucas bránil a já se obávala, že Dr. Heller dostane taky na budku, ale svého profesora a jeho působení u Speciálních složek armády jsem podcenila.
Chytil Lucase kolem hrudníku a přitlačil mu tím ruce k tělu a pak mu nahlas řekl, "přestaň. Už je v bezpečí. Už je v bezpečí, synu."
Když se Lucas přestal vzpírat, Dr. Heller uvolnil sevření.
Lucas mě okamžitě vyhledal pohledem a vrhl se mým směrem. V dálce jsem slyšela sirény, které se rychle přibližovaly. Slyšela jsem, jak zahnuly za roh ve spodní části ulice, ve stejnou chvíli, kdy Lucas dopadl na kolena vedle mě do trávy. Divoce se třásl a jeho tělem stále proudil adrenalin, který už neměl jak se vstřebat. Těžce oddychoval a díval se na mě. Opatrně zvedl ruku, jakoby se bál, že bych od něj mohla couvnout.
Bolela mně čelist a z jeho výrazu jsem odtušila, že to muselo vypadat zle. Jemně mi přes ni přejel prsty a já sebou trhla. Strhl ruku zpátky a já se vydrápala na kolena.
"Dotkni se mně prosím. Potřebuju, aby ses mně dotýkal." Nemusela jsem ho žádat dvakrát. Objal mně, přitáhl si mně k sobě na klín a přitiskl si mně k hrudi. "Jeho krev? Z nosu?" Odtáhl mi tričko od hrudníku, a ono už ke mně bylo přilepené, krev už prosákla i na podprsenku pod ním, i na mojí kůži. Znechuceně jsem přikývla.
"Šikovná holka." Znovu mě pevně objal. "Bože, jseš zatraceně úžasná."
Přemýšlela jsem o Buckově krvi na své kůži, zatahala jsem za tričko a znovu se mi zvedl žaludek. "Chci si to sundat. Chci to ze sebe hned sundat."
Polkl. "Jo, už za chvíli." Prsty se mně jemně dotýkal na tváři. "Tak moc mě to mrzí, Jacqueline. Ježiši Kriste, nemůžu uvěřit, že jsem tě takhle poslal pryč." Dusil se tím a jeho hruď se mohutně zvedala a klesala. "Prosím tě, odpusť mi to." Když mně znovu pohladil, opřela jsem si o něj hlavu a přitulila se k němu tak blízko, jak jen to bylo možné. "Mrzí mě, že jsem o ní hledala ty informace, já jsem nevěděla-"
"Shhh, zlato … teď ne. Nech mně tě jenom držet." Přitiskl si mně k sobě ještě blíž a zvedl z trávy bundu, kterou mi pak přehodil přes ramena a jen jsme tam potichu seděli.
O chvíli později dorazila sanitka a medici probírali Bucka, který přinejmenším nebyl mrtvý. Když ho přemísťovali na nosítka, ruce měl poklidně překřížené přes hrudník. Jeden z policistů zjišťoval od mediků jeho stav, zatímco ten druhý zpovídal o vzniklém sporu Dr. Hellera.
"Lan-Lucasi," zavolal Dr. Heller. "Ty i Jacqueline teď musíte podat výpověď, synu."
Lucas se opatrně postavil a vytáhl mně s sebou nahoru, opřela jsem se o něj plnou vahou. Dr. Heller ho chytil rukou kolem ramen. "Tenhle mladý muž je synem mého blízkého přítele. Pronajímá si ode mě byt nad garáží." Podíval se na nás zvláštním pohledem a pak pokračoval dál. "Jak jsem už řekl, na toho chuligána-" ukázal na Bucka, kterého nakládali do sanitky, "- je vydaný zákaz přibližování, podaný touto mladou dámou, který evidentně porušil, tím že ji napadl u jejího přítele." Tak to byl důvod toho divného pohledu. Policista vytřeštil oči, když si všiml mého zkrvaveného trička.
"To je jeho krev," řekla jsem a ukázala směrem k sanitce.
Jeden z policistů se usmál a zopakoval Lucasova slova. "Šikovná holka."
Opřela jsem se o Lucase a on mě objal pevněji. Policisté, už obměkčení Dr. Hellerem, nemohli být víc soucitní.
O dvacet minut později jsme už všichni podali svoji výpověď a oni i Buck byli pryč. S Lucasem jsme posbírali moje věci z auta a pak dlouze ujišťovali Dr. Hellera a jeho rodinu, že si vzájemně ošetříme svá zranění.
Bez jediného slova mě Lucas vedl nahoru po schodech, do jeho bytu a rovnou do koupelny. Pustil sprchu a posadil mně na pultík, aby mi vyzul boty a sundal ponožky. Bez zaváhání pokračoval mým tričkem a podprsenkou a oboje hodil do koše. Jeho tričko, poseté kapkami krve - jeho i Buckovi - je následovalo. Stál mezi mými koleny a obrátil mi tvář směrem ke světlu, aby mi zkontroloval čelist.
"Budeš mít modřinu. Až se osprchuješ, dám ti na to nějakej led, abychom zabránili otoku." Pak pevně stiskl čelist. "On … tě udeřil?"
