Easy - 6. Kapitola

Erin: Máš ještě ten kelímek od kafe?
Já: Mám. Proč?
Erin: Sundej z něj ochranný obal.
Já: Pane Bože!
Erin: Jeho telefonní číslo?
Já: Jak to víš???
Erin: Jsem přece Erin - vím všechno :o)
Erin: Jen mně tak napadlo, proč na tvůj kelímek psal druh objednávky, když ti to kafe připravoval sám…
Kdyby mi Erin při hodině nenapsala, kelímek i s jeho číslem bych vyhodila do odpadkového koše na chodbě. Takže … Lucas nepsal zbytečně na kelímek mojí objednávku kafe, psal mi svoje telefonní číslo. Otevřela jsem svůj telefon a přemýšlela, co asi chtěl, abych s ním udělala. Abych mu zavolala? Nebo napsala?
Přemýšlela jsem, co všechno o něm vím: V noci, když se konala párty se zjevil odnikud. Po tom, co zastavil Buckův útok a dalších ochranitelských činech, cítil povinnost vidět mně zpátky v bezpečí na koleji. Už tenkrát znal moje jméno - přezdívku - ale nikdy předtím jsem si ho nevšimla. Při ekonomii seděl v poslední řadě, kreslil si nebo se díval na mně, místo toho, aby věnoval pozornost přednáškám. V sobotu večer, když jsme tančili, odhodlaný dotek jeho rukou způsoboval to, že mi hlava lítala v oblacích, ale pak bez vysvětlení zmizel. Ve středu ve Starbucks - kavárně, kde pracoval, mě podle Erin svlíkal očima. Byl arogantní a sebejistý, měl tetování a jeho slova byla příliš žhavá. Vypadal a choval se jako špatný kluk, kterým Erin s Maggie věřily, že je.
A teď bylo jeho telefonní číslo uložené v mým mobilu.
Vypadalo to, jako kdyby o operaci špatný kluk všechno věděl a byl ochotný a dychtivý tuhle svojí roli plnit, přesně tak, jak moje kamarádky věřily, že bude. Ale já ho neznala. Nevěděla jsem, co si o mně myslí. Jestli na mě vůbec myslí.
Ta holka, co s ním minulý týden po hodině mluvila, ho chtěla. Když jsme byli v klubu, tak na něj holky otevřeně zírali, když je míjel. Po té, co kolem nich prošel, se některé z nich za ním otáčely, aby ho mohly pořádně zkouknout. Mohl tancovat s kteroukoli z nich a pravděpodobně odejít domů s většinou z nich. Tak proč právě já?
*******
Landone,
jsem oddaná své výzkumné práci. Až budeš mít chvíli čas, mohl by ses ujistit, že můj pohled není příliš zeširoka nebo naopak příliš zaměřený?
Nejsem si jistá kolik ekonomik kromě USA mám do práce zahrnout. Také ta J-křivka mi přijde trochu zavádějící. Chápu, že slouží k tomu, abychom mohli vidět skutečnost, ale není ekonomika založená na předpovědích, tak jako počasí?
Chci tím říct, k čemu je dobré vidět jen to, co se stalo po nějaké události - pokud ten, kdo předpovídá počasí, nemůže předpovědět, jak bude zítra, pravděpodobně ho z práce vyhodí, ne?
Také jsem dodělala pracovní listy. Omlouvám se, že ti toho posílám tolik najednou a navíc v pondělí. Měla jsem to poslat dřív, ale v sobotu jsem šla ven s přáteli a nestihla jsem to všechno dokončit.
JW
Jacqueline,
Žádný problém. Prakticky každou hodinu, když nespím, buď pracuji, studuji nebo doučuji. Sotva si všimnu jaký je den.
Doufám, že si se venku s přáteli bavila.
Vím, že jsem zezačátku tvrdil, že nepotřebuju znát detaily tvého rozchodu (pokud jsem působil hrubě, tak jsem to tak nemyslel), muselo to být zlé, když jsi kvůli tomu vynechala dva týdny vyučování. Upřímně si totiž myslím, že je to pro tebe netypické.
