Easy - 27. kapitola

Hlediště druhého strupně základní školy bylo plné rodičů, kteří měli v rukách kamery, znuděných studentů a spousty prarodičů. Vyhnuli jsme se skupince lidí, kteří stáli uprostřed uličky a usadili jsme se ve středu hlediště.
Podívala jsem se na zelenou kopii programu. Harrison byl v nejvyšším orchestru, což znamenalo, že by měl už za chvíli přijít na řadu. Doučovala jsem ještě další dva kluky z nižšího orchestru, ale ještě jsem neměla příležitost ani jednoho z nich slyšet skutečně hrát. Byla jsem za ně, za všechny nervózní.


Naklonila jsem se k Lucasovi tak, aby mně neslyšeli žádní rodiče. "Asi bych tě měla upozornit, že většina z těch dětí hraje jen několik málo měsíců - zejména v nižších orchestrech - takže budou … méně zkušení."
Zvedl se mu koutek úst a já jsem se k němu chtěla naklonit a políbit ho, ale neudělala jsem to.
"To je zdvořilý způsob, jak mi sdělit, že se mám připravit na zvuky podobné škrábání nehtů po tabuli?" Zeptal se mně.
Najednou jsem zaslechla Harrisonův hlas, který na mně volal z oddělené části pravého hlediště, "slečno Wallace!"
Hledala jsem ho v davu kluků oblečených v černých smokincích a děvčat v po kotníky dlouhých fialových školních šatech.
Zahlédla jsem jeho blond hlavu ve stejnou chvíli, kdy on si všiml vedle mě sedícího Lucase. Na místě znehybněl a vykulil oči. Když jsem se usmála, zvedla ruku a zamávala mu, smutně mi zamával zpátky.
"Chápu to tak, že to je jeden z těch, co po tobě jedou." Lucas se zadíval dolů na svojí nohu, kterou měl opřenou o koleno té druhé a tahal za ošoupaný lem jeho nohavice - snažil se nesmát.
"Co? Všichni po mně jedou. Protože jsem přeci sexy vysokoškolačka, pamatuješ?"
Zasmála jsem se a on se mi zadíval do očí. Naklonil se ke mně blíž a zašeptal mi do ucha. "Příliš sexy. Teď kvůli tobě budu myslet na to, jak si ráno vypadala, když jsem se probudil ve svý posteli s tebou v náručí. Bylo by příliš chamtivé chtít, abys zůstala i dneska přes noc?"
Začervenala jsem se při jeho komplimentu a zadívala se mu do očí.
"Bála jsem se, že se nezeptáš."
Když na jeviště dorazil orchestrový dirigent, vzal mně za ruku a držel mě.

O hodinu a půl později mně Harrison našel v zadní části hlediště. Držel kytici rudých růží na dlouhém stonku, barva růží byla identická se skvrnami stydlivosti, které měl v obličeji.
"Chtěl jsem Vám dát toto," koktal a vrazil mi kytici do náručí. Jeho rodiče stáli o pár metrů dál a umožnili mu, aby svůj dar předal sám.
Vzala jsem si růže a přivoněla k nim, Harrison mezi tím přesunul svůj zkoumavý pohled na Lucase.
"Děkuju Harrisone. Jsou nádherné. Byla jsem na tebe dneska večer opravdu pyšná - tvoje vibrato bylo úžasné."
Křenil se na mně, i když se to snažil potlačit, což mu dodalo tak trošku vzhled maniaka. "To všechno jen kvůli vám."
Zakroutila jsem hlavou. "Ty si to dokázal tím, že si trénoval." Přesunul váhu z jedné nohy na druhou.
"Zněl si skvěle, kámo. Docela bych si přál umět hrát na nějakej hudební nástroj." Pověděl mu Lucas.
Harrison ho pozoroval. "Díky." Zamumlal a zamračil se. Přestože byl můj student vyšší, než já, vedle Lucasovy vypracované postavy působil drobně.
"Bolelo to? Ten ret, myslím?"
Lucas pokrčil rameny. "Ani ne. Ale pár nevhodnejch výrazů jsem přeci jen utrousil."
Harrison se usmál. "Hustý."

*******


O pár hodin později, jsme už leželi tvářemi proti sobě a dělili jsme se o jeden polštář. Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, aby to zase nedopadlo tak, že bych od sebe Lucase odehnala. Nikdy jsem se s nikým necítila takhle spojená. "Co si myslíš o Harrisonovi?"
Pozorně mně sledoval. "Vypadá jako hodnej kluk."
Přikývla jsem. "To on je." Přejela jsem mu prsty po tváři a on si mě přitáhl blíž. "Co to má znamenat?" Ušklíbl se. "Opouštíš mně kvůli Harrisonovi, Jacqueline?"
Dívala jsem se mu přímo do očí a zeptala se ho, "kdyby byl tenkrát na parkovišti místo tebe Harrison, myslíš, že by mi chtěl pomoct?"
Díval se na mě, ale neodpověděl.
"Kdyby mu někdo řekl, aby na mně dával pozor, myslíš, že by ho někdy vynili z toho, že by nebyl schopný zastavit to, co by se tenkrát stalo?"
Nahlas vydechl. "Vím, co se mi snažíš říct-"
"Ne, Lucasi. Ty to slyšíš, ale nevnímáš. Tvůj táta to od tebe ve skutečnosti neočekával. Dokonce bych řekla, že si ani nepamatuje, že ti něco takového řekl. Viní sám sebe, a ty viníš taky sebe, ale vinu nenese ani jeden z vás."
Oči se mu naplnily slzami, těžce polkl a jeho stisk na mně zesílil. "Nikdy nezapomenu na to, jak tenkrát v noci křičela." Hlas se mu zadrhával slzami. "Jak bych se nemohl vinit?"
Na polštář mezi námi začaly dopadat i moje slzy. "Lucasi, mysli na Harrisona. Musíš se vidět jako malej kluk, kterej si tenkrát byl a přestat se vinit z toho, že si nezabránil něčemu, čemu by nemusel být schopný zabránit ani dospělý muž. Co si mi znovu a znovu opakoval? Nebyla to tvoje chyba. Měl by sis s někým promluvit a přijít na to, jak sám sobě odpustit zodpovědnost, kterou by tvoje máma nikdy nechtěla, aby si na sebe přijal. Pokusíš se o to? Prosím?"
Utřel mi slzy z obličeje. "Jak jsem tě jenom našel?"
Zakroutila jsem hlavou. "Možná jsem přeci jen tam, kde bych měla být."