Zavrtěla jsem hlavou, z čehož mi v ní začalo pulsovat. "Jen mě velmi drsně chytil. Trochu to bolí, ale ve skutečnosti mně mnohem víc bolí místo, kterým jsem ho praštila."
"Opravdu?" Odhrnul mi vlasy z tváře a políbil mně na čelo, tak něžně, že jsem to skoro necítila.
"Jsem na tebe hrozně pyšnej. Chci, abys mi o tom všechno řekla, až budeš moct … a až já budu schopnej si to poslechnout. Právě teď jsem ještě hrozně naštvanej."
Přikývla jsem. "Dobře."
Přejel mi prsty vzadu po krku. "Věděl jsem, že jsem to podělal. Chtěl jsem sednout na motorku a jet za tebou - a pak jsem tě viděl, jak běžíš po příjezdovce." Zaťal a uvolnil čelist. "Když tě chytil … chtěl jsem ho zabít. Myslim, že kdyby mě Charles nezastavil, tak bych to možná udělal."
Nevstala jsem, čekala jsem, dokud se nesvlékl. Zvedl mně, stáhl mi džínsy i kalhotky a vedl mně do sprchy, kde umyl a zkontroloval každý kousek mého těla. Oba jsme měli modřiny a byli poškrábaní na nečekaných místech a nemohla jsem ani pořádně zvednout ruce.
"To je normální." Řekl mi, když si kolem pasu omotával ručník a do druhého balil mně.
"Během boje si neuvědomuješ kam všude si dostala ránu, nebo kde ses škrábla, ani do čeho si kde narazila. Všechno to ztlumí adrenalin - ale jen dočasně."
Jeho tmavé vlasy mu spadaly na ramena a po zádech i po hrudníku mu stékaly potůčky vody. Posadil mě, aby mi usušil vlasy a já sledovala, jak mu voda stékala po kůži, přes vytetovaný text, až k linii chloupků pod pupíkem a nakonec se vsákla do ručníku.
Zavřela jsem oči. "Naposledy, když mi někdo sušil vlasy, jsem byla v šesté třídě a měla jsem zlomenou ruku."
Každý pramen vlasů mi jemně zdvihl a vtiskl do ručníku, který absorboval vodu, aniž by se mi vlasy zacuchaly.
"Jak sis jí zlomila?"
Usmála jsem se. "Spadla jsem ze stromu."
Zasmál se a ten zvuk zmírnil bolest každého bolavého místa na mém těle.
"Spadla si ze stromu?"
Podívala jsem se na něj. "Mam dojem, že v tom byl nějakej kluk a výzva."
Zahořely mu oči. "Ach tak."
Klekl si přede mně. "Zůstaň tu dneska přes noc, Jacqueline. Alespoň dneska tě potřebuju mít u sebe. Prosím tě." Vzal mě za ruku a já jsem tu druhou položila na jeho tvář, udivovalo mně, jak mohly mít jeho oči barvu ledu a zároveň mně zevnitř takhle hřát.
Okolo jednoho oka se mu vybarvovala modřina a na lícní kosti měl sedřenou kůži, ale jinak byl jeho obličej v pořádku.
Další slova zašeptal. "Poslední věta, kterou mi táta řekl, než odjel bylo: Zatímco já budu pryč, budeš pánem domu ty. Tak se postarej o svoji matku."
Oči se mi naplnily slzami a jemu taky. Těžce polkl. "Neochránil jsem jí. Nemohl jsem jí zachránit."
Přitáhla jsem si jeho hlavu k srdci a objala ho rukama. Stále klečel na zemi, rukama sklouzl na má záda a plakal. Když jsem ho pohladila po vlasech a pevně ho držela, věděla jsem, že dnešní noc ho zasáhla přesně na místo jeho největší bolesti. To, co Lucase trápilo zasahovalo dál, než k té hororové noci, před osmi lety. To, co ho trápilo byla vina, jakkoli šíleně nemístná.
Když se utišil, řekla jsem, "zůstanu tu přes noc. Uděláš pro mě taky něco?"
Potlačil svojí instinktivní ostražitost - viděla jsem tuto reakci už dříve, ale nikdy ne takhle zblízka. Zhluboka se roztřeseně nadechl a posbíral odvahu. "Ano, cokoli, co potřebuješ." Jeho hlas byl chraplavý.
Když si jazykem přejel po kroužku na spodním rtu, chtěla jsem ho tak strašně moc, že pro mě bylo těžké ztrácet čas mluvením.
"Půjdeš se mnou zítra večer na Harrisonův koncert? Je to můj oblíbenej osmák a já mu slíbila, že přijdu."
Pozvedl na mně jedno obočí a zamrkal. "Um. Dobře. To je všechno?"
Znovu jsem přikývla.
Zavrtěl hlavou, postavil se a obdařil mně tím tajemným úsměvem. "Jdu pro pár sáčků s ledem. Proč zatím nejdeš napřed do postele?"
Vstala jsem, položila dlaň na jeho hrudník a zadívala se mu do očí. "To měla být výzva?"
Položil jednu ruku přes tu mojí a tou druhou si mě přitáhl k sobě. Naklonil se a něžně mně políbil. "To rozhodně byla. Ačkoli žádné pády nejsou dovoleny."