Připojil jsem ti WSJ článek, který vysvětluje J-křivku lépe, než učebnice. Máš úplnou pravdu, bez schopnosti předvídat ekonomika není ekonomika, ale historie. A zatímco historie má svoje místo v předvídatelných pravděpodobnostech obchodu, ekonomiky i meteorologie (mimochodem šikovné přirovnání), je jen těžko užitečná, když bys potřebovala vědět, jestli investovat do cizí měny, anebo třeba jestli si máš odpoledne vzít deštník.
LM
Pročítala jsem si jeho e-mail a snažile se porovnat Lucase a Landona. Zdálo se, že jsou si opakem jako den a noc, ale já znala jen polovičku každého z nich. O Lucasovi jsem nevěděla o moc víc, než to, že skvěle vypadá a umí z člověka vymlátit duši. Při hodině dějin umění, jsem se přistihla přemýšlet o tom, co by se stalo dnes s Buckem, kdyby tam se mnou stál Lucas. Jestli by si Buck dovolil se na mně dívat tak, jak se na mně díval. Jestli by si dovolil říct, to co řekl: Vypadáš dobře. Z Buckových chladných očí, které mně zkoumaly, se mi zvedal žaludek. Cítila jsem se hloupě, že nad něčím takovým přemýšlím a opět se vrátila ke spekulacím o tom, jak by asi mohl vypadal London a jestli by to mohlo mít vliv na to, co si o něm myslím. Jeho komplimenty na mně koukaly z notebooku a já se usmívala. Psal, že můj bývalý je blbec a teď se zdálo, že se zajímá o náš rozchod. O mně.
Buď to, anebo jsem z toho usuzovala víc, než v tom skutečně bylo.
Landone,
Byli jsme spolu skoro tři roky. Nikdy jsem nečekala, že to přijde. Následovala jsem ho na vysokou jeho výběru, místo toho, abych se snažila přihlásit na uměleckou školu. Můj sbormistr téměř dostal mrtvici, když jsem mu to řekla. Prosil mně, abych šla na konkurz na Berlin nebo na Julliard, ale já to neudělala. Nemůžu za to vinit nikoho jiného, než sebe. Jako idiot jsem věřila ve společnou budoucnost se svým středoškolským přítelem.
No a teď jsem uvízla někde, kde předpokládám, že být vůbec nemám. Nevím, jestli jsem tak hodně věřila jemu, nebo tak málo sobě. Tak či onak, pěkná hloupost, co? Tak to byl můj uplakaný příběh.
Děkuju za článek.
JW
Jacqueline,
Není to hloupé. Možná příliš důvěřivé, ale to vypovídá o nedostatku jeho důvěryhodnosti, ne o nedostatku tvojí inteligence. Jestli si myslíš, že jsi někde, kde by si být neměla - možná tu jsi z nějakého důvodu, anebo tu vůbec žádný důvod není.
Jako věděc se přikláním k té druhé možnosti. V každém případě se nemáš za co trestat. Udělala si rozhodnutí a teď z něj musíš vytěžit maximum. To je asi jediná možnost, ne?
Jdu se učit na test z mechaniky. Kdo ví, třeba budu schopný vědecky dokázat, že tvůj bývalý tě není hodný a že ty jsi přesně tam, kde bys měla být.
LM
*******
Když Erin prošla dveřmi, už jsem napůl spala, byla jsem obklopená kartami z barevného papíru, na kterých byla španělská slovíčka. Většinu z nich jsem stihla shrábnout z postele předtím, než na ní hupsla.
"Tak co? Psala si mu, nebo volala? Použila si taktiku, kterou jsme vymyslely? Jak reagoval?"
Povzdychla jsem si. "Ani jedno."
Rozvalila se na posteli a rozhodila rukama, tak tak jsem stihla pouklízet svoje kartičky, aby mi je nepomuchlala.
"Jseš vystrašená, jak malý kuře."
Podívala jsem se na kartičky, které jsem držela v rukou. Yo habré, tú habrá, nosotros habremos …
"Možná jo."
"Hmmm, víš co, takhle je to lepší. Nevolej mu. Nech se lovit."
Zasmála se mému nakrčenému čelu.
"Kluci jako Chaz jsou mnohem jednodušší. Sakra, kdybych mu řekla, aby mně začal lovit, běz přemýšlení by to udělal."
Smály jsme se představě, kterou právě nastínila, protože to asi byla pravda. Přemýšlela jsem o Kennedym. Jaký druh kluka byl on. Ze začátku mně lovil, ale nemusel se moc snažit, aby mně chytil. Podrazil mi nohy, podrazil sny a plány, které jsem měla, protože on v nich byl zahrnutý. Ještě před několika málo týdny.
"Sakra J. Vím, co děláš. Nemysli na něj. Uděláme si kakao. Přestaň o něm přemýšlet-"
Zvedla se z postele a vzala do ruky kartičku, kterou jsem nestihla uklidit.
"Fuj, španělská slovesa."
Erin v koupelně naplnila hrnky vodou a dala je ohřát do mikrovlnky. Dívala jsem se na rozmazané kartičky v ruce. K čertu s Kennedym. Sakra. Sakra. Zasloužil by si mě vidět s někým jako je Lucas. S někým tak odlišným, ale stejně sexy. Ještě víc sexy, když bych začala zkoumat detaily.
Operace: Fáze Rebel pokračuje.
Ale nebudu Lucasovi volat ani psát. Jestli měla Erin pravdu a on byl Lovec - ještě mně nelovil dostatečně.
Když mi podala hrnek, zhluboka jsem vdechla vůni kakaa a usmála se.
"Takže, vzhledem k tomu, že jsem mu nenapsala, co teď?"
Usmála se a vítězně vykřikla. "Musí se prokousat skrz tu hodnou holku, kterou si se stala…" Rozšířily se jí oči. "Jacquelin, možná si tě v hodinách všiml ještě před vaším rozchodem. Přesedla sis ne? Takže bylo jasný, že jste se rozešli. To je perfektní."
Znovu jsem byla zmatená a ona se mi smála. "Už tě lovil. Jediný, co teď musíš udělat je, stále utíkat. Jenom né moc rychle."
Olízla jsem si z horního rtu kakao. "Erin, ty jsi nebezpečná."
Rošťácky se na mně usmála. "Já vím."
*******
Ve středu jsem se do třídy dostala hned, jak skončila předchozí hodina. Když studenti vycházeli ven ze dveří, prosmykla jsem se dovnitř a sedla si na svoje místo. Rozhodla jsem se nevěnovat Lucasovi pozornost, až přijde. S tímto předsevzetím jsem si procházela svoje poznámky ze španělstiny a připravovala se na test. Když Benji dorazil na svoje místo po mojí levici, nepřestávala jsem listovat v sešitě. Omítla jsem rozptylovat svojí pozornost od ignorování skutečnosti, jestli už Lucas seděl na svém místě.
"Ahoj Jacquelin." To nebyl hlas Benjiho.
Lucas se naklonil přes Benjiho lavici. Zastavil se mi dech a já se musela soustředit na jeho pomalé vypuštění, předstírajíc lhostejnost.
"Oh, ahoj."
Krátce si zkousl spodní ret. "Myslím, že si si nevšimla telefonního čísla na kelímku od kafe."
Podívala jsem se na svůj mobil, který byl položený na okraji mojí lavice.
"Ale jo, všimla." Sledovala jsem jeho reakci a byla si vědomá toho, že jsem ho právě prakticky vyzvala k tomu, aby mě lovil on. Usmál se, v koutcích očí se mu udělaly neznatelné vrásky a já se snažila neomdlít.
"Aha. Oboustranná výměna by byla fér. Co kdyby si mi taky dala svoje?"
Zvedla jsem na něj obočí. "Proč? Potřebuješ pomoct s ekonomikou?"
Tentokrát se do spodního rtu zakousl víc, potřeboval potlačit smích.
"To těžko. Jak tě to napadlo?"
Zamračila jsem se. Mohl mě přitahovat kluk, který se tak málo zajímá o svůj prospěch?
"Řekla bych, že mi do toho nic není."
Opřel si bradu do dlaně ruky. Konečky jeho prstů měly nádech šedé barvy, pravděpodobně od kreslení tužkou, kterou měl zastrčenou za uchem.
"Oceňuju tvůj zájem, ale já chci tvoje číslo z důvodů zcela nesouvisejících s ekonomikou."
Zvedla jsem svůj mobil, našla jeho číslo a poslala jsem mu zprávu, ve které bylo: Ahoj.
"Kámo, sedíš mi na místě." Benjiho hlas byl věcný, mluvil zcela nevzrušeně. Mobil v Lucasových rukách zavibroval, a když si přečetl zprávu, se kterou se mu zobrazilo moje číslo, tak se usmál.
"Děkuju." Vstal ze židle a řekl Benjimu. "Promiň, kámo."
"Bez problémů." Benji byl jeden z nejpohodovějších lidí, jaké jsem kdy poznala. Jeho přístup vypovídal o tom, že je to lenoch, ale když jsem v jeho sešitě spatřila založený oznámkovaný test - dostal B plus, byla jsem překvapená, všechny ty jeho řeči o tom, že zase nestihne hodinu, protože zaspí - přitom ještě na žádné nechyběl.
Když Lucas odešel na svoje místo, Benji se ke mně naklonil ještě blíž, než předtím Lucas.
"Co to mělo být?" Obočí mu poskakovalo nahoru a dolů a já se snažila nerozesmát.
"Nemám tušení, o čem mluvíš." Odpověděla jsem mu a mrkala na něj řasama, jak panenka mrkačka.
"Opatrně mladá dámo," řekl rodičovským tónem, "tenhle týpek vypadá trochu nebezpečně." Odhodil si z očí přerostlý pramen vlasů a usmál se.
"Na troše nebezpečí není vůbec nic špatného." Šibalsky jsem se na něj usmála.
"Na tom něco bude."
V půlce hodiny jsem si musela pogratulovat za nenápadné ohlédnutí přes rameno. Lucas se na mě nedíval a tak jsem si pohled na něj vychutnala. Měl v ruce tužku a soustředěně maloval, nejprve obtahoval, pak opatrně palcem rozmazával. Tmavé vlasy mu splývaly kolem obličeje, soustředil se na svojí práci tak, jako kdyby byl sám ve svém pokoji, přednášku ani třídu vůbec nevnímal. Představila jsem si ho na posteli, kolena pokrčená a skicák vyvážený na stehnech. Zajímalo mně, co kreslil. Nebo koho.
Vzhlédl a zachytil můj pohled. Neuhnul. Na rtech se mu objevil záhadný úsměv, protáhl si krk a zakroužil rameny a znovu se na mně podíval. Pak se koukl zpátky do skicáku, poklepal na něj koncem tužky a rozvalil se zpátky do židle. Řasy měl sklopené dolů a zkoumal svoji práci.
Dr. Keller dokončil graf, který kreslil na tabuli a pokračoval v přednášce. Lucas si zastrčil tužku za ucho a do ruky si vzal pero. Předtím, než přesunul svoji pozornost na profesora, se na mně ještě jednou usmál a mnou zalomcovala vlna vzrušení.
Na konci hodiny jsem vyrazila ze třídy, aniž bych se otočila, protože ho při odchodu zase zastavila nějaká holka - jiná, než minulý týden. Zvedla se mi hladina adrenalinu, moje tělo mělo potřebu utéct a adrenalin mi dodal potřebnou rychlost. Podívala jsem se přes rameno, zamířila k bočnímu východu a zpomalila svůj hloupý úprk. Erin s Maggie trvaly na tom, že bych se jeho lovu měla ještě pár dní vyhýbat, aby měl větší snahu se za mnou rozběhnout - ale on za mnou doslova neběžel. Napsala jsem Erin, že bysme mohly před další hodinou zajít do té druhé kavárny, ne do Starbucks. Odepsala mi: jseš GENIUS. Uvidíme se tam. Držím s tebou za všech okolností.
Na konci hodiny dějin umění jsem začala o Erinině představě, že Lucas chce tuhle hru hrát, pochybovat. Možná nebyl Lovec. A nebo já nebyla lovná zvěř. A nebo jsem v tom opravdu nebyla dobrá.
Povzdychla jsem si, když jsem si uklízela mobil do tašky. Během vyučování jsem si zprávy kontrolovala nejméně třicetkrát. Vždycky se mi zdálo hloupé, když někdo hrál hry ve snaze se zamilovat - a nebo si najít nějakou jednorázovku. Celé to bylo o tom, zkoušet předem uhodnout, jestli ten dotyčný uspěje a já nikdy nedokázala přijít na to, jestli je důležitější mít víc štěstí a nebo zkušeností a nebo kombinaci obou. Lidé málokdy říkají to, co si opravdu myslí a ještě méně často říkají, co cítí. Nikdo není až tak upřímný. Pro mě bylo lehké být upřímná, tehdy jsem měla perfektní vtah. Asi tak před měsícem mi volala Erin a já jí říkala, že je směšné, jak po klucích vyjíždí, snažila se odhadovat, co konkrétní kluk od holky chtěl a co za výmluvu použije při rozchodu. Teď jsem musela uznat, že měla pravdu. Já neměla tušení, jaké to je, být mladá, svobodná dospělá, takže jsem neměla nárok ji soudit.
Až do teď.
Pocit úzkosti byl nesmyslný, ale já se ho nemohla zbavit. Díval se na mě při hodině. Když jsem odcházela z ekonomiky, cítila jsem se sebejistě. Teď se cítím uboze. Proč? Protože neodstrčil tu zrzku, která se mu po hodině ekonomiky postavila do cesty a nešel za mnou? Protože mi z nějakého důvodu nenapsal během těch tří a půl hodiny, co jsem ho neviděla? To přece nedávalo smysl.
Ve chvíli, kdy jsem si v mikrovlnce ohřívala polévku k večeři, jsem rezignovala na udržení si Lucasova zájmu. Snažila jsem se z hlavy vytlačit tu pěknou holku, která za ním po hodině přiběhla, než si začnu představovat, jak spolu vyučování opouštějí ruku v ruce, nebo ještě hůř.
Huso. Zamumlala jsem sama pro sebe.
Můj notebook, který jsem měla položený na posteli, mi oznámil příchozí e-mail a odpovědí na ten zvuk bylo třepotání, které se mi rozlilo v břiše.
Pravděpodobně to nic neznamenalo - mohla to být připomínka očkování proti chřipce od mého doktora a nebo další zpráva od mých starých středoškolských spolužáků, kteří byli všichni tak "zničení", že mezi mnou a Kennedym to skončilo (všichni už to věděli, protože Kennedy si změnil svůj stav na Facebooku na "nezadaný" dvacet minut potom, co se se mnou rozešel). Já jsem svůj účet okamžitě zablokovala. Představa toho vidět jeho nové vztahy nebo fotky, které se na mně všude vynořovaly, to bylo zničující. I když bych jeho odstranila, měli jsme příliš mnoho společných přátel.
Nebylo možné se o jeho aktivitách nedozvědět. Hned další den jsem začala dostávat soucitné a povýšené zprávy a e-maily. Od té doby jsem se nových e-mailů oprávněně bála. Přikrčila jsem se … a usmála se.
Jacqueline,
Chystáš se zítra na doučovací sezení (čtvrtek)? V případě, že nedorazíš, ti posílám pracovní listy, které mám v plánu probírat. Jsou to nové věci, takže je pravděpodobně nebudeš všechny znát. (Když už na to padla řeč, myslím, že do týdne bys měla mít všechno dohnané.)
LM
P.S. Přemýšlel jsem o důkazu, o kterém jsme se minule bavili - jestli jsi tam, kde by si měla být. A napadlo mně, můžeš dokázat, že by to bylo lepší někde jinde? Kdyby si skončila na jiné škole, váš vztah by mohl zrovna tak skončit. Možná by si dokonce obviňovala sama sebe, protože bys netušila, že to tak jako tak bylo odsouzené k záhubě - navíc kvůli němu. Místo toho, jsi tady. Dostala si kopačky, nechodila na vyučování a potkala si nejlepšího ekonomického doučovatele na univerzitě! Kdo ví, možná se mi podaří to, že se do ekonomiky ještě zamiluješ. (Mimochodem jaký je tvůj obor?)
Landone,
Mým oborem je vyšší hudební pedagogika. Nenávidím přísloví: "Kdo umí, ten hraje, kdo neumí, ten učí." Jako doučovatelka sice vím, že je to pěkná hovadina, ale stejně. Chtěla bych hrát. Představovala jsem si, jak se připojím k nějakému symfonickému orchestru nebo k jazzové kapele … no a místo toho budu učit.
Na sezení nedorazím - mám zítra hodinu s mými středoškolskými studenty. (Myslím, že pro ně by bylo působivější, kdybych se na to vyprdla, místo toho, abych je nutila učit se, jak dávat prsty na struny basy.)
Promiň, ale musím tě informovat, že mým plánem je doučit se, co jsem vynechala a přetrpět zbytek semestru a tím budu s ekonomikou hotová. Přísahám, že na to nemají vliv tvoje geniální doučovací schopnosti. Díky za pracovní listy. Jsi příliš laskavý.
JW
Jacqueline,
Jestli chceš hrát, tak hraj, co ti v tom brání? Takže jsem laskavý, jo? To mi nikdy nikdo neřekl. Lidé si obvykle myslí, že jsem namyšlenej kretén. Musím přiznat, že se přikláním spíš k tomu druhému tvrzení. Takže tě prosím, nech si svůj názor jen sama pro sebe. Reputace se dá velice snadno zničit … :o)
LM
P.S. Do pátku si udělej ty pracovní listy. Skrz obrazovku ti posílám velmi vážný výraz. VYPRACUJ TY LISTY. Když by si s tím materiálem měla jakýkoli problém, dej mi vědět.


Landone,
Co mi v tom brání? Tak za prvé fakt, že jsem zahodila šanci jít na seriozní hudební školu a uvízla jsem ve státě, který zrovna moc nepodporuje umění (fakt, se kterým budu bojovat po celou dobu mojí budoucí učitelské kariéry.) Teď se zdá prostě nemožné jít a "hrát". Ale možná bych to ještě měla přehodnotit.
Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Moje rty jsou zamčené.
JW
P.S. VYPRACOVÁVÁM ty listy, ale přes obrazovku ti posílám velmi rozezlený pohled. Otrokářiiii!
Když jsem klikla na odeslat, tak jsem se usmívala. Možná jsem právě hrála na Lov s někým úplně jiným a Lucas s tím svým nesnesitelně tajemným úsměvem by mohl být nahrazen. Erin s Maggie by si mohly odpustit ty svoje přinuť-ho-aby-tě-lovil rady a zkusit je použít sami na sobě, protože jak se zdálo, tak v reálném životě to nefungovalo. Zatímco prostřednictvím e-mailu … můj šťastný výraz zmizel, protože jsem si uvědomila krutou pravdu - flirtovala jsem přes internet. Neměla jsem tušení, jak vypadá, ani jaký typ člověka je. Možná to nebyla tak úplně pravda. Věděla jsem přesně, jaký typ člověka je, i když jsem ho nikdy neviděla. Byl laskavý, inteligentní a přímočarý. Samozřejmě by asi nesejmul žádného násilníka a to jen kvůli mně. A patrně by nerozehříval moje vnitřnosti, když by mi položil ruce kolem pasu. Pravděpodobně by neměl tetování na rukou ani ledově šedo-modré oči a pohled, ze kterého bych roztávala.
V deset večer mi zazvonil telefon.
Lucas: Ahoj :)
Já: Ahoj :)
Lucas: Co děláš?
Já: Nic moc. Domácí úkoly.
Lucas: Chtěl jsem s tebou po hodině mluvit, ale zmizela si.
Já: Měla jsem hned po tom další hodinu. Jednu z těch, kde když přijdeš pozdě, profesor přestane mluvit, kouká na tebe a čeká dokud si nesedneš na svoje místo.
Lucas: To bych pravděpodobně šel na svoje místo ještě pomaleji :)
Lucas: Nechtěla bys v pátek přijít do Starbucks? To tam obvykle nikdo nebývá. Co třeba Americano na účet podniku?
Já: Káva zdarma? O to nemůžu přijít. Budu se snažit dorazit. Do kdy pracuješ?
Lucas: Celé odpoledne, až do pěti.
Já: Možná se stavím.
Lucas: Uvidíme se v pátek, Jacqueline.